Stopa psí

Tahle psí stopa nikdy nezanikla a nikdy nezanikne. 

A dnes, díky výzvě, kterou vyhlásila Blondýna na svém blogu, zde zanechává svůj otisk.

Když je jednou holka z města,

kam zavedla ji rodná cesta,

není nárok, aby tady,

na vodítku byl pes Bady,

kterého si vysnila.

,,Psa? Ty jsi se zbláznila…“

řekli spolu máma, táta.

Nezažije se psem ,,hakuna matata".

Jenže z holky je už žena,

láskou zvířat políbena.

A když děti o psa prosí,

přivede jim černé ,,cosi“.

Batolí se, kudrnatí,

všechny plány rázem zhatí.

Probouzí však lásku, cit,

když v rodině je pudl Brit.

Co na tom, že všechno ničí,

táta s mámou na něj křičí:

,,Sedni, dej pac, přines, lehni,

tady zůstaň a už se nehni!"

K výchově psa dlouhá cesta,

zjišťuje tak holka z města,

která sen si splnila,

když psa do života pustila.

Místo v srdci se tak plní,

Brit si blahem v noci vrní,

když spí vedle paničky.

Ach...jak voní psí pacičky,

které stopu zanechaly

a srdce lidí pošlapaly.

Navždy!

Abych nezapomněla…

,,Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe."

Josh Billings

Modřencová, stres odmítám a kámen kam se podívám

Pondělí, 16.4.2019

Vykvetl dnes modře,

aby dělal dobře,

na srdci i na duši,

modřenec, jenž netuší,

jakou radost dělá.

,,A že jsem tak smělá…,

kolik květů vlastně máš?“

,,Možná, že je spočítáš…“

Úterý, 17.4.2018

,,Stres? Odmítám!“ kategoricky odpoví můj šéf před časem lékaři, když se ho ptá, jestli není ve stresu?

Tak proč tady nekoordinovaně pobíhá z místnosti do místnosti, snaží se vyřešit deset věcí najednou a pro sprosté slovo nejde daleko?

Pane doktore, jestli on Vám nelhal…

Středa, 18.4.2018

,,Kolik jim je?“ ptá se veterinářka, když přineseme naše tři králíky do ordinace na očkování.

,,Montymu sedm, Adiagovi bude sedm v červnu a Kimovi v září“, odpovíme s dcerou lékařce.

,,Hmm“, pokývá hlavou. ,,To už jsou docela starý“.

Starý…zní mi v uších a nechci si její slova za žádnou cenu připustit.

Čtvrtek, 19.4.2018

Včerejší slova veterinářky dnes náhle nabývají na významu.

Veterinární pohotovost, injekce a čekání.

U zase…

Pátek, 20.4.2018

Otevírám Hanu na straně 233 a zjišťuji, že je přede mnou poslední část.

Ta část knihy, na kterou se tolik těším a zároveň z ní mám obavy.

Já, Hana má odkrýt důvody Hanina podivínství, nedůvěry k lidem a jejích osobních démonů.

Já, Hana má být zpovědí mladé ženy, která prošla koncentračním táborem.

Očekávám utrpení, očekávám emoce.

Sobota, 21.4.2018

Když ráno vidím tu hromadu kamínku, kterou máme s mužem dneska na zahradě rozvozit, přepadá mě beznaděj. Ruce začínají bolet ještě dřív, než vezmu do ruky netkanou textilii, která přijde pod kačírek.

Jsou chvíle, kdy si sáhnu na dno svých sil.

To, když slunce praží jako uprostřed parného léta a já přenáším jeden kýbl s kamením za druhým.

To, když cítím opálená záda, ale přesto stále sehnutá, rovnám kačírek podle svých představ.

Kámen sem, kámen tam…

Neděle, 22.4.2018

Černou rýži jsem si koupila částečně ze zvědavosti a také proto, abych měla změnu k mé oblíbené basmati a jasmínové. Že je nazývána superpotravinou, která mimo jiné obsahuje nejvíce antioxidantů ze všech rýží, se ale dozvídám až později. V zeleninovém rizotu a v kombinaci s rýží basmati je výborná.

Co na tom, že to má být rychlá večeře s přípravou do deseti minut a přitom černou rýži vařím více jak půl hodiny. Na dobré jídlo se vyplatí si počkat.

Abych nezapomněla…

Ema v týdeníku tentokrát není.

Sežral ji dinosaurus😊.

Druhý Pálavský

   ,,Co je to za blbej zvyk, v neděli ráno mlátit do bronzu“, vzpomíná můj muž na hlášku Marka Vašuta ve filmu Román pro ženy, když zjistí, že bydlíme na bývalé faře a v těsné blízkosti se nachází kostel sv. Anny. 

V neděli ráno nás ale žádné rány do bronzu nebudí a Penzion svaté Anny v Pasohlávkách je hezký a útulný. Vstávám časně a jdu přes ulici koupit snídani, abychom mohli co nejdříve vyrazit do Mikulova. Do toho Mikulova, kde jsem včera obdivovala zámek, starobylé uličky, podloubí a zákoutí, a který mi připomněl, že česká a moravská městečka jsou prostě krásná.

   Jestli včera byla zima, tak dneska je tuplovaná. Sedm stupňů a silný vítr nám cestu na Svatý kopeček zrovna neulehčuje. Zimní vybavení se dnes rozhodně hodí, ale nahoře je paradoxně lépe. Ale možná se nám rozproudila krev při pohledu shora na Mikulov, při pohledu do kraje a zase na ty nekonečné vinice. A hele, támhle je Tabulová hora!

Když obejdeme Svatý kopeček a vydáme se dál směrem k Pálavě, na konci cesty na nás čeká neuvěřitelný výhled na zatopený vápencový lom u Mariánského mlýna.

   Zpátky do Mikulova se vracíme, abychom se tam setkali s částí rodiny, prošli Velikonoční jarmark, koupili pár suvenýrů, poslechli moravské písně a občerstvili se v útulném, leč malém bistru Kuk. 

Syn s přítelkyní a děvčaty nám dělají společnost i potom, co se vracíme z Lednice, kde zcela neplánovaně absolvujeme úžasnou prohlídku místního skleníku. Nejenže je to místo, kde se konečně ohřejeme, ale když vejdu, mám pocit, že se ocitám v ráji. Chybí mi tady už jenom zpěv cizokrajných ptáků. Rostliny jsou zde ve skvělé kondici, všechno se zelená a já bych zde vydržela hodiny. Jenomže chceme ještě dojít k Minaretu a to je pořádný kus cesty. Jestli jsme si mysleli, že tu budeme sami, spletli jsme se. Přesto, že je zima, Lednický areál, který se dnes poprvé po zimě otevřel, je plný turistů. Ani jeden z těchto návštěvníků dnes ráno při pohledu z okna neřekl: ,,Hele táto, hele mámo, nikam nejdu, podívej, jak je tam hnusně“. Ani jednoho neodradila zima, nedal přednost teplu domova, ale vydal se otevřít sezónu do Lednice.

   Že se o tomto víkendu ocitnu v Židlochovicích mě ani ve snu nenapadlo. V plánu nebyly, ale nechávám se vést. První zastávka v tomto městě se moc nevydaří, jelikož obora, kterou chceme navštívit je z důvodu rekonstrukce sítí a zahrady do října uzavřená. Rozcestník u zámku ukazuje na rozhlednu Akátová věž Výhon, a tak se vydáváme za město, kde se na nejvyšším bodě tyčí rozhledna postavená z akátového dřeva. Jelikož už samotný pohled nahoru na rozhlednu otáčí mé nervové buňky naruby, ani se ji nepokouším zdolat. Výhled do kraje je nádherný i zpod rozhledny, a tak je mi velkou ctí, tento kraj zcela neplánovaně poznat.

 

  

Ani na Velikonoční pondělí nikdo časně ráno nemlátí do bronzu, dokonce ani koledníci nejsou slyšet, nejsou vidět. Penzion opouštíme v době, kdy se nad vodou probouzí slunce a kačeny mají na břehu Novomlýnských nádrží ještě zobáky schované pod křídly. Vítr je tak silný, že vlny naráží do břehů a ta nekonečnost vodní plochy ve mně vyvolává pocit malosti. Cesta kolem vody je chladná, ale odrážející se slunce na hladině slibuje hezký den. Uvědomuji si, že procházka kolem vody z Pasohlávek až k Aqualandu Moravia je o tomto víkendu tou poslední. Uvědomuji si, že až se vrátíme do penzionu, čeká mě balení tašek a dlouhá cesta domů. A tak, když přes vodu spatřím Pálavu, opět vzdechnu. Tentokrát je to ale povzdech loučení.

Abych nezapomněla…

Já se tam vrátím.

Já se tam určitě vrátím!

Ale ještě nevím, kdy😊.

První Pálavský

   Už se nemohu dívat na úžasné fotografie z místa, které jsem nikdy nenavštívila, a které je tak fotogenické. Už nemohu dále snít o tom, že vyjdu pálavské kopce, rozhlédnu se do širé krajiny, budu míjet nekonečné lány vinic. Už nemohu svou touhu vidět ten všemi opěvovaný kraj, potlačovat.

Co na tom, že jsou zrovna Velikonoce a měla bych péct tradiční velikonoční pokrmy, uklízet a barvit vejce. Ale kdy jindy než v tomto čase jarního rozpuku se vydat ven do přírody. 

Poprvé, a po tomto rozhodnutí možná ještě mnohokrát, hodlám změnit status Velikonoc.

Jedeme na Pálavu.

Díky opravdu chladnému počasí je taška s věcmi na tři dny poněkud objemnější než obvykle, ale ráda nenechávám nic náhodě. Vyrážíme v sobotu v sedm hodin ráno. Jsme s mužem rozhodnuti, že nebudeme absolvovat nejistou jízdu po dálnici, pojedeme přes Jihlavu, Moravské Budějovice a Znojmo, a budeme se kochat.

Nakonec se kocháme se tak, že ve Znojmě přehlédneme objížďku a v Pohořelicích zase odbočku na Pasohlávky, kde se máme ubytovat. Blouděním se nám sice nepatrně nabourává časový plán, ale na obědě v Krčmě U Císařské cesty jsme nakonec včas.

   ,,Tak mi ukaž, kam vůbec jdeme“, říká mi můj muž, když ho přinutím zaparkovat v Mikulově.

,,Do jeskyně Na Turoldu, kolem Kočičí skály až na Tabulovou horu.“

Jeho povzdech beru jako výraz očekávání dech beroucích zážitků.

Možná jsem si měla lépe prostudovat jeskynní otevírací dobu, možná mi mohlo dojít, že 31. března jsou ještě všechny jeskyně uzavřené. Nejsme ale sami, kdo se u vchodu do jeskyně Na Turoldu domáhá skrze železná vrata vstupu. Návštěvníků je zde navzdory chladnému počasí poměrně dost.

Když se manželovy povzdechy mění cestou na Tabulovou horu v hlasité funění, dochází mi, že jsem asi přecenila jeho elán, který po tři a půl hodinové cestě autem možná trochu vyprchal. Stoupání od jeskyně na Turold, ale musíme překonat. Pak už je to zase z kopečka a ke Kočičí skále dojdeme po rovince, lemované nekonečnými vinicemi. Vinná réva ještě oddychuje, ale již je vinaři připravena na jaro. Jen někde se ještě pracuje a na zemi kolem rostlinek se povalují právě ostříhané, již nepotřebné výhony. Při obdivu přesných zákrytů vinné révy si uvědomuji, že vinice vidím poprvé v životě.

Kočičí skálu nelze minout, navzdory svému strachu z výšek se drápu nahoru a doufám, že se mi tam hrůzou neroztřesou nohy. Zvládám to, ale raději se nedívám přímo pod sebe, ale rozhlížím se do dálky. Do dálky, která nabízí nekonečný pohled na jihomoravský kraj.

To ale ještě netuším, co nás čeká na Tabulové(Stolové ) hoře. Výstup je ještě o něco náročnější než cesta na Turold, ale jsem hnána neutuchajícím nadšením.

Dech se mi zatají hned jak vystoupám nahoru. Dlouhé minuty stojím na té skalní tabuli, na tom skalním stole a rozhlížím se. Nedovedu si představit, že by mé oči viděli ještě dál, než kam dohlédnou z tohoto místa. Přecházím kolem dokola a nedokážu určit, který výhled je ten nejúchvatnější. Ten na vinice, linoucí se pode mnou nebo ten na zbytky pískovcových skal? Ten na město Mikulov, se Svatým kopečkem v dáli nebo ten na Novomlýnské nádrže?

Toto má být vrcholem dnešního výšlapu a podle plánu se máme vydat stejnou cestou zpátky. To bychom ale nesměli zahlédnout trosky Sirotčího hrádku. To místo má z Tabulové hory takové kouzlo, že si ho nechceme nechat ujít. Terén je náročnější, zřícenina stojí na pískovcových skalách, takže povrch je místy kluzký a jeden krátký úsek přímo do Hrádku je ve zdi jištěn řetězem, díky kterému se dostávám až nahoru. Znovu se nadechuji, dýchám, funím a srdce se může štěstím rozskočit.

   Mikulov láká a my, jako bychom toho neměli dost, parkujeme v jeho centru. Chci vidět tu vinařskou metropoli, já nevinař toužím poznat místo, kde se kvalitní víno platí zlatem. Když v zámecké zahradě i na ulici potkávám už několikátého člověka se skleničkou vína v ruce, nenápadně kývnu na manžela. Pokrčí rameny a usměje se: ,,No, tady je to asi normální, dáš si taky?“ A tak na Velikonočním jarmarku vezmu zavděk svařeným vínem a hudbou, která se line z pódia mikulovským náměstím.

Abych nezapomněla…

„Já jsem pro to, přátelé, abychom se napili. Je nesporné, že víno zavlažuje duši, a přitom uspává každé trápení, tak jako mandragora uspává lidi, a probouzí veselou náladu, tak jako olej oživuje oheň... Když do sebe budeme lít víno v jednom kuse jako do sudu, budou brzy vratké tělo i rozum... Kdežto když nám ho budou číšníci podávat často, ale v malých pohárcích jako rosičku... stoupne nám sice také do hlavy, ale nebude to žádné násilí, spíš takové povzbuzování, které nás přivede do povznesené nálady.“
Sókratés

Dělej to TEĎ, tak to budeme mít zase hezký a mobilní

Pondělí, 9.4.2018

Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že už ti nezůstal žádný čas na to, abys dělal věci, které jsi vždycky chtěl dělat. Dělej je TEĎ.“

Paulo Coelho

Tabulek s podobnými citáty měli v Mikulově na velikonočním jarmarku desítky. Přečetla jsem jich opravdu hodně. Vtipné, moudré, pravdivé, i k zamyšlení. Ta s citátem od Paula Coelha mi padla do oka na první dobrou. 

A tak ji mám doma.

Úterý, 10.4.2018

Zlatá barva symbolizuje bohatství, vznešenost a moc.

Zlato se odedávna skloňuje ve všech pádech.

Zlaté jsou české ručičky i časy jsou zlaté. Sůl je nad zlato, zlaté jsou tři vlasy děda Vševěda.

Leckdo má zlato v hrdle, zlato je mlčeti, není všechno zlato, co se třpytí, zlatá je mládež.

Mám jeden zlatý prsten po manželově mamince a tři keře zlatého deště.

Jeden z nich zrovna dneska rozkvetl do krásy.

Středa, 11.4.2018

Měl to být obyčejný návrat z práce domů. Uvařit večeři, pohrát si s Emou a odvést ji domů.

Kdybych v kuchyni nezvedla hlavu ke stropu.

Že je ten flek mokrý se přesvědčím hned, jak vylezu na kuchyňskou linku a sáhnu na něj.

Je možný, že jsme během půl roku sousedkou seshora podruhé vytopeni?

Poprvé to byla špatně dotažená umyvadlová baterie v koupelně, dnes prasklá hadice od sprchy na nádobí v kuchyni.

Tak to budeme mít zase hezký, až si to vymalujeme.

Čtvrtek, 12.4.2018

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Alena Mornštajnová

Hana

Pátek, 13.4.2018

Můžu nad tím mávnout rukou a říct: Nojo, on je pátek třináctého.

Když ale někdo opakovaně ničí moji práci svou nezodpovědností, nepozorností a lehkomyslností, pohár trpělivosti přetéká,.

Třináctka ne třináctka.

Sobota, 14.4.2018

Kdyby mi včera odpoledne, když jsem byla totálně vyčerpaná, někdo řekl, že dneska udělám k snídani palačinky, připravím rychlý oběd pro dva, umyju šest oken a vchodové dveře, vyperu a pověsím všechny záclony, a ještě se v rámci turistiky vydám pěšky pět kilometrů do sousední vsi, asi bych si myslela, že se úplně zbláznil!

Neděle, 15.4.2018

,,Babi a víš co dělá můj taťka, když je ráno na záchodě?“ ptá se mě Ema, když vezmu do ruky mobil, abych jí pustila hru Máša a medvěd.

,,No to nevím…“odpovím rozpačitě.

,,Hraje si tam s mobilem“, řekne a čeká až jí předám svůj telefon.

Projíždím v rychlosti instagram, ale asi to trvá příliš dlouho. Protože Ema rozhořčeně povídá:

,,Babi, ty s tím telefonem děláš úplně to stejný, co taťka na záchodě“.

Abych nezapomněla…

Tahle výzva, to je hit, tak Vám na ní dávám tip.

Loučení s Pálavou, s hlínou za nehty a ,,Babi hlídej jí!"

Pondělí, 2.4.2018

Když se časně ráno vydáváme na procházku kolem Novomlýnských nádrží, moravští koledníci ještě spí. Cesta po březích nekonečných vod až k Aqualandu Moravia je větrná a chladná. Na březích se pomalu probouzejí kachny. Některé už jsou na vodě, ale několik jich má na břehu ještě zobák zavrtaný pod křídly. Slunce se probouzí s nimi a zrcadlí se na vodní hladině. Vítr rozpohybuje vodu tak silně, že razantně naráží do břehů. 

Když fascinována nekonečností vodní plochy konečně odpoutám zrak od hladiny a zvednu hlavu, uvidím pálavské vrchy osvícené ranním sluncem.

Sbohem, Pálavo! Budu si tě pamatovat navždy.

Úterý, 3.4.2018

Žehnám jaru, které k nám přišlo se zpožděním, ale přišlo.

Do žil se mi vlévá krev a prsty se těší, až se zaryjí do země.

Kupuji macešky a sedmikrásky a při osazování nádob na balkon se konečně, po dlouhé době hrabu v hlíně.

Jen tak, bez rukavic.

Co na tom, že zem zalézá za nehty? 

Vždyť přece tak krásně voní.

Jarem.

Středa, 4.4.2018

,,Babi, chceš napít?“ ptá se mě Emička a nabízí mi hruškovo-jablečný Ovocňák.

,,Nechci Emi, děkuju, tohle já nepiju“, odpovím.

,,A proč, babi?“ ptá se Ema.

 ,,Protože je to na mě moc sladký“, řeknu s přesvědčením, že naše debata končí.

,,Ale babi, to jsou jenom jablíčkaaa, hruškyyy a šťávička. Tam není žádný cukr, to klidně můžeš“, přesvědčuje mě Ema a podává mi své pitíčko.

Beru do ruky její Ovocňák a čtu složení.

To dítě ve svých čtyřech letech fakt ví, co to pití obsahuje...

Čtvrtek, 5.4.2018

Za poklad jsou obvykle považovány nějaké uschované cennosti, například drahé kovy, mince, vzácné předměty, listiny.

V pohádkách se objevují poklady poměrně často a obvykle je hlídají nějaká bájná stvoření. Třeba draci. Poklad také bývá někde ukrytý, například zakopaný do země nebo v nějaké jeskyni.

Přesto, že moje poklady nemají velkou finanční hodnotu, neobsahují žádné drahé kovy ani vzácné listiny, mají pro mě velkou cenu. Nejsou nikde zakopané, nehlídá je žádný drak, jen já, když mi na nich se vzpomínkou spočine oko.

Dnes se o své poklady podělím na blogu.

Pátek, 6.4.2018

Když se těším na pátek jako malé dítě na dudlík.

Když si plánuji, co všechno chci udělat.

Když už se vidím při sezónní přípravě zahrádky, při rychlém úklidu domácnosti, a na svižné večerní procházce.

Když je nakonec všechno jinak a já hned po večeři odpadnu na pohovku a do večera se z ní nehnu. 

Sobota, 7.4.2018

,,Babi musíš jí hlídat“, rozdává pokyny Ema ohledně své mladší sestry, když jsou dnes obě holky na hlídání u nás. ,,No fakt, hlídej jí, ona všechno strká do pusy. Ona jí i papír!“

Aha, tak ta ukousnutá půlka pexesa asi teda nebude od králíka…

Neděle, 8.4.2018

Nemyslete si, být velkou sestrou je obrovská zodpovědnost. Zvlášť, když k vám ten prťous vzhlíží. Proto radši babičku vždycky upozorním, že je ségra ospalá nebo že má hlad. Taky jí pořád říkám, že ji musí hlídat. To není jako se mnou, že si klidně vaří nebo uklízí, když jsem u ní. Na mimino musí pořád koukat, aby nestrčilo něco do pusy. Jo přebalovat babička umí, to jo. Jednou se jí dokonce povedlo, že se ségra vyčurala a vykadila do nočníku. Ale plenky raději babičce stejně podávám…

Abych nezapomněla…

,,Tchyně je žena, která dává svou krásnou a hodnou dceru hnusnému a odpornému mužskému, aby spolu zplodili nejkrásnější děti na světě“.

Josef Lukl Hromádka

Moje poklady

,,Tam, kde je Tvůj poklad, bude i Tvé srdce“

Paulo Coelho

Výzva ,,Moje poklady“, kterou na svém blogu vyhlásila Marta, se nedá ignorovat.

Svůj poklad má totiž každý z nás a vůbec nezáleží na tom, jak moc jsme movití.

Nemusíme jezdit drahými auty, bydlet v luxusních vilách a na kontě mít šestimístnou částku, abychom byli vlastníky těch nejcennějších pokladů. Pro všechny z nás jsou to především děti, rodina a přátelé. To jsou ty skutečné poklady, které v životě máme, a které si musíme opravdu hýčkat.

Ale ještě jsou tu poklady materiální, které sice nemají nějakou zvláštní historickou ani finanční hodnotu, ale máme je rádi. Po léta si je schováváme a čas od času se jimi probíráme, oprašujeme a vzpomínáme na události, za kterých jsme tu či onu věc nabyli, nebo na člověka, který ji před námi vlastnil.

Milá Marti, děkuji za Tvou výzvu, bylo fajn posbírat ty věci a zavzpomínat.

Poklad první: Veverka bezuchá

Původ: po babičce z tátovy strany.

Při likvidaci pozůstalosti po babičce ji táta zachránil a přinesl mi ji s otázkou, jestli ji nechci. 

Jasně, že chci. Vždyť ty uši jsem veverce přece okousala já, když jsem byla malá.

Poklad druhý: Keramický sádelňák

Původ: po mamince

Tenhle nádherný kousek zůstal po mamce na chatě. Dlouhou dobu byl uložen mezi ostatním nádobím, než jsem si uvědomila jeho krásu, přenesla ho domů a dala na takové místo, abych ho měla denně na očích.

Poklad třetí: Kafemlýnek

Původ: po mamince

Když jsem před tátou projevila zájem, mlít si čerstvou zrnkovou kávu, neváhal a přivezl mi mlýnek, který kdysi dostala moje mamka od bráchy. Nikdy ho nepoužila. Já několikrát ano, ale nyní má své čestné místo v kuchyni a slouží pouze k potěšení oka. A stále voní kávou.

Poklad čtvrtý: Moždíř

Původ: po babičce z maminčiny strany

Moždíř zachránila před lety moje mamka z pozůstalosti po babičce. Když jsem si zařizovala vlastní domácnost, darovala mi ho. Každý rok před Vánocemi v něm tluču koření do medových perníčků.

Poklad pátý: Selská stolička

Původ: první výrobek syna truhláře

Selskou stoličku mi daroval syn, když ji vyrobil na učilišti. Dlouhá léta sloužila v šatně jako stupínek, když jsem potřebovala sáhnout někam, kam ze země nedosáhnu. Letos jsem se rozhodla, že je škoda, aby byla schovaná, poprosila jsem mého muže, aby ji obrousil a syn ji napustil světlou barvou. S výsledkem jsem spokojená tak, že stolička má čestné místo v obývacím pokoji.

Poklad šestý: Džbánek s nápisem Gruss aus Teplitz

Původ: po babičce z maminčiny strany

Džbánek mi darovala maminka z pozůstalosti po babičce. Pamatuji si, že babička v něm měla různé drobnosti, které se zrovna nikam nehodily. Často jsem ho u babičky vysypávala a přehrabovala se v knoflících, špendlících, gumičkách, kůžích a podobně. Dnes slouží jako pokladnička pro vnoučata a když jsem ho otevřela k nafocení, zjistila jsem, že mezi mincemi jsou i suché kaštany.

Poklad sedmý: Máslenka

Původ: vánoční dárek od švagrové

Tato máslenka je nejmladší ze všech mých pokladů, jsou jí pouhé tři měsíce. Našla jsem ji pod stromečkem i s ručně vyrobeným domácím máslem. Jsem z ní tak nadšená, že ji do svých pokladů bez váhání zařazuji.

  

Poklad osmý: Pohlednice koní

Původ: moje osobní dětská sbírka

Pohlednice koní jsem si jako děvče kupovala z kapesného, které jsem dostávala od rodičů. Tenkrát stál pohled v novinovém stánku jednu korunu. Když jsem ale chtěla nějaké exkluzivnější kousky, musela jsem na burzu, a tam jsem za jeden pohled koňského fešáka dala i čtyři koruny. Nevím proč, ale při té vzpomínce mi cukají koutky…

Abych nezapomněla…

Všechny poklady světa,

dala by Henrieta,

za ten jeden jediný,

veliký rodinný.