Utajený hyacint, terapie Panstvím Downton a dvacet šest dnů

Pondělí, 20.2.2017

Nemůžu uvěřit tomu, že mám od 23. prosince už třetí virózu.

To jsou letos ty bacily tak agresivní?

Nebo je to snad věkem?

Úterý, 21.2.2017

Ten hyacint není v květináči skoro vidět. Je to opravdu, ,,malá“ radost.

Koupila jsem si vlastně hlínu s dvoucentimetrovým kuželovým výrůstkem čehosi.

A protože to vypadá, že budu muset ulehnout do postele, budu mít dost času pozorovat, 

jak se klube na svět.

Středa, 22.2.2017

Někde jsem četla, že když je člověk nemocný, má svou pozornost od nemoci odvést jiným směrem

a nestresovat svou mysl. Dopřát tak tělu, aby se rychleji uzdravilo.

Číst v horečce nezvládám, a tak si vzpomenu, že jsem nedávno na jednom blogu četla o seriálu Panství Downton.

Už po shlédnutí prvního dílu nechápu, jak mi něco takového mohlo uniknout…Krásní lidé, úžasné dobové kostýmy, láska, nenávist, intriky a herecký koncert Maggie Smith.

Čtvrtek, 23.2.2017

Snídaně: chléb s máslem a medem

Oběd: chléb s máslem a tuňákem

Večeře: chléb s máslem

Když zůstanu s virózou bez pomoci, protože:

-         - manžel je v lázních

-         - dcera těhotná

-         -  syn nemocný

Mě už ale ten chleba opravdu leze krkem…

Pátek, 24.2.2017

Čtyřicet osm.

Ještě pořád si říkám, že jsem teprve v polovině života.

Jak troufalé, vzhledem k tomu, jak jsem se ještě včera cítila.

Sobota, 25.2.2017

Šťastný den, když horečka odchází

Šťastný den, když nemusím obědvat chleba

Šťastný den, když s novým tabletem v ruce, neohlášeně přichází na návštěvu

můj šestasedmdesátiletý taťka.

Neděle, 26.2.2017

Od začátku roku uplynulo přesně padesát sedm dnů.

Dvacet šest dnů včetně víkendů, jsem z toho kvůli nemoci nepracovala, nevařila, neprala a neuklízela. Je to podstatně více než za poslední čtyři roky.

Seber se holka, je třeba začít makat!

Abych nezapomněla...,

že z hyacintu bude ,,velká" radost a že chleba, mám ve skutečnosti ráda😍

Druhý hrob nalevo

Druhý hrob nalevo
Darynda Jonesová

zdroj: Databáze knih

,, Některé dívky nosí Pradu, některé poloautomatického glocka sedmnáctku se zkrácenou hlavní, indikátorem náboje v komoře a protiskluzovou rukojetí"

Po prvním hrobu napravo, je to pro mě trochu zklamání. Vtip a sarkasmus sice ani této knize nechybí, ale u té první jsem se bavila rozhodně víc. Možná to bylo tím, že to bylo něco nového, neotřelého.

No jo, ale má to přece být thriller, tak kdy se začnu aspoň trochu bát? Kdy se mi zatají dech? Kdy se mi mozkové závity rozjedou naplno?

Chci sledovat vraha a hlavní hrdinka místo toho pátrá po těle svého nadpřirozeného idola…Jo, taky dobrý, ale co ten vrah? Je vidět, že tenhle díl táhne hlavně neodolatelný, žhavý Reyse. A to mě moc neba…

Největší zklamání přichází na konci knihy. Když to vypadá, že bude má touha po napětí uspokojena, místo překvapení či ,,nedejbože“ zvratu, mi autorka vraha naservíruje v několika málo větách, absolutně bez gradace a tolik očekávaného napětí a co víc, i bez pomoci ,,duchů".

Tak Henrieto, to je on. Tečka. No tak to Ti pěkně děkuju. A dál…?

Mám se do Třetího hrobu vůbec pouštět? Nebýt sarkasmu a osobitého humoru, který mě tak baví, asi bych to zařízla rovnou. Takhle si dám pauzu a po čase tomu dám možná ještě šanci.

,, Nekoledujte si o potíže. Jsou zdarma a najdou si Vás sami."

Abych nezapomněla…,

kdo proboha dneska svému strejdovi říká strýčku...? A ještě k tomu policajtovi...

Noční námluvy

Poprvé ho zaslechnu večer, když si jdu lehnout.

Ignoruji ho.

Chci spát.

V noci mě probudí, když zaťuká na parapet a později na okno.

,,Nedotírej…,“ řeknu a otočím se na druhý bok.

Je neodbytný a pořád silněji dává o sobě vědět.

Nechce, abych spala, chce, abych vnímala jeho přítomnost a jeho sílu.

Jenomže mě, je úplně ukradený…

To ovšem ještě netuším, že si na mě počká až do rána.

Když vstávám, je jako utržený ze řetězu, ale postupně se zklidňuje.

Přesto neodchází.

Vím, že se mu nemůžu vyhýbat věčně.

Vím, že za chvíli, až vyjdu ven, mu budu muset čelit.

Odměním ho za jeho vytrvalost a dopřeji mu pár vteřin, aby se mě dotkl, aby mi jeho kapky spadaly do vlasů.

Těch pár vteřin, než roztáhnu deštník.

zdroj: Pinterest

Abych nezapomněla...,

že mě dnes pohladil déšť☔

,,Žbožňovaná“ špenátovka, když nemůžu spát a fyzika v kuchyni

Pondělí, 13.2.2017

Než se ocitnete v blogerském světě, je potřeba si uvědomit, že ne všechny články kolegů blogerů, které budete číst, budou vtipné a veselé. Vždyť blogy jsou hlavně o životě. A život, aby byl v rovnováze, přináší od všeho trochu. Lásku i nenávist, radost i žal, smích i pláč, zdraví i nemoc, zrození i smrt. A o tom jsou i naše blogy.

Úterý, 14.2.2017

Špenátová polévka je snad nejvíce diskutovanou polévkou vůbec. Tolik lidí ji miluje a tolik lidí ji nesnáší. Někdo na ni získal averzi už ve školce, někdo až ve školní jídelně. Komu ji ale od dětství vařila babička, nedá na ni třeba dopustit.

,,Babi, já tu špenátovou polívku žbožňuju,“ říká mi dneska Ema, u nás při večeři.

,,A nepšidávej si, ať mi ji nesníš.“

Středa, 15.2.2017

Když se převaluji z boku na bok.

Když mám hlavu plnou nezaplašitelných myšlenek, které se spolu nepřehledně mísí.

Když se mi před očima míhají zmatené obrazy, o které nestojím.

Když ještě v jednu hodinu ráno nemůžu spát.

Vařím si od Sonnentoru, Čepici plnou spánku. Možná by pomohla spíš nůše.

Čtvrtek, 16.2.2017

Nesouhlasím a přesto chápu.

Nerozumím a přesto souhlasím.

Když dítě potřebuje moji pomoc, přejdu žhavé uhlíky bosou nohou.

Pátek, 17.2.2017

Je to paradox. Ještě nedávno jsem optimisticky komentovala příspěvky, které byly zahaleny do chmur a splínů. Dnes mám náladu pod psa a ve všem vidím jen beznaděj. Doufám, že zrovna nevyjde nějaký článek podobně naladěn. Svým komentářem bych totiž mohla autorku přivést do deprese.

Sobota, 18.2.2017

Fyzika nikdy nebyla moje silná stránka. Nemyslela jsem si ani, že bych ji někdy v běžném životě mohla potřebovat. Natož u vaření. To, co se mi stalo dneska, má určitě nějaké fyzikální vysvětlení. Pánev s právě uvařenou čínou pro manžela, jsem přiklopila poklicí, která měla skoro stejný průměr jako dno pánve. Po několika minutách se však marně snažím poklici zvednout. Kdybych dávala ve škole větší pozor, možná bych věděla, že se tam vytvořil podtlak. Nebo přetlak? Ale na druhou stranu, k čemu by mi to bylo?

Já jenom potřebuji, aby ta zatracená poklice konečně povolila!

Neděle, 19.2.2017

Když mozek říká: ,,Seber se a jdi ven, je tam krásně“.

Když tělo odpovídá: ,,Zalez pod deku a odpočívej.“

Nezbývá, než uspokojit obojí!

Abych nezapomněla…,

že splíny sice přijít můžou, ale odejít musí. O čem by ten život jinak byl J.

Deník

Deník jsem si nikdy nepsala. Vždycky jsem se totiž za svoje pocity styděla. A také jsem se bála, 

že by deník mohli najít rodiče a přečíst si ho.

S věkem se ale potřeby člověka mění, a nestydím se také už nějaký ten pátek.

Zjišťuji, že blbnu, a že může nastat doba, kdy si nebudu pamatovat vše, co bych chtěla.

A v počítači to bude jistota. Navíc mám nutkavou potřebu po sobě něco zanechat.

Proto devatenáctého února dva tisíce šestnáct, několik dní před mými narozeninami, zakládám svůj první deník v životě. Začátky jsou poněkud zmatené a vlastně ani pořádně nevím, co do něj psát.

Jaké bylo ten den počasí?

Dobře, napíšu, kolik bylo ráno stupňů a jestli svítilo sluníčko.

Co jsem celý den dělala?

No ale stručně, jinak z deníku bude životopis.

S jakými lidmi jsem se ten den setkala a jak setkání probíhalo?

No páni, to bude na román…

A tak některý den mám jen poznámku o počasí a jindy se rozepisuji na půl stránky.

Postupem času ale začínám být dost nesystematická. To je ostatně jedna z mých horších vlastností, tak proč se divit. V souvislosti s deníkem to ale způsobuje, že z deníku se po čase stává obdeník, týdeník až čtrnáctideník. A pak se marně snažím vzpomenout si zpětně, co a jak bylo dny předtím.

Tahle situace začíná pravý smysl deníku postrádat. Tak takhle by to teda nešlo.

K tomu, jak z té nesystematičnosti ven, mi pomůže jeden příspěvek na blogu, publikovaný koncem roku. Autor v něm vyzývá, abychom v roce dva tisíce sedmnáct každý den pořídili jednu fotografii a někde ji publikovali. Na blogu, na facebooku, na instagramu…

Jednu fotografii denně. Jakoukoliv. Můžu vyfotit západ slunce nebo třeba mrkev.

Nápad se mi líbí a publikovat budu…ve svém deníku.

Od nového roku píši deník pravidelně každý den. Již čtyřicet devět dnů, čtyřicet devět fotografií.

Možná svou nesystematičnost nakonec porazímJ.

Abych nezapomněla…,

že 24.3.2016 jsme byli v Praze dceři na promoci

že 2.4.2016 bylo 17°C a nachodila jsem 13 kilometrů

že 10.6.2016 jsem si koupila nové turistické boty

že 26.6.2016 mi rozkvetly fuchsie

Bleskové kari

Když jsem si recept na tento pokrm poprvé přečetla v prvním díle Kuchařky ze Svatojánu, myslela jsem, že se autorka zbláznila. Přece jenom kombinace brambor a jasmínové rýže, mi připadala přinejmenším neobvyklá. Při přípravě jsem proto k výsledku přistupovala dost skepticky. Od té doby, co jsem Bleskové kari uvařila poprvé, uplynul více než rok a již jsem ho připravovala nesčetněkrát. Oblíbila jsem si ho díky skvělé chuti a rychlosti přípravy. A brambory s rýží? Proč ne!

Původní recept jsem si mírně upravila.

Používám o 100g více hrášku a dvakrát tolik smetany. Mléčnou smetanu jsem zaměnila za mandlovou. Kdo se nevyhýbá mléčným výrobkům, klidně použije klasickou smetanu, která je i v původním receptu.

Na 4 porce jsem spotřebovala:

3 lžíce oleje

1 lžička kari

300g zeleného hrášku

500g brambor

200ml mandlové smetany

sůl, pepř

240g jasmínové rýže

Brambory jsem oškrábala, nakrájela na kostičky a uvařila v osolené vodě. Jasmínovou rýži jsem propláchla vlažnou vodou a též uvařila v osolené vodě. Na třech lžících oleje jsem lehce rozvoněla lžičku kari, přidala mražený hrášek, podlila trochou vody a chviličku dusila. Přidala jsem uvařené brambory, osolila, opepřila a dobře promíchala. Zalila mandlovou smetanou a prohřála. Jasmínovou rýži jsem naservírovala na talíř, doprostřed udělala důlek a do něj vložila kari směs.

Dobrou chuť!

Mandlová smetana obsahuje více vápníku než klasická smetana. Navíc má spoustu minerálů a vitamínů, např. mangan, hořčík, vitamin E a B. Mandlová smetana se nesrazí, i když ji smícháme s kyselými přísadami jako je ocet a citron. Je výborná do omáček, na těstoviny i do kávy.

Abych nezapomněla…,

že i ze zdánlivě nesourodých kombinací surovin může vzniknout vynikající jídlo.

Lázeňská diagnóza

Na letošní rok jsem plánovala různé akce a výlety. 

Návrat do Českého ráje, víkend v Mikulově s exkurzí do Sonnentoru, turistický výšlap k pramenům Labe a stejně jako vloni, dovolenou v Tatrách.

Pobyt v lázních v mých plánech sice nebyl, ale když už to osud rozhodl za mě, balím do Třeboně. 

Na místním autobusovém nádraží, kam dorážím linkovým autobusem v půl šesté večer, na mě čeká můj muž. Po více jak týdnu pobytu v léčebných lázních už ví, jak to tady chodí, a protože v průvodcovství se přímo vyžívá, čeká mě exkurze nejen po setmělém městě, ale i po lázních Aurora. Abych mu dokázala, že mě to opravdu zajímá, vytáhnu mobil a chci si vyfotit hlavní, osvětlený, lázeňský vchod. Fotoaparát v mobilu ale stávkuje a místo neonového nápisu Lázně Aurora, fotím jen tmu. Tmu ale fotím i uvnitř osvětleného objektu, což mě mírně rozladí.

Tato situace, mě přiměje zamyslet se nad modely mobilních telefonů, které se mi poslední dobou líbily.

Kdyby došlo na nejhorší a fotoaparát v mobilu definitivně odešel.

Na nejhorší nedojde.

Ale je to ještě horší, než nejhorší.

Když asi o hodinu později náhodou otočím svůj mobil, vidím pod krytem papírek s odjezdy a příjezdy linkových autobusů do Třeboně.

Můj papírek, který jsem si tam sama vložila, abych ho měla po ruce.

Můj papírek, který zakrývá i čočku fotoaparátu.

Myslím, že tohle už bude nějaká diagnóza.

Blbý je, že momentálně se nacházím ve špatném ústavu.

Tohle stravování typu: ,,Nalož si, co sníš“, bych zakázala. Vyhladovělá mám chuť úplně na všechno, co se nabízí, a že toho není málo. K mé spokojenosti jsou v menu i ryby a zelenina. A tak si nakládám opravdu vydatně. K večeři, k snídani, k obědu…než si uvědomím, že takhle to asi nepůjde. Budu se muset smířit s tím, že zaplacenou částku prostě neprojím. Nechci přece v neděli odjíždět s rozepnutým knoflíkem u kalhot.

Kdyby mě zase někdo, někdy, náhodou pozval do lázní, pravděpodobně neodmítnu. Nevydržela bych tu asi dlouho, ale pár dní je fajn. Mám štěstí, že jsem zde jako zdravá. Přesto mám pocit, že budu odjíždět ještě o něco zdravější. Protože po vyčerpávající chřipce konečně odpočívám, prohřívám se, relaxuji, bavím se. A o tom to tady přece je.

Abych nezapomněla…,

že lázně jsou dobré pro tělo i duši, a že kvalitní fotky přes papír prostě neudělám.

Neviditelná písnička, pravá láska a barmanka se sociálním cítěním

Pondělí, 6.2.2017

Když jsem zakládala blog, myslela jsem si, že ho budu číst jen já(pořád dokola), moje dvě kamarádky a možná,…občas…moje děti. Když si tedy zrovna vzpomenou, že nějaký blog mám. 

Pravda, není to zrovna nejoblíbenější periodikum internetu, ale nějakou návštěvnost přece jen má. 

A dnešní komentáře, které na něm přistály, mě přesvědčily o tom, že má smysl se mu věnovat.

Úterý, 7.2.2017

Tekuté řetězy jsou docela praktická věc. Ovšem když jsou pouze tam, kam patří. 

Tedy na pneumatikách, botách a holích.

Myslím, že už kolega nebude mít víckrát potřebu, přesvědčit se, že má zákazník pravdu, když říká, že ventil na spreji tekutých řetězů je vadný. 

Mít lepkavou hmotu na pultě, brýlích, tabletu, notebooku, platebním terminálu i klávesnici, je opravdu zážitek k nezaplacení.

Středa, 8.2.2017

,,Babičko, nemůžeš mít ty oči zavžený, když zpíváš. To já potom tu písničku nevidím.“

Říká mi Emička, když ji večer uspávám.

Ono by možná bylo nejlepší, kdybys ji ani neslyšela, pomyslím si.

Jak dlouho ještě to nebohé děcko nepozná, že je to tragicky falešně?

Čtvrtek, 9.2.2017

,,Vem si s sebou plavky, kraťasy, tričko a zubní kartáček. Nic víc nepotřebuješ.“ 

Radí po telefonu manžel, když si balím věci. 

Ale co může chlap vědět o tom, co ženská potřebuje s sebou do lázní. Byť jen na dva dny. 

A tak kromě příručního batůžku se mnou pocestuje i rozhodně nepříruční cestovní taška.

Pátek, 10.2.2017

Vím, že můj muž, nesnáší můj notebook. 

Má pocit, že mu věnuji až příliš svého času. A navíc jakoukoliv IT techniku ignoruje. 

Přesto před ním projevím lítost, že si svůj noťas nemůžu vzít na víkend do lázní s sebou. 

Už bych ho se svým zavazadlem prostě neunesla.

A tak čekám něco jako: ,,Ty dva dni to snad bez něj vydržíš“.

Nebo: ,,Tak snad tady budeš mít jinou zábavu, než koukat do notebooku…“

Místo toho ale vymýšlí způsob, jak to udělat, abych ho tam mohla mít.

Sakra…

Není tohle ta láska? 

Sobota, 11.2.2017

Co mě napadne, když mi barmanka po patnácti minutách mého pobytu na baru nabídne, že mi koupí deci vína?

Že vypadám jako socka, která na něj nemá…

Že manžel vypadá jako držgrešle, který si sám dá pivo, ale manželce víno neobjedná…

A tak jsem si z toho vzala ponaučení:

Nelez k baru na pokec, když u toho nechceš chlastat.

Neděle, 12.2.2017

Lázeňské postřehy:

Pobyt v lázních může být přínosem i pro zdravé lidi. 

Pobyt v lázních není přínosem pro peněženku. Peníze se totiž nechají utratit na každém rohu.

Polehávání po procedurách není zase až tak špatné. Celý měsíc bych to asi nevydržela, ale pokud je to jenom na pár dnů…proč ne!

Pokud nemám pud sebezáchovy a jsem v lázních jako samoplátce, díky stravování typu ,,nandej si co sníš“,  můžu přijet domů o několik kilo těžší.

V případě, že někdo jede do lázní z jiných důvodů, než léčebných nebo relaxačních, žádný problém. Vždy se najde někdo další, kdo je tam z naprosto stejných důvodů. 

Abych nezapomněla...,

že blog se píše lépe, když někoho zajímá a že případné pozvání do lázní opět neodmítnu.

Malý princ

Malý princ

Antoine de Saint - Exupéry

Audiokniha

,,Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné“.

Po mé první audioknize se logicky dalo očekávat, že další bude následovat.

Nad výběrem jsem moc nepřemýšlela a počkala jsem, co mi nabídne Youtube. Mezi prvními odkazy se objevuje Malý princ.

Zvláštní.

V dětství jsem se této knize úspěšně vyhýbala, navzdory tomu, že to byla povinná četba a všichni o ní mluvili. S přesvědčením, že na ní něco přece musí být, když ji všichni čtou, jsem měla potřebu do ní několikrát nahlédnout. Pokaždé ale, když se mi dostala do ruky, ve mně po přečtení několika vět, vyvolala domněnku, že je to hrozná blbost.

,,Řeč je pramenem nedorozumění“

Nejspíš jsem tenkrát na toto dílko nebyla dostatečně zralá. A teď, bezmála po pětatřiceti letech, na mě vykoukne na Youtube a nabízí se mi k poslechu.

Čte Viktor Preiss. No neberte to!

Překvapení se dostaví hned na začátku příběhu, s větou, kterou vysloví Malý princ:

,,Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde“.

A pak už jenom poslouchám nádhernému tónu hlasu Viktora Preisse a žasnu nad moudrostí a laskavostí tohoto díla. A už se nedivím, že jsem tenkrát nerozuměla…Chvíle Malého prince měla přijít až teď.

,,Myslel jsem, že jsem bohatý,

Že mám jedinečnou květinu.

A zatím mám jen obyčejnou růži“.

Už je to nějaký ten týden, co mi Malý princ prostřednictvím Viktora Preisse dovyprávěl svůj příběh. A já pořád slyším jeho hlas…

A co teď s tím, když toužím vzít Malého prince do ruky, listovat jím, přivonět k jeho růži, pohladit ,,jeho“ lišku a vidět jeho západy slunce?

Abych nezapomněla…,

,,Člověk se vydává nebezpečí že bude plakat, když se nechá ochočit.“ Malý princ.

Autobusem

zdroj: Pinterest

Při nástupu do linkového autobusu směr práce, rychlým pohledem zmapuji prostor a zjišťuji, že přední část autobusu je jako vždy plná školáků, školních aktovek a batohů.

Ano, batohy také cestují. A to pravděpodobně na černo. Přesto, že mají svá místa na sedadlech, stoprocentně nemají jízdenku. Stojím tak před rozhodnutím, jestli požádám jednoho ze školáků, aby si tašku dal na zem, abych se mohla posadit, nebo mlčky postoupím dále do vozu. Obvykle volím tu druhou možnost. 

V zadní části autobusu najdu volné sedadlo a zalézám k oknu. Místa uvolněná žáky, kteří vystupují u Základní školy, okamžitě zaplňují nastupující studenti.

Ti se hrnou převážně dozadu. Tam, co jsem si své místo při nástupu našla i já. 

Když mám štěstí, přisedne si slušná dívka, která se zeptá, jestli je vedle mě volno. S kamarádkou přes uličku zavede tichou konverzaci, která se týká především učiva a školy.

Když to štěstí ale nemám, pocítím jen žuchnutí studentského zadku vedle sebe.

Pozdrav ,,Čau volové“, vyslaný směrem ke svým vrstevníkům, má samozřejmě náležitě zvučný ohlas. Autobusem se tak nezřídka a beze studu šíří pomluvy nepřítomných kamarádů, kritika učitelů i hodnocení uplynulého alkoholového víkendu. Nejspíš proto, aby měla tato pubertální konverzace náležitý efekt, názvy ženských i mužských pohlavních orgánů jsou vyslovovány téměř v každé větě.

A tak, abych toto každodenní cestování ustála bez studu a pohoršení, uzavírám se do sebe, a věnuji se svému nitru. Nebo prostě spím.

Tak zase zítra…

Abych nezapomněla…,

za našich mladých let…to bylo úplně stejnéJ.

Cizrnová pomazánka

S luštěninami mám problém. Vždycky se musím přemlouvat, abych je do jídelníčku zařadila. Cizrna je ale výjimka. Tu jsem schopná jíst samotnou, třeba večer u televize.

Sebekriticky musím přiznat, že první pokus o pomazánku z cizrny, nedopadl moc valně.

Ten druhý ovšem už vyšel:

220g uvařené cizrny

½ menší cibule

6 lžic olivového oleje

1 lžička francouzské hořčice

1 lžička lahůdkového droždí

sůl, pepř

2 lžičky šťávy z citrónu

4 - 5 lžic vývaru z cizrny

Uvařenou a vychladlou cizrnu si dám do mixeru společně s vývarem, přidám nadrobno nasekanou cibulku a ostatní přísady. Rozmixuji do hladka. Pomazánka je výborná na domácím kváskovém chlebu, třeba s meltou. V létě můžeme posypat pažitkou, jarní cibulkou nebo petrželkou.

Cizrna obsahuje téměř všechny vitamíny a minerální látky, například vápník, hořčík, draslík a mangan. Železa má cizrna v sobě nejvíce ze všech luštěnin. Má vysoký obsah zdravých tuků, bílkovin a vlákniny. Tak proč si ji nedat...

Abych nezapomněla…,

kdybyste narazili na římských hrách, není to nic jiného než cizrna.

Co potěší, formování osobnosti a nedělní ticho

Pondělí, 30.1.2017

Po třech týdnech poprvé v práci. Po tom, co jsem během nemoci vstávala ráno v půl osmé a usnula několikrát i během dne, se dalo očekávat, že dnes do práce zaspím.

Úterý, 31.1.2017

To se dnes ráno na silnicích děly věci…

Na konci ledna nás opět příroda překvapila situací, která je pro ni v tomto období typická. Nějak zapomínáme, že v lednu může i sněžit.

Středa, 1.2.2017

Co po nemoci potěší?

Když vejde zákazník a řekne: ,,Jé, Vy už jste zdravá?…Tak já ty dveře radši hned zavřu, ať ještě nenastydnete.“

Když i na poště při podání balíku, projeví slečna za přepážkou zájem o mé zdraví.

Když se při nástupu do autobusu na mě řidič usměje a pronese: ,,Vás už jsem neviděl…“

Čtvrtek, 2.2.2017

Když...prostě…jakoby…protože...

Sorry, dneska nedám dohromady souvislou větu.

Pátek, 3.2.2017

V lázních jsem nikdy nebyla.

Možná proto, že mám z mladých let zafixováno, že lázně jsou jenom pro nemocné a neuvědomila jsem si, že to už dávno neplatí.

Možná proto, že polehávání po procedurách a masážích, mě nikdy moc nelákalo.

Možná proto, že pobyt v lázních je poměrně finančně náročný.

Když mi ale manžel v třeboňských lázních, kde si léčí svou zraněnou ruku, zajistil na víkend ubytování, stravu, slatinnou koupel i nové plavky, nemohu odolat. Pojedu do lázní!

Sobota, 4.2.2017

Už jsem zapomněla, že tříleté děti nemusí být vždycky jenom roztomilé. Že odpolední procházka, ač prosluněná počasím, se může pokazit vztekem, pláčem, vydíráním a naschvály,  jindy toho roztomilého a legračního stvoření. 

Ale klid, je to přece jenom jeho přirozený vývoj.  Jeho chování je jen důsledkem jeho zrání a formování jeho osobnosti.

No jo, ale vědí to i Ti, co nás cestou potkávají?

Neděle, 5.2.2017

Už ráno, po probuzení se zaposlouchám do ticha. Mám štěstí, že v našem domě je. Ticho.

Toužím po něm celý den, proto nepouštím rádio ani televizi, pračku ani myčku.        

Zvláštní, jak v tichu dokážeme prožít vše intenzivněji. Miluju ticho.

Abych nezapomněla…,

že někdy prostě nenapíšu ani řádek, i kdybych se zbláznila. Třeba tenhle čtvrtek.

Jak jsem přišla o dvacet vteřin života

zdroj: Google

Jsou tři hodiny ráno, když mě vzbudí tlak v žaludku. Nejprve tento nepříjemný pocit ignoruji. 

Chci spát. Opakovaně se ale budím ze stejného důvodu, jako před tím. Po půl hodině to vzdávám a začínám přemýšlet o tom, co se děje. Možná jsem chytla od dcery střevní chřipku, možná se dostavily nežádoucí účinky antibiotik, které jsem předešlé ráno dobrala. Po hodině zvládání nepříjemných pocitů v leže, se zvedám a odcházím na toaletu. Cesta tam je relativně ještě v pohodě, ovšem zpátky už to nejde. V hlavě mi hučí, polévá mě studený pot a srdce bije na poplach.

S vypětím sil dojdu ke dveřím ložnice a zvolám do nich na spícího manžela: ,,Je mi blbě.“ 

Když ale vidím, že se deka ani nepohnula a že TOHLE, nejspíš nerozchodím, svezu se na kolena a zařvu: ,,Pomoooc!“

Ještě registruji pohyb deky a pak…už nic.

Ani tma.

Ani světlo.

Žádné zvuky.

Prostě...NIC.

Následujících dvacet vteřin svého života jsem definitivně ztratila. 

Neprospala jsem je ani neprolelkovala. 

Nesmála jsem se ani neplakala. 

Neprožívala jsem štěstí ani smutek, radost ani strach.

První, co si uvědomuji, je hlas mého muže.

Když otevřu oči, všimnu si, že drží u ucha telefon a v jeho očích vidím strach.

Nechci, aby měl strach. Proto říkám, že mi nic není, že jsem v pořádku.

On mě ale neposlouchá a řídí se pokyny operátora záchranné služby a pokládá mě na studenou podlahu. Její chlad proniká celým mým tělem a definitivně mě vrací zpátky.

Zítra to budou tři týdny, co jsem ztratila dvacet vteřin života.

Zítra to budou tři týdny, co jsem si uvědomila, jak je naše žití nejisté a jak jednoduché je…NEBÝT. 

Abych nezapomněla...,

LUSK!

Pytel kostí

Pytel kostí
Stephen King

Audiokniha


Když úspěšnému spisovateli Miku Noonenovi nečekaně zemře žena a jeho nenarozené dítě, o kterém neměl ani tušení, uchýlí se do svého letního sídla k Dark Score Lake. Dům Smějící se Sára stojí na břehu jezera a on doufá, že se mu zde vrátí schopnost psát romány, kterou ztratil se smrtí své ženy. Jeho pobyt se ale komplikuje setkáním s mladou Mattie a její dcerou Kirou. Jako by nestačilo, že ho trápí noční můry, v domě se dějí podivné věci a on často neví, co je skutečnost a co sen. Sled neuvěřitelných událostí vyvolává v Miku Noonenovi pocit, že smrt jeho ženy nebyla jen náhoda a že dávná minulost Smějící se Sáry má vliv na to, co se děje nyní. Nebo je přece jen všechno jinak?

Pytel kostí je neuvěřitelný hororový příběh vyprávěný samotným hlavním hrdinou. Při jeho poslechu mě to neustále nutí přemýšlet, analyzovat, a moje touha přijít tomu všemu na kloub je čím dál tím větší. Moje fantazie tak běží na plné obrátky. Jenomže TOHLE, se vymyslet prostě nedá. Zjišťuji, že Stephen King je úžasný vypravěč. Dokáže každou situaci tak barvitě popsat, že mám pocit, jako bych se v ní ocitla. Kniha je plná trefných přirovnání, metafor a aforismů. Příběh je napsaný tak barvitě, že mě baví i v pasážích, kde se toho zrovna, ,,moc neděje“.

Abych nezapomněla...,

že jsem objevila dalšího skvělého spisovatele.