Sedm

Po roce s ďábelskou šestkou v letopočtu, jsem k Tobě, roku 2017, upínala všechny své naděje.

Naděje na klidný, a možná třeba i trochu šťastný rok.

Vždyť Tvoje sedmička štěstí přímo vyzařuje.

Každý ji chce mít, každý si ji ve svém životě přeje.

A s Tvým příchodem jsme ji najednou všichni měli.

Na celý, dlouhý rok!

Sedmička v letopočtu přece přinese štěstí, nemůže to být jinak!

Proč bychom jinak říkali, že jsme v SEDMÉM nebi?

Proč by existovalo zrovna SEDM divů světa, SEDM statečných, SEDM krkavců a kočka by měla SEDM životů?

Proč by všichni chlapi dávali chladit pivo na SEDMÝ schod?

Protože SEDMIČKA je mocná.

Jedině SEDMIČKA to pivo opravdu dokonale vychladí.

V SEDMIČKU všichni věří.

A Ty, roku 2017 jsi jí mohl vládnout třistapětašedesát dní.

Kromě toho, že jsem si v sobě během Tvé vlády trochu ,,uklidila“, poznala jsem, ač ,,pouze“ virtuálně, spoustu neuvěřitelně milých lidí. Lidí, kteří jsou mi inspirací, a díky nimž moje seberealizace na blogu dostala nový rozměr.

Zjistila jsem, že nejen zištná může být pomoc druhého člověka, a znovu jsem posílila vědomí, že rodina a zdraví je to nejvíc, co v životě mám.

Za sebe mohu říct, že navzdory Tvému neohrabanému rozjezdu, kdy jsi mě připravil o dvacet vteřin života, drobným nešťastným událostem během roku, a mému drsnému setkání s lidskou arogancí a neochotou, jsi šťastný prostě byl!

Vždyť se nám narodila zdravá vnučka!

A za to Ti roku 2017 moc děkuji!

Loučím se s Tebou se vzpomínkou jen na TO DOBRÉ!

Vzhůru všichni ve zdraví do nového, osmičkového roku 2018!

Abych nezapomněla…,

,,Ovšem my, kteří chápeme život, nestaráme se vůbec o čísla.“

Antoine de Saint-Exupéry

Dopisy, které nikdo nečetl

Iona Greyová

Milovaná holčičko,

V době, kdy jsem vůbec nevěděl, jestli se dožiju začátku příštího týdne, jsem Ti slíbil, že Tě budu milovat navždy. Teď to vypadá, že navždy pomalu vypršelo. Nikdy jsem Tě nepřestal milovat. Ve vlastním zájmu, abych si uchoval zdravý rozum, jsem se pokoušel zapomenout, ale nikdy se mi to nepovedlo. A nikdy jsem nepřestal doufat. Doktoři říkají, že mi nezbývá moc času, ale já pořád doufám a věřím, že jsem tady ještě neskončil. Určitě ne do té doby, než zjistím, co se s Tebou stalo. Dokud Ti nepovím, že to, co jsme začali v těch bláznivých dnech, kdy svět byl vzhůru nohama, pro mě nikdy neskončilo. A že ty dny, i když byla hrozná doba, patřily k nekrásnějším v mém životě.

,,Ach.

Ááách…

Složila dopis napůl a rychle ho vrátila do obálky. 

Neměla se ho dotýkat. 

Nikdy by to neudělala, kdyby ji napadlo, že to bude tak…vážné. 

Osobní a naléhavé. 

Otázka života a smrti.

Ale už je pozdě. Otevřela dopis a už to nemůže vrátit. 

Neuváženě přečetla prosbu poslanou umírajícím mužem z druhého konce světa. 

Jen ona, nikdo jiný. 

A teď si může vybrat: buď ji bude ignorovat, nebo se pokusí najít paní S. Thorneovou.

Ať to je kdokoliv“.

Ach.

Ááách…

Takové vzdechy při čtení vydávám i já. Často.

Když odkládám ,,Dopisy“, mám slzy v očích, nezřídka dojetím i pláču. Dojetím nad nefalšovanou celoživotní láskou, která se zrodila v tak těžké době, za války.

Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 

Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 

Ano. A hrozně mě to baví. 

Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.

Toto ale není žádná červená knihovna, nejde o přeslazený román. Je to krásné počtení.

Po všech těch detektivkách a thrillerech je to pohlazení láskou.

Abych nezapomněla…

Ach. Ááách…

Po čem ženy touží, devět pramenů a to k Vánocům patří

Pondělí, 18.12.2017

Před pár týdny vyslal své posly, ale poprvé o sobě dal vědět až tuto sobotu.

Ale jen tak lehce.

Ukázal se a zase zmizel.

Jako by nám lidem říkal: ,,Nezapomněl jsem na vás, ale ještě nepřišel můj čas“.

Dnes ráno ho ucítím, sotva se nadechnu u otevřeného okna.

Takhle voní jenom ON!

Opravdový první sníh!

Úterý, 19.12.2017

,,Tak já ještě dneska udělám ty kokosový koule“, sděluji jen tak, bez nadšení, do prostoru.

,,Prosimtě, vyprdni se na to,“ zareaguje můj muž. ,,Já myslím, že už jsi toho napekla dost“.

Že by i on, stejně jako Nick Marshall dnes večer v televizi věděl, ,,Po čem ženy touží?“

Nebo alespoň co chtějí slyšet?

Středa, 20.12.2017

,,Tak a mám Tě!“ Ozve se v telefonu, sotva ho přiložím k uchu. ,,Zase nejsi doma! Teď jsem tam byl a ty zase nikde. To už je tenhle měsíc po druhý! Minule tvoje holička nestíhala nebo co, a dneska…?“ nechává otevřenou otázku synek.

Směju se už při jeho projevu: ,,Dneska jsem byla ve školce, zpívat u stromečku. Teda, spíš se dívat na děti, jak zpívají u stromečku. Koledy“, říkám omluvně a zároveň pobaveně.

,,No skvělý“, pokračuje. ,,Po každý, když jedu okolo a mám čas, tak ty někde trajdáš!“

,,No skvělý“, oplácím mu. ,,Ale to můžeš taky dopředu zavolat. Takhle to vypadá, že se uvidíme až o Vánocích“.

,,Nevím, jestli budu doma“, odpoví pohotově a to už se oba do telefonu smějeme.

Já ten jeho humor prostě miluju.

Čtvrtek, 21.12.2017

,,Co to děláte?“ Ptá se Emička, když se s mužem letmo obejmeme.

,,Objímáme se“, odpovím.¨

,,A proč?“ Vyzvídá dál Ema a patrně hledá u babičky a dědečka nějaký hlubší smysl tohoto gesta.

,,Protože se máme rádi“, řekneme s mužem současně směrem k Emče.

,,A vy chcete mít dítě?“

????????????????????

Od té doby, co se narodila Anežka má to děcko fakt divné otázky.

Pátek, 22.12.2017

Čtyři spodní prameny představují živly – oheň, vzduch, voda, země.

Prostřední rozum, cit a vůli,

a ty dva vrchní jsou nejdůležitější – to jsou láska a moudrost.

Devět pramenů, devět symbolů, jedna vánočka.

Upletená z devíti!

Sobota, 23.12.2017

Vánočku jsem díky své včerejší nečekané dovolené mohla upéct o den dříve.

A tak dnes již zbývá ,,jen“ naporcovat kapra, uvařit rybí polévku, připravit bramborový salát.

A Ježíšek může zítra klidně přijít!

Jsme nachystaní!

Neděle, 24.12.2017

Strávit dopoledne s přáteli.

Rozsvítit svíčky na hrobech našich blízkých.

Poobědvat s tátou.

Nasát atmosféru kostela a přinést si domů Betlémské světlo.

U štědrovečerního stolu být s dětmi a vnoučaty.

Sledovat z okna setmělou oblohu a doufat, že s Emičkou uvidíme záblesk světýlka, které by dávalo znamení, že Ježíšek už brzy přijde.

Radovat se z úžasu a radosti dítěte, radovat se z dárků.

To k Vánocům patří!

Abych nezapomněla…

,,Že jsi dospěl, víš v době, kdy se žádná z věcí, co si přeješ nedá koupit v obchodě“.

Neznámý autor

Vánoční

Až hvězdičky za oknem zazáří

a úsměv se objeví ve tváři,

tak přišla chvíle, na kterou čekáme,

kterou si v srdci celý rok hýčkáme.

Ať už jsme dítě, matka či babička,

srdce nám otevře kouzelná chvilička.

Přeji proto všem,

aby v tento den,

zahodili křivdy, stesky

a měli se prostě HEZKY!

KRÁSNÉ VÁNOCE VŠEM!!!

Abych nezapomněla...,

,,Na Vánoce vedou všechny cesty domů."

Marjorie Holmes

Být princem, hrnečku dost a konečně neleštím

Pondělí, 11.12.2017

Když se po dvou sychravých deštivých dnech probudíš do slunečného rána, je stoprocentně pondělí.

Pondělí sice je, ale o slunci nemůže být ani řeči.

I když teploty se pohybují nad nulou, vlezlý chlad je všudypřítomný a obloha šedočerná.

To bude dlouhý zimní čas…

Úterý, 12.12.2017

Plnokvětou africkou fialku jsem poprvé uviděla před pár týdny na Instagramu. To jsem ještě netušila, že se mi o něco později připlete do cesty v jednom velkém zahradnictví. Není to typicky vánoční květina, ale její květy mi učarovaly tak, že jde na vánoční stůl spolu s tmavě růžovou vánoční hvězdou.

Středa, 14.12.2017

,,Babičko, víš jak jsem pojmenovala ty tvoje figurky?“ Ptá se mě Ema první adventní neděli, když jí dovolím si s nimi hrát.

,,To je Jeníček a Mařenka“, dodá, aniž by čekala na moji odpověď.

A navzdory tomu, že zrovna v kuchyni připravuji oběd, mi ve své hře přidělí roli ježibaby.

K Mařence a Jeníčkovi dnes na adventním stole přibyl dřevěný andílek, kterého jsem dostala od kamarádky.

Tak bych tentokrát mohla vyfasovat třeba roli Mikuláše.

Nebo snad čerta???

Čtvrtek, 15.12.2017

Ani Mikuláš, ani čert.

,,Babi, já budu Růženka, ty PRINC!. Já se píchnu do prstu, usnu, ty mě políbíš a já se probudím,“ rozdá pokyny Ema.

Nesouhlasit nelze.

Žuch! Slyším z předsíně.

Ema rázem leží na zemi, oči zavřené.

Přijdu k ní, políbím ji, ona otevírá oči, pomalu, rozespale se zvedá a s vděčností se mi vrhne kolem krku:

,,Děkuji princi, zachránil jsi mě!“

A já, též s vděčností, ale tou opravdovou, si vychutnávám tento moment!

Pátek, 16.12.2017

Kdybych nevymýšlela již vymyšlené a držela se starého, osvědčeného receptu,

nemuselo by kynuté těsto na slané tyčinky skončit v odpadkovém koši.

Každopádně teď již vím, že žloutky není totéž jako celá vejce, a že bílky navíc vlastnosti těsta mohou někdy zásadně změnit.

Na kynutí ale vliv rozhodně nemají.

Těsto mi totiž i v odpadkovém koši kyne nekontrolovaně dál.
Hrnečku dost!

Sobota, 17.12.2017

Předposlední sobota před Vánocemi.

Celým bytem je cítit Diava.

Taťka odtahuje nábytek a vysává každý kout.

Čisto musí být jak za sporákem, tak na nejvyšších místech na skříních.

Mamka vyklízí všechny skříňky se sklem a porcelánem.

Skleničky, hrnečky, podšálky, prostě vše, co bylo celý rok vystaveno v prosklených vitrínách, je potřeba umýt a důkladně vyleštit.

A tak leštím.

Jako by bez toho nebyly Vánoce.

A protože si návyky z rodiny bereme do života, dlouhá léta leštím i svou domácnost.

Jako by bez toho nebyly Vánoce.

Když po letech konečně zjistím, že Vánoce nejsou o naleštěné domácnosti, ale o rodinné pospolitosti, zjevně se mi uleví.

Konečně neleštím!

Neděle, 18.12.2017

Bez vosích hnízd prý nejsou ty pravé Vánoce.

Tak fajn!

Tady jich máte 162, rodino!

A pro letošek už s cukrovím končím!

Abych nezapomněla…

nebo…že bych jim ještě udělala kokosové kuličky…??

Prostě na mě zapomněli

Jiří Holub

Tuto útlou knížečku beru do ruky s velkým očekáváním skoro rok po tom, co jsem zjistila, že existuje. Laskavé vyprávění osmileté dívky Klárky o tom, jak s rodiči přišla do Sudet, do vydrancované vsi, nabízí vcítit se do dětské duše, zatížené druhou světovou válkou. Sleduje situaci a dění v pohraničí očima dítěte. Proto tato kniha není tak věcná a přímočará, jako ty ostatní, co jsem četla o druhé světové válce nebo o holocaustu. Tuhle knihu si klidně mohou přečíst i náctileté děti.

,,Nejvíc si z té cesty pamatuju právě tu cestu. Vůz, který kodrcá mezi zlatavými poli, kontrast té žluti s temnotou zelených hvozdů, prach a vůni dozrávajícího obilí, svěžest léta, prvního svobodného, jak říká máma. Ve voze je se mnou právě ona, malý Jakub, bratr, co se narodil teprve nedávno – a Swing.

Swing je pes, voříšek s černýma ušima a věčně usměvavou mordou, pořád ho vidím, jak ve voze stojí, packy opřené o hrazení, dívá se nasává pro něho nové pachy. Pes, který celý život prožil ve městě, stejně jako já a moji rodiče, teď nedočkavě čte tuhle novou psí knížku plnou neznámých vůní donedávna německých Sudet, pes, jenž dostal jméno po matčině oblíbeném tanci, pes, který stejně jako my přežil těch šest let hrůz války, která smetla všechno, co jsme měli. Náš dům, naše známé, náš předchozí život.“

Podle anotace knihy má jít primárně o příběh Helgy, kterou při odsunu Němců, ,,zapomněli“ v pohraničí. Já tento příběh vnímám spíše jako vedlejší dějovou linku. Pro mě je daleko silnější prožívat osud malé Klárky a její rodiny.

Příběh se čte sám. Věty, stránky, kapitoly na sebe navazují a já sotva postřehnu, že knížku téměř neodkládám. Za pár dnů je přečtená, ale díky pomyslné ráně do žaludku, kterou mi autor na konci knihy zasadí, ve mně pachuť té doby zůstává ještě několik dní po tom.

,,Táta se s námi rozloučí, mámě i přes její odpor strčí malou pistoli a počká, až zajdeme do domu a zamkneme se. Z okna vidím, jak se chlapi rozdělují do dvojic a vyrážejí všemi směry od naší chalupy. Táta s nějakým cizím pánem odcházejí směrem k lesu, jdou po cestě do Jasné, tím pádem je nemine ani prohlídka ruiny, kde se ukrývá Helga.“

Abych nezapomněla…,

že jedna válka ze sebou zanechá miliony lidských neštěstí.

To není žádný vtip, bílá orchidej a babiččiny rohlíčky

Pondělí, 4.12.2017

Černou čočku beluga mám namočenou od rána, takže ji stačí jenom uvařit.

Cherry rajčátka oberu z větvičky a dám do pekáčku. Lehce je zakápnu olivovým olejem, osolím, posypu kořením na pizzu a těstoviny od Sonnentoru, a dám péct do trouby.

Volské oko připravím tradičním způsobem.

Za chvíli je vše hotové. Čočku dám na talíř, do středu položím volské oko a upečenými rajčátky talíř obložím.

Rychlá večeře je na světě.

Úterý, 5.12.2017

,,Mami, já potřebuju smrkat“, oznamuje Ema mamince.

Ta jí podává kapesník a poznamená směrem ke mně: ,,Už umíme smrkat“.

Emička si stoupne proti nám, přiloží papírový kapesník na nos a oběma rukama ho přidrží na nosních dírkách.

Předklání se, s nádechem se narovná, zavírá oči a …když slyší, jak se při pohledu na ní s dcerou smějeme, otevře oči, znechuceně sundává kapesník z nosu a s hlavičkou na stranu říká:

,,Hele nesmějte se! To není žádný vtip!“

Naštěstí ji naše pobavení neodrazuje, znovu přikládá kapesník k nosu, celý rituál zopakuje a…vysmrká se.

Středa, 6.12.2017

,,Jinou barvu nemáte?“ Zeptám se prodavačky, když mi na pult vybalí jediné pánské boxerky.

,,A jakou byste chtěla?“ Zeptá se mě. ,,Máme bílou, černou, modrou, světle modrou…“

,,No víte, já bych si ráda vybrala, můžete mi něco ukázat?“ Odpovím.

Sáhne do regálu, vyndá další jedny boxerky, neochotně je vybalí a rozloží na pult. Když vidím, že pro další kus již nesáhne, vzdávám to a vybírám ze dvou modrých, ty světlejší.

Nostalgicky při tom vzpomínám na dobu, kdy při nákupu textilního zboží prodavačky na pult ochotně vybalily klidně celý regál.

Čtvrtek, 7.12.2017

Když mi odpoledne volá moje kadeřnice, že je hodinu ve skluzu a že mě tím pádem vezme o hodinu déle, je mi jasné, že se dnes nedostanu domů dřív, jak v půl osmé.

A taky že jo.

Můj večer je tím pádem o poznání kratší.

Pátek, 8.12.2017

Všude okolo kvetou vánoční kaktusy, mně kvete bílá orchidej.

Každý rok v říjnu vyžene své nové šlahouny a nasadí na květy.

Od roku 2015 se ještě ani jednou nezpozdila.

Říjen 2015 byl smutný, odešla máma.

Ale ještě předtím mi stačila darovat – bílou orchidej.

Věřte, nevěřte…

Sobota, 9.12.2017

Zpátky v České Krumlově.

Už se mi stýskalo a adventní trhy jsou dobrým důvodem uspokojit touhu po známém místě.

Nějak mi tu ale chybí ta pravá vánoční atmosféra.

Přestože jsou ulice plné turistů, neslyším žádné koledy, žádné písně.

Na náměstí Svornosti, kde se adventní trh koná není žádný program, jenom stánky s obvyklým vánočním zbožím.

Naše očekávání jsou holt asi někdy přehnaná…

Neděle, 10.12.2017

Vanilkové rohlíčky prostě k Vánocům patří.

A jaké jsou ty nejlepší pod sluncem?

No přece ty babiččiny:

280g hladké mouky

210g másla

100g mletých neloupaných mandlí

70g cukru

Upečeno! Ježíšek může přijít.

 Abych nezapomněla…,

,,Vyměň svá očekávání za akceptování a svět se okamžitě změní“.

Antony Robbins

Miluju Tě, když musím číst na čas a prdel se neříká

Pondělí, 27.11.2017

Ten lístek zahlédnu hned ode dveří.

Leží v kuchyni na barovém stole, kde obvykle snídám.

Nejdříve si myslím, že jde o nějaký věcný vzkaz, připomenutí, prosbu.

Každopádně je na něm patrné, že byl napsán ve spěchu a propiska odmítala spolupráci.

Přesto jsou ta slova mezi načmáranými srdíčky zřetelná.

MILUJU TĚ!

Úterý, 28.11.2017

Když mi dnes večer v mobilu cinkne příchozí email, ještě netuším, že bude souviset s mým bojem s nachlazením, který jsem zmínila v minulém týdeníku.

V e-mailu se dozvídám, že ještě nemám nad bacilem vyhráno a naleznu v něm i radu, jak na to, abych se doléčila.

Nevím, jak to ta dobrá duše dělá, že ví, co mé tělo trápí.

A je mi to vlastně celkem jedno.

Vždyť věci mezi nebem a zemí jsou tak vzrušující…

A už vědomí toho, že o mé zdraví projeví zájem de facto cizí člověk, mě uzdravuje.

Děkuji Dorko.

Středa, 29.11.2017

Dneska mi odpolední autobus domů z práce ujel, ale včera jsem do něj v obvyklou dobu nastoupila. Občas se mnou jezdí dvojice mladých lidí, která se zná s řidičem a nezřídka bývají středem pozornosti již na autobusové zastávce. Včera na sebe upoutali pozornost až uvnitř autobusu, a to především hlasitým řešením své prekérní situace. A protože si myslím, že to stojí za samostatný článek, musí na svět: Nepokradeš.

Čtvrtek, 30.11.2017

Odcházíš podzime a mé srdce puká,

při pomyšlení na ta muka,

která přijdou se zimou,

s mrazivou bílou peřinou.

Pátek, 1.12.2017

Když mi dopoledne pípne esemeska z knihovny, že mám připravenou rezervovanou knížku, neváhám a hned po práci pro ni běžím. Na Doktory od Ericha Segala se moc těším. Vždyť na ně čekám několik týdnů. Otázkou je, jestli je v tomto období pečení cukroví a balení dárků, zvládnu do měsíce přečíst. Je na ně totiž další rezervace. A tak pro jistotu začínám číst hned na chodníku před knihovnou, když čekám na odvoz domů.

Sobota, 2.12.2017

Nechci strávit adventní čas pouze pečením cukroví a balením dárků.

Chci si užít i toho, co právě toto období nabízí.

Tím jsou i dnešní rukodělné trhy, kde obdivuji nekonečnou šikovnost nejen dospělých, ale i dětí, které si sem přišly leccos vyrobit. Namalovat svíčky, hrnečky, nazdobit perníčky, vytvořit ozdoby podle své fantazie, nebo kreslit na plátno.

Dojímám se nad dětským sborem, který čítá desítky dětí, od prvňáčků až po deváťáky, a který přijel zahrát a zazpívat vánoční písně a koledy. Naše Elli hraje na flétnu, a tak se pyšním tím, že tam mezi nimi je i náš človíček.

Co na tom, že na oběd v restauraci čekáme posléze skoro hodinu.

Mám pohromadě celou rodinu…

…a emoce z představení ještě doznívají.

Neděle, 3.12.2017

Z celodenního hlídání obou dětí, čtyřleté Emičky a půlroční Anežky jsme měli s mužem nejprve trochu obavy. Jenomže nakonec jsou z nás chůvy k pohledání.

Když děda uspává Anežku v ložnici, já si při přípravě oběda hraju s Emou na Jeníčka a Mařenku.

Když já uspávám po obědě Emičku, děda si na dece hraje s Anežkou.

,,Babičko, já možná u toho čtení usnu“, upozorní mě Ema při mém čtení pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel.

,,Ale to nevadí, dočti to dokonce“, dodává, otáčí se ke mně zády a zavírá oči.

Dnes také dojdu velkého poznání. Když chce totiž dítě říci sprosté slovo, podá to tak, abyste se na něj za to nemohli zlobit:

,,Babičko, dej mi prosím tě tu buchtu na talířek“, žádá mě Emička, když odpoledne krájím moučník. ,,Já si s ní sednu do obýváku na zadek.“

Význam odmlky pochopím záhy, když Ema dodává:

,,Prdel se neříká viď, to je sprosté slovo“.

Abych nezapomněla…,

prožijme adventní čas tak, abychom pod vánočním stromečkem byli šťastni a plni vánoční atmosféry. Uštvat se můžeme jindy!

Nepokradeš

On je vysoký, štíhlý, s tmavými dlouhými vlasy, mezi kterými se mu sem tam plazí nějaký ten dred. Na nohou nosí zpravidla vysoké vojenské boty a džíny těsně obepínají jeho dlouhé, hubené nohy. Tvář má ošlehanou větrem, částečně zarostlou vousem.

Ona je jen o málo menší než on, štíhlá až příliš, takže bunda jí padá z ramen. Též tmavovláska, ale její vlasy jsou pečlivě stažené do ohonu. To dává vyniknout ostrým rysům její tváře a skutečnosti, že jí chybí pár zubů.

Dvojice, které si nikdy nelze na zastávce autobusu nevšimnout.

Dvojice, u které si pokaždé, když ji vidím, pokládám otázku:

Jsou opilí nebo zhulení?

,,Ty vole Stando, víš co se nám stalo“, osloví on řidiče autobusu, sotva dosedne na sedadlo hned vpředu, vedle své přítelkyně.

,,Normálně Nováková nás obvinila, že jí krademe dříví. Chápeš to?

Mě to normálně úplně rozsekalo. Já bych nikdy, nikdy bych, nikdy bych nikomu nic nevzal. Nikdy bych nepřelez plot a nevzal si tam něco, co mi nepatří a vona tohle…

Ty vole, já jsem z toho špatnej, fakt špatnej.

Prej jí chybí celá řada z tý hranice co tam má na dvoře. Ale já bych jí ho nikdy neukrad. Rozumíš, proč já bych jí bral dříví, já na dřevo chodím do lesa".

Zpoza volantu se ozve Standy smích.

,,To vole, ty se směješ Stando, ale já si každou minutu toho tepla zasloužím. 

Víš, co se nadřeme? Viď…!“, žďuchne loktem do své přítelkyně, která přikyvuje a občas, pokud jí ten její pustí ke slovu, si k tomu řekne své.

,,My normálně lezeme po stráních a taháme to dříví odtud“, pokračuje on. ,,My se nadřeme jak volové, my si to teplo fakt zasloužíme.

A nemysli si, my nechodíme do soukromýho lesa, my chodíme do panskýho, fakt. Do soukromýho já bych Stando nikdy nešel.

Nojo, lidi si holt myslej, bůhvíjaký nejsme gauneři. Jsme možná jiný, chlastáme, to jo, ale v životě bych nikoho nevokrad Stando, vážně.

Hele, já tý Novákový normálně napíšu dopis.  Napíšu jí, že já jsem jí to dříví prostě neukrad.

Proč bych jí ho taky krad, vždyť já chodím pro dřevo do lesa…"

Ač sedím až v zadní polovině vozu, slyším každé slovo. Se mnou tak pravděpodobně minimálně dvě třetiny osazenstva autobusu. A řidič? Přesto, že je na něm vidět, že už součástí rozhovoru nechce být, zpoza volantu nemá úniku.

Každopádně teď už vím, že ať tato dvojice vypadá jakkoliv podezřele, opilá, či zhulená, obavy nejsou na místě. Má peněženka, kreditní karta i mobil jsou před nimi rozhodně v bezpečí.

Abych nezapomněla…,

není krádež jako krádež, hlásá směle dnešní mládež.