Brit

Dostal jméno po kolii Britě, kterou jsme v roce 1995 potkali na dovolené.

Na naší poslední dovolené bez psa. Na dovolené, kde jsme mohli ležet u vody, jet lanovkou na Sněžku, užít si prohlídku hradů a zámků, restauraci si vybírat podle jiných kritérií než podle toho, jestli tam může pes.

Život se psem je obohacující, aktivní, veselý, ale také velmi svazující a nesvobodný.

Brita jsme si vybrali, protože byl nejprůbojnější ze všech pudlích štěňat. Často nás během jeho života napadlo, že jsme si možná měli vybrat toho pecivála od vedle. Ale byl náš a milovali jsme ho jako člena rodiny.

I když nás čekal maratón kolem čtvrti pokaždé, když jsme ho pustili z vodítka.

I když nám doma zdevastoval knihy(vzdělával se), vyhrabal odpadky(měl hlad), rozcupoval nové linoleum(nudil se).

I když venku našel vždycky to nejsmradlavější místo, ať už to bylo hovno, leklá ryba nebo zvířecí vnitřnosti a s nepředstíranou radostí se v tom vyválel.

Jeho zvířecí oči a gesta nás vždy dokonale odzbrojily.

Co na tom, že jsem musela každé ráno vstávat o půl hodiny dříve a jít venčit.

Co na tom, že jsem musela jet z práce rovnou domů.

Co na tom, že kino, divadlo a společenské akce pro nás byly tabu.

Doma jsme měli oddaného tvora, který nás miloval, jak jen pes může milovat svou smečku.

V roce 2011 nás po šestnácti letech opustil.

Po šestnácti letech jsem nemusela ráno rozespalá ven.

Po šestnácti letech jsem mohla jít s kamarádkou po práci na kafe.

Po šestnácti letech jsme začali s manželem chodit do divadla, na plesy a do společnosti.

Dnes víme, že už psa nikdy mít nebudeme.

Nejen proto, že je to pro život limitující. 

Hlavně proto, že už nikdy nechceme rozhodovat o životě a smrti jiné bytosti.

Abych nezapomněla…,

jaký byl život se psem.