Když se andělkám lámou křídla, hovory do schránky a čas si nepřikoupíš

Pondělí, 24.7.2017

Včera jsem rovnala škeble a mušle, které mi přivezl syn s přítelkyní z Chorvatska a dneska lovím ze schránky pohled. Do místa určení sice dorazil později než jeho odesílatelé, ale dorazil. 

Od moře k nám šel šest dní. 

Když k němu přivoním, představuji si všechny ty vůně, které cestou nasál a všechnu tu energii, která byla vynaložena, aby se dostal do mých rukou.

I kdybych měla fantazii jako Rowlingová, esemeska ve mně tyhle pocity prostě nevyvolá.

Úterý, 25.7.2017

Večery na balkoně na přechodnou dobu skončily. 

Déšť je téměř trvalý a teploty klesly na patnáct stupňů.

Když dnes večer sedím v obývacím pokoji, koutkem oka zachytím zvláštní barvu, která se skrz okno promítá do místnosti.

Barvu černých mračen, prolínajících se s duhou a západem slunce.

Když odchází slunce a přicházejí sny…

Středa, 26.7.2017

Můj milý,

když si u mého kontaktu zapneš funkci ,,hovory do schránky“, nikdy, opravdu NIKDY se Ti nedovolám!

Čtvrtek, 27.7.2017

,,Babiii, ta-andělka-má-ulomený-kčídlo“, fňuká Ema, s mojí andělkou v ruce.

Když přijdu z kuchyně do obývacího pokoje a prohlížím andělku a její křídlo ležící na stole, Emička se rozpláče.

,,A jak se jí to stalo?“ ptám se.

,,Já nevím, prostě jí upadlo kčídlo“, škytá Ema.

Už ani ta andělská křídla nejsou to, co bývala, povzdechnu si a řeknu Emičce, že děda andělce křídlo přilepí.

Radostí vyleze na gauč a sedne si nahoru na polštáře.

Než jí stačím říct, ať dá pozo,r aby nespadla, letí po hlavě dolů a narazí si loket o podlahu.

Teď mají zlomené křídlo andělky dvě.

Pátek, 28.7.2017

Po půl roce jsem si dopřála osm a půl hodiny spánku.

Zjišťuji, že tento stav, kdy každý den vstávám v pět a jdu spát v jedenáct, nezřídka i v půl dvanácté, již není udržitelný.

Osmnáct hodin denně aktivní činnosti, je prostě pro mé tělo náročné.

Co si budeme povídat, už mi není dvacet.

Ani třicet.

Ani čtyřicet…

Sobota, 29.7.2017

Zase jsem ho nechala, aby mě ovládl.

Aby paralyzoval mou mysl a zatemnil rozum.

Strach.

Když nemohu syna sehnat na mobilu v pátek večer, ještě si to zdůvodním.

Když však dnes dopoledne zjistím, že další dva lidé, kteří mají být s ním v autě jsou také nedostupní, důvody dojdou.

Strach rozhodí své sítě a mozek mu v panice podléhá. Několik dlouhých minut, hodinu.

Dokud nepřijde esemeska o synově dostupnosti.

Neděle, 30.7.2017

Na mém blogu se sešla bezva parta neuvěřitelně milých, srdečných a šikovných lidiček.

Nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomnělaJ. Stačí se podívat do komentářů.

Děkuji Vám všem, že jste se mnou, hrozně mě bavíte.

Ale…moje květiny na balkoně volají po péči, moji zahradu moří plevel, na můj byt padá prach, stejně tak na mé knihy.

Musím svůj volný čas spravedlivě rozdělit.

Možná proto nenajdete můj komentář u každého Vašeho článku.

Neznamená to ale, že Vás nečtu.

Znamená to, že hospodařím se svým volným časem.

Zjistila jsem totiž, že se nedá nikde přikoupit.

Ani na internetu!

Abych nezapomněla…,

to že mě nevidíte, neznamená, že tu nejsem!

Je to sekáč, něco většího než moucha a není dort jako dort

Pondělí, 17.7.2017

Je pondělí, tak bych očekávala, že budu po víkendu odpočatá a plná energie.

Místo toho se ale ploužím dnem, a ne, a ne nabrat na obrátkách.

Setrvačník, který ráno natáhnu, a který obvykle dochází až v deset večer, se dnes zastaví už v deset dopoledne.

Poprvé se mi oči zavřou v práci, přímo před monitorem počítače.

Podruhé v autobuse, cestou domů.

Naštěstí procitám na každé zastávce.

Jestli se to ale jednou nepovede a přejedu, pěší cesta zpátky mě dokonale probere.

Úterý, 18.7.2017

Můj večer, kdy všechny domácí spotřebiče již ztichly a rádio zůstává nezapnuto, jsem měla strávit o samotě.

Svou večerní kávu si jako obvykle beru s sebou na balkon, zrovna tak kostičku čokolády a notebook.

Usadím se do židle a sotva začnu vnímat vůni květin a čerstvě zalité země, všimnu si ho.

Nikdo ho nezval, přesto má odvahu vetřít se mi do přízně.

Musím ale uznat, že je to sekáč…

Je to opravdu sekáč!

Středa, 19.7.2017

Když ráno vejdu ještě napůl rozespalá do kuchyně, zdá se mi, jako by kolem mě něco přeletělo.

Něco většího než moucha.

Něco většího než vosa, protože převislá kytka, jejímž směrem se to vydalo, se ještě dlouhou chvíli pohupuje.

Přesto se věnuji přípravě snídaně a vlastně mě ani nenapadne, že bych po TOM, měla pátrat.

Po chvíli se zachvěje záclona a žaluzie na okně začnou chrastit.

Když se podívám tím směrem zjišťuji, že je to opravdu větší než moucha.

Dokonce je to větší než sršeň.

Mezi žaluziemi se prodírá saranče. Překrásně zelené, s křídly jako pavučinka, a černým korálkem v oku. Svými dlouhými tykadly hledá cestu ven ze žaluziového bludiště.

S mojí pomocí se mu to povede, ale ven z bytu se mu nechce.

Na mě prostě letí hmyz😊.

Čtvrtek, 20.7.2017

Když můj muž před sedmnácti dny nastoupil po devítiměsíční neschopence do práce, (mimochodem do nové práce), řekla jsem si JO! Konečně se náš život vrátí do normálu.

Už nebudeme muset koukat na hodinky, abychom se vrátili včas domů, protože je konec vycházek.

Na chatě budeme moci přespat.

Skončí lékařské martyrium, a šanon se nám konečně přestane plnit dalšími a dalšími lékařskými zprávami a potvrzeními lékařů pro lékaře.

Náš životní standard se o něco zlepší a užiji si své vytoužené, a tolik potřebné samoty.

Když můj muž dnes přijíždí po čtyřech dnech z práce, hodinu bez přestání o své práci nadšeně vypráví. 

A já si teprve teď uvědomím, že mi znovu začíná -  život s workoholikem.

Pátek, 21.7.2017

Moje kulturní vyžití je poslední dobou na bodu nula.

Na rockovém koncertu jsem byla naposledy v roce 2010, v divadle více jak před rokem.

Emoce dávno odžité jsou ale ve mě dodnes.

Na koncertě jsem se ze sebe tenkrát vydala tak, že jsem celý druhý den proležela v posteli.

Divadelní představení Shirley Valentine jsem díky hereckému výkonu Simony Stašové prožila také na plno. A rozhodně nešlo o nějaký ,,béčkový orgasmus“.

Moje kulturní vyžití se možná z bodu nula pomalu pohne.

Dnes večer jdu na rockový koncert.

Sobota, 22.7.2017

,,Tak já Báře nechám udělat dort“, navrhne můj tatínek bráchovi a švagrové, když ho zvou na oslavu sedmých narozenin jeho vnučky.

Jejich souhlas udělá taťkovi radost. Vždyť může pro svou vnučku zařídit dort k narozeninám!

Brácha s manželkou mají zase radost z toho, že jim odpadne jedna starost a mohou se věnovat přípravám dalšího občerstvení.

Všichni jsou nadšení!

Ovšem jen do té doby, než den před oslavou dojde u taťky doma k převzetí dortu.

Místo dortového korpusu, toustový chléb.

Místo pudingového krému, vlašský salát.

Místo berušek z marcipánu, berušky z rajčat a oliv.

Místo marcipánových růží, růže z uheráku.

Naše očekávání, jsou holt někdy svině!

Neděle, 23.7.2017

Mušle, škeble, skořápky,

vyrovnávám do řádky.

Ač jsem v moři nebyla,

aniž bych to tušila,

dostala jsem mořské plody,

ať představím si dálné vody.

Kdy já uvidím perel lovce?

Až slezu všechny české kopce!

Abych nezapomněla…,

že tu správnou zastávku přejedeš jenom jednou.

Sedmdesát sedm, s větrem v posteli a dýňová

Pondělí, 10.7.2017

,,Babičko, když by tam ty koťátka spadly, tak bych pro ně musela dojít, že jo?“

Ověřuje si Ema, stojící nad příkrým schodištěm v synově domě, kam jsme přijely nakrmit králíka.

Drží plyšová koťata, v každé ruce jedno a čeká, co jí řeknu.

,,To bys musela, Emičko. Ale oni tam nespadnou, protože Ty je držíš pevně," odpovím.

Jak ve zpomaleném filmu náhle vidím, jak se otevírají ty dětské dlaně, a obě ruce naráz vyletí do vzduchu.

Ona pod to schodiště ta koťata fakt hodila…!

Takže svojí otázkou si jenom mazaně pojistila, že ji po těch schodech dolů pustím.

Úterý, 11.7.2017

Děkuji, že jsi ve mně probudil radost z chůze, když jsme spolu chodili pěšky k babičce, z jednoho konce města na druhý.

Děkuji, že jsi mě seznámil s tak krásným krajem, jako je Šumava.

Děkuji, že jsi mi ukázal, co je trpělivost, když jsi vyráběl obrazy ze slámy a stavěl modely lodí.

Děkuji za chatu, kterou jsi vlastnoručně vybudoval a za ten malý kousek země uprostřed nádherného kraje.

Děkuji, že jsi nejtěžší chvíli svého života překonal se ctí.

Děkuji, za Tvou samostatnost a vitalitu, kterou dosud oplýváš.

A že občas něco zapomeneš? Vždyť to my přece také.

A to nám zdaleka není sedmdesát sedm let, jako dnes Tobě.

Všechno nejlepší k narozeninám, tati!

Středa, 12.7.2017

Celý víkend strávil s telefonem v ruce.

Celý víkend se snažil přijít na to, jak se nový, služební dotykový telefon ovládá.

Věty, typu:,,Hele, mě se tady něco objevilo“, ,,Zase mi to nefunguje“, Já už se z toho zblázním,“, nebo ,,Je to krám“, jsem slyšela několikrát denně.

A to všechno jenom proto, aby mu ho dnes přejela nákladní Tatra, když mu v práci vypadl z kapsy.

Čtvrtek, 13.7.2017

Víš, jak mizerně se teď po ránu cítím?

Čeká mě náročný pracovní den a díky Tobě vstávám nevyspalá a s mizernou náladou.

Nevadí mi, když ke mně v noci vletíš oknem.

Nevadí mi ani, když si okolo sebe omotáš záclonu.

Jsi v ní komický, vypadáš jako nevěsta na útěku.

Ale musíš se plazit pode dveřmi a kvílet na celý dům?

Při tom se fakt nedá spát…

Pátek, 14.7.2017

Když jsem dýni sázela,

bláhově si myslela,

že naplním sklepy plody,

a že v zimě budou hody.

Pro dýni mi srdce plane,

ale květy jsou jen plané.

Jen jediný dýni zrodil,

poslání tak svoje splnil.

Sobota, 15.7.2017

Původní vize turistické soboty vezme za své hned ráno, když zjišťuji, že vydatně prší. A protože se plán B zrodí záhy, je třeba vymyslet rychlý oběd, abychom mohli co nejdříve odjet do Ikey na nákupy.

Dvě mladé cukety nakrájím na větší kostky, osolím, pokapu olivovým oleje, sójovou omáčkou a posypu tymiánem. Sušeným, protože ten čerstvý mi na balkoně v květináči skomírá. V pekáčku vše promíchám a dám péci do trouby. Uvařím červenou čočku, namočenou od včera a podávám ji s upečenou cuketou. Světe div se, za půl hodiny je zdravý oběd na talíři!

Neděle, 16.7.2017

Když z obchodu přinese špatné granule pro králíka, i když jejich název má

napsaný na lístečku, když v samoobslužném skladu Ikey naloží a zaplatí jinou skříňku, než jsme si vybrali, tak to vypadá, že smolné skóre tohoto víkendu můj muž už nedožene.

Pak ale najde na ulici telefon, vyhledá v seznamu kontakt, máma“ a zavolá.

Slečna, které telefon patří ani netuší, že jí mobil ve městě vypadl.

Při předání má slzy v očích a s whisky v ruce manželovi děkuje, že jí navrácením mobilu zachránil vzpomínky.

Abych nezapomněla…,

že vlastní nezdary lze vyvážit i dobrým skutkem.

Ve svém časoprostoru, když jsem offline a zametání myšlenek

Pondělí, 3.7.2017

Mít prostor pro svůj čas.

Mít čas pro svůj prostor.

Právě teď!

Úterý, 4.7.2017

Kdo ochotně hodí na záda svůj batoh, nazuje turistické boty a vydá se se mnou po barevných značkách?

Kdo se mnou vyleze do kopce k hradu, ztratí se na zelené a najde uprostřed vesnice tu správnou chalupu?

Kamarádka, se kterou jsem prošla základní školou, svatebním dnem i Prčicemi.

Díky!

Středa, 5.7.2017

Jsem bez připojení.

Nemůžu publikovat své blogové příspěvky, nemůžu komentovat příspěvky druhých, na instagram nevložím jedinou fotografii.

Zato můžu víc spát, toulat se krajinou, užít si každý kout své zahrady.

Když přemýšlím o tom, zda si na chatu zařídit internet nebo si ponechat výsadu mít své jedno místo offline, volím to druhé.

Čtvrtek, 6.7.2017

I když je Šumava moje srdeční záležitostí, nabídku od manžela jet tam s ním zítra s kamionem, odmítám. Oknem z auta mě to nebaví, Šumavu si musím projít.

,,No vždyť jo“, snaží se mě nalákat. ,,Budu skládat v Zemědělském družstvu, tak si projdeš šumavské družstvo…“

Nejspíš máme každý jinou představu o tom, co to znamená, ,,projít si Šumavu“.

Pátek, 7.7.2017

Můj muž je velmi šikovný.

Se synem postavil pergolu, vybudoval dřevník a vyrobil pojezdová vrata.

Je schopen vyměnit proraženou pneumatiku na kamionu, opravit elektriku na návěsu a udělat technickou údržbu na lesnických strojích.

Moderními technologiemi ale zůstane nejspíš navždy nepolíben.

Dotykový telefon, který dostal v práci jako služební, je pro něj to samé, co pro Jana Žižku revolver.

To bude těžký víkend…

Sobota, 8.7.2017

Když neplánovaně, ale nejspíš zcela nenáhodně vcházím do kostela svaté Máří Magdaleny, oči musí nejprve přivyknout šeru.

Ruce obejme chlad a ticho je nadpozemské.

Modlit se neumím a se svou modlitbičkou z dětství ,,Andělíčku, můj strážníčku“, bych asi při bohoslužbě nevystačila.

Přesto se posadím do lavice před oltář.

Člověk na takové místo může přijít proto, aby si třeba ,,jen“ zametl své myšlenky.

Neděle, 9.7.2017

Dnes se budím v osm, zítra budu touhle dobou, v práci budit windowsy.

Dnes procházím zahradou, zítra budu procházet e-maily.

Dnes zalévám záhony, zítra budu zalévat šéfovi kafe.

Když končí volno a začíná práce.

Abych nezapomněla…,

jsem smutná, když končí dovolená, ale byla bych smutnější, nemít práci.

Moje singl dovolená, den pátý

Když ráno prší, neplavu, nechodím bosa po zahradě ani nepozoruji ptáky.

Dopadající kapky deště jsou studenější než voda v bazénu, mokrý trávník je sem tam protkán plazícími se slimáky a nenasytný špaček je schován před deštěm někde v korunách nedalekých stromů.

Poprvé zpanikařím, když si uvědomím, že dnešek je posledním dnem mé dovolené.

Podruhé, když zaslechnu přijíždět auto k vedlejší chatě.  

Sousedka s kulometem místo úst patrně opět naruší klid v zahrádkářské kolonii.

Také přemýšlím o tom, čím přihnojit živý plot z buxusů, aby její věčně vystrčené, korpulentní pozadí v kalhotkách, přestalo být konečně vidět.

Kdybych se s odpoledním vyjasněním nesnažila být za každou cenu na zahradě užitečná, nemusel by můj muž po příjezdu z práce sčítat škody.

Rozlomené koleno u barelu s vodou a prasklý kotouč u strunové sekačky.

Taková je bilance mého odpoledního zápalu do práce.

O dovolené se prostě nemá pracovat!

Abych nezapomněla…,

práce šlechtí člověka, ale ničí věci.

Moje singl dovolená, den čtvrtý

Ještě před snídaní několikrát přeplavu náš dvoukubíkový bazén a obejdu zahradu bosou nohou. Špačkovi, který si pochutnává na právě dozrálých kuličkách mého červeného rybízu je zjevně jedno, že ho při tom pozoruji.

Už několikrát se nám vyplatilo přivstat si, když jedeme na výlet. Ale že díky tomu budeme mít okružní jízdu výletní lodí kolem Zvíkova s mužem jen sami pro sebe, to jsme opravdu nečekali. 

Vody brčálově zeleného soutoku Otavy a Vltavy brázdí nejen naše Lipno RLL 3210, ale také luxusní motorové čluny, hausbóty i sportovní kanoe. Zážitek z plavby se umocní, když na jedné z opotřebovaných plachetnic uvázaných u břehu zahlédneme stejně opotřebovaný, nahý mužský zadek.

Podléhám obavám, že má euforie z krásných zážitků opadne s obědem v restauraci.

Filetům z pstruha s bylinkovou omáčkou a vařenými bramborami v Pivovarském dvoře Zvíkov, se ale nedá vytknout naprosto nic.

Reklamní cedule Akvária u parkoviště hradu Orlík nás láká na prohlídku dvoumetrového sumce. 

Přes neprůhlednou zelenou vodu v bazénu, kde se údajně sumec nachází, si však jeho existenci nelze ověřit. Natož pak slibovanou délku.

Příliš nízké ochozy hradeb hradu Orlík mě postaví před rozhodnutí:

Výhled nebo život?

Volím život a sunu se ke zdi.

 

Abych nezapomněla…,

že držet se při zdi, je někdy bezpečnější.

Moje singl dovolená, den třetí

Pravidlo číslo jedna v praxi zafunguje. Vstávám za svitu slunce.

Konečně vidím v truhlíku rozkvetlé květy gazánie, které se v plné kráse ukáží pouze na sluníčku.

Při sáčkování sušených bylin jsem omámená mísící se vůní květu černého bezu, máty a čerstvé bazalky, která jde teprve na síto.

Můj muž se v poledne vrací z práce, a tak to vypadá, že moje singl dovolená úplně tak singl nebude.

Když balím věci na chatu, uvědomuji si, že mi nastává období bez wifi. Možná mi bude virtuální spojení se světem chybět, možná si díky tomu uvědomím, že je občas dobré, se od centrálního mozku lidstva, odpojit.

,,Co myslíš, jaká bude voda?“ Ptá se muž, když máme chatu na dojezd.

Bingo! Na tuhle otázku čekám od té doby, co jsme vyjeli. Voda je naštěstí průzračná, takže se můj bazénový chemik nechá přemluvit na večerní výšlap ke kostelu svaté Máří Magdalény.

Zase ta panoramata!

Abych nezapomněla…,

že nejkrásnější místa máme za humny. 

Nepsala jsem to už někde?

Moje singl dovolená, den druhý

Budík zvoní v půl šesté. Tentokrát je můj.

Pravidlo singl dovolené číslo jedna: Když si večer nevypneš budík, ráno se nevyspíš!

Na hradě Choustník jsme s kamarádkou jako první.

Zkoušíme zakoupit vstupné do patnácti let, ale i když z paní pokladní čiší optimismus a nadhled, patnáct ani jedné z nás neuvěří. Zato nám náleží výsada odemknutí hradu.

Nevím, co mi podlomí kolena víc. Jestli ten úchvatný pohled z vyhlídkové věže do nekonečna, nebo fobie z výšky.

Při hledání odbočky na směr, kterým se chceme dát z hradu, obejdeme tvrz několikrát dokola, abychom zjistili, že žádná odbočka neexistuje a musíme se vrátit do podhradí.

Původní, sedmikilometrová trasa na chalupu naší kamarádky, se tak o něco prodlužuje.

Vítr z plachet nám po dosažení cíle bere zjištění, že v okolí není žádná kloudná restaurace, kde bychom se mohly najíst.

Borůvky, lemující zpáteční cestu jsou nám tak občerstvením i modrou rtěnkou.

Nechápu, proč se po patnácti kilometrech moje tělo chová jako kdyby se právě vrátilo z Prčic.

Každopádně jsem pro zbytek dne vyřazená z aktivního provozu a se zapnutým autopilotem pouze virtuálně komunikuji, a na přistávací plochu své postele dosedám příjemně unavená.

Abych nezapomněla…,

někdy není třeba hledat odbočku, abychom došli do vysněného cíle.

Moje singl dovolená, den první

Budík zvoní v půl šesté. Sice není můj, ale již neusnu.

Jak jinak…, mám přece dovolenou.

Z lednice zmizelo navařené jídlo a s ním i všechna káva ze spíže.

Ručníků v prádelníku ubylo a v šatně chybí manželovy pracovní věci.

Nechce se mi tomu věřit, ale klaplo to. Můj muž je po devíti měsících v práci!

Já vyklízím regál v technické místnost, hlídám Anežku a vařím si oběd.

Odpoledne na gynekologii mlčky platím třicet korun za zrcadla, i když jsem si stoprocentně jistá, že jsem se tam do žádného nedívala.

Ve svém rodném městě zabloudím v uličkách historického centra, a tak přemýšlím, jestli je to tím, že jsem tam tak dlouho nebyla, nebo už se začínám ztrácet v prostoru.

V mé oblíbené kavárně neodolám jogurtové zmrzlině s ořechy a medem, projdu voňavý Krámeček u podloubí a v sekáči ulovím pár bezva kousků za hubičku.

Při vyvolání fotek z automatu zjistím, že Emičce na ní chybí polovina obličeje a Anežce hlava. Potvrzení toho, že jsem opravdu fotografický analfabet, stojí sedmdesát šest korun.

Syn dnes balí kufry s rodinou do Chorvatska, já balím batoh na zítřejší výlet s kamarádkou.

Abych nezapomněla…,

v uličkách se ztratit můžu, najít se musím.

Moje svatozář, čekání na déšť a když je jazyk pšišitej

Pondělí, 26.6.2017

,,Ty musíš mít svatozář,“ slýchám poslední dobou dost často, hlavně v souvislosti s manželovým zraněním a jeho dlouhé pracovní neschopnosti.

Někdy se tomu zasměji, někdy pokývám hlavou, někdy jen pokrčím rameny.

Když se ale dnes probírám fotkami, které můj muž pořídil o víkendu, teprve mi to dochází.

JÁ JI FAKT MÁM!

Úterý, 27.6.2017

Dýně jsem nikdy nepěstovala. Ještě před třemi roky jsem totiž netušila, k čemu by mi její plody byly. Až když jsem ochutnala dýňovou polévku se zázvorem, pochopila jsem, že třeba z dýně hokaidó lze vytvořit spoustu chutných jídel. 

Letos jsem se rozhodla, že si ji zkusím vypěstovat sama.

Zatím se tetelím jenom nad jejími přenádherně žlutými květy, ale doufám, že stejné nadšení budu moci projevit za pár týdnů, nad vypěstovanými plody.

Středa, 28.6.2017

Celý večer na Tebe čekám na balkóně.

Přesně, jak jsme byli dohodnuti.

Skrytá mezi záplavou květin tak, aby nás spolu nikdo neviděl.

Jenomže Ty nikdy nedodržíš, na čem se domluvíme.

Přesto čekám i celou noc, s oknem otevřeným dokořán, abych Tě slyšela přijít.

Pokaždé, když procitnu ze spánku doufám, že budeš na blízku.

Zbytečně.

Nedostavíš se ani na snídani, i když víš, jak ráda snídám ve dvou.

A jestli si myslíš, že se zblázním radostí, když se nesměle, s provinilým výrazem svých drobných kapek objevíš při mém odchodu do práce, jsi na omylu.

Jdeš pozdě!

Tak se potom nediv, že už nemám zájem.

P.S. Zalij zahradu a nezapomeň svými kapkami naplnit sud.

Čtvrtek, 29.6.2017

,,Emo!“ Okřiknu vnučku, když v zápalu hry vyplázne jazyk.

,,Nevyplazuj ten jazyk nebo Ti vypadne z pusinky!“

,,Nevypadne babičko, ten je pšišitej! Heleeee…“, řekne a vítězoslavně ho vyplazuje zas a znovu.

Nevím, co by musela udělat, abych se na ni dokázala doopravdy zlobit.

Pátek, 30.6.2017

Loučím se s červnem, loučím se s měsícem, který se letos překonal.

Přinesl radost ze slunce a teplých večerů.

Dal dozrát plodům jahod, rozvoněl květy černého bezu a bylinkám dal sílu.

Jenomže, stejně jako květen, vláhou na nás šetřil.

Snad červenec naplní koryta řek…

Sobota, 1.7.2017

Svoji poslední dovolenou jsem strávila v posteli s virózou.

Tu předtím o Vánocích, také.

Už to vlastně bude rok, co jsem měla regulérní volno.

Když manželovi oznamuji, že si beru od pondělka dovolenou, nechápavě se na mě podívá:

,,Proč si bereš dovolenou zrovna teď, když jdu po devíti měsících do práce?“

,,No přece právě proto!“ Odpovím s klidem.

A protože je celkem inteligentní a ví, že samotu a klid ke svému životu potřebuji, mlčí a mou singl dovolenou mi s láskou přeje.

Neděle, 2.7.2017

Na každém konci je krásné, že něco nového začíná.

Dneškem nám končí jedno životní období, které započalo dvacátého osmého září dva tisíce šestnáct manželovým těžkým úrazem ruky.

Tehdy to vypadalo jako katastrofa. Jak zdravotní, tak finanční.

Tu zdravotní odvrátil tým lékařů Traumacentra Nemocnice České Budějovice svým odborně profesionálním výkonem při třech operacích zraněné ruky, a tu finanční pojišťovny.

Očekávám, že sedmý měsíc roku dva tisíce sedmnáct nám z titulu svých sedmiček přinese štěstí.

Abych nezapomněla…,

,,Podpatky a svatozář pomáhají trpaslíkům v růstu“. 

Valeriu Butulescu

...Proč já bych tedy nosila podpatky…