Čirokoto, zase ta Renata a když ji miluješ, není co řešit

Pondělí, 19.11.2018

Při nedávném nákupu kuřete ve farmářské prodejně se mi u pokladny protáčejí panenky. Čtyři sta dvacet korun za ani ne dvoukilové kuře je opravdu dost. A tak se utěšuji tím, že za tu kvalitu to asi fakt stojí a naporcuji ho do mrazáku tak, aby z něj na zmar nepřišla ani kůstka. Dnes přišla na řadu prsíčka, která nakrájím na kostičky a spolu s mrkví a pórkem je orestuji na oliváči. Osolím, opepřím, přidám trochu sladké papriky a kari, a nakonec mražený hrášek, aby byl jen tak na skus. Promíchám s uvařeným čirokem a vytvořím…čirokoto.

Úterý, 20.11.2018

Někdy přemýšlím, jestli nepatřím do blázince…

Pak se ale rozhlédnu a řeknu si, že už tam možná jsem.

Středa, 21.11.2018

Nechovat se jako kráva,

nechovat se jako bejk,

vrátí se vše, co dál se dává,

to je pravda, žádný fejk.

Čtvrtek, 22.11.2018

,,Tohle počasí není to pravé zimní, co si představujeme. Příjemně mrazivo, s nadýchanou sněhovou peřinkou blyštící se v paprscích slunce. Ty úžasný procházky ztichlým lesem, kdy slyšíš jen chroupání sněhu pod nohama a občas ti nějaký spadne za krk, když po větvi přeběhne veverka. To bude nádhera.“

Píše mi dnes do mailu Renata od kaštánku. A já to čtu pořád dokola, a vím, že nic hezčího dnes nenapíšu.

Pátek, 23.11.2018

Bílý kvítek petunie jsem našla vysemeněný v misce mezi netřesky na začátku listopadu. Myslela jsem, že s prvními mrazy bude po něm. Ale když je silná vůle, lze dokázat nemožné. A tahle květina se rozhodně snaží. Když dnes uklízím podzimní výzdobu a dávám okrasné dýně z domu na balkon, nestačím se divit. Petunie, ta typicky letní květina, pořád kvete. Možná bych si z ní mohla vzít příklad, protože trocha odhodlání a zarputilosti by se mi docela hodilo.

Sobota, 24.11.2018

Účast mého muže na oslavě padesátin jeho spolupracovníka mě přiměje k tomu, abych se začala zajímat o to, jestli někdo z dalších jeho kolegů nebude v blízké době zase něco slavit. Vždyť tolik vyznání lásky, kolik se mi dostalo během manželovy opilé cesty z předsíně do ložnice, jsem neslyšela za celý rok.

Neděle, 25.11.2018

Možná se nechal inspirovat filmem Něžné vlny. Možná, že emoce vyvolané demonstrací na Staroměstském náměstí v Praze mají podtrhnout kouzlo okamžiku, který má přijít potom. Poslouchá projevy, cinká klíčema, a když se ona k němu přivine a strčí ruku do kapsy jeho bundy, ztuhne mu krev v žilách. Jestli s tou rukou půjde ještě níž, najde to a bude po překvapení. Kouzlo okamžiku se rozplyne stejně jako naděje na změnu, za kterou zde dnes oba bojují.

Obavy mizí s davem, a tak to, na co se připravoval dlouhé týdny se stává skutečností.

Na molu rybníka, s vyhlídkou na hotel, kde budou, stejně jako už mockrát, přespávat i dnes v noci, pokleká. A z kapsy bundy vyndává prsten s drobnými kamínky.

,,Vezmeš si mě?“

,,Ano.“

Abych nezapomněla…

když potkám bejka, ztuhnou mi lejtka.

Jak sviští svišti na Spiši

   Že pojedeme na Spišský hrad se rozhodne až ráno u snídaně, když nechtěně vyslechneme rozhovor rodiny od vedlejšího stolu, kteří si plánují jeho návštěvu. Bezva nápad, bude to takový náš odpočinkový den. 

Recenze na Googlu hovoří ve prospěch naší cesty, nechá se dojet až k hradu, parkoviště je zdarma. Těším se jako malá holka a naviguji podle staré mapy, kterou máme v autě. Do cíle dorazíme kolem desáté hodiny, ale Spišský hrad vidíme už z dálky. Jen to parkoviště není zadarmo, jak se psalo v recenzích, ale za tři eura. Ani ten popis příjemné a krátké cesty k hradu nějak nesedí. Protože my jsme pod kopcem a na hrad koukáme pořádně vysoko. Slunce pálí a mě žene kupředu jenom ta hradní nádhera s nevídanou rozlohou, která se tyčí nad námi. Funíme vedrem i vyčerpáním a je nám, horalovi i horalce jasné, že dneska to odpočinkový den rozhodně nebude.

   

   Prozření se dostaví dosáhnutím vrcholu a s pohledem na jeho opačnou stranu, kde se pár desítek metrů od hradu nachází další parkoviště. A protože tohle je na rozdíl od toho, kde parkujeme my, přeplněné auty i autobusy, je nám jasné, že zdarma a u hradu bude to, na které se právě díváme. 

   Když na hrad, tak s průvodcem. Čekáme tedy na celou hodinu, abychom se ve skupince zúčastnili prohlídky Spišského hradu. Na hradbách nevím kam dřív koukat, na kterou stranu se rozhlížet, protože ať koukám kamkoliv, je to nepopsatelná krása. Slovenský ráj se v dálce pode mnou rozprostírá jako na dlani a když kouknu ještě dál, vidím Vysoké Tatry. Teď už vím, že kvůli tomuhle výhledu bych ten kopec klidně vyšlápla znovu.

   ,,Hele, tady jsou svišti,“ povídám mému muži, když vstoupíme už bez průvodce na spodní rozlehlé nádvoří, a pohled mi padne na informační ceduli, na které stojí, že v tomto prostoru pod hradem žije dvě stě svišťů. Když se pořádně rozhlédneme, spatříme v trávníku spoustu děr. V dálce se občas mihne nějaký svišť, který zrovna přebíhá z nory do nory, a tak nám to nedá, sedneme si na ochoz uprostřed trávníku a tiše čekáme, jestli se něco bude dít. Z díry pod námi najednou vykoukne sametová hlavička s očkama jako korálky, a zvědavě se rozhlíží ze strany na stranu. A máme tu další, větší kousek, který si stoupá na zadní nohy a čmuchá směrem k nám. Po kousku kakaové be-be sušenky skočí rychlostí blesku, popadne ji do předních tlapek a během chvilky ji má snědenou. Odvažuje se stále blíž k nám a loudí další. Když ale kousek hodíme tomu prckovi, který vylezl z nory jako první, pohotově za ním vyrazí a drze mu ji sebere. Sviští rodinka rozehrává divadlo na nejkrásnějším hradu Slovenska, a my, diváci bez vstupenek chceme, aby to nikdy neskončilo.

Abych nezapomněla…

Stejně jako svišti,

já si z hradu svištím.

Počítám, že zase příště,

podívám se sem na sviště.

Takové běžné pondělní ráno, motivace bez legrace a labutí píseň

Pondělí, 12. 11.2018

Ať už to vypne!

Říkám si v duchu a přeji si, aby se konečně pro ten mobil natáhl a zastavil tu protivnou melodii.

Když to konečně udělá, rozespalá se ho zeptám: ,,Kolik je hodin?“

,,Půl čtvrtý,“ odpoví stejně rozespale a dodá: ,,Hrozně mě bolí ruce.“

,,Se nedivím, to máš z toho tenisu.“ procedím mezi zuby a on, jako by ho ta moje odpověď uspokojila, beze slova odchází z ložnice.

Možná u tý televize ten tenis opravdu prožíval každým svalem.

Úterý, 13.11.2018

Věř, běž a dokážeš…

Věřím, běžím, zakopnu a ležím…

Miluju motivační citáty!

Středa, 14.11.2018

,,Umíš tohle, babi?“ zeptá se mě Ema a rozeběhne se z kuchyně do obýváku, přeskočí taburetky a na pohovce udělá kotoul vzad.

,,No to teda neumím…“ kroutím hlavou.

,,Hmm, ty asi nebudeš gymnastka, babi, viď“, konstatuje Ema a překulí se zpátky na zem.

Čtvrtek, 15.11.2018

Když jsem včera Emičce podávala notebook, protože ,,taky chtěla něco napsat“, netušila jsem, jak se mi to její dílo dneska hodí.

Nic lepšího bych totiž stejně dohromady nedala:

jokrlkfkeworkaůlrkfeTUÁČIŠUŘRIEOWJFKMRLLLLLLLLKRJELKEJKAEJKRLWLIEOGHVELKDXA.SD,NXCDCMMNXXM,AC,MM,C,MCMCKDNVJGDCFVBVGHFRGJFKLDGOŘIUÁZÍDkošgoogjjfrrkjrkgjutiufůlkFOJW-I-DJEFJRRUIČTFŮDKJJŮIORUČIJFUF§JFJŮLOERKDFJKREEFJRLFJFFJJFFJKJMWKLGJ

Pátek, 16.11.2018

Když se mě dnes táta zeptá, jestli něco nepotřebuju, uvědomím si, že tuhle otázku jsem od něj už hodně dlouho neslyšela. A najednou mi to dává pocit, že se konečně opět v rámci možností dostává do formy.

Sobota, 17.11.2018

Helemese, co je v lese…

To nám štěstí nepřinese.

Helemese co je tu,

ukážeme to světu.

Bojíme se divé zvěře,

řeč je přitom o nevěře,

lidí k Matce přírodě,

k půdě, vzduchu i vodě.

Neděle, 18.11.2018

,,Dada. Dadada,“ žvatlá Anežka, když jdeme po břehu rybníka a souběžně s námi plují po vodě kachny. Z pod kočárku vyndám sáček se starými rohlíky a s dětmi sestoupíme po schodech až k vodě. Malá Anežka dohodí kousky pečiva pouze pár desítek centimetrů před sebe, zato starší Ema, již jako zkušený krmič, hází rohlíky až do vody. Nenasytné kačeny bojují o každé sousto, ale když se mezi nimi objeví labuť, všechny se rozestoupí. Je jasné, že zbytek rohlíků už bude patřit jenom jí.

Krmím ji z ruky a toužím se toho překrásného ptáka dotknout. Rafinovaně ji jednou rukou podávám kousek rohlíku a tou druhou se blížím k její hlavě. Ona však v poslední chvíli ucukne, vzdává se svého sousta, a já poprvé v životě uslyším labutí píseň: ,,Sssssssss!“

Abych nezapomněla…

HjasajshajsajNFDUFEKFEIUEWFDNfnndeifjdsnvmJFRUEČFKEFMDLVMÍÁŠÚWFMVDVJBAakdsfjlrtičío

O kočce, setkání se seniory a když táta pere

Pondělí, 5.11.2018

,,Knížky se docela dobře žvýkají, ale vlastně nemají žádnou pořádnou chuť. 

Kromě toho se lidé rozčilují, když jim psi sežerou pár stránek.

Patří zkrátka do kategorie věcí, které je lepší nechat na pokoji.“

Molly, Psí cesta

Úterý, 6.11.2018

Tu dřevěnou kočku jsem dostala v září k svátku od táty. Čekala jsem tradiční pugét, jak s oblibou říká, ale tentokrát s ním přinesl i tuhle mícu. Netušila jsem, že by byl schopen se mi takhle trefit do vkusu. Je dřevěná, je bílá a provázek kolem krku je přírodní. Možná to byla náhoda, možná šel táta přece jen na jistotu…

Ten den nebyl táta sám. Byl obklopen rodinou. Ale každá oslava jednou končí, skončí i víkend, děti a vnoučata jdou do práce, pravnoučata do školy, do školky. A senior zůstává ve své samotě všedního dne, bez partnera, který odešel dřív, než bylo v plánu.

A když je mu nejhůř, když v noci přijdou noční můry, jeho útěchou je mu pouze…jeho pes.

Středa, 7.11.2018

,,Babi, neříkej, že si jdeš lehnout…?!“ říká Ema, když si během přípravy večeře sednu na pohovku, abych se podívala, jak vybarvuje omalovánky.

,,Nejdu…“ odpovím překvapeně. ,,Proč?“

,,No, že tu tak sedíš…“

Čtvrtek, 8.11.2018

Nemusím být vždycky v pohodě.

Eventuelně i osobní nepohoda může přinést ozdravné myšlenky.      

Snad.

Přeji si to.

Aby přišly.

Vysvobodily mě ze spárů melancholie a smutku.

Otevřely mi mysl.

Spánek se dostavil.

Teď!

Pátek, 9.11.2018

Odvoz na zítřejší školní sraz si v podvečer domlouvám s mužem zrovna ve chvíli, kdy Amálka Pešková v seriálu Ulice odmítá pozvání na nějaký výlet se slovy: ,,Zítra nemůžu, mám setkání se seniory…“

Že jsem si to špatně načasovala mi dochází záhy.

Protože můj muž odvrátí oči od obrazovky a mrkne na mě: ,,Ty taky, viď!“

Sobota, 10.11.2018

,,Tati…???“ volám z koupelny na tátu hned potom, co zjistím, že na pračce běží jiný prací program na záclony, než jaký jsem tam před deseti minutami nastavila.

,,Ty jsi dělal něco s pračkou?“

,,No…já jsem ti to přepnul na ten krátký program. Vždyť takhle by se ty záclony praly hodinu…“

Neděle, 11.11.2018

Do té kavárny s mužem vcházíme, když Ema už má snědenou zmrzlinu a její rodiče vypitou kávu. Přisedneme si i přesto, že stolek je pouze pro čtyři.

,,Babi, babi tady, sedni si vedle mě,“ plácá Ema rukou na kavárenskou pohovku vedle sebe. Vecpu se mezi ní a sedmnáctiměsíční Anežku, která si hraje s tatínkovou peněženkou. Drobné se kutálí pod stolek, a když se mezi hrnky s kávou objeví papírové bankovky, výplatní páska a kreditní karty, je na čase vyměnit peněženku za hračku pro děti. Maminka z dětského koutku přináší panenku, která ale Áňu pranic nezajímá. Vzteky propne své dětské tělíčko a částečně se sveze pod stolek. A když máchne rukou a shodí ze stolu talířek, který tatínek jako zázrakem zachytí v letu, u vedlejšího stolu povídá muž své dospělé dceři: ,,A ty jsi chtěla děti. Tak se podívej vedle.“

A kývne hlavou směrem k nám.

Abych nezapomněla…

když se dítě nudí, létají talíře.

Jak Chvostík nedostál svému jménu

   ,,Kam dnes idete?“ ptá se jako každý den ráno majitel penzionu. ,,Ja abysom vedel kam mám poslať vrtul‘ník,“ dodá s úsměvem na tváři.

,,K vodopádu Skok,“ odpovíme a  hodíme batohy na záda. Na cestu ještě dostaneme pár dobrých rad a vydáme se na vlak. Ve Starém Smokovci přestupujeme na směr Štrbské pleso a jelikož přetlak lidí je na nástupišti obrovský, jsme rádi, že jsme si v penzionu koupily Tatry Card. Vyhýbáme se tím označování jízdenek a můžeme rovnou hledat volná místa k sezení.

   Na Štrbské pleso jsem letos nechtěla, a přesto jsem tu už podruhé. Procházíme ulicí lemovanou stánky se suvenýry a já zjišťuji, že jsou zde o poznání levnější než v Tatranské Lomnici. Po chvíli se dostáváme do míst, které jsme předloni nenavštívili. Po levé straně se před námi otevírá sportovní areál, který je plný atrakcí, stánků s občerstvením i turistů. Když ho mineme a vejdeme do lesa, dýchne na mě příjemný chlad, který je v dnešním vedru opravdu potřeba. Cesta nás vede pořád do kopce, terén se mění a my opět našlapujeme po kamenech. Slunce mi na otevřeném prostoru praží do odhalených ramen a já cítím, jak jsme mu pořád blíž a blíž.

,,No počkej, to nemůžeš mě takhle pořád předcházet,“ napomínám horala. ,,Měl bys dostát svému jménu. Jak ti mám říkat Chvostík, když jsi pořád přede mnou?“ Tam, kde mně síly dochází, on jich má dostatek. Takže když se před námi otevře údolí s vodopádem Skok, on se vydává pořád dál, nahoru nad vodopád, kde je cesta jištěná řetězy. Já zůstávám dole.

Nikdy jsem horám nebyla blíž než tady. Sevřená v údolí skal se sevřeným srdcem. A protože bych při výstupu nad vodopád zcela určitě měla sevřené i půlky, raději zůstávám dole a nasávám tu energii hor odtud.

Abych nezapomněla…

jak jsem byla na skok u vodopádu Skok.

Jak jsem si vybrala krávu, Bohemian Rhapsody a mít tak pár dnů prospalínu

Pondělí, 29.10.2018

A je to tady.

První, co ode dneška udělám, když přijdu z práce domů je, že zatáhnu v celém bytě žaluzie a rozsvítím světýlka.

Domů se totiž vracím už za tmy.

Úterý, 30.10.2018

,,Babi, vyber si jednoho plyšáka, se kterým chceš dneska spát.“ říká Ema, která v každé ruce drží jednu plyšovou hračku.

,,Obě jsou to holky. Tygřík se jmenuje Sárinka a kravička Káťa. Tak se kterou?“ ptá se netrpělivě, zatímco já se naoko nemohu rozhodnout. V domnění, že ona má raději tygříka, si vyberu kravičku.

,,Tak třeba s Káťou,“ odpovím.

,,Tu nemůžeš, s tou spím dneska já.“ sdělí mi rozhodně Ema a podává mi tygra.

Středa, 31.10.2018

,,A nebyl by ještě monitor…?“ zeptám se nenápadně šéfa, když mi instaluje na pracovní stůl nový počítač, klávesnici a myš.

Nejprve se zatváří jako by právě promluvil nevděčník a já se opravdu na chvíli zastydím.

Ale zanedlouho sedá do auta, aby ho přivezl.

Čtvrtek, 1.11.2018

Někdy.

Opravdu jenom někdy, se cítím fakt mizerně.

Po probdělé noci.

Dnes.

Pátek, 2.11.2018

Mého muže zvu do kina v domnění, že se po včerejším nevydařeném spánku odreaguji vtažena do děje a do hudby, která dobyla svět.

Jenomže Bohemian Rhapsody je pro mne takový adrenalin, kdy každý tón projíždí všemi nervy mého těla, kdy chvílemi s otevřenou pusou přestávám dýchat, že bojuji se spánkem i dnes.

A před očima se mi přehrává scéna, kdy Fredie Mercury, již obeznámený se svou diagnózou, vstupuje na pódium stadionu Wembley v Londýně, aby 13. července 1985 předvedl na Live Aid vystoupení svého života.

Sobota, 3.11.2018

Tohle jsem vždycky chtěla.

Vzbudit se ráno rozechvělá.

Kdy emoce mnou cloumají,

po probdělé noci potají,

kdy noční sen o Queenu,

nedá mi usnout vteřinu.

Neděle, 4.11.2018

,,Co dělá děda, babi?“ ptá se mě Ema, když si ji vedu dopoledne k nám.

,,Snídá.“ odpovím. ,,Ale nechtělo se mu vstávat.“

,,Taťkovi taky ne, ale nakonec vstal. Babi, oni asi mají prospalínu…“

Abych nezapomněla…

SHOW MUST GO ON!

Na Popradském plese

   Asfaltová cesta vedoucí od zastávky električky pořád vzhůru je plná turistů. Na Popradské pleso se spolu s námi vydávají mladí, staří i děti.

,,Janko, ty jsi nezabalil vreckovky?“ ptá se žena svého muže, odpočívajícího se svými dětmi vedle cesty. ,,Tak zabalil, lebo nezabalil?“ naléhá na muže a netrpělivě se přehrabuje v batohu. Momentální potřeba kapesníků je zřejmá, a tak když je míjím, přemýšlím o tom, jestli mám v batohu balíček kapesníků navíc. Zpočátku váhající Janko rozhodí rukama a manželce zrazu odpoví: ,,No sbohom, rodino, tak som nezabalil vreckovky…“A než to stačí od manželky na plno schytat, kolemjdoucí paní, která vyslechne jejich rozhovor stejně jako já, jim věnuje balíček papírových kapesníků.

   Symbolický cintorín nám do cesty vstupuje úplnou náhodou. Není v plánu, nemáme o něm ani tušení. Barevné totemy ve tvaru křížů se zde tyčí na znamení dodržování piety tohoto místa. Když přijdu blíž, pamětní desky umístěné na skalních útvarech mi vyrazí dech. Genius loci je zde tak silné, že zde s mužem v naprostém tichu strávíme několik dlouhých minut. A já se nad těmi lidskými osudy rozsypu jak domeček z karet.

Dnes již nečekám silnější zážitek, ale pohled na Popradské pleso je přesto úchvatný. Mám potřebu fotit ho ze všech úhlů, točím se dokola a prohlížím si skalní stěny, které se tyčí nad ním. Slunce jim dává vyniknout, lichotí jim, a tak i z terasy Chaty pri Popradskom plese si nekonečně dlouho užíváme ten pohled. Jen ta zelná polévka tady nestojí za nic.

Na protějším skalním vrcholu pozorujeme lidičky, kteří se vydali vysokohorským chodníkem na Ostrvu. Turistický chodník vypadá z našeho pohledu jak mravenčí stezka, na které se hemží mravenci. Díky zelené reflexní bundě jednoho z turistů jsme schopni sledovat celou trasu až na vysokohorský hřeben nad Popradským plesem, a obdivovat odvahu všech, kteří tuto trasu absolvují.

   Na Štrbské pleso jdeme zimní cestou, a tak kromě zážitku z překrásného výhledu, přeskakujeme kamení spadané z lavinových svahů přímo na cestu.

Můj horal za mnou poněkud zaostává, a tak si ho dobírám jménem jedné z koček z penzionu, která si ho vysloužila díky své bílé špičce na ocásku. Chvostík.

Chvostík mě dohání až na sestupu ke Štrbskému plesu, kde se před nám objevují skokanské můstky. 

O Štrbském plesu už toho bylo napsáno tolik, že profláklejší místo v Tatrách snad neexistuje. I když jsem si řekla, že už ho vidět nemusím, teď, když se tady cestou z Popradského plesa ocitám, zjišťuji, že s odstupem času a za jiného počasí je zase úplně jinak krásné.

Abych nezapomněla…

s vreckovkami alebo bez, na Popradskom plese je naozaj krásne.