Život s workoholikem

Mělo mě to varovat už před svatbou. Často mluvil o práci, ale já jsem si myslela, že je to proto, že mi tím dává najevo, že o něm můžu vědět naprosto všechno. 

A tak jsem kromě jiného věděla, které pole zrovna ten den oral, kde sekl krmení, do jakého kravína to vezl a která kráva toho kolik sežrala.

Připadalo mi to romantické a byla jsem šťastná.

A tak byla svatba.

I když během společných let vystřídal několik zaměstnání, stále zůstával řidičem.

Proto jsem věděla, které pole vápnil s Tatrou, nebo kam přišla která fůra betonu, když ji vezl domíchávačem.

Kde skládal umyvadla, vany a kde záchody, když vozil keramiku.

Znala jsem všechny trasy mezinárodní kamionové dopravy od Manchesteru, přes Istanbul až po Leningrad.  

Dnes už dokonce i vím, co je to harvestor, vyvážečka, kolik mají tun a kudy vedou objížďky pro nadrozměrné náklady.

S bagrem jsem seznámena tak, že bych si snad troufla vyhrabat ten rybník sama.

Na život s workoholikem si musíte buď zvyknout, nebo do něj vůbec nejít.

Workoholik totiž:

-          chodí do práce i ve státní svátky a o víkendech

-          nemá problém odejít do práce z oslavy vlastních narozenin, nebo na ní vůbec nepřijít

-          se klidně nechá odvolat do práce uprostřed dovolené.

-          tráví dovolenou s rodinou na místech, kde někdy pracoval.

-          dokáže o své práci hodiny mluvit

-          se nezajímá o práci druhých

-          by se pro každou firmu, kde pracuje, rozkrájel.

-          nikdy není nezaměstnaný

-          nikdy si na chřipku nebo angínu nebere neschopenku

-          myslí na práci, i když leží v nemocnici s pracovním úrazem

Divím se, že se o toho mého workoholika ještě firmy neperou.

Abych nezapomněla…,

že život s workoholikem je pořád lepší, než život s alkoholikem.

Ranní důvěrnosti

Čekala jsem na něj celé léto.

Stále se ale držel opodál.

Možná mě odněkud pozoroval…

Nenašel odvahu, nebo jenom nebyl poblíž, aby se mě dotknul.

Až dnes ráno, cestou do práce.

Nepřiblížil se opatrně a tiše, jak jsem očekávala.

Náhle mě prudce chytil za obě ruce najednou, což způsobilo moje rozechvění po celém těle.

Rozechvění, které ustalo až dlouho potom.

Teď už vím, že mne na několik měsíců neopustí.

Bude se mne dotýkat každé ráno a bude čím dál odvážnější.

Moje ruce mu za pár dnů nebudou stačit.

Bude mne hladit po tvářích, ve vlasech, bude mi masírovat chodidla.

Určitě najde i odvahu, vetřít se mi pod bundu.

Je tak intenzivní, čerstvý a zároveň neodbytný a dotěrný, ten ranní chlad.

Abych nezapomněla...,

že čas krátkých sukní, triček bez rukávů a slunečních brýlí je pryč.

Na Javorové skále

Dobře naplánovaný výlet s gastronomickým zážitkem

Tento sobotní výlet jsem v týdnu pečlivě plánovala, takže to neměl být žádný skok do tmy.

Ráno proto se slovy:,,Co nezažijeme dnes, už nezažijem'“, vyrážíme směr Monínec.

Auto odstavíme na parkovišti a zakoupíme si jízdenky na lanovku. I přesto, že se bojím výšek a na lanovku sednu opravdu zřídka, nápad, že s ní vyjedeme nahoru, je můj. 

Křečovitě se držím madla před sebou a hned po startu pořád mluvím a odvádím tak svou pozornost od výšky pode mnou. Zakazuji manželovi, aby se hýbal. On však schválně pohupuje nohama, pořád s sebou vrtí a ohlíží se. To s ním zase někdy vlezu na lanovku…

Když jsme nahoře a jsme dostatečně pokocháni výhledem do údolí, vydáváme se na Javorovou skálu, kde je přestěhována Česká poštovna, která byla původně sto padesát let na Sněžce.

Odtud jdeme na Cunkov, kde jsou ve výběhu koně a o kousek dál bizoni. Nemůžeme uvěřit tomu, co se píše na informační tabuli u bizonů. Ze šedesáti milionů kusů volně žijících bizonů jich po nájezdu Evropanů zůstalo pouhých 1091. Lidé se bojí zvířat a přitom by se měli bát sami sebe.

Z Cunkova pochodujeme do vesničky Ounuz, která je památkovou rezervací. Je zde několik dochovaných původních roubených stavení s doškovými střechami. 

Cestou zpátky jdeme z kopce, po sjezdovce.  Scházíme k restauraci u lanovky a manžel chce jít na oběd. Já mám ale naplánovaný oběd v penzionu Přeštěnice, jejichž internetová prezentace hlásá ,,Nový přístup ke gastronomii“. Na stránkách jsou vyfoceny exkluzivní rauty a kromě denního menu minutková kuchyně, ryby a bezmasá  jídla. Já měla zálusk na grilovaného lososa na špenátu s rajčaty a bagetou.

Odradit od cesty do Přeštěnic nás už ale měla zavřená silnice z Nadějkova na Milevsko. Nemůžu uvěřit tomu, že  během jednoho měsíce vjel manžel podruhé do slepé ulice proto, aby se přesvědčil o tom, že je opravdu slepá.  

A tak se vracíme a hledáme nejkratší cestu do našeho cíle, vysněného penzionu, kde nás má čekat kvalitní oběd. Cesta nakonec není nejkratší ani pohodová, protože hladový mužský zrovna veselou náladou neoplývá. Je půl třetí odpoledne, když jsme konečně v cíli. 

Penzion Přeštěnice nás ale vítá prázdnou terasou a opileckými hlasy z vnitřku restaurace. Obsluha nikde, manžel proto začne pátrat po jídelním lístku. Přinese desky s klipsnou a jedním papírem s nápisem Denní menu. Pórková polévka s vejcem, smažený sýr, smažený řízek, pánev wok s rýží, špíz dvou barev. Když přichází servírka, zeptám se, jestli to jsou všechna jídla, která nabízejí. Odpoví, že ano, mají pouze hotovky. Značně zklamaná poděkuji s tím, že jsem si nic nevybrala a nechápu, kde je můj losos na špenátu. Můj muž je evidentně také znechucen, ale hlad je hlad a tak si nakonec objednává dvoubarevný špíz a kávu. Na stole mu přistanou oschlé šťouchané brambory ohřívané v mikrovlnce a maso nevalného vzhledu i chuti. I přes velký hlad nedojedl. 

Je vidět, že zde mají opravdu nový přístup ke gastronomii. 

A z útrob restaurace se stále ozývá hulákání opilce.

Během naší přítomnosti přichází na terasu člověk s postřikovačem na zádech a začne kolem oken stříkat pravděpodobně nějaký deratizační prostředek, jehož zápach je cítit až k našemu stolu. Nadýchat se místo dezertu deratizačním prostředkem…k nezaplacení. Přesto zaplatíme, tentokrát ovšem bez spropitného. 

Když deratizátor vejde do restaurace, ozve se opilecký hlas:,,My tu máme šváby?“ 

A tak odjíždíme záhy, se slovy: ,,Přeštěnice nikdy více."

Hladoví zastavujeme v Jistebnici na náměstí v Hospůdce Na Hradě, jejíž název slibuje pohostinnost. Jsem odhodlaná ustoupit ze svých požadavků na zdravou kuchyni a chci se prostě jenom dobře najíst. Vyžádáme si jídelní lístek, o kterém však ještě nevíme, že neexistuje. Zde se nevaří, mají jenom pizzu. Tak na takovém hradě by se asi českým pánům nelíbilo.

Vidina gastronomického zážitku, který měl být příjemnou tečkou za celým dnem se tak rozplynula jak pára nad hrncem...

Abych nezapomněla...,

že výběr restaurace mám raději příště přenechat někomu jinému.

Vzkaz košilím

Jsem klasický tričkový typ. Přesto je v mém šatníku několik kousků košil, halenek a blůz. Většinou jsem je dostala od dcery nebo kamarádky, sama jsem si koupila pouze jednu. Když se mi ale dostanou takové kousky do ruky, jsem nadšená a hned si je zkouším.

Hmm, vypadám dobře…!

Tahle košile se hodí v létě na tričko, tahle k tý černý sukni, jéé a tahle…konečně mám pořádnou blůzku do divadla.

Pečlivě je vyperu, vyžehlím a pověsím do skříně k ostatním, snad abych je nepřehlédla, až přijde jejich čas.

Jenomže…

Ty jejich límečky nepasují do bundy ani do kabátu.

Otírají se mi o krk a muchlají se tam.

Knoflíčky se rozepínají nebo se to rozevírá mezi nimi.

Manžety na rukávech jsou tuhé a nepoddajné.

Spodní díl se neupraveně bimbá kolem mých boků.

Omlouvám se všem mým košilím, blůzám a halenkám, ale…PROSTĚ TO NEJDE!

JÁ SI VÁS PROSTĚ NIKDY NEOBLEČU, POCHOPTE TO!

Abych nezapomněla…,

že si nemám šatník zbytečně plnit něčím, co má límeček a knoflíky.

Bazén

Manželova závislost, moje noční můra.

Nevím, jestli se tomu vůbec nechá říkat bazén. Jde o plastovou nádrž zakopanou v zemi o objemu necelých dvou kubíků a máme ji na chatě.
Takže spíš bazének pro odrostlejší děti. 

Vybudovali ho moji rodiče. Taťka pro něj ručně vyhloubil potřebnou jámu a bazén svařil z plastu. Filtrace byla zajištěna malým akvaristickým čerpadlem ponořeným do ručně vyrobeného plastového skimmeru. Čerpadlo vodu čerpalo do hadice zakopané kolem bazénu na jeho protější stranu. Tam byla nádržka ,,vystlaná“ molitany ze starých podsedáků. Mamka říkala, že tyhle molitany jsou nejhustší a zadrží nejvíce nečistot.
Nejspíš léta praxe...

Dokud moji rodiče na chatě přes léto bydleli, jakžtakž se dařilo udržovat vodu čistou. 

Mamka několikrát denně propírala molitanové filtry a téměř nepřetržitě síťkou vyrobenou ze starých punčocháčů vybírala napadané nečistoty. Když se objevila řasa, zlikvidovala ji troškou Sava. 

Nebyl to žádný křišťál, ale koupat se v ní dalo.

Chatu mi rodiče darovali a starost o bazén, tak plně přešla na mě s manželem. A udržet čistou vodu v bazénu o dvou kubících pouze během víkendu, je opravdu oříšek.

A tak jsme pracovali systémem pokus – omyl.

1. pokus – omyl

Nechali jsme zavedený filtrační systém, o víkendu vyprali filtry a aplikovali Savo.

Další víkend byla voda zelená.

Nefunguje!

2.pokus – omyl

Zavedený filtrační systém zůstal a nechali jsme si poradit od známého: ,,Bez kontroly PH vody a aplikování chemie na odstranění řas, vodu čistou mít nebudete.“

Tak jo. Stálo nás to asi tisíc korun, ale nakoupili jsme vše potřebné: PH Plus, PH minus, odstraňovač řas, chlorové tablety,  tester na zjištění PH a množství chlóru ve vodě. A profesionální síťku!  

A tak každý pátek, hned jak jsme přijeli, manžel otestoval PH vody.

,,Co tam vidíš, Jindřichu“, ptala jsem se hláškou z Pelíšků.

,,Dávam bolševikovi rok, maximálně dva“, odpověděl, když bylo PH v pořádku.

Pokud ne, jen se mračil a přemýšlel. A pak začala ta pravá alchymie.

Vyprat molitanové filtry, přidat potřebné PH, promíchat. Přidat odstraňovač řas, promíchat, vyprat filtry. A čekat do rána.

Fungovalo to do začátku naší dovolené. Voda byla křišťálová a manžel byl blahem bez sebe. Těšili jsme se, že se o dovolené budeme koupat, bylo vedro k padnutí. Když jsme se ovšem přijeli nastěhovat, voda byla zelená jak brčál. Celou dovolenou jsem do bazénu nevlezla, protože se ani za pomoci ,,všemohoucí“ chemie, které tam bylo snad už víc než vody, nepodařilo bazén vyčistit.

Nefunguje!

3.pokus – omyl

Nebo úspěch??

Manžel došel k závěru, že ta voda prostě nebude čistá bez pořádné pískové filtrace. Následovali hodiny dohadů, kdy já ji kategoricky odmítala z důvodu její vysoké pořizovací ceny a nákladného provozu. Na to, abych se v bazénu vykoupala třikrát za rok, protože jinak je voda na mě studená, nebudu investovat do drahého filtru.
Naskytla se však možnost, že si  pískovou filtraci zapůjčíme.

A tak jsem na zkušební provoz nakonec kývla.
Než se však filtr podařilo zprovoznit, stálo nás to dalších tisíc korun.

Od května letošního roku filtrujeme pískovou filtrací, manžel kontroluje PH vody a aplikuje chemii. Do poloviny července byla voda křišťálová, takže měl navrch. 

Rozčarování přišlo záhy, když jsme na konci července přijeli z dovolené a voda byla totálně zelená.  Manžel proto nakoupil další přípravek – projasňovač, s čímž jsem nesouhlasila se slovy: ,,Stejně už se do konce léta nevykoupeš, je chladno.“ 

Byl to víkend plný alchymie a špatné nálady a já se zařekla, že o bazénu už nechci slyšet ani slovo. Musím ale přiznat, že se mu nakonec vodu podařilo vyčistit a je opět křišťálová. Koupal se navzdory tomu, že teplota v bazénu měla jen osmnáct stupňů a venku byla zima, jen aby mě přesvědčil o tom, že investice za projasňovač nebyla zbytečná.

Jestli tento pokus bude opět omylem nebo úspěchem, teprve uvidíme…

Abych nezapomněla…,

že pokud se manžel do něčeho zakousne, nepustí se, ať to stojí, co to stojí!