Návrat do Vysokých Tater

     Kdyby mi někdo řekl, že mám vstát ráno ve tři hodiny, asi bych ho odkázala do patřičných míst. Dnes, v sobotu čtvrtého srpna dva tisíce osmnáct, v tuto dobu ale vstávám zcela dobrovolně. 

Kufry a tašky už jsou sbalené v autě od večera, a tak se zbývá jen nasnídat a obléct. Odjezd máme naplánovaný na čtyři hodiny ráno, abychom se vyhnuli ucpané dálnici. Vyrážíme s pouhým pěti minutovým zpožděním a nevracíme se, což považuji za dobré znamení.

     Všechno jde až podezřele hladce, cesta ubíhá, a když na Moravě uvidím před sebou na obloze svítání v přímém přenosu, tuším, že se den vydaří. Hned jak projedeme Starým Hrozenkovem, sleduji, kdy překročíme státní hranici se Slovenskem.

,,Teď,“ oznámí mi můj muž a já se k němu otočím: ,,Už jsme na Slovensku. Takže už ti můžu říkat ty môj chrobáčik?“

Přesto, že mu moje otázka vyloudí úsměv na tváři, suše odpoví: ,,Radši ne.“

Dám najevo svoje zklamání, ale chápu. S tím jsem možná měla začít před pár desítkami let…

   První čerpací stanice za hranicemi a my jdeme na jistotu. Tady jsme předloni koupili elektronickou dálniční známku. Dnes jsme však k jejímu nákupu odkázáni na první odpočívadlo na dálnici, kde po chvíli prvních deset euro letošní dovolené mizí z peněženky.

Cestou se nám po pravé straně zjevuje Trenčínský hrad, tyčící se na skále, a podél Váhu pokračujeme až do Žiliny. Za ní se nám otevře nádherná krajina Malé i Veľké Fatry, a pohledem na ni se kocháme přes Martin až do Ružomberoku. Liptovský Mikuláš nám odhalí štíty Vysokých Tater, které nás doprovází až na konec naší cesty. A já na nich můžu oči nechat.

,,Teba tie vrcholy hôr neuchvacujú?“ ptám se svého řidiče po slovensky.

,,Ale jo,“ odpoví bez zájmu. ,,Ale já jsem sem jezdil pracovně pět let…tak asi už míň, než tebe,“ dodá a zastaví mi na odpočívadle před Popradem, abych mohla udělat svoje první fotky v Tatrách.

    

     Před penzionem zastavujeme chvíli po jedenácté dopoledne, ale protože náš pokoj ještě není připravený, jedeme do Tatranské Lomnice na oběd. Část odpoledne strávíme u lanovky na Lomnický štít, a ještě trochu výš, kde se na stanovišti pro motokáry, které sjíždějí ze stanice Štart, dáváme do řeči se starší paní. Ta nám ochotně vypráví o turistických trasách, varuje před uzavřenými turistickými chodníky a pro nás je to tak první dobrá duše, se kterou se zde setkáváme.

     Kufry jsou vybalené, a my, přestože se pomalu stmívá, se vydáváme za penzion ke Studenému potoku. To místo nepoznáváme. Když jsme potok viděli poprvé, jeho koryto bylo téměř zároveň s terénem. Nyní se kolem něj tyčí náspy z kamení a všude kolem jsou pozůstatky dříví, částí stromů a všeho, co s sebou velká voda přinesla z hor. Na hotelu, který leží o kousek níž po proudu je vidět, co takový živel dokáže. Opadaná, ještě vlhká omítka a nepřístupný okolní terén hovoří za vše. S vodou se z hor valilo i kamení, takže hukot, který povodeň doprovázel musel být neskutečný.

      

     Telefon z Čech hned první den v Tatrách rozhodně nečekám, ale přesto zazvoní.

,,Babiii…“ ozve se na druhém konci Ema. ,,Mně se po tobě stýská,“ řekne a já jsem rázem dojatá nejen z následků povodně, které vidím na vlastní oči, ale i z toho bezprostředního špunta, který ví, jak vzít za srdce.

Usínám s pocitem uspokojení. Jsem v Tatrách a hodlám si to náležitě užít.

Abych nezapomněla…,

že návraty jsou plné nostalgie.

Pět, když králík vrčí jako pes a tátovo auto

Pondělí, 17.9.2018

Pro mě se vlastně nic nemění.

Je to jako by byl v práci.

V pondělí odjede, v pátek přijede. Když to půjde dobře, i dřív.

S tím rozdílem, že místo přespávání v kamionu bude přespávat v nemocnici.

Jen budeme s mužem oba dva doufat, že se reoperace jeho zápěstí povede.

Úterý, 18.9.2019

Emičce

Dnes je Ti pět

a celý svět,

leží Ti u nohou.

Ostatní nemohou,

když pusa Ti jede na plné obrátky,

když vyprávíš pohádky

a řídíš celý svět.

A to Ti teprve je pět!

Středa, 19.9.1018

,,Babi, hádej do kolika umím počítat,“ vyzývá mě Ema, když ji v podvečer vedu domů.

,,No to nevím. Do deseti? Do dvaceti?“ tipuji.

,,Víš co, já Ti to ukážu. Poslouchej!“ rozhodne Emča a začne počítat:

,,Jeden, dva, či, čtyži, pět, šest, sedum, osum, devět, deset, jedenáct, dvanáct, patnáct, sedumnáct, čicetdva.“

Čtvrtek, 20.9.2018

ŽUCH!

Dutá rána, která se rozlehla v noci ložnicí, mě probírá z tvrdého spánku.

,,Co se stalo?“ ptám se zmateně do tmy.

,,Nic, spi,“ odpoví mi můj muž. ,,Spad jsem z postele.“

Poprvé v životě se v půl druhé ráno směju na celé kolo. Než si uvědomím, že jeho ruka je po čerstvém zákroku.

,,A co ruka? Je v pořádku?“ ptám se

,,Jo, v pohodě,“ řekne ledabyle a sbírá se ze země.

Že by se předčasně vracel do dětských let? Pomyslím si, a ráno mu pro jistotu prostor vedle postele vystelu dekou a polštáři.

Ať když tak padá do měkkého…

Pátek, 21.9.2018

Kimovu klec otevírám hned jak přijdu z práce.

Jenomže on je dnes o něco netrpělivější než jindy a hrne se ke dvířkům dřív, než jsou otevřená dokořán.

Doskok se nevydaří tak jak chtěl, a zadní nožka mu uvízne mezi šprušlemi.

Zběsile s ní trhá a snaží se jí vyprostit ze zajetí, až se mu to nakonec podaří a odběhne se schovat pod stůl.

Když ho jdu utěšit a podívat se, jestli si nožku nezranil, zuřivě se vrhne proti mé ruce a zavrčí.

Jestli jsem doposud o reinkarnaci našeho pudla do králíka měla ještě drobné pochybnosti, dnes se definitivně rozplynuly.

Sobota, 22.9.2018

Dneska končí léto v zemi,

a tak vůbec nechce se mi,

vstávat, žehlit, vařit, prát.

,,Budu jen tak přežívat.“

říkám si hned ráno brzy.

Jenže mě to potom mrzí,

vymýšlím si cosi, kdesi

a jdu radši sázet vřesy.

Neděle, 23.9.2018

Když táta prodal ze zdravotních důvodů auto, ulevilo se mi.

Jenomže on je nervózní pokaždé, když ho večer nenajde na parkovišti před domem.

Možná nebylo zrovna šťastné prodat ho sousedovi.

Abych nezapomněla…,

,,Podzim. Něco jako inflace listí.“

Valeriu Butulescu

Jak se princ Vícechtěl se zlou potázal

   Byl jednou jeden úrodný kraj. V tom kraji hodně svítilo slunce, i vláhy bylo dostatek. 

Vinice dávaly vinařům víno, sady zase sadařům jablka a hrušky. V zahradách zelináři každý rok sklízeli čerstvou zeleninu a zemědělci měli na polích dostatek brambor, obilí i krmení pro svůj dobytek. V tomto kraji se měli všichni dobře.

   Jednou však tudy projížděl princ Vícechtěl. Umanutý jedináček, syn krále Mocislava a královny Zlatomily.

,,Zde, v tomto prosluněném kraji chci mít své rozlehlé letní sídlo, pastviny pro mé arabské plnokrevníky, a zde budu na nekonečných polích pěstovat mou zázračnou zlatonosnou plodinu,“ prohlásil, když uviděl tu krásu kolem. 

Slezl z koně a rozpřáhl ruce: ,,Vykupte pozemky, zrušte vinice, vykácejte sady, vypleňte zahrady, zaorejte pole!“ nařídil svým kancléřům, zaúkoloval sluhy. 

Ti okamžitě začali jednat a v kraji objížděli vinaře, sadaře, zelináře a zemědělce s nabídkou zlata za půdu. Jenomže v tomhle kraji nebyli lidé hloupí, a dokázali si spočítat, že žádné zlato jim úrodnou půdu nenahradí. A dobře věděli, že je potřeba tento dar Země zachovat i pro příští generace. 

Vzepřeli se proto princi a odmítli svou půdu prodat.

   Rozzuřený princ vyhrožoval nátlakem, a když jako pomstu nařídil vyplenit veškerou jejich úrodu, člověk šel prosit přírodu o pomoc. A protože v tomto kraji bylo o přírodu pečováno, vyhověla. 

Poslala svou armádu, aby společně s místními lidmi prince ze svého kraje nadobro vyhnali. 

Ptáci rozklovali stany královského ležení, včelí roje útočily na princův vojenský doprovod, motýli divokým máváním křídel rozehnali koně. Dobytek, který zemědělci vypustili ze stájí, hnal prince i s jeho družinou daleko za hranice.

   Tento úrodný kraj se tak díky zdravému rozumu a sepětí člověka s přírodou, podařilo zachovat.

Abych nezapomněla...,

možná je to pohádka. Možná ne.

Cvak, maminky musejí mít auto a narozeninový dort

Pondělí, 10.9.2018

,,No to snad nemyslíš vážně…“ zděsí se můj muž, když večer přijdu do ložnice a v každém podpaží si nesu jednu háčkovanou baletku.

,,Chceš jednu půjčit na spaní?“ zeptám se a obě si něžně přitisknu ke tvářím.

,,Ne,“ protočí panenky a hodí zadkem.

To je dobře. Aspoň mám obě pro sebe. 

Úterý, 11.9.2018

Je to jako když otočíš knoflíkem.

Cvak! A signál wifi je definitivně pryč.

Středa, 12.9.2018

,,Babi, a co jsi měla za auto, když jsi byla maminka?“ ptá se mě Ema, když mě s dcerou vezou do práce.

,,Já? Žádný, Emičko.“ odpovím. ,,My měli s dědou jenom jedno auto a s tím jezdil děda do práce.

Ema vykulí oči a nevěřícně se na mě podívá: ,,Ale babi, maminky, co mají děti pšece musejí mít auto.“

Čtvrtek, 13.9.2018

,,Víš co by mě Emičko zajímalo?“ ptám se Emy, když mi neustále při rozhovoru s dcerou skáče do řeči.

,,Jestli ta tvoje pusinka taky někdy zůstane chvíli zavřená…“

Ema se na mě omluvně podívá, rozhodí ručkama a s hlavičkou na stranu rozesmátá odpoví:

,,No, to myslím, že asi nezůstane, babi…!“

Pátek, 14.9.2018

Kolikrát ještě povečeřím na balkoně?

Kolik víkendových snídaní tam bude možných bez toho, abych se třásla zimou?

Nevím. Ale zatím to jde.

Léto nekončí, muškáty mají znovu na květ.

I přesto, že všude okolo vidím dýně, vřesy a chryzantémy.

Sobota, 15.9.2018

Nečekám, že bude tak těžký.

Proto, když mi ho dcera položí na ruce, klesnou mi pod jeho tíhou dolů. Automaticky se pokrčím v kolenou a vyrovnám váhu.

K autu ho donesu jen na půl cesty a vyčerpaná, ho jako štafetu předávám zpět dceři.

V autě mi ho položí na nohy a já doufám, že než ho dovezeme domů, nezdřevění mi.

Hlavně se mu nesmí nic stát.

Musím ho udržet v rovině, a přitom se ho nesmím dotknout.

Aby, až ho budeme Emě předávat byl stále takhle dokonalý.

Narozeninový dort.

Neděle, 16.9.2018

,,Tak jdeme,“ vyzvu manžela cestou z toalety, když ho načapám na chodbě Ikey, jak požitkářsky sedí uprostřed lavice, na jediném místě s polstrovaným opěradlem na hlavu.

,,Ne!“ odpoví energicky. ,,Ty jsi ráno říkala, že tohle je můj den a že si můžu dělat co chci. A já tu teď chci sedět.“

,,No tak fajn,“ řeknu. ,,Tak já se jdu zatím porozhlédnout po těch polštářích do obýváku.“

Než vejdu do nákupního prostoru, zahlédnu za sebou černé triko a džínové kraťasy. To mu to posezení moc dlouho nevydrželo.

Ale tak co… je to jeho den.

Abych nezapomněla…,

,,Muž dokáže každou ženu dostat tam, kde ho ona chce mít.“

Neznámý autor

Kamarádky, andělé existují a výprava za vůní bylin

Pondělí, 3.9.2018

S jednou z nich jsem osm let seděla na základní škole v jedné lavici.

S tou druhou jsem trávila prázdniny u babičky, později i volný čas.

Že se v pubertě spojíme všechny tři dohromady byl momentální nápad, který vyšel.

I když nás později na čas rozdělily rodinné povinnosti, vždycky jsme o sobě věděly.

Dlouhá léta se scházíme dvakrát do roka na dobré jídlo, kávu, pokecat.

Dnes je naše setkání výjimečné.

Je mimo běžné termíny, a jsme domluvené prakticky ze dne na den.

Jedné z nás už je totiž padesát.

Úterý, 4.9.2018

Vlastně jsem už zapomněla, jaký mám u každé Brownovy knížky problém s tou jeho počáteční omáčkou.

A tady u té název knihy napovídá tomu, že Počátek se povleče až do konce…No to se mám na co těšit.

Středa, 5.9.2018

Není kam spěchat. Úložní doba ještě nekončí a já jsem si jistá, že jsem nikde nic neobjednávala. A tak je tu možnost, že jde o omyl a balík, který na mě čeká na poště, půjde i s jeho neznámým obsahem zpět. Když však na zásilce vidím jméno odesílatele, rychle na poště podepisuji převzetí a nedočkavě spěchám domů. Ema s Anežkou k nám přijdou zrovna ve chvíli, kdy balíček rozbalím a vykouknou na mě dvě úžasné háčkované baletky s levandulovými paličkami. Ema popadne obě postavičky a Anežka se poskakováním a hlasitým povykem domáhá jedné z nich.

Tolik radosti v jedné chvíli…Andělé existují.

Díky Zdeni!

Čtvrtek, 6.9.2018

,,Emi, jak ti to šlo na gymnastice?“ ptám se Emy, když jí s dcerou odpoledne vyzvedávám.

,,Dobže. Když jsem dělala holubičku, tak jsem si udělala mezeru, aby mě nikdo nekopnul.“ odpoví Emča.

,,No tak to jsi šikovná, tak tě to tam bavilo,“ konstatuji.

,,Hm, bavilo. A babi, víš co má Laurinka? Obží náplast na tváři, protože tam má velkýho černýho beďara!“

,,No prosímtě…“ zapochybuji.

,,No fakt, žikala mi to.“ přesvědčuje mě Ema.

Otázkou ale je, jestli ty dvě treperendy vůbec vědí, co je to beďar…

Pátek, 7.9.2018

Když jsem o Velikonocích opouštěla Pálavu, věděla jsem, že se do tohoto kraje ještě vrátím. Pálavské vinobraní mi přišlo jako dobrá příležitost. A tak, ač ne typický vinař, jsem opět tady, abych si třeba i tu sklenku vína dala. Ale hlavně, abych viděla Pálavu na vrcholu její úrodnosti, protože o Velikonocích byla teprve v raném rozpuku

Sobota, 8.9.2018

Přesto, že do Čejkovic je to z Mikulova více jak padesát kilometrů, říkám si, kdy jindy tam zajet, když ne teď. Kdy jindy to vidět na vlastní oči a cítit na vlastní nos.

Odskočit si z Pálavského vinobraní do Sonnentoru byl opravdu dobrý nápad.

Užívám si exkurzi, nákup, procházku v zahradě svaté Hildegardy i posezení v kavárně. Nasávám všudypřítomnou vůni bylin a vůbec se mi odtud nechce.

Neděle, 9.9.2018

Být v Mikulově a nevyšlápnout si na Svatý kopeček beru jako hřích.

Proto ještě před odjezdem domů nazouvám turistické boty a těch sedm set metrů do kopce si prostě neodpustím. Když potkávám dámy se žabkami na nohách a sklenkou vína v ruce, přemýšlím, díky čemu bych si asi cestou nahoru rozsekala hubu dřív.

Jenomže já mám pevnou obuv a nezastřený pohled.

Alespoň do té doby, než se dojmu u těch panoramat nad Mikulovem…

Abych nezapomněla…,

,,Ty hele, jak jsme v tom amfíku mohli dřív vydržet  celej den?“ ptá se mladý muž s ročním dítětem v náručí svého kamaráda, když oba dva v mikulovském amfiteátru poslouchají Tonyu Graves.

,,Ty vole,“ odpoví kámoš. ,,Asi proto, že si chlastal a neměl si dítě.“

Tak trochu jiná dovolená II.

Den čtvrtý

     ,,Babi, já z toho autobusu vidím celý svět!“ říká nadšeně Ema, když všechny společně cestujeme do čtrnáct kilometrů vzdáleného města, a já si uvědomím, jak ta dětská představa světa je od té naší dospělé, naprosto odlišná.

     Na představě společně stráveného dne se ale shodneme. Na farmářském trhu naše řady posílí dcera s Anežkou, a tak se ulicemi města šíří nebezpečné uskupení tří generací, čítající šest ženských.

Po návštěvě dětského hřiště, kde se nám tu nejmenší podaří dostatečně vyčerpat tak, že usne v kočárku, se vypravíme do Skřítkova hledat mezi pohádkovými postavičkami ukryté skřítky. Já zůstávám s Anežkou venku a s kočárkem jezdím úzkými uličkami Starého města. Ten kostel obejdu jednou, dvakrát, potřetí. ,,Při vstupu do věže si připravte drobné,“ stojí na ceduli u jeho zadního vchodu. Dívám se vzhůru a vím, že já po těch schodech nikdy nevystoupám. Přitom pohled shora na náměstí, historické jádro i jeho přilehlé uličky by mohl být tak fascinující. Ale já se raději dívám vzhůru.

Skřítci nejspíš nejstarší Elli příliš neuspokojí a více ji láká vedlejší vchod do Strašidelného podzemí. Ten, kdo se nechá zviklat je moje dcera a vydává se s ní po schodech dolů do tmavého prostoru. Když obě dvě z podzemí vyděšeně vyběhnou, jsem ráda, že jsem tam Emu s Amálkou s nimi nepustila.

Po společném obědě a dobré zmrzlině sedáme opět do autobusu a vracíme se zpět na chatu.

     Odpoledne propadám slizománii a společně s holkama hňoucám, patlám, natahuju a kroutím tu zázračnou hmotu. A protože ani dnes si děvčata cestou od autobusu neodpustila návštěvu obchodu  místního Vietnamce, dochází mu další z žádaných artiklů. Tetování.    

Improvizované Ellenčino tatoo studio je večer narvané k prasknutí, tvoří se fronty. První Amálka, která by nejraději měla potetované celé tělo, druhá Emička s představou potetovaného levého ramene různorodými obrázky a nakonec já, nechajíce se doslova ukecat k polepení svého stárnoucího těla alespoň dvěma malými motýlky.

A tak mám svoje první tetování v životě.

Den pátý

     Dopolední vyostřený dětský spor o figurku koníka si žádá radikální řešení. Je potřeba více koní. Proto nezbývá než doufat, že naše oblíbená prodejna je jimi zásobená. A protože majitel nejspíš moc dobře ví, co dnešním dětem třeba, o hodinu později již Ema s Amálkou ve společné hře s koňmi, rodí hříbě.
     Za celý týden jsme takhle rychle zahradu neměly uklizenou. Hrozba bouřky a zvedající se vítr nás donutí přestat hňoucat slizy a kombinovat jejich barvy, a zvedá nás ze židlí. Společně po zahradě sbíráme vše, co ty dvě malé roztahaly. Několikery boty, spoďáry, ručníky, plavky, ponča, hračky. Bouřka se sice nekoná, ale konečně zahrada zase vypadá jako dřív, a my s Elli můžeme připravit večerní bojovku, která bude tentokrát ve znamení pěti smyslů. Ellenka rozmístí po zahradě zapálené čajové svíčky a vytvoří z nich trasu. Já po stanovištích zrak, sluch, čich, hmat a chuť rozvěsím fáborky. Když se setmí, dovedu Emu a Amálku k první svíčce a pak už musí cestu hledat sami. Na stanovišti zrak hledají mezi kamínky ukryté předměty, sluch si otestují tím, že zopakují to, co jim Elli na dálku pošeptá, čichem poznávají svoje sprchové gely, hmatem určují šišku a větvičku smrčku, a nakonec ochutnají ostružinu, malinu a banán. Obě si vedou moc dobře. Celá bojovka má podle nich ale jednu velkou chybu: ,,Co? To už je koneeec? To byla nějaká krátká bojovka…“ diví se obě a zklamaně se jdou chystat do postele. Dnes konečně usínají před desátou.

Den šestý

     Když mi ráno zvoní mobil, rychle po něm sáhnu a hovor přeruším. Rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že děvčata ještě spí. Až potom zjistím, že už je půl deváté. Nepamatuji si, kdy já naposledy spala takhle dlouho.

     ,,Ciao Italiano!“ zvolám, když se po krátké dovolené v Itálii znenadání, bez ohlášení objeví synek s přítelkyní. Amálka s Elli je nadšeně vítají a těší se z přivezených dárků. ,,Tak ukaž jak po tom týdnu vypadáš?“ prohlíží si mě synova přítelkyně a když zjistí, že jsem to přežila bez úhony, předává mi úžasné dárky plné italské atmosféry. S jejich příjezdem si konečně naplno uvědomuji, že naše dívčí dovolená dnes končí. Nezbývá než posbírat všechny odložené dětské věci, sbalit zavazadla, zavzpomínat na to, jak jsme celý týden díky krásnému počasí mohly snídat venku v pyžamu, a i po večerním mytí v něm běhat po zahradě. Jak jsme si venku čistily zuby a venku se i myly, jak jsme každý večer četly knížky, hrály pexeso, domino, a z postele pozorovaly měsíc. Jak jsme starými rohlíky chodily krmit ryby na nedaleký rybník a vodníkovi nosily hrnečky na dušičky, a jak ho Amálka z Kamence přejmenovala na HRdlořeza, protože má přece u sebe ty HRnečky…

Abych nezapomněla…,    

díky letošnímu létu čtyři holky vědí, jaké to je snídat na verandě v noční košili, večer před spaním v ní běhat po zahradě, mýt se venku za tújemi a čistit si zuby pod smrčkem.

Poprvé, až mi vnučky budou číst pohádky a pátek se zakyslou příchutí

Pondělí, 27.8.2018

Poprvé ho spatřím na jedné vesnické taneční zábavě. Je středem pozornosti, takže si ho vlastně ani nejde nevšimnout. A když mě vyzve k tanci, souhlasím.

Poprvé mě vezme za ruku v kině. Za jiných okolností bych z mladého, neodolatelného Mela Gibsona, který hraje ve filmu Bounty hlavní roli, nespustila oči. Ale zkuste slintat na plátno, když vás na prvním rande drží za ruku nový objev.

Poprvé mě políbí ve výtahu, když mě doprovází domů. Jeho rty jsou plné a měkké, a já…

jsem ztracená.

Poprvé…Tečka. Tečka. Tečka.

O ruku mě požádá jen tak mezi řečí, a aby tomu dodal na důležitosti, zatáhne mě rovnou na matriku vyjednat termín svatby.

Když za pár týdnů zjistím, že jsem těhotná, zatáhnu na matriku já jeho.

K posunutí původního termínu na dřívější.

Své ANO si tak řekneme dvacátého sedmého srpna tisíc devět set osmdesát osm.

Přesně před třiceti lety.

Úterý, 28.8.2018

Sakra!

To už tady jednou bylo.

Starting problem!

Já: ,,Houstone máme problém. Windows PROBLEM!.“

Houston: ,,A máš zazálohováno?!

Já, chytajíce se za hlavu: ,,Ne!“

Houston: ,,Nepoučitelným zbývá jenom čekat, jestli starouš naběhne. A pak buď děkovat starým dobrým technologiím nebo si rvát vlasy.“

Já, s flashkou v ruce: ,,Naběhni prosím, naběhni, hned vše zazálohuji.“

Po deseti minutách s velkým výdechem zasouvám flashku do portu.

Středa, 29.8.2018

Do Českého Ráje jsem se zamilovala v září, roku 2016.

Na ten prodloužený víkend nikdy nezapomenu.

Bylo nádherné počasí a pískovcové skály vydávaly neobyčejnou energii, jakou něco, co zde vzniká miliony let, jen může vydávat.

Tomu, kdo nyní tyto skalní útvary posprejoval, bych nejradši urazila obě ruce.

Čtvrtek, 30.8.2018

,,Mami a za kolik dní půjdu do školy?“ ptá se Amálka maminky.

,,Za tři,“ odpoví P. a začne počítat na prstech. ,,Pátek, sobota, neděle a v pondělí už půjdeš.“

Amálka se na ni zkroušeně podívá a chytne se jí za ruce.

,,Ty se bojíš?“ zeptám se. ,,A čeho, ve škole tě paní učitelka naučí psát, počítat i číst. A až pojedeme příště na prázdniny na chatu, tak nám už budeš večer číst pohádky ty…“

Amálka se na mě se zájmem podívá, vypadá, že už se na to těší, a snad alespoň na chvíli přestává mít ze školy obavy.

Že jí ale čeká ještě dlouhá cesta, jí pro jistotu říkat nebudu.

Pátek, 31.8.2018

Ten zápach cítím v kuchyni už několik dnů.

Ačkoliv jsem místnost již několikrát převrátila vzhůru nohama, dodnes se mi nepodařilo identifikovat původce toho nakyslého aroma.

Podezírám souseda z uskladněného kysaného zelí ve sklepě pod námi, sousedku se zaneseným odpadem o patro výš, Anežku, která mohla někam ukrýt zbytky jídla.

,,A nemůže to být od toho, jak ti o víkendu vytekla do lednice ta smetana?“

Ptá se mě můj muž dnes večer, když si vzpomene na mé hlasité sobotní klení.

,,Nemůže. Z lednice to není, tu jsem důkladně vymyla.“ odpovím bezradně.

Jenomže si v tu chvíli neuvědomím, že kelímek se zvrhl na polici s odtokovým žlábkem a smetana natekla i do něj. Posléze na motor lednice, kde se téměř celý týden úspěšně a teplem motoru zkyslá smetana, odpařuje.

Páteční večer tak trávím za odtaženou lednicí, s hadrem v ruce a zakyslým výrazem ve tváři.

Sobota, 1.9.2018

Září se tváří

v kalendáři,

jakoby nic.

Tak bude hic?

Nebo déšť, zima a mraky?

Což nebylo by špatné taky,

po horkém létu, bez vzteku,

zalezli bychom pod deku.

Neděle, 2.9.2018

Předpověď na dnešní den vůbec není příznivá.

Zataženo na celém území, déšť.

Pro naši rodinnou, dlouho dopředu domluvenou akci to nevypadá na ideální podmínky.

S deštníkem kolem stánků s botami mokrými od trávy ochutnávat rozmáčené pokrmy na F.O.O.D. PIKNIKU v pražské Ladronce, není zrovna to, co jsem si představovala.

Ale někdy se vyplatí předpověď počasí ignorovat, věřit slunci a jít si za svým cílem.

A pak si věří i slunce a vykoukne přes mraky, aby se podívalo na nepřebernou nabídku různých druhů kávy, makronek, cupcakes, ochutnalo štrůdl, marmeládu, pravé gelato, avokádové speciality, a paprsky polechtalo všechny, kdo právě sedí před pódiem a sledují vaření v přímém přenosu.

I já ochutnávám zdravé i méně zdravé, tradiční i netradiční pokrmy, které prostřednictvím oka osloví mé chuťové buňky. Něco mne nadchne, něco méně, přichází i zklamání. To největší v podobě rolované zmrzliny, kdy nápad se jeví jako skvělý, ovšem zmrzlinový základ, do kterého se přimíchávají vybrané ingredience, je chemický koktejl s pachutí na jazyku.

Zato tatarák ze sušených rajčat na opečeném toastu je pro mne vítězem celého dne.

Proto se nenápadně, několikrát vracím ochutnávat.

Abych nezapomněla…

Tečka. Tečka. Tečka.