NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 30. ledna 2017

Nežádoucí účinky, hra na ,,hnučku" a doba ledová

Pondělí, 23.1.2017
Kdyby se nežádoucí účinky léků vyskytovaly u jednoho z deseti tisíc pacientů, pokud je budu brát já, budu ta jedna z deseti tisíc.

Úterý, 24.1.2017
Že se inspektor Colombo vždycky hned na začátku každého dílu přilepí na vraha? On je prostě geniální.

Středa, 25.1.2017
Zase mi vzali dvě zkumavky krve. Za mých mladých let stačilo chřipku týden vyležet a člověk byl zdráv. To jsou ty viry odolnější než dřív, anebo je to tím, že už mé tělo z těch mladých let vyrostlo?

Čtvrtek, 26.1.2017
,,Doblý den, co si pšejete?“, ptá se Ema jako prodavačka, mě, jako nakupující.
,,Dobrý den, potřebovala bych pro svou vnučku Emičku kakaového Lipánka“, odpovím.
Zarazí se, řekne, že ho nemá a okamžitě ztrácí zájem o hru na prodavačky.
Chce si totiž hrát na ,,hnučku“. Že hnučka je správně vnučka, a že si na ní nemusíme hrát, že jí prostě je, její tříletá osobnost zatím nechápe. A tak prostě improvizuji…

Pátek, 27.1.2017
,,No to bych chtěla vidět, kteří manželé po třiceti letech takhle leží v posteli těsně vedle sebe“, komentuje naše vdaná dcera situaci v reklamě na Prostenal. Tázavě se s manželem na sebe podíváme a vteřinu oba přemýšlíme o tom, jestli to přiznáme. I když třicet let spolu budeme až příští rok, oba po chvíli najednou řekneme: ,,My…“
Protočené panenky a pokřivená ústa naší dcery hovoří za vše.
Jsme divní.

Sobota, 28.1.2017
Já, Olga Hepnarová – nejhorší zážitek dnešního dne. Že já si k tý televizi sedla, když manžel ten film pustil. Něco tak depresivního jsem už dlouho neviděla.

Neděle, 29.1.2016
Podle TV Nova je letošní zima neobvykle tuhá a je prý možné, že se vrací doba ledová. A já měla pocit, že právě takhle má správná zima vypadat…


Abych nezapomněla...,
že chřipce týden nestačí, manželské objetí po třiceti letech už není in a Hepnarová mysl nerozjasní.




neděle 29. ledna 2017

Z práce do práce


Poslední den prázdnin před nástupem do práce, jsem strávila se spolužáky na pískovně, ve třiceti stupňovém horku. Už večer mi nebylo dobře, ale když jsem ve svůj první pracovní den v životě ráno vstala, málem jsem omdlela. Díky úžehu ze sluníčka, jsem na místo přípraváře výroby nastoupila o dva dny déle. Za spolupráce kolegů a kalkulačky, jsem se brzy zapracovala a sžila se s chodem továrny. Pracovala jsem s výrobou, mistry, technologií i konstrukcí. 
Přesto, že mě to velmi bavilo, při odchodu na mateřskou dovolenou, jsem tušila, že se tam již nikdy nevrátím.

Výstupní kontrolor v textilní výrobě s průmyslovou školou? K nezaplacení.
Moje první práce po mateřské dovolené. Ne, že by mě tato práce nějak uspokojovala, ale další příjem se tenkrát hodil.

Když se mi ale po dvou letech naskytla nabídka na účetní a prodavačku v prodejně náhradních dílů na auta, bez váhání jsem ji přijala. Konečně něco, co se blíží mému pracně vystudovanému oboru.
Po dvou letech jsem odcházela jenom kvůli penězům.

Lepší nabídce v nedalekém pneuservisu se prostě nedalo odolat. Nevím, co na téhle práci bylo nejlepší… Jestli velmi slušná mzda, pohodová práce nebo skvělý pracovní kolektiv. Možná všechno dohromady. O to víc mě mrzelo, když po pár letech firma zkrachovala a já, stejně jako všichni, musela odejít.

To, co následovalo potom, bylo peklo. Udělala jsem největší profesní chybu svého života a nastoupila do Kampeličky Družstevní záložny. Netrvalo to sice dlouho, ale o to to bylo výživnější. Psychicky. Že jsem radši nebyla na pracáku…

Okolo prodejny autodílů ve dvanáct kilometrů vzdáleném městě, jsem několikrát prošla a nabídky práce ve výloze jsem si po každé všimla. Přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem sebrala odvahu, stiskla kliku dveří a vešla dovnitř. Můj nástup byl poněkud rozpačitý a chvíli trvalo, než jsme s majitelem firmy našli společnou řeč. Od té doby se hodně změnilo. Majitel postavil vlastní objekt s autoservisem, firma se přestěhovala, vznikl e-shop, práce přibylo a hlavně, uplynulo dlouhých sedmnáct let. Není to úplně práce snů. Je špatně placená a prostředí není zrovna čisté. Prach ze sousedícího autoservisu je na mém pracovišti všudypřítomný a hluk z kompresoru a elektrického nářadí, každodenní.
No jo, ale když mě ta práce tak baví…

Abych nezapomněla…,
že spokojenost a klid v práci bude možná důležitější, než vysoký plat.

pátek 27. ledna 2017

Středoškolská cesta


zdroj: Google
Jsem prokletá. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Prokletá matematikou.
Jsem si jistá, že jsem při prvním zkoušení z matematiky na střední škole, udělala maximum. 
Přesto jsem dostala čtyřku.
První známka na základce pětka, první známka na průmyslovce čtyřka. A obě z matematiky.
JE to prokletí!
Já jsem tátu varovala! …Taky neřekl ani slovo.
Matematiku jsme na průmyslovce naštěstí měli jen dva roky. Přesto reálně hrozilo, že na ní ve druháku vypadnu někam na učňák. Ale já na ní vyzrála. Před poslední písemkou na konci roku,
jsem se naučila všechny rovnice z učebnice nazpaměť. Byť jsem jim za mák nerozuměla, dostala jsem z písemné práce dvojku, která mi zajistila postup do dalšího ročníku.
Další dva roky jsem se tak mohla za výrazné pomoci mých spolužáků, plně věnovat boji s technologií, stavbě a provozu strojů, laboratorním zkouškám a technickým výkresům.
Byť to pro mě byla léta plná učení, překvapivých zjištění, nepochopitelných závěrů a nelogických výsledků, rozhodně jsem neměla pocit, že na tuhle školu nepatřím. Svým způsobem mě bavila a díky převážně chlapeckému kolektivu nebylo dne, který by nebyl vtipný. A tak občasné neúspěchy byly vyváženy humorem a pubertálními kousky mých spolužáků. Přátelství, která zde vznikla se přehoupla do dospělého života a některá trvají dodnes.
V den mojí maturity pršelo.
Hned ráno jsem si namluvila, že mi prší štěstí.
Zabralo to!
Mám maturitu!

Abych nezapomněla…,
že rodiče mívají občas dobré nápady.

úterý 24. ledna 2017

Kam se mnou

,,Čím budeš, až budeš velká?“ slýchala jsem často v dětství.
Ptali se mě ve škole, rodiče, příbuzní i kamarádi.
Obdivovala jsem ty, kteří měli jasno a dokázali jednoznačně odpovědět.
,,Já budu doktorka.“
,,Já učitelka.“
,,Já budu prodavačka.“
Uvědomuji si, že já to vlastně nevěděla nikdy a tím víc mě překvapuje, že práci, kterou mám, mám opravdu ráda.

Moje první úvahy o profesi směřovaly k tomu, že bych chtěla být učitelkou. Tuto myšlenku jsem ale vzhledem k mým výsledkům ve škole záhy zavrhla. Měla jsem totiž utkvělou představu, že učitelka musí mít ve škole samé jedničky.
V pubertě jsem pak, zřejmě pod vlivem mé lásky ke zvířatům a četby dívčích románů z dostihového prostředí, zveřejnila doma svou touhu, pracovat u koní. Rodiče ale byly jednoznačně jiného názoru a se slovy, ,,máš přece na víc“, mi to jednoduše zatrhli.
A tak, když se blížil termín podávání přihlášek na střední školy a já pořád netušila, čím chci v životě být, začali rodiče mírně panikařit. Probírali se různými seznamy škol a učilišť a předhazovali mi různé profese.
Zubní laborantka? Jako že bych vyráběla rovnátka a klapačky?
Optička? Co to je? Jo brousit brejle…? Tak to ne!
Knihovnice? Zbystřím. Jo, to by mě bavilo. Aha, ona ta škola je jenom v Luhačovicích a na internát mě nepustíte…Tak to nic.
Nakonec padlo rozhodnutí, které se asi logicky nabízelo. Mamka je účetní, půjdeš na ekonomku.
No, když myslíte…?
Přijímačky jsem sice udělala, ale z matematiky dost na hraně. Vždyť přece Neumím počítat! Takže přijetí se nekonalo a mamce s taťkou starosti s tím, kam se mnou, neskončily.
Jednoho dne přišel taťka z práce s tím, že půjdu na strojnickou průmyslovku.
A není na té škole, náhodou důležitá matematika? To je přece to, co mi od první třídy nejde. Vzpomínáte…? Snažila jsem se oponovat. 
Jelikož mi ale bylo sděleno, že je to vlastně moje poslední možnost na středoškolské vzdělání, nakonec jsem přistoupila na to, ji využít.
A tak jsem se ocitla na škole, kde jsem prožila nejhezčí chvíle svého postpubertálního věku.
Abych nezapomněla…,
není nad to, když člověk ve čtrnácti letech ví, co chce.

pondělí 23. ledna 2017

Zelená čočka s restovanou zeleninou

Včera jsem ve spíži objevila zbytek zelené čočky, tak jsem ji namočila s tím, že mě prostě dneska napadne, jak s ní naložím. Mám jeden skvělý recept na mexickou pánev plnou červené(proč ne zelené) čočky, brambor a zeleniny, ovoněnou zázvorem, česnekem a kořením Garam masala. 
Dneska jsem ale měla chuť na něco lehčího, tak jsem trochu zaimprovizovala.

Na tři porce jsem spotřebovala:

2 cibule
250g bílého zelí
½ menšího pórku
1 menší zelená paprika
1 menší červená paprika
2 stroužky česneku
kousek čerstvého zázvoru
4 lžičky sójové omáčky
sůl, pepř
3 vejce

Cibuli jsem nakrájela na větší kousky a důkladně orestovala na oleji, do zlatova. Přidala jsem pokrájené bílé zelí a kolečka pórku a společně s cibulí ještě opékala. Červenou i zelenou papriku jsem přidala do pánve, osolila, opepřila a dobře promíchala. Ochutila jsem prolisovaným česnekem, nastrouhaným zázvorem a sójovou omáčkou. Z vejce jsem udělala volské oko, osolila, opepřila. Čočku uvařenou do měkka jsem nandala doprostřed talíře, položila na ní volské oko a okolo naservírovala připravenou zeleninu. Zelný salát s křenem od Jihočeské zeleniny toto jídlo skvěle doplnil.


Zelená čočka je drobná čočka, která se nemusí dlouho vařit a dobře drží tvar. Je bohatá zejména na železo a vlákninu. Je výborná i jako příloha k masu, do salátů nebo pomazánek.

Abych nezapomněla…,
není čočka jako čočka.

neděle 22. ledna 2017

Bez reklam

Nejsem žádný notorický televizní divák, ale občas se na nějaký film nebo pořad ráda podívám. Záplava televizních reklam ve mně ale vyvolává pocit ztraceného času. Film, který normálně trvá 90 minut, je díky reklamám klidně i o půl hodiny delší.

Měla bych se ale přece jenom zamyslet nad tím, jestli mi alespoň některé reklamy nejsou přínosem.
Nevěděla jsem například,
- že nachlazený manžel, který není sám sebou, se změní v podivného skřeta s velkou hlavou.
- že když budu potřebovat větší stůl, mám používat bohatý bujón Knor.
- že na jahody si můžu vzít repůjčku.
- že neoangin je neogeniální. Nevíte, co je neogeniální?

A také se ptám…
Proč té nemožné ženské už dávno někdo nevysvětlil, co se děje s její vagínou?
Proč se Láďa Hruška konečně nezačne živit něčím smysluplným a nepřestane si hrát na inspektora ve výslužbě, který chce peníze zadarmo?
Proč Adámkovi, kteří právě objevili nový Jar, si to nádobí konečně neumyjí?
Proč bych měla za jasnovidci, alchymisty, běžci a osobními bankéři chodit do lékárny?
Možná mi kontokorentiér Jakub Kohák na tyto otázky rád odpoví příště...


Abych nezapomněla…,
škoda, že se nedají reklamy reklamovat.

sobota 21. ledna 2017

Moje první audiokniha

Audiokniha. Dlouhou jsem nechápala, k čemu je to vlastně dobrý.
Proč bych měla knížky poslouchat, když je můžu číst. Listovat v nich, vracet se o stránky zpět, když je potřeba, hladit, čichat. Každá kniha totiž voní jinak, má své kouzlo i duši. Předává nám energii, pocity a emoce těch, kteří ji měli v ruce před námi.
Poslední dobou mě trápí fakt, že do konce svého života nestačím všechny knihy přečíst. 
Nebo alespoň ty, které bych chtěla. Nejsem totiž typický knihomol, který leží v knihách od rána do večera. Mám svou práci, povinnosti a další zájmy. Knihu mám ale pro případ volné chvíle vždycky po ruce. Právě...volné chvíle.
Chtěla bych číst, ale…musím žehlit. Chtěla bych číst, ale…musím vařit. Chtěla bych číst, ale…moje oči jsou večer už tak unavené, že kolikrát nepřečtou ani řádku.
Až mi to jednoho večera docvaklo.
A tak klikám na Youtube a první audiokniha, která mi padne do oka je Pytel kostí od Stephena Kinga.
Stephen King. Mám v plánu přečíst všechny jeho knihy. Proč by mezi nimi nemohla být i jedna audio?
A tak vařím a …poslouchám Pytel kostí.
Žehlím a…poslouchám Pytel kostí.
Uléhám unavená a…poslouchám Pytel kostí.
Manžel si dlouho nemůže zvyknout na ten mužský hlas, který je se mnou v kuchyni, v šatně i v ložnici.
Svou první audioknihu jsem právě ,,dočetla“. Vybrala jsem si opravdu dobře. Stephen King je tak úžasný vypravěč, až mi chvílemi klesá brada. Dokáže každou situaci tak barvitě popsat, že mám pocit, jako bych se v ní právě ocitla. Kniha je plná trefných přirovnání, aforismů a metafor. Příběh je napsaný tak čtivě, že mě baví poslouchat i pasáže, kde se toho zrovna ,,moc neděje“.


Abych nezapomněla…,
že si Pytel kostí od Stephena Kinga musím prostě ještě přečíst!

pátek 20. ledna 2017

Celerová pomazánka s ředkví

Nutně potřebuji doplnit vitamíny a tak jdu zapátrat do ledničky.
Žervé, celer, mrkev, ředkev, pórek? Proč ne.

Žervé jsem vyklopila do misky, přidala nakrájený kousek pórku, nastrouhala asi 8cm ředkve, půlku menší mrkve a pěkný kousek celeru, tak velký, aby jeho chuť byla v pomazánce dominantní. Přidala jsem trochu soli, čerstvě mletého pepře a pár kapek citronu. Vše jsem dobře promíchala a namazala na kváskový chléb. Díky mé nemoci tentokrát není domácí, ale z farmářské prodejny.



Celer je bohatý na vitamin C a vitamíny skupiny B, konkrétně B1, B2, B6. Dále obsahuje draslík, kyselinu listovou, vápník, železo, fosfor, sodík. Na rozdíl od ostatních druhů zeleniny dobře snáší vysoké teploty, takže během vaření neztrácí vitamíny.
Celer například ulevuje od zácpy, pomáhá při odstraňování ledvinových kamenů, snižuje hladinu cholesterolu, pomáhá při detoxikaci těla a hubnutí.

Celer má specifickou chuť, proto má své příznivce i odpůrce. Já ho mám ráda na všechny způsoby. V syrovém stavu jako salát nebo pomazánku, ve vařeném, jako karbanátek nebo řízek.

Dobrou chuť!

Abych nezapomněla…,
pro klidné spaní bez zlých snů, hodinu před spaním celerový džus.

čtvrtek 19. ledna 2017

Můj kolaps, den třetí

Dnešní probdělá noc na mě zanechává následky. 
Včera mi bylo rozhodně lépe.
Za to moje spolupacientka se vyspala do růžova. Moc dobře jsem to slyšela J.
Asi začnu věřit na své nadpřirozené schopnosti. 
Čáry, máry, fuk…k snídani jsem si vyčarovala rohlík s máslem a džemem. 
Nálada se mi zlepší po dlouhém telefonátu z práce, kdy řeším pracovní záležitosti. Už si nepřipadám tak nemocná, když pracuji. Sice jenom po telefonu, ale k mému povzbuzení to postačí. 
Další nakopnutí přichází po vizitě, kdy se dozvídám, že dnes půjdu domů. 
Paní na vedlejším lůžku mě přemlouvá, ať zůstanu, že jí bude smutno. 
Asi jsem jí byla dobrou posluchačkou J
Popřeji jí zdraví a s radostí mizím domů. 
Chvíli to sice ještě potrvá, ale už se těším, až se vrátím do života bez zákeřné a vyčerpávající virózy.


Abych nezapomněla...,
když jde o zdraví, vše ostatní musí stranou.


středa 18. ledna 2017

Můj kolaps, den druhý

Nejspíš díky kapačce, kterou mi večer nalijí do žil, spím celou noc. 
Procitám s pocitem, že takhle dobře mi za poslední týden ještě nebylo a doufám, že to tak zůstane. Mám hlad. 
Mám hlad a přemýšlím, co bude pod snídaňovým poklopem. Mám chuť na Lipánek a čerstvý rohlík. Ten ,,chleba“ mi přece nemůžou přinést dvakrát po sobě…Když odklopím poklop, srdce mi poskočí. Je tam Lipánek a dva rohlíky. 
Celý den jsem opět vzorný pacient. Nechávám lékaře vpravovat do mého těla vše, co uznají za vhodné, jen se vždy slušně zeptám, co to je. Čtu, píšu, bloguju a poslouchám další životní příběhy paní ,,od vedle“. Manžel mě zásobuje dostatkem balené vody, protože jedna konvice čaje na den, pro dvě pacientky, pro vyplavení svinstva z těla, opravdu nestačí. S obavou, že k večeři mě TEN chleba už nemine, si nechávám přinést čerstvé celozrnné housky a žervé. Chleba s turistickým salámem, stejně jako včerejší paštika, tak končí v komunálním odpadu. Nerada plýtvám jídlem, ale jelikož toto za jídlo nepovažuji, vhazuji to nádoby k tomu určené, s lehkým srdcem.

Abych nezapomněla...,
že do nemocnice mě může dostat i zdánlivě obyčejný virus.


úterý 17. ledna 2017

Můj kolaps, den první

Když mě ve tři ráno vzbudí tlak v žaludku, napadá mě, že jsem od dcery chytla střevní chřipku. 
Jako bych neměla dost své vlastní. 
Jenže o hodinu později už ležím v předsíni na zemi a nevím o sobě. Ještě, že jsem stačila zakřičet na manžela, než jsem se skácela. Probírám se zrovna ve chvíli, kdy mluví s dispečinkem záchranné služby. Moje první reakce je typická: ,,Nikam nevolej, nic mi není!“ O pár minut později ale zjišťuji, že to není tak úplně pravda a jsem nakonec ráda, že se nechávám odvézt. A pak už vidím jen strop sanitky a kapačku. Po příjezdu do nemocnice mě kromě EKG a odběru krve čeká i rentgen plic a dutin, u kterého musím sedět. Buď se teď otevřou dveře a laborantka řekne, že je rentgen hotový, nebo jdu opět k zemi. Naštěstí se dveře otevírají včas. 
Cestou na oddělení si představuji, jak skončím na přeplněném, zadýchaném pokoji plném dalších pacientek. Světlá chvíle dnešního dne nastává v okamžiku, když zřízenec otevře dveře do mé budoucí noclehárny. Dvoulůžák a pouze jedna starší paní, televize, sprcha a WC, to vše pouze pro dvě osoby. Bývalý nadstandard. No nemám já nakonec štěstí?
Že se v nemocnici moc nenajím, mi bylo jasný hned, jak reálně hrozilo, že tady skončím. 
Abych ale nezkolabovala, tentokrát z nedostatku potravy, musím hodně slevit ze svých stravovacích návyků. Vlastně je musím všechny porušit. A to hned při obědě. Vepřové maso s bramborama a UHO. Jediné, co je poživatelné je paradoxně to maso. 
Promiň prase. 
To však ještě netuším, že to může být i horší. K večeři ,,hnuschleba", balený, plný éček a chemických přísad a šunková paštika z Kauflandu za pětikorunu. Banán, který mi přinesl manžel a dva oschlé plátky vánočky od snídaně, mi tak k večeři přijdou vhod. 
Jsem vzorný pacient. Poslouchám lékaře a sestřičky, pospávám a poslouchám rodinné příběhy mé spolupacientky. Večer z okna pozoruji osvětlený klokotský kostel. Netušila jsem, že je tak krásný. Těším se, až se dám dohromady a zajdu se tam po dlouhé době podívat.

Abych nezapomněla...,
jak jsem vděčná za život.

neděle 15. ledna 2017

Virus, kam se podíváš

Jako by nestačilo, že jsem v posteli strávila skoro celé vánoční svátky.
Viry na mé oslabené tělo útočí ze všech stran i první pracovní týden v roce.
Takže ten druhý, už jsem zpátky.
V posteli.
Střídavě se probouzím z hořečnatého kóma do vědomí.
Malí mozkožrouti bez přestání klepou kladívky na nervová zakončení v mém mozku. V uších mi hučí rozbouřená řeka a hlava se tlakuje jako neodjištěný papiňák.
Sny se střídají se skutečností a já tak nevím, jestli dusot stáda pakoní, migrujících za lepší potravou, je na ZOOMU, nebo v mé hlavě.
Jestli zimnice je skutečná nebo se jen vžívám do ledního medvěda, lovícího pod ledem svou kořist.

Abych nezapomněla...,
těším se do reality. Do jasné, nerozmazané reality.






čtvrtek 12. ledna 2017

Jak se na mě usmálo štěstí

V životě se na mě usmálo štěstí v podobě výhry, co si pamatuji, pouze dvakrát. 
Jednou, asi před pětadvaceti lety, když jsem si úplnou náhodou, z náhlého popudu, koupila za deset korun los a vyhrála na něj stovku. Podruhé, když jsem o pár let později poslala do soutěže fotografii zasněžené krajiny a vyhrála kinofilm do fotoaparátu☺.

A teď, v tomto novém, sedmičkovém roce, se na mě štěstí usmálo v podobě Mámina kalendáře 2017 - každý den je dar. Mámina kalendáře od Věry Finy s osobním věnováním.
Stalo se to 7.1.2017. Věřili byste tomu? Hned dvě sedmičky…!
Na Věrčiným blogu Carolina Mia byl vylosován můj komentář, který byl odměněn Máminým kalendářem 2017. Komentář jsem napsala k příspěvku, který mě oslovil nádhernými fotografiemi roubené chaloupky. K roubenkám mám zvláštní vztah, obdivuji jejich krásu i duši.

Z kalendáře mám velkou radost, je plný nádherných fotografií a laskavého textu. 
Celý tento rok, každý den, při pohledu do kalendáře si uvědomím, že ,,každý den je dar“.
Že
KAŽDÝ DEN
TENTO DEN
DNES
TEĎ
je ten důležitý okamžik v životě, který mám prožít co nejlépe.

 A za to děkuji Věrce!



,,Mějme se rádi a život nabere úplně jiného rozměru. Mějme se rádi navzájem…mějme rádi sami sebe. Láska je ,,veličina“, která má všechny rozměry světa. Jedině ta hory přenáší…lidské bytí vyzdvihuje do výšin nebeských.“

                                                                                             Věra Fina(kniha Velká máma)

Abych nezapomněla...,
otáčet listy kalendáře 😍.





úterý 10. ledna 2017

Kokosový deodorant

Pocení je přirozený mechanismus na regulování tělesné tepoty. S potem také odcházejí z těla zplodiny látkové výměny.
Jelikož člověk je tvor společenský, snaží se ve společnosti jiných lidí zamezit důsledkům svého pocení, tedy zápachu z podpaží. Alespoň většinou.
Výjimkou je ale například jeden pracovník, který se tímto problémem moc nezabýval. Proto bylo pro jeho kolegy utrpením s ním pracovat. Jelikož nikdo z nich nenašel odvahu mu přímo říci, že zapáchá, společně se domluvili, a k Vánocům mu každý daroval deodorant. Po Vánocích tento kolega přišel do práce a…smrděl jako obvykle.
,,Tak co jsi dostal k Vánocům“, zeptal se jeden ze spolupracovníků, který to jako první nevydržel.
,,Ale prosím tě, asi deset deodorantů...To nechápu, já takový věci přece vůbec nepoužívám…“

Proč někteří lidé své pocení neřeší?
Možná nemají dostatečně vyvinutý čich, možná necítí sami sebe nebo je jim to prostě jedno.
Možná nechtějí do svého těla prostřednictvím deodorantů a antiperspirantů vpravovat chemické látky.

Když jsem narazila na přírodní deodorant, který si jednoduše mohu udělat doma, neváhala jsem a šla do toho. Recept jsem našla v prvním díle Kuchařky ze Svatojánu a pokud ho autorka knihy sama vymyslela, tak klobouk dolů! Deodorant voní kokosem a tea tree olejem a jsem s ním maximálně spokojená.


100g kokosového oleje si rozehřeji ve vodní lázni, nakapu 10 kapek tea tree oleje, přidám 50g jedlé sody a 50g škrobu. Vše dobře promíchám a dám ztuhnout. Během tuhnutí ještě směs několikrát promíchám. Za pár desítek minut je tento ,,zázrak „ připraven k použití.


Abych nezapomněla…,
kdo maže, ten jede. Tedaaa, nepáchne!




pondělí 9. ledna 2017

Sněhově bílá

,,Říká se, že svět je různobarevný, 
  ve skutečnosti stačí černá a bílá.
  Zjistíte, že i tak je složen ze spousty krásných obrazů."
                                          Ladislav Hoberlant








Abych nezapomněla...,
že bílá je symbolem čistoty, jasnosti, nevinnosti, perfekcionismu a touhy po dokonalosti.

pátek 6. ledna 2017

První hrob napravo

První hrob napravo
Darynda Jonesová

zdroj: Databáze knih
Paranormální? Určitě! 
Romantický? Částečně! 
Detektivní? Ano! 
Thriller? Ani náhodou!
O thrilleru mám trochu jinou představu. Ale...
Bylo to trochu drzé, trochu sexy, určitě originální a trochu i provokativní, řekla bych. A rozhodně vtipné. 
Každopádně mě tato kniha oplývající sarkasmem bavila od první chvíle, co jsem ji otevřela. Příběh soukromé vyšetřovatelky Charley Davidsonové, která vidí duchy, hovoří s duchy a spolupracuje s duchy. A to nejen zesnulých obětí vražd. Duchové ji provázejí vyšetřováním, bydlí u ní doma, zjevují se jí náhodně i zcela plánovaně. Kromě toho se kolem ní motá jeden, který ji přivádí k šílenství. A tak musí přijít na to, kdo to je, co od ní chce a proč ji tak přitahuje...
První hrob napravo není bůhvíjaké literární dílo, ale rozhodně Vás pobaví. Mě teda pobavilo. 
Nepřemýšlejte, jenom se bavte, je to skvělá oddychovka.




Abych nezapomněla...,
že Druhý hrob je nalevo, Třetí hrob přímo před nosem a Čtvrtý hrob pod nohama.


úterý 3. ledna 2017

Proč neřídím

Na svůj řidičský průkaz jsem se těšila už od šestnácti let. Za volantem jsem poprvé seděla ve stejném věku. Bylo to na Šumavě, v jedné zapomenuté vesnici na konci světa. Taťka mi půjčil osahat si volant a řadicí páku a ošlapat pedály. Jela jsem na dvojku po příjezdové cestě k chatě, kde jsme byli s rodiči na dovolené. První rozjezd jsem zvládla s přískoky, další už bez nich. Zkušební jízdu jsem si za rok zopakovala ještě jednou na stejném místě, tentokrát se zařazením i třetího převodového stupně.
Když jsem potom o šest měsíců později dělala závěrečné zkoušky v autoškole, zkušební komisař se mě zeptal, jestli už jsem někdy neřídila. Popřela jsem to s obavou o taťkovu pověst. 
A tak jsem konečně dostala svůj řidičský průkaz.
Přibližně ve stejné době svou autoškolu dokončila i moje mamka, která do té doby řidičák neměla. Nezřídka proto docházelo k situacím, kdy jsme se spolu doslova přetahovaly o klíčky od auta.

Dnes neřídím. 
Za volantem jsem neseděla několik let. 
Říkám si, že tak šetřím životní prostředí, rodinný rozpočet a pěší chůzí si upevňuji zdraví. 
Ve skutečnosti jsem postupně stále s častějšími výpadky v řízení, ztratila sebejistotu, odhad i reakce. Když jsem byla po delší době nucena sednout za volant, protože si manžel zapomněl řidičák v práci, cesta k lékaři dopadla tak, že mi byl po příjezdu naměřen tak vysoký tlak, že mě chtěli okamžitě hospitalizovat. Od té doby proto raději řízení přenechávám těm, které to baví, umí to a berou to jako každodenní součást svého života.
Já se z bodu A do bodu B přesouvám částečně po vlastních, a částečně hromadnou dopravou.
Za to bez starostí o auto a bez křečovitého svírání volantu.
Bez neustálého těkání očima od zpětných zrcátek k přístrojové desce a zpět.
Bez ztuhnutí nohou po každé, když mě, nebo protijedoucí vozidlo někdo nebezpečně předjíždí.
Bez bušení srdce na každé křižovatce.
Starost mám tak maximálně o to, aby mi neujel autobus, očima těkám po ubíhající přírodě, nohy mi tuhnou nanejvýš z dlouhé chůze a srdce se mi rozbuší, když cestou pozoruji pasoucí se srnky.

Abych nezapomněla...,
aby mi řidičák nepropadl, loni v létě jsem si nechala udělat nový.
Kdyby náhodou…

neděle 1. ledna 2017

Dnešek

,,Zapište si do srdce, že každý den, 
  je nejkrásnějším dnem tohoto roku“
                            Ralph Walter Emerson









Abych nezapomněla...

,,Jaký je dnes den?" zeptal se medvídek Pú.
,,Je dnešek," odpovědělo prasátko.
,,Můj oblíbený den," řekl Pú.

PF2017



Když jsem si v létě zakládala tento blog, neměla jsem tušení, kolik laskavých a dobrých lidí, v tomto ,,blogerském“ světě najdu. Nevěděla jsem totiž, že takový svět vůbec existuje.
A najednou poznávám Tomáše, co skládá slovo za slovo a je to opravdu vtipné počtení.
Monču, nad jejímiž fotografiemi přírody a tvořivými nápady mi klesá brada.
Věrku, která svými laskavými slovy vnáší naději do dalších dnů.
Katku, laskavou, tvořivou a čistou bytost.
Álu, upřímnou a otevřenou i Pavla, který svým slovem vždy povzbudí.
Evu, která je mi sympatická svým neutuchajícím bojem za čistou a zdravou přírodu.
,,Stárnoucí blogerínu“, jejíž příspěvky mě vždycky zaručeně rozesmějí.
A mnoho dalších, neuvěřitelně šikovných a tvořivých lidiček.

Děkuji, že mě necháváte nahlédnout do Vašich životů.
Poděkovat chci také svým dvěma věrným čtenářkám, neblogerkám, Monice a Janě.
Díky holky, že to čtete!

V novém, sedmičkovém roce přeji všem především zdraví a plnou náruč toho, po čem touží, a co je mu blízké.



Abych nezapomněla….
Ať tento rok neudělá ostudu svému číslu a je, jako jeho sedmička, opravdu šťastný!