Kapka kapce, holky STOP a bez ponorky

Pondělí, 23.10.2017

Kapka kapce povídala,

že by ráda pobíhala,

po skle okna klouzala se

a pak zase vrátila se,

do mraku, z něhož kápla na zem.

,,Kapko milá, Ty jsi blázen!“

Úterý, 24.10.2017

S NÍ se kamarádí, chodí na kávu a do fitka.

S NÍM spí.

Co na tom, že ONI jsou manželé!?

Co ONI skrývají a jakou roli v tom vlastně hraje ONA?

A co když je všechno úplně jinak?

Ví o Tobě! Sarah Pinborough.

Středa, 25.10.2017

,,Holky počkejte,“ volá na mě a na dceru Ema, když jdeme společně městem domů.

,,Já se musím napít!“

Zastaví pár kroků za námi a napije se své ovocné šťávy. My poslušně zastavujeme a čekáme až nás dožene.

,,Holky STOP!“ Ozve se opět po chvíli Emiččin hlas. Ema stojí u kašny a když se otočíme, kývne směrem k ní.

Jak jsme jenom mohly zapomenout! Vždyť do kašny kouká pokaždé, když jdeme okolo.

Ještě, že to dítě ví, jak na sebe upozornit!

Čtvrtek, 26.10.2017

,,Tak pojďte si s tím dalmatinem“, pozve sestra dalšího pacienta do ordinace veterináře.

Majitelé se zvedají ze svých židlí, sedmiletý pejsek však bojuje s vlastním tělem. V křeči se snaží posouvat směrem ke dveřím, ale zadní část těla nedokáže odlepit od země. Majitel ho musí vzít do náruče a do ordinace odnést.

Vzpomínka na našeho Brita, kterého jsme více jak půl roku nosili ven ze schodů a zase zpátky, mě jenom utvrdí v tom, že TOHLE už nechci zažít.

Pátek, 27.10:2017

Ponorková nemoc je laické označení pro stav vzrůstajícího napětí, antipatie a nesnášenlivosti, zejména v malých sociálních skupinách v uzavřeném prostoru.

Možná je to podzimním počasím bez slunce, možná je to neustále se zvětšujícím přívalem práce, možná se potřebujeme na pracovišti jen trochu nadechnout.

Doufám, že se nám brzy dostane čerstvý vzduch do plic a budeme moci pokračovat jako dřív.

Bez ponorky.

Sobota, 28.10.2017

Kde ráno začít, když jsem zaspala.

Já ranní ptáče, hrabu se z postele v půl osmé.

Kim sedí s předními nožkami v prázdné misce a smutně čeká na svou ranní porci granulí, kterou mívá již touto dobou dávnou snědenou.

Myčka přeplněná od večera volá po zapnutí a hromada prádla očekává svůj prací program v automatické pračce.

Hovězí maso na guláš už by rádo bylo restováno na cibulce a mouka, mák a švestky se těší na společný tanec v troubě.

Jen já se nějak nemůžu dostat do tempa.

Neděle, 29.10.2017

Počasí, že by psa nevyhnal.

Kdo má rozum, je zalezlý doma, protože silný vítr se žene Českem.

Na návštěvu hřbitovů jsme si tak nemohli vybrat horší počasí.

Vítr hučí v korunách stromů a shazuje nejen listí, ale i větve.

Menší smuteční věnce se spolu s chryzantémami povalují vedle náhrobků, svíčky jsou sfouknuté. Včerejší péče pozůstalých o místa posledního odpočinku svých blízkých, tak přišla vniveč.

Musím zcela realisticky konstatovat, že naše dnešní snažení nejspíš dopadne podobně.

Abych nezapomněla…,

,,Pesimista si stěžuje, že fouká vítr, optimista čeká až foukat přestane.

Vůdce napíná plachty.“

John C. Maxwell

Když mi kape na maják, není beruška jako beruška a tvář beze jména

Pondělí, 16.10.2017

Když ráno vstupuji ještě rozespalá do koupelny, domnívám se, že slyšitelné kapání vody, je z naší špatně zavřené baterie ve sprcháči. Vejdu do něj, zmáčknu pákovou baterii, ale ta se ani nepohne. 

Za to ucítím, jak mi studená voda kápne na hlavu. Když hlavu zvednu, moje rozespalost je ta tam. Oběhnu bytové jádro a zjišťuji, že kromě kapající vody v koupelně je voda na zemi na záchodě, mokrý je strop v kuchyni, a voda teče i stoupačkami do elektrické rozvodné skříně.

Jsme vytopení!

Úterý, 17.10.2017

V neděli jsem se rozplývala nad desítkami berušek, které se nám na chatě usadily na zárubni u vchodových dveří.

Dnes, potom co jsem fotku vložila na instagram, už tak nadšená nejsem.

Z komentářů pod fotografií totiž vyplývá, že jde o asijské berušky, které jsou škodlivé, a dokonce hubí naše slunéčka sedmitečná.

Celé kolonie se na zimu tlačí přes okna a balkony do lidských domovů.

No tak to je pěkné nadělení!

Středa, 18.10.2017

Útlou knížečku Prostě na mě zapomněli jsem přečetla za pár dnů. Aby taky ne, vždyť má pouhých 134 stran. Pocity jsou smíšené. Kdyby mi bylo dvanáct, nejspíš bych tento poválečný příběh, vyprávěný osmiletou dívkou, prožila intenzivněji. Nicméně tu pomyslnou ránu do žaludku mi na konci knihy autor přesto zasadil.

Čtvrtek, 19.10.2017

,,Dobrý den. Ano, samozřejmě. Já Vás objednám, to zařídíme.

Takže dvacátého pátého ve středu. Vyhovuje Vám to?“

Domlouvám se zákazníkem termín jeho návštěvy.

Se zákazníkem, který využívá našich služeb několikrát do roka.

Se zákazníkem, jehož tvář se mi při přečtení jeho jména vždycky vybaví.

Dnes zjišťuji, že opačně to může být problém. Koukám na ten známý obličej a jméno, které jsem psala a vyslovovala nesčetněkrát, marně lovím v paměti.

A tak, jakmile se za ním zavřou dveře, projíždím databázi zákazníků, abych si to jméno k tváři opět přiřadila.

Jestli bych si ten elixír z Gotu kola neměla míchat rovnou do sudu.

Pátek, 20.10.2017

Volím.

Volím navzdory neutěšené politické situaci.

Volím, protože je to má občanská povinnost a cítím ji jak k sobě, tak ke svým dětem a vnoučatům.

A protože jsem apolitický volič, volím srdcem.

Věřím, že TAK je to správně!

Sobota, 21.10.2017

Na rodinnou oslavu, která se koná osm kilometrů od domova, dorazím pěšky.

Je to tento víkend jediná možnost, kdy můžu své nohy protáhnout přírodou.

Když dorazím, část rodiny je již přítomna, zbytek se dostaví záhy.

A protože se rodinka neustále rozrůstá, nezřídka se sejde několik oslavenců v jeden den.

Tentokrát si dárky přebírá mužská část rodiny, můj muž se synem.

Usadím se ke stolu vedle svého táty a celou rodinku mám pěkně na dohled.

Jen jeden člověk už dva roky na rodinných oslavách chybí.
Žena, která byla matkou, babičkou a krátce i prababičkou.
Moje máma.

Neděle, 22.10.2017

,,No tak to jsem u Tebe nezažil, abys v neděli začínala vařit za čtyři minuty dvanáct…“, ozve se můj muž z obýváku, když si konečně stoupnu ke sporáku a chystám se na rychlou zelnou polévku.

TUHLE neděli jsem se totiž rozhodla prožít doma v poklidu.

Bez úklidu.

Bez vyváření.

Bez prádla.

Jen s knihou, notebookem a pohovkou.

Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem si takovou neděli naposledy dopřála…

Abych nezapomněla…,

,,Miliony lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí co mají dělat, když v neděli odpoledne  prší.“

Susan Ertz

Nejsem jako vy

Jodi Picoultová

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s celkově dobrým intelektem a řečovými schopnostmi. Jedná se o celoživotní úkaz, který je potenciálně handicapem. Lidé s Aspergerovým syndromem mívají problém porozumět ironii, najít si přátele, jsou snadno manipulovatelní. Na druhou stranu bývají upřímní, bez problému porozumí psaným pravidlům a mívají velmi dobrou paměť.

Takto hovoří o Aspergerově syndromu Wikipedie.

O existenci knihy Nejsem jako vy vím dlouho, přesto jsem její četbu odkládala s obavou, že vzhledem k tématu bude pro mne její čtení velmi těžké.

Když mi ale v knihovně zcela neplánovaně padne do ruky, jsem odhodlaná ji přečíst.

Spisovatelka Jodi Picoultová je známá tím, že se ve svých knihách věnuje velmi kontroverzním tématům, a že si problematiku daného tématu vždy velmi pečlivě nastuduje. Tak tomu bylo i u této knihy, kdy se během psaní setkávala s dospívající autistickou dívkou a sdílela s ní její pocity, chování, život. Není tedy divu, že dílo působí jako by si ho autorka přímo odžila.

,,Občas mě napadne, že lidské srdce je taková obyčejná police. Vejde se do ní jen určité množství věcí a pak něco prostě vypadne a člověk se musí sehnout a posbírat to“.

Emma

Příběh zní jednoduše, ale není. Osmnáctiletý Jacob trpící Aspergerovým syndromem, je obžalován z vraždy. Okolnosti jeho zatčení jsou ale jen důsledkem jeho postižení. Autorka nutí k zamyšlení nad společností, která je absolutně neznalá tohoto problému. Týká se to i policie, soudců, státních zástupců a právníků, jejichž chování vůči chlapci s Aspergerovým syndromem, je tak neadekvátní jeho poruše. Způsobuje řadu problémů a nečekaných Jacobových záchvatů, nezřídka i v soudní síni. Chlapcovy reakce si proto lze vysvětlit i tak, že cítí vinu. Jeho odsouzení se z tohoto důvodu stává velmi pravděpodobným.

,,Věřte mi, že jsem si uvědomoval, co je a není normální. Věděl jsem, že není normální klepat si rukou do nohy nebo chodit v kruzích nebo opakovat pořád dokola stejná slova, ale někdy to byl ten nejjednodušší způsob, jak si ulevit. Třepání prsty před obličejem nebo bubnování do stehna hrálo stejnou roli jako pojistný ventil u parního motoru. Možná to vypadá divně, ale ve srovnání s lidmi, kteří řeší přetlak alkoholem nebo pornem, si pomáhám celkem neškodně.“

Jacob

Na pozadí tohoto příběhu jsou vykresleny pocity hned několika postav. Samotného autistického Jacoba, jeho maminky Emmy, která mu doslova obětovala naprosto veškerý svůj čas a Jacobova bratra Thea, který proplouvá životem po svém a čeká, jestli na něj trochu mámina času a pozornosti zbude.

,,Nejsem svatej. Občas vytáčím Jacoba k nepříčetnosti čistě proto, že je to tak snadný. Jako třeba když jsem mu vlezl do skříně a zpřeházel mu oblečení. Nebo když jsem schoval víčko od zubní pasty, takže ji nemohl zavřít, když si dočistil zuby. Jenže nakonec se vždycky cejtím blbě kvůli mámě, která ty Jacobovy scény pokaždý odnese nejvíc. Někdy, když si myslí, že už s Jacobem spíme, ji slyším plakat. V takových chvílích si uvědomím, že ona si tenhle život taky nevybrala“.

Theo

Mé počáteční obavy byly zbytečné. Přesto, že kniha Nejsem jako vy není úplně oddychové čtení, je napsána s citem a některé situace jsou i přes neveselý charakter problému, úsměvné.

A Jodi Picoultová to prostě umí napsat tak, že nechcete přestat číst!

,, Když někdo zemře, je to, jako když vypadne zub a v dásni zůstane díra. Můžeš žvýkat, můžeš jíst, máš spoustu jiných zubů, ale jazyk ti stále zajíždí do té díry, kde jsou ještě trochu citlivá zakončení“.

Jacob

Abych nezapomněla…,

Proč si v peněžence srovnávám bankovky od nejvyšší hodnoty po nejnižší?

Proč si při čištění zubů v duchu počítám do sto dvaceti?

Proč si trička ve skříni srovnávám podle barev?

Proč u některých věcí lpím na tom, aby byly stále na svém místě?

Že by každý z nás měl v sobě kousek Aspergera?

Bílé cucky, na té knížce něco je a stříhání na minuty

Pondělí, 9.10.2017

Bože, jak já tohle nesnáším!

To je tak, když člověk chvátá.

Když po prodlouženém víkendu mimo domov honem roztřídím prádlo, a aniž bych kontrolovala kapsy, nacpu ho do pračky.

Ty bílé cucky na černém, právě vypraném prádle!

Ty bílé cucky, které se nedají ničím odstranit!

Ty bílé cucky, kterých mám plnou podlahu, když se je snažím z prádla vyklepat!

Pravidlo číslo jedna: NEDÁVAT PAPÍROVÉ KAPESNÍKY DO KAPES!

Pravidlo číslo dvě: I KDYŽ JSEM SI JISTÁ, ŽE JSOU KAPSY PRÁZDNÉ, PROHLÉDNOUT JE!

Úterý, 10.10.2017

Kniha roku 2015.

Milion prodaných výtisků za měsíc.

Román, který si podmanil žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku.

Debut, trhající rekordy v rychlosti prodeje.

Možná právě tyto nálepky mě od Dívky ve vlaku tak dlouho odrazovaly.

Teď ji mám před sebou, sto stran přečtených a…chci číst dál!

Literární zázrak to sice žádný není, ale ta jednoduchost, s jakou je napsána mi v tomto případě vůbec nevadí.

Na té knížce prostě něco je!

Středa, 11.10.2017

,,Já si teď zákaznice časově tipuji a ty mi vycházíš tak na čtyřicet osm minut“, říká mi moje kadeřnice, když se chystám zaplatit za svou ,,novou“ hlavu.

Napadne mě, že jde o nějaký její soukromý průzkum a nevěnuji tomu pozornost.

Když ale začne složitě přepočítávat na kalkulačce a vysvětlovat, že takhle je cena spravedlivá pro všechny, a že mě tedy ten dnešní střih vyjde o něco dráž, přemýšlím, jestli se náhodou nezbláznila. Proč mi normálně neřekne, že své služby zdražila?

Takhle mám nepříjemný pocit, že platím i ty minuty, kdy se při jejím vyprávění zážitků, nůžky nedotýkají mých vlasů.

Čtvrtek, 12.10.2017

K vonnému kameni, který mi padl v jednom českokrumlovském krámku do oka, jsem přesto, že se mi moc líbil, přistupovala s nedůvěrou.

Ale protože se líbil i mému muži, nakonec jsme ho i s vonným levandulovým olejem, který má do něj nasáknout a vonět bez přestání tři týdny, koupili.

Tak máme doma krásnou dekoraci, která voní s bídou dva dny.

Pátek, 13.10.2017

Nic mi nepadá z rukou, z lednice se na mě nic neřítí a na podlaze ani známky po tom, že bych něco rozsypala…

Opravdu je pátek třináctého?

Sobota, 14.10.2017

Dnešní patnácti kilometrový výšlap podzimní krajinou je potěšením nejen pro moje oči a srdce, ale i pro nohy. Chůze krumlovskými uličkami minulý víkend byla sice fajn, ale v terénu je to přece jen o fous lepší než po dlažebkách.

Neděle, 15.10.2017

Tak to byl tedy fofr.

Dívka ve vlaku úspěšně dojela do cílové stanice.

Ačkoliv jsem zpočátku měla pocit, že s ní v první čtvrtině své cesty vlak vykolejí, nakonec kolizi ustál, a do nádraží vjel docela slušnou rychlostí.

Abych nezapomněla…,

někdy věci vypadají jinak, než jaké ve skutečnosti jsou.

Krumlovský

Původně to měl být Český ráj nebo Krkonoše. 

Směr podzimního prodlouženého víkendu se ale díky manželově kontrole v nemocnici v Českých Budějovicích stočil na jih.

A tak ho konečně poznávám. Český Krumlov.

Vše, co dělá Krumlov Krumlovem je skryto uvnitř města. Proto jsem to z okna auta nikdy nemohla spatřit.

Můžu se ztrácet v uličkách a vzápětí být u řeky a pozorovat plynoucí Vltavu.

Můžu procházet nespočet kouzelných obchůdků, s hlavou nahoru obdivovat architekturu zdejších domů a v minutě být na nábřeží, u jezu nebo na mostě přes řeku, kde mladý muž hraje na kytaru Nothing Else Matters. Nezbývá, než se zastavit a být součástí té atmosféry.

Navzdory tomu, že je teoreticky po sezóně, jsou ulice Českého Krumlova plné zahraničních turistů. Fotoaparáty nepřetržitě cvakají a vztyčené selfie tyče si razí cestu davem.

Únikem z tohoto davu je vstup do Muzea voskových figurín. Tam jsme s mužem sami, a tak si v klidu můžeme projít expozici známých osobností. Součástí zvýhodněné vstupenky je i návštěva zrcadlového sálu, kde chvíli propadám beznaději s myšlenkou, že z labyrintu zrcadel už asi nikdy nevyjdu ven.

Creperie Mls působí na první pohled poněkud chaoticky, nedokonale a přelidněně, ale na ten druhý…vlastně stejně. Jen ta káva s palačinkou, kterou si objednal můj muž je dokonalá a můj čaj z čerstvé máty, s citronem a medem je nejlepší, co jsem kdy pila.

Když nám zcela neplánovaně vstoupí českokrumlovský zámek do cesty a my automaticky projdeme branou dovnitř, uvědomím si, že jeho prohlídku mám ve svém itineráři naplánovanou až na neděli. Přesto jako ve snách pokračuji na první nádvoří, druhé nádvoří, třetí i čtvrté a se vztyčenou hlavou se točím pořád dokola a nemůžu se té krásy nabažit. Svůj itinerář definitivně trhám na cucky ve chvíli, kdy se podívám z hradeb na město. Ten pohled bere dech. Mám pocit, že jsme si pro návštěvu České Krumlova nemohli vybrat krásnější období.

Zámecká zahrada

Sobotní ráno je mlhavé, chladné a deštivé. Přesto nás ani nenapadne, že bychom zůstali v penzionu. Baby(i) přece nebude sedět v koutě. Oblékáme zimní bundy a můj muž s otázkou, ,A kam to vlastně jedeme‘, startuje auto.

Zámek Rožmberk se tyčí přímo nad řekou Vltavou a jeho odraz v řece vypadá, jako by ho někdo namaloval. Přesto je skutečný. Stejně tak fakt, že na prohlídku se navzdory nepříznivému počasí sešla pěkná skupinka turistů.

Vybrat kvalitní restauraci na oběd je na našich cestách vždycky ten nejtěžší úkol. A pro mě tak zásadní potřeba, že tomu při sestavování programu věnuji snad nejvíce času. Hotel Svatý Tomáš, kousek od našeho cíle Vítkova hrádku, je trefa do černého. Skvělé jídlo a navzdory plné restauraci hostů, milá obsluha. Vždyť kdy mi kdo naposledy řekl, ,,madam“…

Vítkův hrádek je nejvýše položený hrad v Čechách. Když je jasno, z jeho věže jsou vidět i rakouské Alpy. Dnes je mlha a nahoře jsou pouze čtyři stupně. Výhled do okolí je ale pro mě díky mé fobii z výšek, tak jako tak nedostupný.

Rožmberk nad Vltavou

Hotel Svatý Tomáš

Vítkův hrádek

Lipno v říjnu. Přívoz Frýdava - Frymburk

 Apartmán v penzionu Tilia opouštíme v neděli dopoledne s pocitem spokojenosti. Dostalo se nám zde krásného, teplem vyhřátého pokoje s veškerým potřebným vybavením. Pokud ještě do Krumlova někdy zavítáme, a po tomto víkendu to rozhodně nevylučuji, určitě budeme opět bydlet zde.

Krumlov v neděli dopoledne je jiný než v pátek odpoledne, je jiný než v sobotu večer. Je více český. Již nejsme jediní, kdo v jeho uličkách hovoří česky. Pokoušíme se naposledy nasát tu atmosféru historického města a při té příležitosti kupujeme pár suvenýrů. Tento víkend již po několikáté vstupujeme do prodejny s ručně vyráběnými dřevěnými výrobky, do obchodu s dřevěnými hračkami, keramikou a vonnými kameny. V Zapa café je čas na polední občerstvení s kávou a zázvorovým čajem a nejvíce mě na tom baví ten pocit naprosté pohody. Ten pocit, když si v neděli místo obvyklých domácích prací, jen tak vysedávám v kavárně…

Penzion Tilia

  

Abych nezapomněla…,

že sezóna v Českém Krumlově nikdy nekončí, s oslovením ,,madam“ oběd lépe chutná a v neděli je v Krumlově více česky.

Ťuk ťuk ťuk, Lepodotelačesalačoga...a ,,Hašááám ha!"

Pondělí, 2.10.2017

,,Nejsem jako vy“, čte o víkendu můj muž titulek na mé rozečtené knize a vzápětí dodává:

,,Ty opravdu nejsi jako my.“

Chvíli přemýšlím o tom, jak to myslí a vysvětluji, že kniha je o chlapci s Aspergerovým syndromem.

,,To já vím“, odpovídá. ,,Ale ty jsi taky jiná než my všichni ostatní.“

Beru to jako kompliment a jsem rozhodnutá si svou individualitu nadále hýčkat.

Hlavně, že zase nezačíná s tím, že jsem komplikovaná osobnost…

Úterý, 3.10.2017

Zpočátku je to zaťukání nesmělé.

Dokonce si myslím, že se mi to jenom zdá, a tak znovu usínám.

Jenomže ono je po chvíli slyšet znovu a naléhavěji.

Procitám a zaposlouchám se do toho zvuku, který narušuje mé sny.

Ťuk.

Ťuk ťuk ťuk.

Ťuk.

Kapky deště dopadající na parapet za oknem dávají vědět, že meteorologům předpověď vyšla.

Prší.

Středa, 4.10.2017

Tak tohle je zázrak přírody!

Podporuje paměť, pozornost, schopnost koncentrace, rychlost zpracovávání informací a porozumění problému, pohotovou reakci a řečové vyjadřovací schopnosti.

GOTU KOLA, PUPEČNÍK ASIJSKÝ.

Ještě pár týdnů užívání a zpaměti odříkám i jméno Mirečkova dědečka:

Lepodotelačesalačogaleokranieliipsonatriumupotrimatosifioparamomeritokatakekulmenokyčlepasifofatoperistelerektrionop.

Čtvrtek, 5.10.2017

,,Tak mi to ukaž, ať zítra aspoň vím, kam jedu“, říká mi můj muž, když se večer vrátí z práce.

Startuji počítač, otevírám Mapy.cz a zadávám adresu.

,,Penzion Tilia Český Krumlov“, odpovídám a otáčím monitor směrem k němu.

,,Tam Tě příští tři dny čeká pokojíček, z kterého Tě bude přecházet zrak!“

Pátek, 6.10.2017

Konečně ho poznávám.

Konečně jsem v jeho středu, jsem součástí dění v Českém Krumlově.

Procházím těmi slavnými uličkami a navštěvuji obchůdky v historické zástavbě prastarých domů.

V creperii Mls si pochutnám na mátovém čaji s medem a citronem a mám pocit, že lepší jsem nepila.

Čtyři nádvoří českokrumlovského zámku a zámecká zahrada jsou pro mne neskutečným zážitkem a pohledů z hradeb na město, se nemůžu nabažit.

Co na tom, že jdu s davem japonských turistů, že všude narážím na jejich selfie tyče, a když vejdu do obchodu, automaticky na mě prodavačky začnou mluvit anglicky.

I takový je Český Krumlov.

Sobota, 7.10.2017

,Nemohl bys to počasí nějak začarovat?“ Ptám se manžela cestou na Rožmberk, když začíná pršet.

,,Hašáááám ha!“ slyším z jeho úst. Zní to sice trochu japonsky, ale přičítám to prostředí Českého Krumlova.

Po chvíli přestává pršet a já ho chválím za úspěšné zaklínadlo. Skromně pokrčí rameny a snaží se mi namluvit, že hodně záleží na výslovnosti.

Každopádně se počasí zkazí až odpoledne, kdy po našem vystoupání na Vítkův kámen začíná pršet a jsou pouze čtyři stupně nad nulou.

Neděle, 8.10.2017

,,Emičko, nechceš se jít taky pomazlit s dědou?“ Ptám se Emy, když už jsem od ní celá uválená.

,,Nechci babi, já jsem se těšila jenom na Tebe“, odpoví a skočí mi na záda.

,,Emi, ale možná by ses měla jít dědy zeptat, kolik už má těch autíček“, zkouším strategii přes dědovy modely aut, se kterými si Ema u nás ráda hraje.

Ema přemýšlivě nakloní hlavu a pomalu se na pohovce sune k mému muži:

,,Když si to pšeješ babi, tak já to udělám.“ Řekne a za chvíli už sedí dědovi na klíně, kde se dozví, že jednou autíčko do sbírky přibylo.

Abych nezapomněla…,

jsem šťastná, když jsem na cestách, ale jsem šťastnější, když se vracím domů.

Někdy je smrt nepochopitelná, ,,ue ue hee" a podivné benefity

Pondělí, 25.9.2017

Lidé jako ON přece takhle neumírají…

Je mi to líto.

,,Nemohu žít z nostalgie, žiju z přítomnosti a budoucnosti.“ Jan Tříska

Úterý, 26.9.2017

Že se dá dýně upéct v troubě jsem věděla, ale že to bude taková dobrota, to jsem netušila…

Dýni hokaido omyji, rozpůlím, vydlabu střed a nakrájím na měsíčky.

Rozložím ji na plech s pečícím papírem, posolím, posypu čerstvě nasekaným tymiánem a zakápnu trochou olivového oleje.

Peču v troubě do měkka a pokud se udělá lehká kůrčička, je to ještě lepší.

Mám ji k večeři jako přílohu ke krůtím plátkům, ale klidně bych ji snědla i samotnou.

Středa, 27.9.2017

Přestože vstávám již ve tři čtvrtě na pět, dnešní ráno má do pohodového daleko.

Ema je nemocná, takže na trh jedu vlakem.

Odjezd mám tak o tři čtvrtě hodiny dříve, než když jedeme s dcerou autem.

Než ve spěchu vykonám všechny své ranní rituály, napadne mě, že to vzdám.

Jak bych ale Emičce vysvětlila, že dnes nebude mít svou oblíbenou sušenku od ,,našeho pekaže“?

Čtvrtek, 28.9.2017

Někdy žasnu, co se dá během jednoho dnes stihnout:

-          - Umýt okna u taťky v bytě

-          - Posedět v kavárně s výhledem na vodní nádrž

-         -  Nasbírat dva košíky hub, očistit je a zpracovat

-          - Mezitím připravit snídani, oběd a večeři a přečíst pár stránek z knihy

Večer uléhám s pocitem uspokojení a s myšlenkou, že letošní Svátek svatého Václava byl o poznání lepší než ten loňský.

Pátek, 29.9.2017

,,Ue ue heee“, říká mi dnes Anežka, když spolu zůstáváme sami. Mává při tom ručičkama, kope nožičkama a pusinku má od ucha k uchu. Pozoruje barevné hračky a snaží se je vzít do ruky. Podávám jí hrošíka, kterého sevře v pěstičce, nacpe ho do pusinky a on nadšeně zacinká.

Když se dostaví mírná rozmrzelost, dávám Anežce dudlík, otáčím ji na bříško a ona ve vteřině usíná. A já tak mohu pozorovat naprosto spokojené, spící miminko.

Možná, že ,,ue ue hee“,znamená ,,babi“…

Sobota, 30.9.2017

Když volají poprvé, trpělivě odpovídám.

Když volají podruhé, upozorňuji, že můj telefon mají uveden u odběrného místa z nějakého důvodu, a ne pro legraci. Přesto chtějí mluvit pouze s manželem.

Když volají potřetí, je poledne a právě obědváme.

Vážně nám chce poskytovatel elektřiny a plynu sjednat pojištění nemoci?

Neznají náš zdravotní stav, naše potřeby, naši finanční situaci ani naše současné zajištění…

Kdyby nám ten benefit, jak tomu říkají, raději poskytli ve formě snížení ceny elektrické energie, udělali by líp!

Neděle, 1.10.2017

Ten čas tak strašně letí, že jsem málem nepostřehla, že už jsi tu.

Byl to ale dobrý tah, přizvat si slunce.

Lidé Tě za to budou mít rádi, říjne!

A už vždycky si budou pamatovat, že v říjnu dva tisíce sedmnáct bylo krásně.

Abych nezapomněla…,

,,Občas mě napadne, že lidské srdce je taková obyčejná police. Vejde se do ní jen určité množství věcí a pak něco prostě vypadne a člověk se musí sehnout a posbírat to.“

Emma, Nejsem jako vy, Jodi Picoultová