Prčice 2018

   Dlouhou dobu si nechci připustit, že bych letos do Prčic nešla. 

Ale stále častější otázky mého muže: ,,Prosím tě, kam ty chceš s těmi tvými zády jít,“ mě přimějí se nad svými neustávajícími problémy zamyslet. Čtrnáct dnů před konáním pochodu tedy píšu kamarádce, se kterou každoročně do Prčic pochoduji, že je tady možnost, že záda nedám dohromady a ona půjde sama. Její optimismus a víra, že to tak nebude mi připomíná, jak ona šla jednou i s vyvrtnutým kotníkem a společně se tomu zasmějeme.

Týden před Prčicemi tak vyhrabu ze dna šuplete dávno zapomenutou cvičební pomůcku a na poslední chvíli se snažím bolesti zad a nohy eliminovat cvičením. Mé odhodlání je velké a neodrazuje mě ani manžel, který nad mým úsilím jen kroutí hlavou.

   V předvečer pochodu ten batoh nakonec balím a druhý den, v sedm hodin ráno stojím ve frontě na startu. Janu připravuji na to, že tempo bude z mé strany letos o poznání pomalejší, ale těším se jak malá holka. A protože jde s námi ještě třináctiletá Elli, která je na prčickém pochodu úplný nováček, doufám, že já nebudu jediná brzda našeho tříčlenného týmu.

   Jenomže ten pochod mi i přes počáteční bolesti neskutečně sednul. Dokonce víc, než minulý rok, kdy jsem již od rána věděla, že nejsem ve formě.

Tentokrát neztrácíme čas ani kvůli mně, ani kvůli Ellence, která s námi statečně a s dobrou náladou šlape bez přestávky patnáct kilometrů. Na hradě Borotín se stavíme pro razítko, vysypat kamínky z bot a jdeme dál. 

   První moje krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech. Až si říkám, jestli to nebude v hlavě. Každopádně ji překonávám dobré dva kilometry.

   Jedinou delší zastávku máme v Červeném Újezdu, kde posvačíme a chvíli si odpočineme. Větší část trasy máme za sebou, přesto ten poslední, šesti kilometrový úsek je nekonečný. Těším se do cíle, kam úspěšně dorazíme deset minut po jedné hodině odpoledne.

   Naše tipy na barvu botičky ani jedné z nás nevyšly. Nedostáváme ani bílou, kterou tipuje Jana, ani modrou, kterou chce Ellenka, ani tyrkysovou, po které toužím já. Ta barva je taková…divně hnědá. Ale je to Elenky první, moje čtvrtá a Jany čtyřiadvacátá! prčická trofej.

Abych nezapomněla...

,,Turista vidí, co vidět chtěl."

Gilbert Keith Chesterton

Óda na časy minulé, letadlem do ZOO a ,,Je mi šoufl!"

Pondělí, 21.5.2018

Když se probírám historií mého instagramu, narážím na nedávný příspěvek, který vznikl jedno sobotní ráno, hned po probuzení.

Když mě ráno budí ptáci,

a kokrhání se v dáli ztrácí,

představím si světnici,

jak ležím ráno na peci.

Pod duchnou peřím vycpanou

a moje nohy nevstanou

dřív, než zavoní koláče.

A babička nalije z krajáče,

čerstvé mléko od krávy,

s rukama zelenými od trávy,

jak trhala králíkům jetele

a zpívala u toho vesele.

Když mě ráno budí ptáci,

a noční sny se rázem ztrácí,

sním své sny už bdělá.

Vrátit v čase bych se chtěla.

Úterý, 22.5.2018

,,Tak jsem dneska četla tvůj týdeník“, říká mi večer moje dcera, když jí přivedu domů Emu.

,,No a co mu říkáš? Líbil se ti?“ ptám se.

,,No, docela nuda ti musím říct. Proč tam není Emička?“

,,Třeba proto, že byla nemocná a celý týden jsem ji neviděla?“ bráním se.

,,No dobře. A co dneska? Říkala ti něco vtipnýho?“ vyzvídá dál.

,,Jo. Že jsi jí slíbila, že poletíte letadlem do ZOO. A že když jí byli tři, tak jsi jí to zakázala, ale teď, že už letět může“, odpovím.

Dcera se s otázkou v očích podívá na Emu, která je rozhovoru přítomná.

Ema dá hlavičku na stranu, pokrčí rameny a prosebně řekne: ,,Mamiii, poletímeee…“

Středa, 23.5.2018

Zažívám to znovu a znovu.

Středeční ráno nasedám k dceři do auta s proutěným košem, který chci na farmářském trhu naplnit zeleninou.

Středeční ráno, kdy na zadním sedadle auta žvatlá dítě, snaží se nám vmísit do hovoru, vyžaduje pozornost.

Ještě nedávno to byla Ema, kterou jsme na náměstí posadily do kočárku a projížděly tržištěm.

Dnes je to Anežka, kdo Emu vystřídal.

Protože ono TO NEDÁVNO, je už tři a půl roku. 

Čtvrtek, 24.5.2018

Je mi opravdu líto člověka, který napíše takový e-mail.

Text plný hořkosti, nespokojenosti, zloby a nenávisti.

Slova jako zhnusen, šmejd a hovno, nechybí.

Negativní energie na mě z monitoru číhá, ale i když je to dnes to první, co musím v práci vyřídit, den si zkazit nenechám.

Vysvětluji, radím, vyhovuji.

I když o to možná ani pisateli nejde…

Pátek, 25.5.2018

Ptáčky mám opravdu hrozně ráda.

Baví mě je pozorovat a miluju jejich zpěv.

V zimě jim sypu do krmítka, přes léto plním pítko vodou.

Když mi na zahradě rozhrabou mulčovací kůru, nezlobím se.

Ale žrát jahody mi nebudou!

Sobota, 26.5.2018

Přijela pouť.

Podvečerní atrakce svítí do dálky, hudba duní náměstím.

Šestiletá Amálka po absolvování jízdy na labutích a řádění ve skákacím hradu trvá na tom, že půjde na velký řetězák.

Z jízdy je nadšená, mává, směje se.

,,A máme tady prodloženouuu jízduuuu“, ozývá se z tlampače a my pozorujeme, jak Amálčin úsměv tuhne na tváři.

Snažíme se jí zdola povzbudit, ale ona na nás po několika kolech navíc, volá: ,,Už je to dlouuuhýýý!“

Objede další kolo a znovu se ozve: ,,Už je to dlouuuhýýý!“

Bezradně na ní koukáme, povzbuzujeme, ale při dalším kole Amálka přitvrdí a křičí: ,,Je mi šoufl! 

Je mi šoufl!“

To už ztuhne úsměv i nám dole, a já přemýšlím, jestli to to děcko ustojí nebo jestli hodí šavli.

Nakonec to statečně zvládá, a když se její nohy konečně potkají se zemí, pořád dokola nám opakuje: ,,Mně se kroutí hlava. Mně se kroutí hlava…“

Tak mám takový pocit, že na řetězák už ji nikdo nedostane.

Neděle, 27.5.2018

,,Jauuu!“ vykřiknu, když mi můj muž nedopatřením, zato důkladně šlápne na nohu.

Chytím se za palec, který to v sandálech odnesl nejvíc a poskakuji na místě.

Ema se na dědu podívá a říká: ,,Ale dědo, to se musíš babičce omluvit! Žekni jí promiň a pohlaď jí!“

Abych nezapomněla…,

že bych si nechala šlápnout ještě na druhou nohu...

V království bez krále, po roce do Prčic a zbytečná otázka

Pondělí, 14.5.2018

Dívka v ledu nakonec rozmrzá, stejně jako moje prvotní zklamání, které ale bohužel trvá více jak do poloviny knihy. Tání přináší rychlý spád i napětí, ale stejně rychlé je i odhalení vraha.

A co mi na této knížce asi vadí nejvíce? Absence ,,wow" efektu a to, že mi autor neposkytl více prostoru pro moji fantazii o vrahovi.

Každopádně bych ráda poznala člověka, který rozhoduje o tom, která kniha bude mít nálepku světový bestseller. Protože mi připadá, že ji má každá tuctová detektivka.

Úterý, 15.5.2018

Miluju zpěv ptáků.

Jsem blahem bez sebe, když každé ráno procitám za jemného štěbetání drobného ptactva.

Někdy jsem vzhůru dřív než oni a zaposlouchám se do ticha.

Ještě spí, ještě je brzy. A znovu usínám, abych o hodinu, o dvě později ten koncert zaslechla.

Kdo ale krucinál vypustil do sousední zahrady toho ptáka, který dvěma střídajícími se pronikavými, vysokými tóny, ruší naši ranní ptačí idylku?

Středa, 16.5.2018

Letos je to přesně o měsíc dříve než loni.

Trhám květy černého bezu na kosmatici, kterou dělávala moje babička.

Tenkrát jsem se děsně divila, proč obaluje kytky v těstě a ani mě nenapadlo je ochutnat.

Dneska nedokážu odolat a každý rok ty kytky obaluji také.

Čtvrtek, 17.5.2018

Jsi pryč pár dnů a už mi chybíš.

Tak zoufale, že se mi s tvým odchodem snad zastavila krev v žilách.

Víš, že bez tebe mi klesá produktivita práce, že mě nic nebaví a ztrácím energii?

Týden bez tebe a připadám si jak v království bez krále.

Kdybys alespoň na chvíli vykouklo a pošimralo mě svými paprsky.

Aktivovalo mé mozkové buňky a rozproudilo krev.

Je potřeba sesadit nicotu a začít opět vládnout, slunce moje!

Pátek, 18.5.2018

I když to několik týdnů vypadá, že díky mým problémům se zády se letošní ročník pochodu Praha – Prčice bude konat beze mne, dnes večer balím batoh i mé nejlepší a nejpohodlnější turistické boty.

Když jsem si je před dvěma roky kupovala do Vysokých Tater, netušila jsem, že investice tři a půl tácu, kterou jsem zpočátku vzdorovala zaplatit, se mi bohatě vrátí.

Polovina dovolené v Tatrách nám totiž propršela, ale já, ač jsem se brodila vodou, nohy měla v suchu. Zítra jdou se mnou tyhle moje holky podruhé do Prčic.

Tak snad v nich ty moje nohy došlapou až do cíle.

Sobota, 19.5.2018

Málokteré ráno v roce plánuji tak dlouho dopředu.

Málokteré ráno je tolik plné očekávání a nadšení.

To dnešní mě konečně po tolika dnech bez slunce, nabíjí.

Při pomyšlení na to, jak si prověřím své síly, odhodlání a pevnou vůli při třiceti kilometrovém pochodu do Prčic, nemohu dospat.

První krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech.

Až si říkám, jestli to není jenom v hlavě.

Dobré dva kilometry jdu s vypětím sil.

Druhá krize na mne doléhá šest kilometrů před Prčicemi, ale tu překonávám až v cíli.

Cestou mě nabíjí příroda, kterou procházíme, nádherné výhledy do kraje a dvě skvělé spoluturistky s dobrou náladou.

S dobrými parťáky totiž dojdete do cíle vždycky snáz.

Neděle, 20.5.2018

,,Jakým zážitkem bys mě překvapil ty, kdybys měl takovou možnost?“ ptám se mého muže, když zahlédnu na obrazovce jak v jednom pořadu soutěžící překvapují nějakým zážitkem své blízké.

,,Tebe?!“ říká bez rozmyšlení. ,,Tím, že bych tě vzal do nějakýho velkýho zahradnictví a mohla bys to tam celý vyplejt.“

,,To jako vážně?“ ptám se překvapěně. ,,A jak jsi přišel na to, že to dělám ráda?“

,,Prosímtě, to byl jenom žert“, odpoví, svou pozornost obrátí zpět k televizi, ale vzápětí dodá: ,,Ale jestli chceš, můžu ti to klidně někde domluvit“.

Tak teď vůbec nevím, co jsem vlastně na svou otázku čekala původně za odpověď.

Abych nezapomněla…,

pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.

Krtek a autíčko, recept na rajčata a zamiluj se jinde.

Pondělí, 7.5.2018

Nastává jedno z mých nejoblíbenějších období.

Vybírám v zahradnictví letničky, sázím, přesazuji, obměňuji květenu a šíleně si to užívám.

Než zjistím, že jsem tři truhlíky s celkem jednadvaceti letničkami osázela obráceně.

Převislé květiny na stranu vnitřní a směrem k zalévacímu otvoru a vzpřímené na stranu vnější.

Zbývají dvě věci. Buď se budu na bohatý převis dívat ze strany bytu, a dvakrát denně přistavím k balkonu žebřík, abych mohla truhlíky zalít zvenku, nebo musím všech jednadvacet sazenic přesázet.

Z pochopitelných důvodů volím tu druhou variantu.

Otázkou je, kam zmizelo to moje prvotní nadšení…

Úterý, 8.5.2018

Luštěniny, obilniny, zeleniny…

To je pořád jenom samá zdravá strava a ejhle!

Stačí si udělat den pro sebe, zajet do rodného města a zaplout do jedné malebné historické hospůdky, abych zjistila, že mám apetit i na anglický rostbíf…

Středa, 9.5.2018

,,Babi, tak já ti budu číst krtka, jo?! Říká Ema v posteli, když ji přemlouvám, abychom v šest hodin ráno ještě nevstávaly“.

Vezme knížku, listuje a ,,čte“:

,,Krtek a autíčko. Tady je autíček, červené, zelené modré, že se to nevejde na obrázek.

Když se v autech můžou vozit pejskové, tak proč se v autech nemůžou vozit krtkové?

Vozil bych se, žídil bych a točil bych volantem.

Ahoj myško. Ahoj krtku, co budeš dělat? Budu točit volantem, tomu myši nerozumí. Kdybych netlačil tuhle plechovku, tak by to nebylo tak těžké a bylo by to coby dup.

Proč nechceš jet autíčko? Tútú, teď si musím sám žíkat tútú. Proč mě zlobíš?

To jsou pneumatiky! Jednu si dám kolem krku a čtvrtou a pátou si dám do tlapek.

Karlík! Rozbil auto! Tak krásně jezdilo, ale Karlík, když jsme ho našli, utíkal s kladívkem. Utíkal s kladívkem, a to se nikomu nelíbilo, že rozbíjel hračky.

On ty auta ničí a to takhle frčí a on ty hračky rozbíjí a to se nám nelíbí, co on má svoje štěstí, na na na na nana.

Tak já ti poradím krtku, žíká myška. A když už věděl, kam jít, měl hezký autíčko.

Děkuji pane ježábe.

Nebojte, já už vám nebudu stát v cestě, já už pojedu.

Ahoj pejsku. Musíš nejdžív se rozhlídnout napravo a pak nalevo a pak pšejít.

Autíčka už svítí a podívejte krtek si taky svítí na cestu, aby nenaboural.

Tady budeš bydlet se mnou autíčko.

Dobrou noc autíčko, dobrou noc, krtku.“

Čtvrtek, 10.5.2018

,,Babi, pojď se taky sklouznout“, přemlouvá mě Ema, abych s ní šla na klouzačku na dětském hřišti.

,,To nejde, Emičko, ta klouzačka je na mě moc malá“, snažím se odmítnout.

,,To nevadí, tak si na ní lehneš…“ 

Pátek, 11.5.2018

,,Hele, jak to děláš, že máš každý rok takovou úrodu rajčat?“ ptá se soused, který každoročně bojuje se svou neúrodou.

,,Co to máš za odrůdu? Jo Tornáda…a nějaký německý? A kde je kupuješ? Na trhu, aha…

V čem je pěstuješ? Jo v barelech…a jakou tam dáváš zem? Kompostovou namíchanou se substrátem, hmmm. Hnojíš to něčím? Granulovaným hnojem? A prosímtě, zalejváš to jednou nebo dvakrát denně? A co je tohle za speciální pásku, kterou ty rajčata vyvazuješ?“

Tak teď už ví všechno. I pásku na vyvazování jsme mu koupili. Tak doufám, že se mu letos rajčat urodí konečně dostatek.

Jedno jsem mu ale neřekla…že si se svými rajčaty každý večer při zalévání povídám…

Sobota. 12.5.2018

,,Tak jsem měl takový divný telefonát“, říká syn, když jsme u něj s mužem na návštěvě.

,,Ty taky? Já taky“, odpovím. ,,Mě někdo volal z oddělení podvodů s kreditními kartami a snažil se ze mě vymámit, jaké transakce jsem v poslední době platební kartou dělala. A že prý jsem svojí kartou zaplatila v nějakém hotelu za chlapa na zavolanou…“

,,Mě zase volal nějaký chlápek, proč pořád volám jeho přítelkyni“, přidá se můj muž. ,,A nenechal si vymluvit, že jí vůbec neznám.“

,,No a mě“, konečně se dostane ke slovu syn, ,,mě zase volali ze sdružení nájemníků, že si na mě někdo stěžoval, že jsme moc hluční při sexu a že si máme dát na obličej třeba polštář“.

Potutelného usmívání synovy přítelkyně a její dcery, si při líčení těchto podivných telefonátů všimnu jen okrajově. Když však propukne v nezadržitelný smích, je mi jasné, že tyto tři telefonní hovory budou mít nejspíš společného jmenovatele.

A taky že jo. Novou aplikaci v telefonu!

Neděle, 13.5.2018

,,Emičko a jak víš, že se do tebe Matýsek zamiluje?“ ptám se Emy, když nám všem jen tak mimochodem u stolu sdělí, že její a Matýskovo dítě se bude jmenovat Sofinka.

,,Babi, on má pro mě prstýnek. Má ho ve školce, v šatně v sáčku.“

,,A jak víš, že je pro tebe?“, vyptávám se dál.

,,No protože je tam napsáno Emička a na druhým je napsáno Laura.“

,,No, počkej“, řeknu udiveně. ,,On má dva prstýnky? Jeden pro Lauru a druhý pro tebe? A co když se do Matýska zamiluje Laura?“ nedám Emče pokoj.

,,Ale babi, Laurinka viděla, že jsme si s Matýskem dali v první čídě pusu a já jí prostě žeknu, aby se do něj nezamilovala! Ať se zamiluje do Lukáška!“

Abych nezapomněla…

tak mi připadá, že my dospělí si ten život děláme zbytečně složitý…

Žbluňk!, sto padesát osm a hadí uzel

Pondělí, 30.4.2018

To příznačné ŽBLUŇK!, ani neslyšíme. Jenom vyděšený Emin pláč. Jako by nestačilo, že se na chatě v tom našem bazénku utopilo už několik ježků. Teď tam ještě spadne Ema. Naštěstí po nohou, takže pláč, který se rozléhá okolím je spíše z vyděšení. Na obrátkách ještě nabere, když z ní sundávám promáčené šaty.

,,Emičko, proč pláčeš, nic se nestalo, maminka má pro tebe suché oblečení.“

,,Když jáááá chciii tyyyy šaaatyyyyy“, řve Ema a já si uvědomím, jak je ten dětský svět bezstarostný. Dítě se nezabývá, jako dospělí případnými následky, dítě je naštvané, protože kvůli tomu pitomýmu bazénu, který mu stál v cestě teď musí sundat své oblíbené šaty.

Úterý, 1.5.2018

Knihu Čtyři dohody mám přečtenou od předu dozadu i odzadu do předu.

Představení Čtyři dohody mám na youtube shlédnuté několikrát.

Spoustu let toužím po tom, vidět ho na živo.

Nebyla příležitost, nebyl čas, byly překážky, nebyla vůle pro to udělat maximum.

Když dnes večer volá známá, že má na zítra volný lístek, zaváhám jen chvilku, abych to vyřešila organizačně. Naše sny se prostě plní.

Blbý je, že kvůli tomu, abych já Čtyři dohody viděla, musel si někdo jiný zlomit nohu.

Středa, 2.5.2018

,,Proč nejedou? Jeďte!“ troubí dcera na křižovatce na auta před sebou, která, ač mají zelenou, z křižovatky neodjíždějí.

Té ženy si všimneme až když ji auta před námi konečně objedou a ona se nám vrhne před přední kapotu. Opilá či zfetovaná, potácející se ze strany na stranu, pláče a naznačuje, že ona se neuhne.

Bojíme se pohnout s autem, aby nám pod něj neskočila. Někteří odvážnější, možná proto, že ženu nevidí, nás objíždějí.

Já, poprvé v životě raději volám 158.

Čtvrtek, 3.5.2018

Jestli si myslíme, že dnešní holčičí odpoledne ve městě zakončíme domácí zmrzlinou a kávou, tak to se s dcerou šeredně pleteme.

V naší oblíbené kavárně je tak natřískáno, že jen zpovzdálí pozorujeme, jak zmrzliny těch příchutí, na které jsme si myslely, mizí z vaniček.

To musí jít všichni na zmrzlinu zrovna ve čtvrtek?

Pátek, 4.5.2018

Tak toho jsem se bála.

Až přijde den, kdy se ráno budu cítit hůř, než vypadám.

Sobota, 5.5.2018

,,Ty jsi se zbláznil, nedám přece za jarní boty čtrnáct stovek…“, říkám manželovi v obchodě s obuví.

,,No bóže, tak stojí čtrnáct set. Když se ti líbí, tak si je kup“. Oponuje a přinutí mě si je vyzkoušet.

,,Mohu Vám nějak pomoci?“ slyšíme za zády hlas prodavačky.

,,Ne, děkujeme“, odmítne ji můj muž. ,,My se tady u toho budeme chvíli hádat a k tomu nepotřebujeme žádné svědky“.

Načež prodavačka s pochopením pokývá hlavou a mlčky se vzdálí.

Neděle, 6.5.2018

Hadí uzel je prý jeden z nejpevnějších uzlů.

Ten, co syn dnes našel smotaný v trávě, se v ruce rozmotal poměrně rychle.

A sám. 

Abych nezapomněla…

,,Ty jsi podivné zvíře“, řekl mu konečně. ,,Tenké jako prst…“

,,Ale jsem mocnější, než prst krále,“ řekl had.

Malý princ

Antoine de Saint Exupéry

S kůží na trh, aprílová pokuta a milionové ponožky

Pondělí, 23.4.2018

Když ráno přiložím ke spodnímu víčku tužku na oči a chystám se jako vždy jedním tahem udělat čáru, zarazím se. Jestli nechci vypadat jako mýval, musím si druhou rukou spodní víčko, sice nepatrně, ale přesto…natáhnout.

Kde se tady sakra vzal ten materiál navíc? Jestli se nepletu, tak ten tu ještě včera nebyl.

Prodám levně šest milimetrů čtverečních jemné lidské kůže.

Značka: Spěchá.

Úterý, 24.4.2018

Někdo to považuje za módní výstřelek, někdo za cestu, jak ulevit přírodě, jiný za možnost, koupit potraviny na váhu levněji. Bezobalových obchodů přibývá, jak ve městech, tak na internetu. Já mám ten svůj již více než rok a musím bez obalu říct, že mi to bez obalu vyhovuje.

Středa, 25.4.2018

,,Proč máš Denyho?“ položím otázku směrem na bráchu, sotva vstoupí do dveří s taťkovým psem. Než stačí odpovědět, zděšeně vyhrknu: ,,Co je s tátou?“

Na životě miluju tu jeho rozmanitost.

Tak co se posere dneska?

Čtvrtek, 26.4.2018

Pohořelice. Jejich název mohl vzniknout podle nějakého blízkého pohoří. Možná zde v minulosti hořelo, nebo jejich obyvatelům hoří líce.

Každopádně si název tohoto města budeme s mužem dlouho pamatovat. A to nejen proto, že jsme tady o Velikonocích, cestou do Pasohlávek bloudili.

Pokuta za překročení rychlosti z prvního dubna, kterou dnes najdu ve schránce, je zde černá na bílém.

Jedině, že by to byl apríl…

Pátek, 27.4.2018

,,Normálně jí dáš v šest hodin 210 mililitrů mlíka, položíš jí do postýlky a ona usne.“ Instruuje mne dcera ohledně uspání Anežky.

No jo, ale Anežce to asi zapomněla říct. Proto si ještě v devět hodin večer hraje v obýváku a odmítá jak mlíko, tak spánek.

,,Babičko, to je dobže, že máme konečně čas sami pro sebe, viď…“ říká Ema, když v půl desáté večer to mimino konečně usne.

Sobota, 28.4.2018

,,A co bys dělal ty, kdybys byl milionář,“ ptám se muže, když na silnici míjíme Dodge RAM a on mi vypráví o člověku, který si ho nechal dovézt z Ameriky.

,,Kupoval by sis taky drahá auta nebo co bys dělal?“

,,Já?“ odpovídá bez rozmyšlení. ,,Přestal bych prát ponožky a rovnou bych je vyhazoval“. 

Někdo by asi přece jen milionářem nikdy být neměl…

Neděle, 29.4.2018

Když ve středu odvezli tátu do nemocnice, myslela jsem si, že bude za pár dní zpátky doma.

Dnes ale opět procházím tím zelenajícím se a kvetoucím parkem, ve kterém by za normálních okolností byla radost posedět. Nebýt zrovna tam, kde se nachází. V nemocnici.

Abych nezapomněla…

když najdu vrásky, tátu odvezou do nemocnice, přijde pokuta , dítě nespí a manžel ještě rozhází miliony v ponožkách, nemůžu říct, že to byl zrovna nejšťastnější týden😊.