Slunce v břiše

Tolik nenáviděná i tolik oblíbená. Někteří se po ní mohou utlouct, jiní ji se vzpomínkami na školní jídelny dob minulých, dodnes odmítají.

Do té druhé skupiny jsem donedávna patřila i já. 

Rajčatová polévka z protlaku nevalné kvality totiž mnoho radosti z jídla nenadělá. 

Proto ji dnes vařím po svém.

Jak nám začnou dozrávat rajčata, těším se na ni jak malá holka.

Je tak lahodná, že sním vždycky minimálně dvě misky a vím, že to slunce v břiše, které během jídla cítím, bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.

Na dvě porce potřebuji:

10 – 12 větších domácích rajčat

1 cibuli

1 stroužek česneku

sůl

pepř

snítku bazalky

Slupku rajčat si nakrojím do kříže a rajčata v hluboké míse spařím vařící vodou. Oloupu je a odstraním bubák. Někdo tomu možná říká jinak. Každopádně je to to místo, kde rajče mělo stopku. Na lžíci slunečnicového oleje zpěním cibulku a rozvoním stroužek prolisovaného česneku, ze kterého odstraním střed. Ten totiž může za to, že někteří lidé mají po česneku trávicí potíže. Pokrájená rajčata přidám do hrnce, promíchám s cibulí a česnekem, osolím, opepřím, zakryji poklicí a dusím ve vlastní šťávě. Vše rozmixuji tyčovým mixerem a ochutím posekanou bazalkou.

Polévka je výborná s kapáním, s vařenou slzovkou, rýží nebo bulgurem.

A jak si rajčatová polévka stojí podle mých zásad

ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE -  CHUTNĚ?

Zdravě:

Rajčata jsou zdravá pro svůj obsah vitaminů B1, B2, B6, C, E, provitaminu A, vápníku, fosforu, železa, jódu, mědi a draslíku.

Pomáhají pročišťovat ledviny, snižovat cholesterol, posilovat imunitu a podobně.

Tyto účinky však nelze očekávat u rajčat ze supermarketů, která se sklízí nezralá a vozí se k nám například až z Maroka.

Slzovka je zázračná obilnina, která odhleňuje a detoxikuje organismus. Dopřát by si ji měl čas od času každý. Tato polévka je dobrým důvodem slzovku ochutnat.
O slzovce se více dozvíte ZDE.

Čtyři plné lžíce jsou důkazem toho, že polévka je zdravým pokrmem. Neznamená to ovšem, že si jí navaříme plný hrnec a budeme ji jíst celý týden. Nezapomínejme, že nejzdravější na naší stravě je její pestrost J.

Levně:

Vzhledem k tomu, že rajčata, cibuli i bazalku jsem si sama vypěstovala, dalo by se říct, že polévka je skoro zadarmo. Ale protože já měla polévku se slzovkou, která není zrovna nejlevnější, porce polévky tak vyjde zhruba na 15,- Kč.

Patnáct korun za porci poctivé polévky se myslím dá ještě zařadit do kategorie levné, takže jsou opět všechny lžíce plné.

Rychle:

Rajčatová polévka je opravdu rychle hotová, nejvíce času zabere loupání rajčat. Pak už to jde jako po másle a za třicet minut je polévka na stole.

Rychlejší už to snad bude jedině v zimě ze sklenice, ve které už mám zavařená rajčata oloupaná.

Chutně:

Pro mě je to nejlahodnější sezónní polévka. Navíc je bez jakýchkoliv konzervantů a ochucovadel. Na ní je nejlépe vidět, že pokud je kvalitní surovina, stačí málo a chuť je zaručena.

Za to slunce v břiše musím přece všechny čtyři lžíce naplnit!

Abych nezapomněla…,

na ten rajský pocit s prvním, a každým dalším soustem...☺

Když je hlava dutá, i pekaři mají dovolenou a nesourodý pár

Pondělí, 21.8.2017

Ono se řekne, napsat každý den pár vět…

Jenže když je hlava po víkendu dutá, není prostě kde brát.

Tak možná zítra…

Úterý, 22.8.2017

Nevím, co mě mrzí víc.

Jestli ten ranní chlad, který mnou projede pokaždé, když vyjdu z domu, nebo to, že se stmívá již v půl deváté večer.

Každopádně je to znamení, že léto již slábne a brzy se přehoupneme do nového období.

Středa, 23.8.2017

Když jsem minulou středu Emičce na farmářském trhu slíbila pudingový koláček, netušila jsem, že pekařský stánek s touto pochoutkou tentokrát na náměstí nenajdeme. I pekaři mají totiž dovolenou.

,,Babi, babičko! Je tady!“, vykřikne šťastně Ema, hned jak dnes po týdnu vjedeme opět na náměstí.

Rozhlížím se nechápavě kolem sebe a ptám se:

,,A kdo, Emičko?“

,,No pšece náš pekaš!“

Čtvrtek, 24,.8.2017

Svou dceru obdivuji.

Stará se o dvě malé děti, dům a k tomu pracuje.

Doba si to žádá a klient se neptá, jestli děti nezlobí.

Když dnes přijdu s kritikou na její osobu, téměř okamžitě mi dojde, že k tomu došlo v tu nejnevhodnější dobu.

V době, kdy má práce nad hlavu, protože hoří termíny podávání DPH.

Když my matky si ale občas myslíme, že víme všechno nejlíp!

Pátek, 25.8.2017

Okurky jsou zavařené a mistička s hořčičným semínkem zůstává na kuchyňské lince.

To by ale nesmělo být páteční ráno, aby se mi nepovedlo shodit ji na zem.

Pohled na kuličky hořčičného semínka rozsypaného po celé kuchyni ve mně v tu chvíli vyvolá pocit beznaděje.

Kolik se jich asi na té podlaze kutálí? Desítky? Stovky?

Vzpomenu si na rozsypaná párátka ve filmu Rain Man, která Dustin Hoffman ve své roli spočítal pouhým pohledem.

,Tak to fakt nedám‘, pomyslím si a začnu uklízet.

Sobota, 26.8.2017

Tropické teploty slibují nádherný víkend na chatě.

Možná letos jedna z posledních možností, zout boty a bosa projít zahradou.

Nechat smáčet nohy rosou, lehce našlapovat v měkké trávě a pozorovat, jak při každém mém kroku uskakují kobylky.

Vnímat hebkost trávy, nechat se šimrat na chodidle a pak…vyšlápnout slimáka.

Fuuuj!

Neděle, 27,8,2019

Na výročí naší svatby si s mužem vzpomeneme každý rok.

Dnes již po devětadvacáté.

Nedávno nás jeden náhodný kolemjdoucí nazval nesourodým párem, když nás potkal, jak jdeme z dvanácti kilometrové procházky.

Já pěšky s batohem na zádech, a můj muž vedle mě na kole.

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že nesourodý pár jsme vlastně i v životě:

Když já si dělám starosti, on je v pohodě,

ve společnosti se cítí jak ryba ve vodě.

Že mojí vášní je klid a pohoda,

určitě nebude nějaká náhoda.

Když já vstávám, tak on má ještě noc,

jak skřivan se sovou nemáme moc

posnídat pospolu v neděli ráno,

až obědvat společně, je nám dáno.

Zdravá strava, ta je mu cizí,

když vařím pohanku, řízky v něm mizí.

Já jsem ta maličká, vypadám nesměle,

za to on je chlap, pořádně při těle!

Abych nezapomněla…,

,,Ideální manželství má dva předpoklady. Muž musí být hluchý, žena slepá.“

Sókratés

Mohlo to být klidně rande

Dnes mě bere do kina.

Není to bůhvíjaká společenská událost, ale přesto nevím, co na sebe.

Nakonec volím nové modré džíny, tričko v námořnickém stylu a černé sáčko do pasu.

On je v černé.

Sluší mu a lichotí jeho postavě.

Když mě vidí, ptá se mě, jestli je to rande.

,,Proč ne…“, odpovím s úsměvem a nastoupím k němu do auta.

Vstupenky kupujeme tři hodiny před začátkem filmu, ale již vybíráme jen z několika málo volných míst.

Jak strávíme následující čas před začátkem kina nevím, a protože zklamání pramení z očekávání, raději žádná nemám.

Když ale zamíří k mé oblíbené kavárně, musím uznat, že ví jak na to.

Objednáme si domácí zmrzlinu do skleničky a kávu.

Je teplý podvečer, takže sedíme venku a pozorujeme kolemjdoucí.

Sako odkládám na vedlejší židli a po chvíli pozvedám šálek s kávou k ústům.

Loket opřený o stolek se mi zvrtne, hrneček se zhoupne a trochu kávy skončí na mých nových kalhotách.

On se mi naštěstí nesnaží pomoci s čištěním, a zůstává sedět.

Odcházím na toaletu, kde se pokouším škody na džínách eliminovat.

Když nám později servírka přinese účet, na kterém jsou pouze zmrzliny, pohled mu sklouzne na mé stehno se stále vlhkým flíčkem a připomene jí, že jsme ještě měli kávu.

Nacházíme se v našem rodném městě, takže procházka jeho historickou částí je pro nás oba nejen krásnou podívanou, ale i vzpomínkou na dětství.

Když scházíme z města dolů k vodní nádrži, ani mě nenapadne, že bych dnes mohla vidět západ slunce. Spatřím ho ve chvíli, když vstoupíme na molo. Slunce se sklání nad hrází lemovanou starými vrbami a jeho západ se odráží na hladině. Moment, který bere dech a při kterém zapomenete, že jste tu vlastně kvůli něčemu jinému.

Je čas na popcorn, letmé doteky v setmělém sále, občasné špitnutí a pohled, který říká:

,,To je krásný!"

Možná by to byl obyčejný film.

Možná bych na něj za pár dnů zapomněla.

Nebýt laskavosti s jakou autor nahlíží do dětské duše.

Nebýt dojemně dokonalého hereckého výkonu malého hlavního hrdiny.

Nebýt Svěrákova neuvěřitelného smyslu pro detail.

Ukažte mi koňské spřežení na sněhu a já si z tváří utírám slzy.

Po strništi bos.

Vzal mě do kina, na kávu se zmrzlinou, provedl mě historickým centrem rodného města, ukázal mi západ slunce.

Mohlo to být klidně rande.

Rande po devětadvaceti letech manželství.

Abych nezapomněla…,

u rande s vlastním mužem dopředu víte, že po kině půjde nahoru😊.

Tady budu správně, slunce v břiše a Po strništi bos

Pondělí, 14.8.2017

Když se po dovolené vrátíte do práce a šéf Vám řekne:

,,To je dobře, že jsi tady“, může to být třeba proto, že se ve Vaší nepřítomnosti nakupila práce.

Když ale dodá: ,,Bylo tady bez Tebe smutno“, tak si po sedmnácti letech řeknete, že tady jste asi správně.

Úterý, 15.8.2017

Ještě před pár lety bych ji nepozřela, dnes je to má nejoblíbenější sezónní polévka.

Jakmile na slunci dozrají rajčata, těším se na ni jak malá holka.

Je tolik nenáviděná i tolik oblíbená.

Rajčatová!

Měla jsem ji mít zítra k obědu, ale to bych nesměla při vaření ochutnat.

Dvě porce ve mně zmizely a já si připadala, že mám slunce v břiše.

Takový pocit bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.

Středa, 16.8.2017

,,Babi, co bude k večeži?“ ptá se mě Ema, když odpoledne vařím.

,,Těstoviny s kuřecím masem“, odpovím.

,,Já si pšidám“, hlásí Emička a než stačím odpovědět že samozřejmě, dodává:

,,A taky si vezmeme domů!“

No s tím se přece počítá!

Čtvrtek, 17.8.2017

,,Díky za každé nové ráno“, napadne mě dnes, hned po probuzení.

Myslím to naprosto vážně a těším se na nový den, na to, co přinese.

Hloupý zvyk, ještě v posteli zapnout v telefonu wifi a čekat, jestli pípne nějaký e-mail.

Hloupý zvyk číst e-maily ráno na mobilu.

Zaostřuji, protože oči nemohou přivyknout jasu displeje a snažím se přečíst ta milá slova, která jsou sice částečně rozmazaná mým rozostřeným viděním, ale jsou tam.

Díky za tohle ráno, Jano!

Pátek, 18.8.2017

Po probdělé noci náročný den.

Když zakrslý králík náhle přestane žrát, bývá to většinou jeho konec.

Když se přidá apatie a tachykardie, bojím se, že ráno už bude pozdě.

Naštěstí není, a tak si můžu vysedět dvouhodinovou frontu na veterině.

Dobrý veterinář se prý pozná podle toho, že má plnou čekárnu.

Jsem na správném místě.

Odcházím vybavena instantním senem, stříkačkou a nejistým výsledkem.

Budeme bojovat!

Sobota, 19.8.2017

Možná by to byl obyčejný film.

Možná bych na něj za pár dnů zapomněla.

Nebýt laskavosti s jakou autor nahlíží do dětské duše.

Nebýt dojemně dokonalého hereckého výkonu malého hlavního hrdiny.

Nebýt Svěrákova neuvěřitelného smyslu pro detail.

Ukažte mi koňské spřežení na sněhu a já si utírám z tváří slzy.

Po strništi bos.

Neděle, 20.8.2017

Klidný rituál posledních dní, kdy několikrát denně krmím nemocného králíka injekční stříkačkou se mění v souboj dvou osobností.

Já, s vůlí udržet Kima při životě za každou cenu, se mu snažím do tlamičky vpravit instantní seno.

On, pomalu se uzdravující začíná vzdorovat, a snaží se mi vymanit ze sevření.

Souboj končí částí tekuté potravy na mých kalhotách a částí v králičím kožichu.

Nicméně je toto nevalné skóre vlastně dobrou zprávou.

Králík se uzdravuje.

Abych nezapomněla…,

možná, že pro někoho je to ,,jenom“ králík.

Pro mě je to živá bytost, o jejíž život budu vždycky bojovat.

S dětmi do ZOO, ve vší počestnosti a čistý stůl

Pondělí, 7.8.2017

Jedeme do ZOO.

Anežka, Ema, moje dcera a já.

Těším se, že prožiji s dětmi krásný den, plný relaxace.

Dcera řídí, Anežka brečí a Emička evidentně také nemá svůj den.

Věty: ,,Kdy už tam budem‘“ , ,,Já už to nevydržím“ a ,,Já už tam chci být“, posloucháme od Veselí nad Lužnicí až na Hlubokou.

Emy nálada se naštěstí mění s příchodem do ZOO.

Poskakuje od výběhu k výběhu a raduje se ze zvířat.

Nakrmí kozy, sebe a potom i kachny.

Sebe rajskou omáčkou s těstovinami, zvířenu zakoupenými granulemi.

Protože si spálí lýtka o rozpálenou kovovou dětskou klouzačku, brečí.

Kupuji jí předražený kelímek zmrzlinových kuliček a za šedesát korun jízdu na koni, která trvá celé dvě minuty.

Asi si pořídím koně a stoupnu si s ním před ZOO.

Před odchodem si pohladíme sovy a jdeme se upéct do přehřátého auta.

Ema usíná, Anežka se deset kilometrů před domovem budí.

Brečí.

Rozepnu si bezpečnostní pás a předkloním se přes opěradlo, abych jí podala dudlík.

Jsem zpocená, unavená a akrobatické kreace, které provádím při snaze utišit kojence mi dávají vědět o svalech, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani tušení.

A Anežka? Pořád brečí.

Ema se budí a říká, že nechce ubrečenou ,,sesčičku“.

Opět lezu za jízdy přes sedadlo a podávám nemluvněti dudlík.

Potom ještě třikrát.

Konečně doma!

Úterý, 8.8.2017

Ráno mě vyzvedává v půl osmé.

Když na výlet, tak pěkně časně, ať nejedeme za horka.

Jen on a já.

Máme si co říct, takže cesta rychle ubíhá.

Před muzeem v Sedlčanech jsme o půl hodiny dříve.

Obloha se zatáhne, zvedá se vítr a já v krátkých šortkách vyletněná na předpovídaných dvacet sedm stupňů, se začínám balit sama do sebe.

On, chlap, na sobě nedává nic znát.

V muzeu shlédneme vykopávky, expozici Jakuba Krčína a Bedřicha Smetany.

V útulné kavárně hledáme občerstvení a teplo.

Já si objednám konvičku zeleného čaje, on espresso s mlékem.

On si v kožené galanterii koupí novou peněženku, já v papírnictví fixy pro vnučku.

Při zpáteční cestě zastavujeme na oběd.

Já si objednám grilovanou zeleninu s rýží, on masovou směs s bramboráčky.

Stále si máme co říct, takže příliš dlouhé čekání na jídlo nám nevadí.

Odpoledne mě vrací tam, kde mě ráno vyzvedl.

Ve vší počestnosti, jak říká…

On, náš dlouholetý rodinný kamarád.

Středa, 9.8.2017

,,Emo!“, slyším vykřiknout mou dceru.

Vzápětí se Emička rozbrečí a já se rozhlížím, co se vlastně stalo.

Andělka, kterou jsem si koupila před pár hodinami leží na zemi a vedle ní jedno z jejích křídel.

Emička tak své skóre ulomených andělských křídel povýšila na dvě.

Možná by ti andělé měli mít ta křídla sundavací.

Čtvrtek, 10.8.2017

Půl roku se tomu obloukem vyhýbám.

Půl roku chodím okolo a zpovzdálí sleduji, jak volné plochy rapidně ubývá a hromady se sice nenápadně, zato zcela reálně zvětšují.

Půl roku vím, že jednou se těmi papíry budu muset prokousat a pracovní stůl uklidit.

Déšť, který mě včera vyhnal z chaty se částečně zasloužil o to, že mám hotovo.

Konečně mám čistý stůl!

Pátek, 11.8.2017

Naše město od rána zahaluje černočerná tma.

Prší a nicota, šířící se oblohou je depresivní a děsivá.

Plánovaný výlet tak bere za své a mě nezbývá než se radovat z obyčejných domácích činností.

Mám radost, že mám zavařená rajčata.

Mám radost, že po dlouhé době zase držím v ruce knihu.

Mám radost z přesazených květin a nově osázeného truhlíku s levandulí a vřesem.

Mám radost, že jsem.

I v tento temný čas.

Sobota, 12.8.2017

Zeptal se!

I po sobotním šumavském výšlapu za parného poledne se včera zeptal, co podnikneme o víkendu.

Přesto, že mě to zpátky na Šumavu táhne jako magnet, odolávám.

Přece jen bych svému muži za tu Šumavu měla dopřát klidnou procházku po rovině.

Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor je však pro nás velkým zklamáním.

A tak, ač autem, se nakonec stejně šplháme nahoru do hor.

Neděle, 13.8.2017

Tak jo!

Dovolená končí, tak zpátky do práce!

Abych nezapomněla…,

,,Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom vzlétli, musíme se obejmout.“

Luciano de Crescenzo

Šumava...já Ti to říkal!

Když se mě můj muž v pátek večer ptá, co podnikneme o víkendu, mám trochu obavy mu svou dávnou touhu sdělit.

Mou lásku k milované Šumavě se mnou totiž nesdílí.

Pro mě je to jeden z nejkrásnějších koutů naší země, panenská příroda, kopce, lesy, louky, pastviny a kraj s minimálním osídlením, což podtrhuje kouzlo této oblasti.

Pro něj jsou to jen kopce, odkud se v zimě nedostaneš a všude je to dál než daleko.

A tak opatrně vyslovím to jméno: ,,Vydra. Řeka Vydra.“

A protože je zeměpisně vzdělán a udělal by pro mě všechno na světě, je mu jasné, že pojede na Šumavu.

,,Chci Ti ukázat, že Šumava nejsou jen nekonečné kopce“, říkám mu.

,,Kolem Vydry je to po rovině.“

Přikyvuje, ale přesto v jeho očích zahlédnu letmý stín nedůvěry.

Jedeme na Šumavu!

Antýgl má být naším výchozím bodem, proto zastavíme na parkovišti nedaleko tohoto vyhlášeného kempu.

Když spatřím Vydru, srdce se mi rozbuší. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.

Čistá, klidná, líně se převalující přes kameny a nabízející ledové osvěžení v parném dnu.

Obrovské balvany trčící z koryta řeky budí respekt a vyvolávají touhu vylézt na ně a chvíli spočinout v jejich středu.

Na Čeňkově pile navrhuji mému muži, který už nejspíš věří tomu, že Šumavou lze jít i po rovině, že bychom mohli zpět do Antýglu dojít přes Srní. Po druhém břehu řeky Vydry.

Nalákám ho na místní vyhlášenou Slunečnou cukrárnu, kde se můžeme občerstvit.

A tak souhlasí.

Možná jsem se ale před tím měla podívat do mapy a oprášit si znalosti o vrstevnicích.

Nebyla bych tak v pravé poledne, za plného svitu slunce překvapena tříkilometrovým pochodem částečně po silnici, a pořád do kopce. Výš a výš.

V tu chvíli si pod rouškou potu a zchvácenosti uvědomuji, že můj příslib klidné procházky po rovině, vzal za své.

A tak se snažím odvést pozornost a nadšeně se nahlas rozplývám nad krajinou.

Můj muž kroutí hlavou, mé nadšení evidentně nesdílí a v jeho pohledu čtu:

,,Šumava. Já Ti to říkal!“

Šumavu se mi dnes nejspíš úplně obhájit nepodařilo.

Jenomže mě ty výhledy do krajiny prostě za tu dřinu stojí!

Božské dezerty Slunečné cukrárny profil tohoto kraje nepatrně vylepší, stejně tak zpáteční cesta, která vede částečně z kopce a částečně po rovině.

Kolem výběhu vlků za Srním jenom procházíme. Obáváme se, že symbol vozíčkáře na šipce k výběhu znamená, že odsud nemusíme odejít po svých.

Ke Klostermannovu mostu, kde máme přejít na druhou stranu Vydry procházíme opravdovým šumavským rájem, kde místní atmosféru dokreslují roubené chaloupky.

Moje srdce se nachází na vrcholu blaha.

Jen jsem zvědavá, jestli se mě můj muž i příští týden zeptá:

,,Tak co podnikneme o víkendu?“

Abych nezapomněla…,

vždyť on si tu Šumavu jednou zamiluje!

Jsou přece prázdniny, pátek třináctého a letos nepřijedu

Pondělí, 31.7.2017

Večerní rituál před spaním je hotov, okno otevřené dokořán, nic tedy nebrání tomu, abych se po pracovním dni svalila konečně do postele.

Je deset hodin večer a ještě, než stačím zabrat, slyším od vedlejšího domu smích dětí a hovor dospělých.

,,A tleskáme“, ozve se náhle vysoký ženský hlas, který vyzývá děti k aktivitě.

,,Tleskejte, tleskejte“, povzbuzuje děti a motivuje je vlastním hlasitým tleskáním.

A já, s polštáři na uších a myšlenkou ,,jsou přece prázdniny“, vzdáleně slyším, jak se děti nadšeně přidávají.

Úterý, 1.8.2017

Vítejte na mém blogu!

Touto větou se přesně před rokem započalo moje blogování.

Bez představy o tom, co budu psát, bez koncepce.

Svému blogu k narozeninám přeji, aby Henrieta neztratila nit a stále měla co psát, a aby nepřišel o své milé čtenářky, protože jen s nimi bude opravdu žít.

Středa, 2.8.2017

Je vedro k padnutí.

Jeden z těch dnů, kdy jsem ráda, že jsem v práci.

Protože dvacet šest stupňů, které vidím za sebou na teploměru je proti těm čtyřiatřiceti venku relativně v pohodě.

Čtvrtek, 3.8.2017

Letos jsem zahradník k pohledání.

Ředkvičky, které měli být velké jako pingpongový míček mi na záhonu vykvetly dřív, než dosáhly velikosti většího hrachu.

Za to s cibulí by se ping pong zahrát nechal.

Dýně hokaido, jejíž šlahouny se nezřízeně plazily dál a dál, vyprodukovala záplavu nádherných oranžových planých květů a jediný plod.

Červený rybíz ze všech tří stromků naprosto do čista sezobal špaček.

Tak to vypadá, že letos budeme sklízet jenom rajčata, zelené fazolky, cukety a možná nějakou tu mrkev.

Pátek, 4.8.2017

Když na mě hned ráno při prvním otevření ledničky vypadne bílý jogurt a rozprskne se na podlahu, chytím se za hlavu a uklidím to.

Když mi v lednici popraská několik vajec na platě, na které se snažím nacpat kastrol s polévkou, napadne mě, že bych se měla nad sebou zamyslet.

Když si ale posypu pohankovou kaši kari kořením místo skořicí, už o sobě vážně začínám pochybovat…A jdu se podívat do kalendáře, jestli není pátek třináctého.

Sobota, 5.8.2017

Naposledy jsem ji viděla jako malá holka.

Už tenkrát mi učarovala a stokrát jsem se k ní chtěla vrátit.

Dnes je ten správný den na to, abych ji znovu spatřila.

Řeku Vydru.

Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.

Čistá, klidná, nabízející ledové osvěžení v parném dnu a líně se převalující přes kameny.

Neděle, 6.8.2017

Vloni jsem Vám slíbila, že se za rok určitě vrátím.

Trhá mi to srdce, ale nepřijedu.

Nespatřím Vaše vysoké štíty trčící daleko do kraje, nebudu obdivovat panenskou přírodu Zeleného plesa, neuslyším divoké zurčení Bieleho potoka, jehož vody stékají z vrcholků hor do údolí, nevyjedu zubatkou na Hrebienok.

Moje dovolená se letos bohužel ubírá jiným směrem.

Se vzpomínkou na Vás balím na chatu, mé drahé Vysoké Tatry.

Abych nezapomněla…,

tleskejte, tleskejte, jsou přece prázdniny!

Tam...

Má to být místo, kde načerpám energii po náročném týdnu, kde zklidním duši.

Místo, kam nejezdí auta, kde létají vážky, bublají potůčky a hladiny rybníků se vlní ve větru.

Tam, kde uprostřed blátivých cest, tůněk a potůčku lidská ruka vytvořila vodníkův svět.

Kde zapadající slunce odráží své paprsky na vodní hladině a vítr prohánějící se po břehu rozšustí rákosí.

V chatové osadě, kde nejsou ploty, a stromy, tráva a keře si rostou podle svého uvážení.

V oáze klidu, ticha a pohody, na břehu rybníka uprostřed lesů.

Tam, kde dříve než na rybník padne noc a večerní vítr rozvlní rákosí, se z pod břehu vynoří ondatra a nebojácně nás prosí o něco dobrého...

Abych nezapomněla…,

nejkrásnější místa máme kousek od domova.