NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 25. června 2018

Módní šaty, první letní den a alou do práce!


Pondělí, 18.6.2018
,,Babičko, já mám nový, bílý šaty. A jsou úplně dlouhý“, chlubí se dnes Ema, když mi dopoledne s maminkou a Anežkou přivezou domů nákup.
,,No nepovídej…a ukážeš mi je?“ hořím zvědavostí.
,,Ukážu. Ale počkej“, napíná Ema. ,,Zůstaň tady v obýváku a já si je oblíknu v pšedsíni. Protože ty šaty nemůžeš hned vidět. Ty jsou totiž módní.“

Úterý, 19.6.2018
Možná jsem nevěděla, že slepýš není had.
Stejně tak nevím, jestli levandule, která mi vykvetla na balkoně je lékařská, zubatá, širokolistá, či úplně jiná.
Pro mě je důležité, že mám radost z každého jejího květu, že když se o ní otřu, jemně zavoní, že pobyt na balkoně je pro mě díky ní zase o něco příjemnější.
Tak proč bych se vzkazem na instagramu u příspěvku se slepýšem, který mě nabádá k zopakování biologie, měla zabývat. Moje fascinace slepýšem přece teď neztratí na síle proto, že vím, že je to ještěrka…

Středa, 20.6.2018
Každé ráno mě vodil do školky, protože maminka musela pracovat.
Když mi česal culíky a dával mi na ně gumičky s beruškami, příšerně to tahalo.
Byl to on, kdo ke mně v noci vstával, když jsem měla angínu a podával mi antibiotika.
On rozhodl, že ze mě bude strojař a vrátil mě na zem, když jsem se ocitla na rozcestí v lásce.
Ještě nevím, jak to udělám, ale vím, že teď on potřebuje pomoc ode mě.
Nějak to zvládneme, tati!

Čtvrtek, 21.6.2018
Zatímco já již čtrnáctý den nedělám díky nemoci téměř nic, zahrada se má čile k světu. Netřesky sice na květ teprve nasazují, ale cuketa již kvete naplno. Letničky se rozrostly tak, že svými květy zaplnily celou nádobu a gazánie se v poledne vyhřívá na slunci, aby se večer zase uzavřela do sebe. Rajčata své plody pomalu dovádějí k dokonalosti.
Můj květ, na který jsem měla úspěšně nasazeno, opadal s předepsáním antibiotik a jediné, co mi viditelně roste je břicho a chlupy na nohou. Vyhřívat na slunci se díky lékům nemohu, zato uzavřená do sebe jsem celý den. Mé plody práce jsem místo k dokonalosti dovedla ke stagnaci.
A to je dneska první letní den!

Pátek, 22.6.2018
Alou do práce, ty nemakačenko!
Co na tom, že ještě občas kašleš, co na tom, že hlas přeskakuje…
Systém říká, že jsi zdravá! Patnáct dnů neschopnosti ti musí stačit!
Neprotestuji.
Těším se do práce, těším se na svůj starý režim, těším se ven ze zajetí čtyř stěn.
A doléčit…se budu muset za pochodu.

Sobota, 23.6.2018
,,Dobrý den.“
,,Dobrý den“.
,,Dobrý den.“
,,Jé, dobrý den, jak se máte?“
Konečně mezi lidmi.

Neděle, 24.6.2018
Nesrozumitelné mumlání se ozve hned, jak otevřu dveře z bytu na chodbu.
U vchodových dveří sedí soused a podivně se kymácí.
Když mě uvidí, pozdraví. Jazyk se mu ale v puse sotva převaluje.
,,Co tady děláš, Láďo?“ ptám se . ,,Proč nejdeš domu?“
,,Já bych šššel, ale mě neunesssou nohy…a ty schody tady…“ odpoví a máchne rukou směrem ke schodům.
,,No protože seš ožralej jako prase.“ Rozčílím se. ,,Že se na to už nevykašleš, podívej se, jakej vedeš život? Vždyť ty jsi ožralej každej den!“
,,Prrrromiň.“ Procedí mezi zuby a zakymácí se.
,,Jdi domů, tady nemůžeš sedět, chodí tu děti.“ poroučím.
,,Já bych šel“, opakuje. ,,Ale…mě neunesssou…nohy. Dyť se podívej…jak sem hubenej“, plácne se do stehen a podívá se na kostnaté nohy, které mu od kotníků vyčnívají z pomočených kalhot.


Abych nezapomněla…,
když potřebujete dojít z hospody domů, nezáleží na tom, kolik alkoholu máte v krvi, ale na tom, jak silné máte nohy.

středa 20. června 2018

Hana

Alena Mornštajnová


,,Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení.
A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. 
Jenže co když je přesto nevinen? 
Co když je to jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?“

Některou knihu dočtete, odložíte a sáhnete po další. Některou ale nějak odložit nejde. Listujete v ní a v myšlenkách se vracíte k těm kapitolám, stránkám, větám i slovům, které vám v minulých dnech či týdnech dělaly společnost. 
A taková je Hana.
Je zvláštní, jak po přečtení této knihy nenacházím slova. Tak ráda bych napsala, jak moc se mi Hana líbila, tak ráda bych napsala, co ve mně zanechala. Žádná věta ale není tou správnou, která by to přesně vystihla. Škrtám, opravuji, až nakonec recenzi na Hanu odkládám na neurčito. Vracím se k ní až za bezmála dva měsíce po přečtení.

,,O minulosti musíme vědět co nejvíc, abychom neopakovali stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu.“

Knížka začíná poválečným příběhem dívky Miry, kdy jsou všechny rány války ještě čerstvé a teprve se začínají hojit. Jenomže to ještě nikdo z Miryiny rodiny netuší, že další rána, která poznamená jejich životy, má ještě přijít…Shodou neuvěřitelných okolností je Mira vytržena z rodiny a nepřipravená na život bez ní, se ocitá ve společnosti své podivínské tety Hany. Hany samotářky, Hany nepřátelské, Hany, žijící ve strachu, nenávisti a výčitkách.
Hana je možná jedním příběhem z mnoha. Přesto je to příběh, který nabízí pohled na dobu druhé světové války i trochu jinýma očima. Očima židovské rodiny, židovské komunity. Té, která byla před druhou světovou válkou nedílnou a samozřejmou součástí celé společnosti, a která se téměř ze dne na den ocitá na jejím okraji. Nenávist podněcovaná ze strany Hitlera se šíří českými městy. Zbabělí mají strach a židům se vyhýbají, podlí je začínají udávat. Partnerství s rozdílnou vírou se rozpadají, strach je najednou silnější než láska.
Je to lidská chyba, selhání nebo jen zoufalý čin zoufalého člověka, který pošle celou rodinu do koncentračního tábora? Je možné i po válce žít s vědomím fatální chyby která dopadla na celou rodinu? A je to opravdu vina jednoho člověka?

,,Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“


 Abych nezapomněla…,
že knížka nemusí mít nálepku světový bestseller, aby vzala za srdce.

pondělí 18. června 2018

Mezi čtyřmi stěnami, píp, píp a nevydařený Den otců


Pondělí, 11.6.2018
,,Já vím, že se antibiotikům raději vyhýbáte, ale obávám se, že vám je tentokrát budu muset předepsat,“ oznamuje mi obvodní lékařka, když ji po čtyřech dnech vlastní neúspěšné přírodní léčby navštěvuji.
,,Vždyť vy již několik dní vůbec nemluvíte, to by mohlo zanechat na hlasivkách následky,“ pokračuje nekompromisně a mě je jasné, že ode dneška budu minimálně na týden uvězněná mezi čtyřmi stěnami.

Úterý, 12.6.2018
Její pohyb je tak uklidňující.
Sem a tam, jednou pomaleji, podruhé rychle.
Zavlní se ve větru a pak na chvíli zůstane stát.
Pozoruji ten ladný pohyb záclony a přemýšlím o tom, jak ten čas, který jsem doteď nemohla dohonit, najednou nehraje žádnou roli.

Středa, 13.6.2018
Jednoho dne předtím, než měla začít škola, mě máma vzala na večeři. ,,Jsi předurčená dosahovat velkých maličkostí,“ řekla mi. ,,Jak to říkal doktor King.“
Odkazovala na jeden ze svých oblíbených citátů:
Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.
,,Ale,“ pokračovala, ,,nezapomínej, odkud jsi vyšla.“

Jodi Picoultová, Velké maličkosti.

Čtvrtek, 14.6.2018
Řekla jednou kale kala:
,,Víš, že my jsme jedny z mála
s květy jako trumpeta?“
,,Tak zatroubíme do světa!“
Jenže vy dvě trumpety,
to jsou jenom klevety.
Samý lupen jenom máte,
do květu se nechystáte!“

Pátek, 15.6.2018
,,Došel bys prosím tě pověsit ven to prostěradlo?“ žádám svého muže, když dopere pračka a já se ještě necítím na to, abych to udělala.
,,Jo.“ Odpoví bez nadšení. ,,A jak se to věší? Přehodit přes šňůru?“
Vytáhnu z prádelního koše jeden cíp prostěradla, vezmu ho do ruky a do druhé vezmu ten druhý. Vysvětluji, že oba cípy přikolíkuje ke šňůře a dva protější pověsí na šňůru vedle. Prověšené prostěradlo se tak nezmačká a uschne rychleji, než kdyby bylo jenom přehozené.
Možná mají chlapi problém s tím, zapamatovat si co je cíp.
Možná moje demonstrace nebyla přesná.
Protože to prostěradlo tam visí jako kus hadru.
S cípy kdovíkde.

Sobota, 16.6.201
,,Hele, víš o tom, že ti ty nový hodinky celou noc pípají na ruce?“ ptám se ráno manžela.
,,Vím. Každou hodinu“, odpoví nadšeně.
,,A to nejde vypnout?“ zeptám se s nadějí v hlase.
,,Asi jde, ale já nevím jak,“ přiznává a hned dodá: ,,Tak zase víš, že už jsi spala hodinu, když zapípají. A když si zapamatuješ kolikrát za noc píply, budeš ráno vědět, kolik hodin jsi spala…“
No bezva, to je přesně to, co potřebuju!

Neděle, 17.6.2018
Neměj strach! Neměj strach! Neměj strach!
Můžu si to opakovat třeba stokrát.
Můžu se utěšovat, můžu se na to dívat s nadhledem, můžu to vytěsňovat.
Ale jen to té doby, než padne diagnóza.
Zítra? Pozítří? Za týden?
Tati, dnes je Den otců, dnes tátové nekolabují!


Abych nezapomněla…,
když je člověku mizerně z vlastní nemoci, neznamená to, že se nemůže cítit ještě hůř z nemoci druhého.

středa 13. června 2018

Týdeníky žijí dál


Týdeníky žijí dál! A nejen ty moje, u mě na blogu.
Co na tom, že publikováním článku Když se sejdou týdeníky jsou všechny týdeníky již zveřejněny, akce skončena. Renatu od kaštánku, kterou poznávám díky výzvě Týdeníky pro Henrietu, psaní týdeníků tak chytlo, že mi je každou neděli večer posílá na e-mail dál.
A protože Týdeník Renaty měl u mě na blogu docela velký úspěch, rozhodla jsem se, že dám Renatě s jejím svolením u mne ještě prostor.
Vybírám Renatiny dny, příhody, historky, které mě pobavily nejvíce a prokládám náhodně jejími fotografiemi.
A protože má touha přihrát si svou polívčičku je velká, nedokážu se zdržet drobných komentářů.

Hřejivá koupel
V těchto mrazivých dnech, kdy přicházíme domů s rampouchama u nosu, nám rychle mizí sůl do koupele. A tak jsem vytáhla zásoby sušeného měsíčku, levandule a chrpy. Přidala jemnou a hrubou koupelovou sůl a můžeme se zase blaženě ponořit do voňavé koupele, která uklidní mysl a prohřeje tělo.
,,Miláčku neviděl jsi ty moje čmeláčí podkolenky?“
,,Myslíš ty hrozný antierotický fusekle? Tak ty jsem viděl naposled před týdnem a doufám, že to bylo naposled.“

,,Antierotický fusekle mám taky, a ještě k tomu thermofor, který to jistí. Není nad to mít klid a nohy v teple. Ať si chlapi myslí, co chtějí“


Léčitel
Návštěva léčitele byla sice zajímavá, ale přesvědčit mou mysl o tom, že mne uhranula cizí, již nežijící osoba, a já kvůli tomu trpím na migrény, se mu nepodařilo.
No nic, ještě že mám ty čípky.

,,To já bych mu na špek asi skočila. Věci mezi nebem a zemí mě fascinují o něco víc, než čípek v zadku.“


Sen o knihovně
Helena Vondráčková sní o Vánocích bílých a já sním o tom, že budu mít knihovnu s kavárnou. Nabízím v ní domácí buchty a povídám si s lidmi o tom, jak se jim vypůjčená kniha líbila. Odmalička ráda čtu. Neumím si představit život bez rozečtené knihy. Našlo se pár knih, které mne vyloženě nebavily, ale přesto jsem je dočetla. Neumím odložit nedočtenou knihu. A pak jsou tu ty, u kterých toužím, aby měly ještě pár stránek navíc. Jednou, ještě na základní škole jsem se v knihovně začetla do knihy Lujza a Lotka a nešla jsem domů, dokud jsem jí tam nedočetla. Také miluji návštěvy antikvariátů. Líbí se mi ohmatané knihy, na kterých je vidět, že plní svůj účel. Jsou čteny.
,Jé dobrý den paní Urbanová. Tak co byl vrahem zahradník? Cože, majitelka cukrárny? Dáte si kávičku? A mám tu pro vás schovaný meruňkový chlebíček, co vám posledně tak chutnal.‘
Stando štípni mě - ach jo, pořád ještě ním.

,,Také sním. O tom, že taková knihkavárna existuje. Co třeba takové Book café? Nevím, nevím, asi si ji budeš muset Renato prostě otevřít.“


  
Spalující
Krásný slunečný den se stává ještě krásnějším, jelikož se mi podařilo přemluvit Standu, aby mi zapózoval na fotografii. S výsledkem jsem spokojená. Má přímo spalující pohled. I já cítím, jak taji.

,,Chvíli přemýšlím, jestli je to photoshop nebo skutečnost. Lidi, oni ty noviny fakt zapálili…😊“.


Jak jsem se bála
Sedím na gauči, koukám, jak krásně hoří polena v krbu a nahlas přemýšlím co všechno bych měla udělat. No jo, ale mně se nic z toho nechce. "A co se ti teda chce?"  ptá se Standa. ,,Zachumlat se pod deku a pustit si nějaký film.“
,,Hm, tak to by se mi chtělo taky.“
A tak byl film. Napínavej, strašidelnej.
To jsem se krásně bála.
,,Kam jdeš? Neopouštěj mne já se tady bojím.“
,,Já jdu jen na záchod.“
,,Já jdu s tebou.“
,,Rozsviť!“

,,Příště si radši pusťte Zázračná mláďata na ZOOMu?“😊


Jak se hasí?
Já, mých pět kolegyň a neskutečně ukecaný školitel od hasičů.
Za 15 minut jsme se dozvěděly, že má ženu, syna, ostříhanou jabloň a strašně rád dělá nudle do polévky. Proložil to jedním příběhem z místa požáru, a nakonec přišel s návrhem, že by příští školení mohlo proběhnout v hospodě. Když se za ním zavřely dveře, otočila se na nás jedna z kolegyň s otázkou: ,,A víte někdo jak se vlastně ten hasící přístroj používá?"
,,Nééé!“ odpověděly jsme sborem.
Tak snad to bude na YouTube.

,,Šest ženských. Kdo z chlapů by si rád nepošimral své ego?! Použití hasicího přístroje si natrénujete při požáru.“


Modlitba
Jdeme spát a já říkám Standovi ať se modlí za pěkné počasí na víkend.
Hned se toho chytl a začíná slovy: ,,Dobrý Bože, dej ať má příroda dost vláhy.“ A když ho obviním, že chce, aby  pršelo, dodá: ,,A stihni to do pátku, ať můžem s Rendulí na túru co nám naplánovala, jinak to s ní nevydržím.“

,,Není nad to říct tam nahoru přesné požadavky.“


Jak to Standa řekl básní
ŠPAČEK POSKAKUJE V TRÁVĚ,
SBÍRÁ HMYZ I PONRAVY,
POŘÁD SE MU HONÍ V HLAVĚ,
ABY MĚL DOST POTRAVY.

JEHO DĚTI, TY SE MAJÍ,
ŽEROU SI UŽ OD PLENEK,
RODIČE JIM DOPŘÁVAJÍ,
PLNOU NÁRUČ HOUSENEK.

A JÁ NA NĚJ SMUTNĚ HLEDÍM,
RENDULE NIC NEVAŘÍ,
NA PRDELI TADY SEDÍM,
NECHCE SE MI K OLTÁŘI.

,,No nevím Renčo, nechce se ten Standa z něčeho vyvlíknout?!“



Pivonické skály
Jak se to mohlo stát? Vyrazili jsme na 9km okruh kolem Pivonických skal a nějakou nevysvětlitelnou záhadou jsme skály minuli. Přesto, že jsme nějaký okruh prošli, skály nikde. Pravda trošku jsme sešli z cesty a malinko bloudili lesem, ale aspoň teď víme, že jsou tu lesy plné jelenů. Poznali jsme to podle trusu a vysoko uložené soli. Naše přesvědčení utvrdil i jídelní lístek v Lesovně Žofín, kde jsme si po náročné túře objednali steak z mladého jelena. Standu si jedna návštěvnice spletla s číšníkem a chtěla přinést pivo.
Zvažujeme, jestli nemá začít kasírovat.

,,A polívčička byla...Vrchní prchni na Žofíně"



Kouzelná babička
Stojíme před informační tabulí v Gmündu, když k nám přistoupí nějaká stará paní a začne na nás mluvit německy. Standa jí říká, že německy moc neumíme a ona na to: ,,Tak česky?"
No, ano česky už by to šlo. A ona spustí o tom, jak to bylo všechno po válce hrozné, co vše se dělo špatného. A nakonec řekne: ,,Ale to byla jiná generace za to vy nemůžete".
A odchází.
Ještě chvíli za ní tiše hledíme a málem čekáme, že se nám rozplyne před očima jak v nějaké pohádce.

,,Tak s touhle babčou bych si ráda popovídala. Poslouchala bych ani bych nedutala a měla bych spoustu otázek."


Káč, káč
Už jsme si mysleli, že je to přestalo bavit, ale ne. Včera dopravili myslivci první várku kačenek na rybník pod naší chalupou. Tak nás zase bude ráno budit jejich kejhání. Byli jsme se na ně podívat. Jsou tak krotké, šly nám téměř naproti. Celé léto je tu pravidelně krmí a až přijde září přijdou s flintami, obestoupí rybník a začne palba. Jelikož milé kačeny nechtějí létat, jak jsou přežrané, přivezou loď, vezmou buben a dělají cirkus na rybníku, aby je donutili zvednout se aspoň kousek nad vodu, protože divoké kachny se smí střílet jen pokud jsou ve vzduchu. Taky jíme maso, ale tento způsob lovu nám přijde přeci jen zvláštní až úchylný. A to nemluvím o tom, že nám mnohdy kulky létají přes zahradu, když si nějaká kachna splete směr a vášnivý nimrod je rozhodnut jí sejmout děj se co děj. A další věc je to, že tu díky chovu kachen vymizeli ostatní vodní ptáci, kteří tu dříve bývali v docela pestrém zastoupení.

,,Tak tohle mně neskutečně nadzvedlo ze židle. Takhle se podle mě může chovat opravdu jenom člověk. Bojíme se divoké zvěře, ale měli bychom se bát sami sebe. Opět se potvrzuje rčení, že člověk je jedinou nedokonalostí přírody. Bohužel.“


Abych nezapomněla…,
co všechno se dá zažít za 1 týden, 168 hodin, 1080 minut, 604 899 sekund.

pondělí 11. června 2018

Jako od maminky, další poprvé a tichá domácnost


Pondělí, 4.6.2018
Mohla jsem do těch jahodových knedlíků dát třeba pohankovou mouku. Mohla jsem je místo zakysankou polít jahodovým rozvarem. Ale mně se prostě některé tradiční recepty do zdravé verze předělávat nechce. Ráda si je vychutnám tak, jak je vařily naše maminky nebo babičky. A ovocné knedlíky jsou pro mě stejně jen jednou za rok.
4 střední brambory, 1 kostka tvarohu, 1 vejce, trochu soli a hrubá mouka od oka. Dávám jí co nejméně tak, aby se těsto příliš nelepilo a dobře se s ním pracovalo. Těsto naplním jahodami a pět minut povařím v osolené vodě. Na každý knedlík dám lžičku zakysané smetany, lehce posypu třtinovou šťávou a podávám na talíři po babičce.

Úterý, 5.6.2018
,,Co jsi říkal,“ ptám se po telefonu už po několikáté během hovoru svého muže, kterému je sotva rozumět a evidentně přichází o hlas.
,,Hele, já ti asi napíšu, tohle nemá cenu“, zasípá a položí telefon.
Esemeska přijde o dvě hodiny později: ,,Nějak nemluvím, jdu spát. Dobrou.“
Tak to vypadá, že to jeho nachlazení, kdy prokašlal celou noc přechází do fáze ticha.

Středa, 6.6.2018
,,Dóbrý dén, prosím dva koláče borůvkové a jednu sušenku“, hlásí Emička u pekařova stánku. Spěšně přitom otevírá svou peněženku, aby z ní vyndala padesátikorunu. Pan pekař dává její objednávku do papírového sáčku a ten ukládá do proutěného košíčku, který mu předtím Emča podala.
Na kovovou padesátikorunu jí čtyři koruny vrátí a Ema si je uloží do peněženky.
,,Děkuji. Na shledanou“, řekne, vezme si košíček a pyšně od stánku odchází.
Vždyť je to její první samostatný nákup v životě.

Čtvrtek, 7.6.2018
Možná jsem se mu neměla smát. Možná jsem si měla ty narážky o tiché domácnosti odpustit.
Protože teď to u nás opravdu na tichou domácnost vypadá.
Jsem jak jeden z těch andílků s rukama před pusou.
Nemluvím.
Ještě, že můžu psát.

Pátek, 8.6.2018
,No fajn, tak si vezmu dneska volno a přes víkend se dám dohromady.
Alespoň si dopíšu články, roztřídím fotky a ponořím se do čtení Velkých maličkostí.‘
Říkám si dnes ráno, když se necítím úplně dobře.
Jenomže s teplotou se toho zase až tolik dělat nedá.
Zase ty resty nedoženu.

Sobota, 9.6.2018
,,Baabii…“
,,Ano, Emičko“, sípám do telefonu.
,,My máme bazén.“
,,Vy máte bazén?“ divím se šeptem.
,,Jo. A je hrozně velký.“odpoví Emča s nadšením.
,,No tak paráda, až se uzdravím, tak se k vám přijdu vykoupat, jo?!“navrhuji.
,,Ale babičko, on je opravdu hrozně velký, tam nevlezeš. To tě tam bude muset děda pšendat“.
Ještě, že není ten bazén tak velký, aby si na mě museli zjednat jeřáb…

Neděle, 10.6.2018
,,Tak co, koupal jsi se?“ ptám se muže, když se vrací z chaty.
,,Jasně, dvakrát“, odpoví nadšeně.
,,Já vlastně taky“, řeknu suše. ,,Ve vlastním potu.“



Abych nezapomněla…

Moje milá nemoci,
vím i bez tvojí pomoci,
že je toho na mě moc.
Kdo se tě prosil o pomoc?!


pondělí 4. června 2018

Dobré místo, policajty do školky a ráno jako zkyslý mlíko.


Pondělí, 28.5.2018
Brno.
Brno?
Mžourám na displej telefonu, čtu esemesku od manžela a zjišťuji, že je půl šesté ráno.
Já se teprve hrabu z postele a on už ujel sto osmdesát kilometrů?
V kolik hodin proboha vstával?

Úterý, 29.5.2018
Dnes zjišťuji, že prozrazení mého receptu sousedovi na úspěšné pěstování rajčat, mu bylo patrně málo. Je přesvědčen o tom, že jádro pudla bude v místě. Ač nebydlí u nás v domě, ale v tom sousedním, neváhá svoje sazenice rajčat i s barely přemístit k našemu domu vedle těch mých. Co na tom, že musí dvakrát denně chodit s konví dobrých padesát metrů.
Dobré místo je přece potřeba něčím vykoupit.

Středa, 30.5.2018
,,Maminko, já mám teplotu“ oznámí dnes ráno Ema mamince a rozhodně dodává: ,,Takže nemůžu jít do školky.“
Třicet sedm pět hovoří za vše, a tak Emička zůstává doma.
Záhada, kterou se zdá být fakt, že teplota i bez léků klesne do půl hodiny po tom, co se rozhodne, že se školka nekoná, se vyřeší během dne. Emička vypráví mamince, jak včera paní učitelka říkala, že zavolá do školky policajty. Musí totiž vyšetřit, kdo nacákal vodu na podlahu v umývárně, když se nikdo z dětí nechce přiznat.
A ta naše holka, která si ví vždy a se vším rady, se z obavy z policejního vyšetřování sesypala tak, že dostala teplotu. A to ani tu podlahu nepocákala.
Myslím, že by asi paní učitelka měla přehodnotit svoje výchovné metody.

Čtvrtek, 31.5.2018
Na ten slastný pocit se chci nejprve připravit.
Proto si ji napřed dobře prohlédnu a než ji vložím do úst, čichnu si.
Voní létem, sluncem, čerstvostí.
Když ji konečně stisknu mezi zuby, její šťáva mi zaplavuje celá ústa.
Okamžitě se dostavuje pocit blaha.
Cítím příval energie a nezaměnitelnou, opravdovou chuť.
A rázem jedna nestačí.
Chci další.
Jahody.

Pátek, 1.6.2018
Od té doby, co jsem mu řekla, že děda byl na chatě a říkal, že na dně bazénu je usazený nazelenalý kal, není s ním řeč.
,,Nezajedeme si na rychlý kafe do naší kavárny?“ snažím se ho rozptýlit cestou na chatu.
,,Ne! Teď ne! Napřed musím dát dohromady ten bazén!“ odmítne rezolutně a uzavře se zpět do svého světa bazénového alchymisty.

Sobota, 2.6.2018 
Na datum spotřeby se můj muž podívá až po tom, co si to mléko nalije do ranní kávy: ,,Hmm, 27.5.2018,“ řekne s úšklebkem ve tváři.
Sáhnu po hrnku, že kontaminovanou kávu vyliji a uvařím mu novou, ale on je rychlejší a ochutnává: ,,Tomu nic není“, konstatuje a pro jistotu očichává ještě krabici s mlékem. ,,Čuchni si“, přistrčí mi ji pod nos.
,,Nic očuchávat nebudu“, odvrátím se. ,,Vidím na tom kafi, že to mlíko je sražený. Uvařím ti nový kafe.“ říkám nekompromisně, seberu hrneček ze stolu a kafe vyliji do dřezu. 
On naštvaně lije zbytek mléka z krabice do záchodu. 
Jeho poznámka o tom, že kdyby mlčel, měl by klid a kafe, je sotva slyšitelná.
Naštěstí.

Neděle, 3.6.2018
V bazénu je voda čiročirá, mléko v lednic nekysne.
Dnes bude krásný den.


Abych nezapomněla…
lepší zkyslý mlíko v kafi, než zkyslý úsměv na tváři.