Padesátkrát a stále poprvé

Vždycky jsem zastávala názor, že věk je jenom číslo.

Než jednoho dne zjistím, že tu nit uchem jehly bez brýlí už prostě nenavléknu.

Než si do postele místo lehké noční košilky obléknu tlustý ponožky z ovčí vlny, a koupím si svou první zimní čepici v životě.

Než se mi poprvé při líčení shrne kůže pod tužkou na oční linky, a všimnu si, že vrásky kolem úst se začínají nebezpečně prohlubovat.

Než se papírky s poznámkami stanou součástí mého každodenního života a upomínek v telefonu rapidně přibývá.

Než začne být ranní vstávání namáhavější a ty doby, kdy jsem vyskočila z postele na první zazvonění budíku, jsou nenávratně pryč.

Než při rozhovoru s kamarádkou zapomenu, co jsem jí to před minutou chtěla říct.

Než moje nepřítomné zírání do spíže a přemýšlení pro co tam vlastně jdu, se začíná nebezpečně prodlužovat.

Než mi první probdělá noc ukáže, co je to nespavost.

Pak si musím chtě nechtě přiznat, že to číslo v souvislosti s věkem až tak bezvýznamné není.

A čím vyšší ta počáteční číslice je, tím větší práci se svým tělem i sami se sebou máme.

Emička zatím umí počítat jenom do dvaceti, ale já jsem se právě dnes dopočítala padesáti.

Stovky se asi nejspíš nedopočítám, ale kdybych skončila někde kolem osmdesátky s rozumem a stolicí na svém místě, s nohama v kondici, které mě donesou alespoň kousek za město, budu spokojená.

Tak mi prosím držte palce.

Abych nezapomněla…

včera jsem měla na oslavě své nejbližší, přátele a kamarády a dostala jsem spoustu krásných dárků. Ráda bych proto i někomu z vás nadělila malou radost. Tentokrát budu losovat, tak jsem moc zvědavá, na koho se usměje štěstí a dostane dřevěný svícen na čajové svíčky.

Losovat budu z komentářů došlých do 28.2.2019 do 24.00 hodin.