Liška v može a děda liš, Henrietina volba a čtyři vnučky

Pondělí, 22.1.2018

Neber si k srdci cizí neštěstí, nebo se z toho zblázníš!

Úterý, 23.1.2018

,,Měla jsi mikinu, Emičko?“ Ptám se Emy, když ji večer vypravuji domů.

,,Měla babi, támhle“, ukazuje na věšák.

,,Aha…tuhle krásnou,“ uvědomím si. ,,Jak ji máš od druhé babičky. To je ta, co jsem chtěla, aby mi ji babička taky koupila, viď?!“ Usmívám se.

,,Hmm“, řekne Ema smutně. ,,Oni ji asi ale mají jenom pro děti, babi.“

,,To je škoda“, podotknu zklamaně.

,,To nevadí babi, já Ti koupím jinou“.

,,Jak koupíš? Ty máš korunky, Emičko?“ Ptám se, udivená Eminým nápadem.

,,Babi, mám je v kasičce. Ale až ji budu mít plnou, tatínek mi ji rozbije, já si dám ty korunky do peněženky a tu mikinu ti koupím.“

Ta holka mě zase dostala.

Středa, 24.1.2018

,,Když budeš pracovat bez brýlí, o oko přijdeš ve chvíli.“

Heslo, které z úst zákazníka rozhodně pobaví.

Heslo, které ve mně evokuje doby dávno minulé.

Doby, kdy podobná hesla byla součástí každého pracoviště:

,,Kde je pořádek a čisto, úraz nemá místo.“

,,Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“

,,Papír k papírku, tuna za chvilku.“

A v neposlední řadě…

,,Po práci legraci“.

Proti tomu snad ale nemůžeme nic namítat ani dnes.

Čtvrtek, 25.1.2018

,,Budulínku, pojď už“, volá mě liška Ema do pokojíku, když po večeři uklízím v kuchyni.

,,Pšijď za mnou do mory, je tady i děda liš a žíkal, že Budulínkovi neublíží, nemusíš se bát…“.

Tak to mi spadl kámen ze srdce.

Teď ještě vysvětlit lišce, že za příbytek nemá moru, ale noru a její partner není liš, ale lišák.

A protože je ta naše liška vcelku inteligentní, počítám, že do konce hry to pochopí.

Pátek, 26.1.2018

Proč jdu volit prezidenta České republiky?

No přece proto, že můžu.

Proto, že volbu vnímám jako povinnost vůči dětem, vůči vnoučatům, vůči společnosti, vůči sobě.

Nechť to zítra dopadne tak, jak má.

Sobota, 27.1.2018

Jak to, že je nás na dnešní oslavě tolik, když je neustále řeč pouze o dvou vnučkách?

Jak to, že se rodina najednou tak záhadně rozrostla?

Lidské osudy jsou různé, někdy až neuvěřitelné.

Příběh dvou manželství skončil, další příběh partnerství se píše.

Co na tom, že jeho součástí jsou další dvě holčičky.

Jestli život příběh dopíše se šťastným koncem, vypadá to, že budeme mít čtyři vnučky.

Máme čtyři vnučky.

Neděle, 28.1.2018

Již zítra se začnou tvořit týdeníky třinácti blogerek.

Možná pěti dalších.

Pěti, které zatím váhají, mají obavy, zda to zvládnou, bojují s nedostatkem času či nepříznivou situací.

Přesto věřím, že se do toho pustí a bude nás sedmnáct!

Sedmnáct lidských příběhů, sedmnáct nápadů, sedmnáct životů.

Jeden jediný týden sedmnáctkrát jinak.

Možná vícekrát. Ještě je čas, aby se přidal někdo další.

Tak s radostí do nového týdne!

Abych nezapomněla…,

,,Největší výzvou v životě je objevit, kdo jsi.

Druhou největší výzvou je být šťastný s tím, co jsi našel“.

Neznámý autor

Pokořená rozhledna

,,Byl jsi někdy na Blaníku?“ Ptám se muže v pátek večer, když v mapě hledám cíl víkendového turistického výšlapu.

Nadšeně se ke mně otočí a odpoví: ,,Byl! Tam jsme dělali…“.

,Jak jinak‘, napadne mě. Zeptejte se workoholika…

Přesto využiji jeho nadšení a navrhnu, že bychom tedy Blaník mohli v neděli zdolat.

Mé těšení nemá konce, protože vánoční turistické plány vzaly za své s náhlým zdravotním problémem mého muže. Očekávám tedy, že si tu absenci konečně vynahradím.

Parkujeme přímo pod Velkým Blaníkem, a jak bývá mým zvykem, hned zpočátku nasadím své tempo, které ale záhy ztrácím s prvním táhlým kopcem.

Nedaleké rozcestí dává na výběr ze dvou cest: pro zdatné turisty - 400 metrů strmým kopcem nahoru a pro méně zdatné - 1300 metrů pohodlnou cestou až k rozhledně.

,,Tak kterou?“ Ptám se muže, který za mnou nepatrně zaostává a tak počítám, že zvolí tu delší, méně náročnou.

,,Nahoru“, ukáže směrem do strmého kopce“. ,,Pro zdatný“, upřesní rozhodně a zadýchaně si odfrkne.

Tak nahoru!

Když náš výšlap na Blaník později vypráví známým, tvrdí, že jsem nahoru vyběhla jako gazela. 

Já ale při tom ,,vyběhnutí“ měla pocit, že vyplivnu plíce.

Každopádně se ocitáme v cíli a já jsem, ostatně jako pokaždé, postavena před rozhodnutí: 

půjdu nahoru na rozhlednu nebo počkám pod ní?

Ve prospěch pokoření rozhledny hraje fakt, že je kolem dokola celá dřevěná, a tudíž z ní během výstupu není vidět dolů. Kupuji tedy dvě vstupenky a s elánem vstupuji do jejího nitra. Velkou zradou mého odhodlání jsou ale schody, mezi nimiž vidím hluboko pod sebe. Ve druhém patře proto mé odhodlání zcela ztrácí svou sílu, nohy začínají dřevěnět a já oznamuji za sebe mému spoluturistovi, že jdu dolů. Chybou ovšem je, že on je za mnou příliš blízko a nehodlá mě ani pustit, ani se zastavit. A tak jsem jeho tělem posouvána stále výš a výš a jeho slova :,,Jdi a nedívej se dolů! Nezastavuj se, neotáčej se a jdi“ mě povzbuzují k výstupu.

A tak pokořím svou první rozhlednu v životě.

A protože i vyhlídka je kolem dokola uzavřená, jsem schopná se pokochat překrásným výhledem do kraje, a dokonce udělat i pár fotek.

Abych nezapomněla…,

rčení ,,nahoru nepoletíš, a dole tě najdem“, mě nejspíš fobie z výšek nezbaví.

Jak jsem proflákla zničenou košili, s plnou polní a proti proudu

Pondělí, 15.1.2018

,,Jak jako ukousal košili?“ Ptá se se zděšeným výrazem ve tváři můj muž, když mu čtu úterý svého týdeníku, který zrovna hodlám publikovat.

Úterý, ve kterém píšu, že mu díky našemu Kimovi chybí kus košile.

,,Tu kostkovanou?“ Ujišťuje se nevěřícně.

Nevím, jestli mám dělat jakoby nic a plynule přejít ve čtení do středy, nebo vše přiznat.

Věděla jsem, že to musí přijít, přesto jsem doufala, že třeba program v televizi bude v tu chvíli zajímavější a on nepostřehne z týdeníku všechno.

TOHLE ale rozhodně postřehl. Běží do šatny a jde se podívat na dílo zkázy, které mi naštvaně přináší až pod nos.

,,Tak hlavně taky zkontroluj ten můj oblek“, říká když mi mává před obličejem zničenou košilí.

,,Až mě budeš dávat do rakve, abys nezjistila, že mám u kalhot ukousaný nohavice.“

Úterý, 16.1.2018

Vím moc dobře oč tu běží,

když ráno trochu více sněží,

když dopoledne padá sníh,

do tváře se vkrádá smích.

V poledne, když taje,

smutek v mysli zraje.

Když zaprší však odpoledne,

zklamáním ksicht rázem zbledne.

Středa, 17.1.2018

,,To jsem tu rychle, viď!?“ Pochválím se, když vyběhnu z domova a usednu k manželovi do auta.

,,No, to jo“, odpoví neuznale. ,,Vždyť ses měla jen obout a oblíknout si bundu. Já jsem stačil odemknout garáž, vyjet s autem a zavřít garáž.

Že jsem radši nemlčela. Teď by ještě mohla přijít přednáška o plné polní…

,,Tebe by nevzali na vojnu“, pokračuje pán tvorstva. ,,Tam bys za deset minut musela stát na buzerplace s plnou polní!“

A to jsem se chtěla jenom pochválit…

Čtvrtek, 18.1.2018

,,Babičko, já mám po Davídkovi lyže“, nadšeně mi sděluje Ema, jakmile se objevím ve dveřích.

,,Vážně? A co s nimi budeš dělat, Emičko?“ Ptám se, naoko nechápavě.

,,No pšece lyžovat. A už se můžu taky koulovat,“ odpoví Emča a přinese mi ukázat nové, lyžařské rukavice.

Ema se chystá na hory.

Pátek, 19.1.2018

Pátek je fajn, protože je to poslední den pracovního týdne.

V pátek den utíká rychleji.

V pátek se zdá, jako by bylo méně práce, telefony zvoní jen sporadicky, e-mailová schránka se nepřeplňuje.

V pátek se každý zabývá myšlenkami na víkend.

Pojedeme ven, pozveme někoho k nám?

Nebo budeme jen tak přežívat, odpočívat u televize, s knihou?

Je potřeba udělat velký nákup?

Nebo budeme improvizovat z toho, co je doma?

Jo! Budu přežívat, odpočívat, improvizovat!

Sobota, 20.1.2018

Když mi večer cinkne v mobilu upozornění na příchozí e-mail, automaticky ho otevřu.

Jak se mi však před očima objeví adresa odesílatele – e-mail mojí před pár lety zemřelé maminky, na vteřinu se mi zastaví srdce.

Na tu vteřinu, kterou potřebuji k tomu, abych si OPĚT uvědomila, že její e-mail používá táta.

Neděle, 21.1.2017

Někdy, když si chceme cestu zkrátit se stane, že si ji naopak prodloužíme.

Někdy může být náročnější a plná překážek.

Přesto máme pocit, že přesně tudy jsme měli jít.

,,Tebe to zezačátku moc nebavilo, vidˇ?!“ Napůl konstatuji a napůl se ptám svého muže, když se vrátíme z dnešního výšlapu kolem řeky Lužnice.

,,Ne. Vůbec. Mě to začalo bavit, až když jsme zjistili, že ta zkratka do kopce asi nebude tak úplně zkratkou.“

Abych nezapomněla…

,,Řeka nemůže vyndat z koryta kameny, avšak trpělivě je sune po proudu.“

Valeriu Butulescu.

Týdeníky pro Henrietu

Moje milé blogerky, milí blogeři!

Mám zde pro vás NOVOROČNÍ VÝZVU!

Jelikož se mé týdeníky těší velké oblibě, ráda bych takový týdeník viděla i z druhé strany.

Co to znamená?

Ráda bych si přečetla alespoň jeden týden ze života každé(ho) z vás!

Proto vás vyzývám!

Napište svůj JEDEN týdeník PRO MNE!

Vybrala jsem poslední a zároveň první týden. Poslední lednový a první únorový.

Tedy od 29.1.2018 do 4.2.2018.

Budu ráda, když se vás zapojí co nejvíce, ale pozor! Pokud jsou mezi vámi i výher chtiví človíčci, zklamu vás. Za sepsání vašeho týdeníku neobdržíte žádnou výhru ani odměnu.

Cílem je totiž úplně něco jiného: Každý večer se v tomto týdnu na chvíli zastavit a uvědomit si, co nám ten, který den dal. Co jsme si z něj odnesli.

Někdo půjde s kůží na trh, někdo si opravdu ty silné okamžiky nechá pro sebe, někdo místo smutného zážitku najde v celém dni i kousek radosti. Někdo své pocity sdělí citátem nebo básní, jiný fotografií. Je jen na vás, do jaké míry mě, a vlastně i celému blogerskému světu dovolíte nahlédnout do VAŠEHO TÝDNE. Je jedno o kolika větách váš den bude. Podstatu můžete zachytit dlouhým odstavcem nebo jen jedinou větou.

Půjdete do toho?

Pokud ano, budu ráda, když mi to sdělíte v komentáři, abych věděla, na kolik lidských příběhů se můžu těšit.

Sepište svůj pátý týden roku 2018 a publikujte ho nejpozději ve čtvrtek, 8. února 2018 na svém blogu.

Pro jistotu mi napište na e-mail: abych.nezapomnela@gmail.com, že jste to udělali. Nerada bych totiž nějaký váš týdeník přehlédla.

Váš článek nazvěte jak chcete, jen je třeba, aby v něm bylo patrné, že jde o prožitky z tohoto konkrétního týdne.

Jak pojmete zpracování článku je jen a jen na vás, ale nezapomeňte fotit!

S vaším svolením na tři nejzajímavější týdny uveřejním odkazy na svém blogu.

A pokud má chuť se zapojit i někdo z NE blogerů, není nic jednoduššího než mi poslat ten SVŮJ týden na e-mail.

STRAŠNĚ SE TĚŠÍM!

PIŠTE!

Děkuji,

Vaše

Henrieta

Abych nezapomněla…

,,Ať už stopa v písku, stopa ve sněhu, v blátě, či stopa v srdci, vždy to znamená to stejné, někdo zde byl a zanechal kousek sebe."

Golichová

Za pusu, vezmeš si mě a když chlap neví, co má dělat.

Pondělí, 8.1.2018

,,Dědo…pojď si se mnou hrát“ žadoní Emička.

,,Já vím“, dodá, když děda našpulí pusu směrem k ní. ,,Za pusu...“

Úterý, 9.1.2018

Kdyby můj muž věděl, že mu náš králík ukousal kus té červenočerné košile, visící v šatně na věšáku příliš nízko nad zemí, takhle nadšeně by ho rozhodně k večeři nevolal.

Středa, 10.1.2018

,,Neodcházej z domova bez rozloučení“, napsala jsem bílou křídou na černou tabulku ve tvaru kaktusu, jejíž koupí jsem si nedávno udělala radost.

Od té doby se se mnou můj muž loučí při každém odchodu z bytu.

I když jde třeba jen vynést odpadky.

Jestli to opravdu funguje, využiji ji i v jiných oblastech života.

Možná by nebylo od věci, pověsit ji s různými pokyny do každé místnosti.

Čtvrtek, 11.1.2018

O ruku jsem byla požádána dvakrát v životě.

Jednou v osmnácti a podruhé v devatenácti.

Obě žádosti byly poněkud bizarní a když o tom tak přemýšlím, vlastně docela neurčité.

V prvním případě můj milý po zářijové svatbě své sestry utrousil, že rodiče konstatovali, že na jaře by mohla být svatba druhá.

Místo odpovědi jsem se s ním rozešla.

Ve druhém případě k žádosti o ruku došlo na náměstí našeho rodného města, kde jsme se s mým přítelem ocitli během našeho rande.

Když jsme míjeli městský úřad, můj ctitel jakoby mimochodem řekl: ,,Když už jsme tady, tak bysme mohli dojít na matriku. Zeptat se, jestli nemají volný termín na svatbu…“

Tak jo. Řekla jsem, a on o pár dní později natrhal před panelákem pampelišky, které dal mojí mamce s tím, že si mě vezme. A tak jsme se vzali.

Další žádost o ruku od života již neočekávám.

Ale svojí kamarádce ji ze srdce přeji. Přišla se vší parádou a pro ni v tu nejlepší chvíli v jejím životě.

Hodně štěstí milá M.

Pátek, 12.1.2018

,,Hele, to nemůžeš takhle měnit ty nápisy na tý tabuli“, říká můj muž, když zjistí, že místo původního ,,Neodcházej z domova bez rozloučení“ je tam dnes ,,Neřeš minulost, žij přítomností.“

,,A proč?“ Ptám se nechápavě.

,,No protože já pak nevím co mám dělat…“

Sobota, 13.1.2018

Co dělat, když v pátek večer přijde od synka pozvání na sobotu a podmínkou je chlebíčky s sebou? Upéct domácí máslovou veku podle cuketka.cz.

Zkušenost ze Silvestra, kdy ve třech obchodech neměli čerstvé chlebíčkové veky, ale pouze balené, krájené, navíc nevalné kvality, mě totiž dovedla k rozhodnutí, veky již rodině nekupovat. Na to, že obložený chlebíček má být českým unikátem, se obchodníci s nabídkou kvalitních vek opravdu moc nezabývají.

Naštěstí je upečení vlastní večky tak jednoduché.

Neděle, 14.1.2018

,,Jdi a nedívej se dolů! Neotáčej se, nezastavuj se a jdi!“

Rozdává mi pokyny můj muž, když se snažím zdolat 107 schodů nahoru, na vyhlídkovou věž.

Na Boubín jsem nevylezla, Stezku korunami stromů jsem nepokořila, na Alpy se z Vítkova hrádku nepodívala. Rozhledna na Velkém Blaníku je tak moje první, na kterou navzdory své fobii z výšek dnes vylezu.

A ten výhled rozhodně stojí za to!

Abych nezapomněla…,

,,Jdi a nedívej se dolů! Neotáčej se, nezastavuj se a jdi!“

řidič, 53 let

To asi bude bolet, když se Doktoři nedají koupit a tříkrálový odpustek

Pondělí, 1.1.2018

Novoroční předsevzetí si nikdy nedávám.

Vím, že bych ho díky své nesystematičnosti stejně nedodržela.

A upřímně řečeno, velmi pochybuji o tom, že ti, kdo si s oblibou dávají, ho dodrží.

Vždyť když chceme něco udělat, nepotřebujeme k tomu datum v kalendáři.

A když to udělat nechceme, žádné předsevzetí nám k uskutečnění toho či onoho přece vůbec nepomůže.

Naproti tomu odhodlání kdykoliv během roku, ano.

Úterý, 2.1.2018

Opravdu mám jít po jedenácti dnech volna dnes pracovat?

To asi bude bolet…

Středa, 3.1.2017

,,Co jsi obědval?“ Ptám se muže po návratu domů z práce.

,,Chleba“. Odpoví jako by to měla být samozřejmost.

,,A proč sis neohřál tu svíčkovou?“

,,Svíčkovou? Tu mi přece musíš naservírovat ty, jinak bych si nepochutnal…“

Čtvrtek, 4.1.2017

Čas vypršel!

Upomínka z knihovny mi nekompromisně připomíná, že Doktoři od Ericha Segala musí k dalšímu čtenáři.

A to i přesto, že já ještě nemám přečteno.

Z počátku uvažuji o tom, že knížku vrátím se zpožděním i s vědomím zaplacení pokuty.

Pak ale dostanu spásný nápad, knihu vracím a usedám k internetu s tím, že si ji koupím.

Prozření se dostaví záhy.

Doktoři se již nedají nikde koupit!

Pátek, 5.1.2017

Když čtvrtý den trávím pracovní dobu především ve skladu.

Když popsaných papírů je již pěkná hromádka.

Když se pletou čísla a z písmen nejsou slova.

Když mi nejde psát a večer usínám se slepicemi.

Inventura vrcholí.

Sobota, 6.1.2017

,,Cože?!“ Vypadne ze mě překvapeně, když mi můj muž sdělí, že mezitím, co jsem byla v práci, odstrojil vánoční stromeček.

,,Vždyť to jsi v životě nedělal…“, dodávám.

Usměje se, pokrčí rameny a mě dochází, že to bude nejspíš odpustek za to dnešní ráno plné nepohody.

Neděle, 7.1.2017

Poprvé jsem si svůj věk začala uvědomovat lehce po třicítce, kdy se mi jedno ráno při líčení začala před tužkou na oči hrnout kůže na očních víčkách.

Podruhé, když jsem o pár let později vlezla do postele v tlustých ponožkách, a potřetí, když k nim přibyla ještě termolahev s horkou vodou.

Počtvrté dnes.

Když si kupuji svoji první čepici v životě.

Abych nezapomněla…

,,Ať Vám všechny vaše trable, vydrží zrovna tak dlouho, jako novoroční předsevzetí“.

Joey Adams

Příliš mnoho dědů, tradice, která se dědí a ,,máš tady dítě".

Pondělí, 25.12.2017

První svátek vánoční.

Den, kdy ustal všechen shon, den těšení se z dárků.

Den, kdy zjistíme, že dědeček není totéž jako děda, a že dárky určené dědečkovi, děda rozbalovat fakt neměl.

Děda se tak neoprávněně dva dny těší z dědečkových dárků a nic netušící dědeček, si zítra při svátečním obědě bude muset převzít dárky nově zabalené.

Úterý, 26.12.2017

Na Štěpána si ráno oblékám nový svetr od Ježíška, beru s sebou nejmilejší dárky a společně s rodiči jdeme k babičce na oběd.

Peče krůtu.

Na Štěpána si ráno naše děti oblékají nové oblečení od Ježíška, berou s sebou nejmilejší dárky a společně se mnou a s mužem jedeme k mamce na oběd.

Peče krůtu.

Na Štěpána musím vstávat velmi brzy.

Přijdou k nám děti, vnoučata, taťka a brácha s rodinou.

Přijdou oblečeni v nových svetrech od Ježíka a děti s sebou přinesou nejmilejší dárky.

Peču krůtu.

Tradice, která se dědí.

Středa, 27.12.2017

,,Musím vydržet do večera“, říká mi můj muž po probdělé noci na Štědrý den ráno, kdy ho skolily nečekané zdravotní potíže.

Vydržel i pětadvacátého, vydržel šestadvacátého.

Dnes však návštěvu nemocnice již odkládat nemůže.

Vážně jsem si myslela, že letošní Vánoce budou v klidu?

Čtvrtek, 28.12.2017

Za normálních okolností mám takové dny ráda.

Dny, kdy se jen tak toulám bytem, nic nemusím a dělám jenom to, co chci.

Mám radost z vyklizené skříňky v koupelně, z přečtených stránek knihy i z návštěvy u mých vnuček.

Mám radost z prvního videa pořízeného novým telefonem, na němž konečně králík nemá červené oči.

Za normálních okolností bych si řekla: Jo, to byl fajn den!

Můžu to ale říci, když můj muž poslední dny roku netráví se mnou, ale v nemocnici?

Pátek, 29.12.2017

Už dva dny se přemlouvám k turistické aktivitě.

Dva dny se nechávám hýčkat teplem domova a ignoruji slunce, které zve k procházce lesem.

Jestli ale nechci dnes propadnout smutku, musím nazout teplé boty a jít.

Kamkoliv a jakkoliv daleko!

Jen jít!

Sobota, 30.12.2017

,,No mami!“ volá Emička na maminku, která se jde obouvat na chodbu a v předsíni nechá položenou autosedačku s Anežkou.

…,,Kam jdeš? Máš tady dítě!“ Ukazuje na sestřičku Ema.

Ještě, že tu Emu mají, s ní si mohou být rodiče jisti, že to mimino nikde nezapomenou.

Neděle, 31.12.2017

Když jsme vloni silvestrovské odpoledne trávili v nemocnici, protože tam ležela naše dcera s komplikacemi v těhotenství, rozhodně mě nenapadlo, že o rok později půjdu s obloženými chlebíčky do špitálu znovu. Tentokrát za mužem.

Opravdu bych nerada, aby se z toho stala tradice.

Abych nezapomněla…

Když tradiční tradice tradičně máme,

občas se tradic i sebe ptáme:

,,Jste všechny tradice opravdu nutné?“

Ruším Vás, tradice! Leč jen ty smutné!