NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 26. února 2019

Budeš muset přebalovat, forever young game a miluju dárkové poukazy


Pondělí, 18.2.2019
Z postele vylézám s vědomím toho, že tento týden bude o něco náročnější než všechny ostatní. A tak se u snídaně rodí seznam věcí, které jsou potřeba zařídit a harmonogram příprav na sobotní oslavu. Ta moje padesátka se nezadržitelně blíží, sakra!

Úterý, 19.2.2019
,,Můžu se zeptat kolik je vám let?“ odvážím se položit otázku staré dámě, která se ocitne u nás ve firmě a okouzlí mě svým neuvěřitelným všeobecným přehledem.
,,Bude mi osmdesát sedm,“ odpoví a jak si poposedne na židli, všimnu si v rukávu jejího kabátu, že má ruku v sádře.
,,To jsem jen nešikovně upadla,“ odpoví na nevyřčenou otázku. ,,Musela jsem si objednat obědy, protože s tou sádrou si neuvařím.“ dodá a já přemýšlím, jak asi dělá ty ostatní věci, když je sama…

Středa, 20.2.2019
,,No počkej, to mi jako chceš říct, že si tenhle týden ani nezajdeme na kafe?“  vystartuje na mě dcera, když jí cestou z práce nastíním, co všechno musíme dnes společně zařídit.
,,No to asi ne,“ odpovím. ,,Musíme nakoupit a pak máme v plánu udělat ty BE-BE řezy. Odložit je nelze, musí se do soboty pěkně proležet.“
,,To všechno stihneme!“ řekne rezolutně a změní směr jízdy k naší kavárně.

Čtvrtek, 21.2.2019
,,No ale když budeš mít dítě, Lucko, tak ho budeš muset přebalovat…“ vmísí se do hovoru maminky a její kamarádky, Ema.
Lucka se na Emu pobaveně podívá: ,,Opravdu Emi, to jsem nevěděla…“
,,No opravdu,“ kroutí hlavou nad její nevědomostí Emča. ,,To se musí. I několikrát denně, viď mami.“

Pátek, 22.2.2019
Ač se to zdá být jakkoliv ujeté v padesáti letech vzít do ruky laserovou zbraň a v zápalu ,,boje“ běhat po aréně jak smyslů zbavená, věřte, že není. Je to neuvěřitelný relax.
Doufám, že si to bude myslet i těch pětadvacet lidí, kteří mají být součástí mého boje za věčné mládí.
Takže zítra vzhůru na FOREVER YOUNG GAME!

Sobota, 23.2.2019
Když otevřu obálku s nápisem Krásné narozeniny a vysunu dárkový poukaz, musím si text na něm přečíst několikrát: Dárkový poukaz na hlídání vnoučátka od…,,Tak to asi neklapne ,“ přemýšlím nahlas v domnění, že se mladí chystají na dovolenou a já mám v létě hlídat Amálku. ,,Vždyť to budeme v Tatrách…“ dodám zklamaně.
,,Mamko, to musíš z tý obálky vyndat všechno…“ upozorní mě syn a já z pod dárkového poukazu vysunu malou černobílou fotografii.
Jestli je to kluk nebo holka na ní poznat ještě není, ale mně už je teď jasné, že ač to byl teprve první dárek dnešního večera, žádný další už ho nepřekoná.

Neděle, 24.2.2019
Chtěla jsem napsat den poté, ale najednou si uvědomím, že dnes je teprve ten den D.
Svátek má Matěj, a tak jsem na své narozeniny celá léta od táty slýchávala: ,,Matěji, Matěji, kozí bobky platěji…“
S prvním puberťáckým úšklebkem ale táta nejspíš pochopil, že tahle říkanka už není in, a další rok už jsem ji neslyšela. Kozí bobky tedy už dávno neplatí, a kdyby náhodou letos zase opět začaly, myslím, že bych se kvůli tomu na tátu za ten notebook, co mi koupil k narozeninám ani nezlobila.


Abych nezapomněla…
,,Čtyřicítka je stáří mládí a padesátka mládí stáří.“
Victor Hugo


neděle 24. února 2019

Padesátkrát a stále poprvé



Vždycky jsem zastávala názor, že věk je jenom číslo.

Než jednoho dne zjistím, že tu nit uchem jehly bez brýlí už prostě nenavléknu.
Než si do postele místo lehké noční košilky obléknu tlustý ponožky z ovčí vlny, a koupím si svou první zimní čepici v životě.
Než se mi poprvé při líčení shrne kůže pod tužkou na oční linky, a všimnu si, že vrásky kolem úst se začínají nebezpečně prohlubovat.
Než se papírky s poznámkami stanou součástí mého každodenního života a upomínek v telefonu rapidně přibývá.
Než začne být ranní vstávání namáhavější a ty doby, kdy jsem vyskočila z postele na první zazvonění budíku, jsou nenávratně pryč.
Než při rozhovoru s kamarádkou zapomenu, co jsem jí to před minutou chtěla říct.
Než moje nepřítomné zírání do spíže a přemýšlení pro co tam vlastně jdu, se začíná nebezpečně prodlužovat.
Než mi první probdělá noc ukáže, co je to nespavost.

Pak si musím chtě nechtě přiznat, že to číslo v souvislosti s věkem až tak bezvýznamné není.
A čím vyšší ta počáteční číslice je, tím větší práci se svým tělem i sami se sebou máme.

Emička zatím umí počítat jenom do dvaceti, ale já jsem se právě dnes dopočítala padesáti.
Stovky se asi nejspíš nedopočítám, ale kdybych skončila někde kolem osmdesátky s rozumem a stolicí na svém místě, s nohama v kondici, které mě donesou alespoň kousek za město, budu spokojená.
Tak mi prosím držte palce.

Abych nezapomněla…
včera jsem měla na oslavě své nejbližší, přátele a kamarády a dostala jsem spoustu krásných dárků. Ráda bych proto i někomu z vás nadělila malou radost. Tentokrát budu losovat, tak jsem moc zvědavá, na koho se usměje štěstí a dostane dřevěný svícen na čajové svíčky.
Losovat budu z komentářů došlých do 28.2.2019 do 24.00 hodin.






pondělí 18. února 2019

Čínsky snadno a rychle, snad lepší slavit Valentýna a geny nezapřeš


Pondělí, 11.2.2019
Když jsem byla malá holka, hrála jsem sama se sebou takovou hru. Každý den měl ode mne přiřazenou svou barvu a já si je jeden za druhým představovala pod příslušnou barvou.
Tak třeba pondělí.
Žlutá.

Úterý, 12.2.2019
Nezapomínejme, že zpětné zrcátko slouží k letmému zmapování situace za námi, ne k tomu, abychom se do něj dívali po zbytek života.

Středa, 13.2.2019
,,Hele babi, mně manžel píše ODKPALISEN…Nevíš, co to znamená?“ ptá se mě Emička a dívá se přitom na displej starého mobilního telefonu, který před chvílí vyhrabala z bedny s hračkami.
,,To fakt nevím, Emi. To jsem nikdy neslyšela,“ odpovím a zároveň pohotově poskytnu radu:
,,Tak mu zavolej a zeptej se ho.“
Ema krátce kývne hlavou a přiloží mobil k uchu. Pozoruji, jak pokyvuje a něco si tiše mumlá.
,,Je to prej čínský pozdrav.“ oznámí mi, a ukončí hovor se svým manželem.
Tak to on asi bude v Číně.

Čtrvrtek, 14.2.2019
,,Krásného Valentýna,“ ozve se na druhém konci telefonu hlas mého muže.
,,Cože?“ divím se nahlas a neskrývaně. ,,My tohle slavíme?“
,,Neslavíme.“ odpoví. ,,Ale nechtěl jsem začít tím, že jsem si udělal výron v kotníku.

Pátek, 15.2.2019
,,Tak mi Jindro řekněte,“ promluví konečně po mém dlouhém monologu psycholožka Petra,
,,kdy se cítíte absolutně bezstarostně.“ Na okamžik se zadívám z okna na blankytně modrou oblohu a když se očima vrátím k Petře, odpovím: ,,To vám řeknu naprosto přesně. Když si nazuji turistické boty, vyšlápnu kopec, zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po té naší krásné, české krajině.“
Což vlastně, když o tom tak teď přemýšlím, není tak často, jak bych asi potřebovala.

Sobota, 16.2.2019
Pro ty, kteří si myslí, že mají málo času, rádi by si ho třeba i přikoupili, kdyby to šlo, a závidí ho ostatním se slovy: ,,No jo, když ty na to máš čas,“ mám dobrou zprávu. Času máme všichni stejně!
Jde jen o to, jak s ním naložíme.
Nemáme čas jít do lesa, doplést vnučce svetr, kino s partnerem nestíháme, na rozečtenou knížku se na nočním stolku začíná prášit a s dětmi na hřiště se půjde taky až jindy.
A pak náhodou zabrousíme na statistiky instagramu a zjistíme, že hodina denně našeho života je právě zde. Že další dvě zahučí večer u televize, protože tu Hru o trůny musíme zkouknout dřív, než osmá řada spatří světlo světa.
Že nákup na internetu ten náš vzácný čas také neušetří, protože přece musíme najít tu nejlepší cenu. A to chce přece ČAS!
Nechtějme ho víc, protože tím se náš problém nevyřeší.

Neděle, 17.2.2019
,,Nechceš přidat, Emičko?“ ptám se Emy, když dojí oběd.
,,Nechci babi. Jen bych si ještě dala suchou rýži.“
,,Nojo, to máš po dědovi,“ utrousím místo souhlasu, usměju se a pozoruji, jak Ema z mísy, která zůstala po obědě na stole, nabírá vidličkou rýži a dává si ji do pusy. Jakmile spolkne první sousto, poznamená: ,,Po tobě mám velký palec u nohy babi, po mamce jsem ukecaná, po taťkovi mám vlasy a oči, a po dědovi…prostě tu rýži.“
Geny zkrátka neočůráš.


,,Abych nezapomněla…
s tím palcem to ta Ema přehání.“


úterý 12. února 2019

Nikdo není dokonalý, večeře při svíčkách a kolik váží zlato


Pondělí, 4.2.2019
To chce klid a nohy v teple, říkám si dnes večer, když se vrátím domů z práce.
Sáhnu do šuplíku pro ovčí ponožky, které jsem si přivezla z Tater a natáhnu je na nohy.
Po včerejšku, kdy o sobě zima dala vědět plnou silou, to totiž vypadá, že se ještě budou pár týdnů hodit.

Úterý, 5.2.2019
Když mi před pár týdny dal táta do ruky knížku Dokonalá od Gilly Macmillanové s nálepkou Edice světový bestseller, o její dokonalosti jsem trochu zapochybovala. Ne, že bych nevěřila tátově výběru, ale pochybnosti ve mně tenkrát vyvolává právě ta zlatá kulatá nálepka, která už mě několikrát zklamala.
Jenomže tentokrát to vypadá, že se pod ní pravděpodobně podepíšu.

Středa, 6.2.2019
,,Ty jo, tak tohle nás za chvíli taky čeká,“ poznamená moje dcera, když spolu jdeme po městě. Otočím se směrem, kterým se ubírá její zrak a vidím, že kouká do výlohy se školními aktovkami.
No snad by tu Emičku už neposlala do školy?

Čtvrtek, 7.2.2019
,,To je dost ne, patnáct set za pokutu…“ konstatuje před mým mužem jeho účetní, když mu tuto částku dává k podpisu jako srážku ze mzdy.
,,No, co je dneska dost,“ odpoví můj muž. ,,Patnáct set, to je taková lepší večeře ve dvou. Tak si holt s manželkou koupíme utopence, v kostele si půjčíme jednu kostelní svíčku, a my těch patnáct stovek zase ušetříme.“
Tak to mám na víkend pěkné gastronomické vyhlídky.

Pátek, 8.2.2019
Než vejdu do dveří, představuji si, že to bude jako ve filmu. Útulná místnost, křeslo, pohovka, velká knihovna a psací stůl.
Kromě knihovny a psacího stolu je tu vlastně všechno.  Navíc tu krásně voní právě připravený čaj.
,,Dobrý den, já jsem Petra. Budu vám říkat Jindro, ale budu vám vykat. Vy mi říkejte Petro.“ přivítá mě stiskem ruky mladá psycholožka.
,,Chcete si sednout na pohovku nebo na křeslo? Vyberte si to místo, kde vám bude příjemněji.“ řekne, a přitom rukama ukáže napřed na světlý gauč s polštáři a potom na velké křeslo s patinou na madlech, které mi připomene to babiččino.
Možná proto si vyberu právě to a přemýšlím, kolikrát bude potřeba do něj usednout.

Sobota, 9.2.2019
,,Hele, tady dávají za gram zlata 770,- Kč,“ ukazuji na výlohu zlatnictví v Českých Budějovicích, kolem kterého zrovna s mužem procházíme. ,,Hmm, jenže my žádný zlato nemáme,“ konstatuji spíše pro sebe.
,,Jedině, že bych prodal Tebe. Ty jsi taky takový moje zlato,“ pokouší se o kompliment můj muž a počítá: ,,Padesát čtyři kilo, to je padesát čtyři tisíc gramů krát sedmset sedmdesát…hmmm, to je pěkných čtyřicet jedna miliónů pět set osmdesát tisíc korun…“
To ani jeden netuší, jakou vlastně může mít hodnotu.

Neděle, 10.2.2019
,,A proč už jdete domu, babi?“ ptá se Ema, když ji předáme rodičům a chystáme se odejít.
,,Protože máme doma práci, Emi. Mám ještě od oběda nepořádek v kuchyni,“ odpovím.
,,A já v obýváku,“ doplní můj muž.
,,Děědo…ty nemáš pořádek nikde,“ nechá se slyšet Ema s laskavým úšklebkem na tváři.
A je jí, stejně jako mě jasné, že děda bude maximálně u televize, porovnávat polštáře na pohovce.

Abych nezapomněla…
doufám, že mě ten můj chlap s vidinou většího zisku za zlato, nebude nutit, abych přibrala.


úterý 5. února 2019

Blokovat všechny hovory, Ema hoteliérkou a žlutý sníh se nejí


Pondělí, 28.1.2019
Už je to pár týdnů, co adventní svícny dohořely. Už je to pár týdnů, kdy s příchodem Tří králů definitivně odešlo kouzlo Vánoc. Možná je to tím, že chci i po uklizení vánoční výzdoby tu atmosféru ještě uchovat, možná je to proto, že svícny, které jsou tak dekorativní po celý rok, je mi líto nechat po tmě. Každopádně má potřeba zapalovat svíčky stále neopadá. A tak je docela dobře možné, že můj nový svícen na čajové svíčky, nasvítím i velikonočnímu zajíčkovi.

Úterý, 29.1.2019
Když mi táta před pár dny zavolal, že si koupil nový mobil, napadly mě dvě věci.
Za prvé: pouzdro za čtyři stovky, které mu bylo před pár týdny vnuceno prodejcem operátora je tím pádem definitivně ze hry.
Za druhé: aktuální problémy v komunikaci s tátou nemusí být nutně zdravotního původu, ale tím, že se s novým přístrojem teprve učí zacházet.
Proto se dnes ani nedivím, že mi jeho číslo čtyři hodiny nepřetržitě hlásí, že účastník právě hovoří.
,,Tati, víš, že se ti nedá dovolat?“ ptám se táty, když přijedeme s dcerou a holkama k němu domů.
,,Nevim…“ odpoví překvapeně, jakoby mimoděk sáhne po mobilu a podá mi ho.
Po chvíli zkoumání nastavení jeho telefonu zruším pokyn BLOKOVAT VŠECHNY HOVORY, a zkusím tátu prozvonit.
Účastník už nehovoří, telefon vyzvání.
Tak snad mu to vydrží.

Středa, 30.1.2019
,,Babi, hádej, co jsem si všechno sbalila s sebou na hory?“ pobízí mě Ema
,,No určitě nějaký hračky…“ odpovím neurčitě.
Ema přikývne: ,,Ale jaký? Hádej.“
,,Já bych řekla, že máš s sebou barbie mořskou pannu.“
,,Hmm, a co ještě? Začíná to na D,“ vysloví nápovědu.
,,Na D?“ podivím se a mozkové závity se mi kroutí o sto šest.
,,Dinosaura,“ zvolá Ema, když se dávám poddat.
,,A teď…je to růžový, na konci dlouhý a má to takový čárky…“ zazní další hádanka.
Lámu si hlavu já, láme si jí maminka, ale ani jedna z nás nepřijde na to, co to může být.
,,Tak to teda nevymyslím, Emi,“ řeknu smutně a Emča vítězoslavně zvolá:
,,No přece hřeben…!“

Čtvrtek, 31.1.2019
Udělal to znovu!
Nic nejsou platné moje pochyby, marně říkám, že se mi nechce, že je to na poslední chvíli, hledám výmluvy.
,,Prostě se sbal a zítra večer, až přijdeme z práce vyrazíme,“ přikáže mi můj muž pár hodin před tím, než se začnu chystat ke spánku.
A tak začínám plnit tašku zimními věcmi.
Pojedeme na hory.

Pátek, 1.2.2019
,,Tak babi, tohle je váš pokoj. Náš je tady naproti, tak kdybyste něco potřebovali, můžete zaťukat na dveře.“ Vede nás Ema do pokoje v šumavské chalupě, který máme o tomto víkendu s mužem obývat.
,,Tady máte koupelnu,“ ukáže vlevo, když vstoupíme do předsíňky. ,,A tady je pokoj. Jedna postel, druhá postel, třetí postel, a tady na tý velký budete s dědou spát,“ říká a na každou postel lehce klepne rukou.
,,Věci si můžete dát do skříně,“ pokračuje Ema. ,,Já budu dole, tak kdybyste něco potřebovali, tak na mě zavolejte. Tak pa,“ řekne, odejde z pokoje a já slyším, jak sestupuje po schodech dolů.
Možná, že z ní nakonec bude hoteliérka…

Sobota, 2.2.2019
,,Víš, co říkají Eskymáci? Žlutý sníh se nejí.“ Poučí mě můj muž, když na Špičáckém sedle vystoupíme na parkovišti z auta. Ujistím ho, že jsem ani nic takového neměla v úmyslu, ale že přesto budu mít cestou na Černé jezero eskymácké pořekadlo na paměti. Když pak narazíme na elektrické vedení, které přes cestu visí jen pár centimetrů nad našimi hlavami, prohlásí, že tušil, že si na Šumavě dobijeme baterky.
Černé jezero je v zimě vlastně jen další bílá plocha, jen tu díky otevřenému prostoru a větší nadmořské výšce fouká mrazivý vítr, a padající sníh štípe do tváří. Díky mlze není sice poznat, kudy že ten ledovec ustoupil, aby dal vzniknout tomuto unikátnímu jezeru, ale ten pocit z toho, že jsme tady, nám ty baterky opravdu dobíjí. A to si ani na to spadlé elektrické vedení nemusíme sáhnout.

Neděle, 3.2.2019
Když si včera večer plánujeme, jestli pojedeme dneska ráno s Emou do Železné Rudy na boby nebo dáme přednost pěší túře na Hamr, netušíme, že je dávno rozhodnuto. Do rána napadne tolik sněhu, že silnici na Železnou Rudu kvůli neprůjezdnosti zablokuje autobus plný dětí, a po pár málo kilometrech brodění se po kolena v čerstvém sněhu zjišťujeme, že trasa na Hamr je neprůchodná. A tak se mi opět vybavuje rčení: ,,Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“
Ještě, že nás alespoň odpoledne nechává odjet domů.


Abych nezapomněla…
Sníh je prý déšť, který zaspal. Potom se téhle sněhové nadílce není co divit. Na Šumavě se totiž krásně spí...