Když
se mi tak zítra blíží ta jednapadesátka a všude čtu, jak to v tomhle věku
začíná být příšerný, přemýšlím, jestli je ještě vůbec na co se těšit. Kromě tradičně
děsivých příznaků klimaktéria, se kterými nejspíš končí šťastný život ženy, mě
prý čekají úporné bolesti kloubů, nikdy nekončící migrény, únik moči, obezita,
artróza, absence vitamínu a minerálů, poruchy zažívání a celkově mi prostě bude
na nic. Začne se mi zhoršovat paměť, takže pro potencionální zaměstnavatele už
nebudu dostatečně výkonná. Scvrkne se mi kůže, vypadají vlasy, bože!
Já budu
hnusná…a protivná…a zpocená!
Nejsem
zbytečně optimistická, když se právě v tomto tak rizikovém a komplikovaném
věku chystám změnit zaměstnání? Nemám přehnané ambice, když chci i letos
absolvovat pochod Praha – Prčice? Neriskuji lehkomyslně svůj život tím, že chci
opět v létě strávit týden turistikou ve Vysokých Tatrách? Možná bych si
spíše měla nakoupit tuny potravinových doplňků, nechat preventivně předepsat
nějaké léky, zalézt pod deku a čekat, až to jedno po druhém pěkně přijde…
Chodí
to postupně, že jo?! Protože kdyby to mělo přijít všechno naráz, tak to by mě
asi fakt zabilo…
Abych
nezapomněla…
,,Skutečného
mládí dosahujeme ve zralých letech.“
Jean
Cocteau