Trampoty králíčka Ouška

   Králíček Ouško o své zoubky vždycky dobře pečoval. Pravidelně chodil ke svému zubnímu lékaři Péťovi, protože věděl, jak jsou pro něj zdravé zoubky důležité. Životně důležité. Bez nich by totiž nerozkousal mrkvičku ani seno, a to by potom bylo moc zlé. Proto nezanedbával preventivní kontroly a pravidelně na ně chodil.

Když ale jednou na takovou kontrolu přišel, přesto, že byl objednaný, ordinace zubaře Péti byla zavřená a na dveřích bylo napsáno: ,,Z důvodu vážné nemoci dočasně zavřeno.“

Králíček zklamaně odešel a pečoval o své zoubky s ještě větším nasazením. Nevěděl přece, kdy se pan zubař vrátí.

   Uplynuly měsíce, přešly Vánoce a již tomu byl rok, co byl Ouško bez svého zubaře. Jednoho dne se na dveřích ordinace změnil text oznámení: ,,Ordinace zubního lékaře trvale uzavřena, hledejte si nového stomatologa.“

Králíček byl zoufalý, bál se o své zoubky, a tak nelenil a okamžitě začal obvolávat všechny zubaře v okolí, kam si myslel, že je schopen doskákat. Ani jeden ze čtyřiceti šesti zubařů ho ale do péče nevzal, všichni mají pacientů nad limit, a tak mu alespoň někteří poradili, že se má obrátit na svou zdravotní pojišťovnu. Ta je prý povinna zajistit dostupnost zdravotní péče. Ouško si poskočil s vědomím, že má vyhráno a kontaktoval zdravotní pojišťovnu. Tam mu potvrdili svou povinnost zajistit dostupnost péče, ale tu prý splnili tím, že třikrát vypsali výběrové řízení, do kterého se bohužel nikdo, kdo by chtěl v Ouškově městě ordinovat, nepřihlásil. A nutit ostatní zubaře, aby přijali pacienta nad limit, bohužel nemohou, musí si to s nimi vyjednat sám. Ouškovi ale zapomněli říct, že je to právě pojišťovna, která tyto limity určuje.

   Zoufalý králíček s vidinou toho, že bude muset skákat sto kilometrů až do Prahy, se zachytil posledního stébla a zavolal na Českou stomatologickou komoru. Ale tam ho bez jakéhokoliv zájmu odkázali zpět na pojišťovnu. A to už si Ouško připadal jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce…

Svěřil se proto přátelům a známým, ale všichni na tom byli stejně. Kočička Mína, pejsek Punťa, koza Líza, prasátko Pašík i kravička Stračena se svým telátkem Bulíkem chodili také se svými zoubky k zubaři Péťovi.

   Jednou ale Ouško potkal svého dobrého kamaráda zajíčka Zoubka, kterého dlouho neviděl a vylíčil mu své trable.

,,Tak pojď k naší paní doktorce Verunce, ta tě určitě vezme,“ poradil mu Zoubek a dal mu na ní telefonní číslo. Ouško jí hned druhý den zavolal a domluvili se. Bude muset sice doskákat čtyřicet kilometrů od domova a veškeré ošetření si platit, protože paní doktorka nemá smlouvy s pojišťovnami, ale o svoje zoubky bude mít postaráno. A to je přece nejdůležitější.

   Králíček Ouško si po této zkušenosti moc dobře uvědomil, že jeho zdraví vlastně nikoho nezajímá a že se o něj musí postarat sám. A tak kromě zoubků začal více pečovat i o své tělo. Po práci šel vždycky na procházku nebo si zacvičil, začal papat více mrkvičky a přestal mlsat sušené banány a jablíčka, ve kterých je hodně cukru.

Co kdyby příště svou ordinaci zavřel i praktický lékař pro zvířátka…

Abych nezapomněla…

Dříve než nás spasí systém, budeme dávno bezzubí.

Když útočí bagr, pánská nemoc a kurz rychlopletení

Pondělí, 11.3.2019

,,Já jsem ale fakt do toho rádia nevolala,“ ujišťuji manžela, který tvrdí, že dnes na Frekvenci 1 nechávala babička Jindra zahrát vnučce Emě písničku od Michala Hrůzy, Pro Emu.

Asi nás tedy s Emičkou bude v Čechách víc. Možná bychom mohli založit klub, začít vybírat pětikorunu a uspořádat sraz.

Úterý, 12.3.2019

Jsem přesvědčená o tom, že třídění odpadu má smysl. Když jsem se ale dneska při mytí plechovky od tuňáka o ní řízla, bylo mi v tu chvíli srdečně jedno, jestli jí vzteky hodím do papíru nebo do plastů.

Středa, 13.3.2019

Když jsem se zhruba před třičtvrtě rokem nechtěla dělit s kosáky o právě dozrávající jahody a pečlivě jsem je překrývala ochrannou síťkou, netušila jsem, že na mou zahrádku jednou zaútočí daleko agresivnější nepřítel. Který nejenom že vyplení jahody, ale všechno živé, co tady za dlouhá léta vyrostlo.

Bagr.

Čtvrtek, 14.3.2019

,,Byly jsme u paní kadeřnice babi a ta měla dovolenou,“ vypráví Ema o tom, jak jí a Anežku vzala maminka do města ostříhat.

,,Tak jsme šly k druhé kadeřnici, ale ta zase měla tu pánskou nemoc. Tak s Áňou ostříhané nejsme.“

,,Pánskou nemoc?“ ptám se nechápavě, ale to už za sebou slyším dcery hlasitý smích.

,,Ale to bylo jinak, Emičko,“ vysvětluje maminka.

,,Tam bylo napsáno, že pánské je pro nemoc zavřené…“

Uff, už jsme se lekla, že na nás útočí nějaký nový pánský virus.

Pátek, 15.3.2019

Dalo by se říct, že je to součást mojí terapie. Ranní půlhodinka před začátkem pracovní doby, kdy můžu nakrmit svoji duši. Od bledulkového koberce, který jí dneska nabízím jako snídani při procházce botanickou zahradou se dokonce nemůže odtrhnout.

Sobota, 16.3.2019

,,Babi, a kolik hodin ti bude trvat, než mi upleteš tu vestu?“ ptá se mě Emička, když ji v proutěném košíku v obýváku najde nahozenou na jehlicích.

,,Hodně Emičko,“ odpovím. ,,Protože tu vestičku, kterou ode mě dostala Anežka minulý týden k svátku, jsem začala původně plést tobě, když ti byly dva roky.“

,,Aha“, řekne Ema zklamaně. ,,A nemohla by jsi babi plést rychleji?“

Neděle, 17.3.2019

,,Co to máš za kalhoty?“ ptám se mého muže, když se chystá do práce a obleče si rifle, které jsme na něm už dlouho neviděla.

Letmo přejede pohledem svůj outfit, rozhodí rukama a odpoví: ,,Já nevim…s nohavicema…“

Abych nezapomněla…

Když zahrada srovnána se zemí jest,

bledulkový ráj je pro duši křest.

Na miskách vah je spravedlivě dáno,

po smutném večeru, přijde šťastné ráno.

Letos nejspíš nezaseju, když je svět v rovnováze a jak jednou budu všudezdejší

Pondělí, 4.3.2019

Měly to být krůtí plátky s rýží basmati.

Vyšly z toho krůtí plátky s rýžovou kaší.

Někdy se to prostě nepovede.

Úterý, 5.3.2019

Den začíná na autobusové zastávce pohledem na východ slunce a pokračuje cestou do práce, kterou si záměrně prodlužuji kolem vodní nádrže. Těch pár minut, které mám k dispozici, než mi začne pracovní doba, strávím pozorováním vodní hladiny, která se ve větru rozpohybovala tak silně, že vlny naráží do břehu. Zhluboka se nadechuji a věřím, že dnešní den nemůže nic pokazit.

Ten pocit marnosti, který mě ale čeká večer, když přijdu domů, nelze ignorovat.

S každým kamenem z okrasné části mé zahrádky, který narychlo odstraňuji, s každou rostlinou, kterou vykopávám, s každou sazenicí jahody, kterou ze záhonu přemisťuji i s balem do nádoby, s každou dlaždicí a obrubníkem, který musí pryč…se ten pocit marnosti prohlubuje. Všechna moje práce je v háji. Každý kámen jsem musela vzít několikrát do ruky, než jsem ho usadila, každé rostlině jsem pečlivě vybírala místo. Teď vše leží na hromadě, část zahrady je zplanýrovaná a zeleninový záhon? Ten vezme za své až přijede technika. Havárie kanalizačního potrubí, které vede pod zahradami si totiž žádá okamžitý zásah.

Letos nejspíš nezaseju.

Středa, 6.3.2019

,,Hele babi, já nemám další zub,“ ukazuje mi Ema a poodhrne spodní ret.

,,No vidíš, a byla u tebe Zoubková víla?“ ptám se.

,,Byla a napsala mi dopis. Mami, řekni to ty,“ otočí se na maminku.

,,V dopise bylo napsáno,“ říká maminka. ,,Milá Emičko, podívej se na stoleček, máš tam dárek a příště si ukliď pokojíček, jinak si tady v tom nepořádku polámu křídlo.“

Údivem otevřu ústa a podívám se na Emu: ,,Vážně? A už jsi si ten pokojíček uklidila?“ zeptám se.

Ema zakroutí hlavou a odpoví: ,,Ještě ne, až mi vypadne další zub.“

Čtvrtek, 7.3.2019

Když musím dnes ráno vyřídit velmi nepříjemný pracovní e-mail, který mi tak trochu bere vítr z plachet, na chvíli zapochybuji o tom, jestli dělat svoji práci, jak nejlépe umím a snažit se vyjít zákazníkovi za každou cenu vstříc, je vlastně dost.

Pátek, 8.3.2019

Já to věděla!

Věděla jsem, že se ta špatná zkušenost z předchozího dne musí něčím vyvážit.

Po včerejší sprše nelichotivých poznámek se dnes na mou hlavu snáší od jiného zákazníka slova chvály, blahopřání k MDŽ a jako bonus…květina.

No není to fajn, když je svět v rovnováze?

Sobota, 9.3.2019

,,Mohla bych Tě poprosit, abys mi zítra až pojedeš pro tátu dojel do Neputovní pražírny pro kávu?“ ptám se svého muže, sedícího vedle mne na pohovce.

,,Já jsem tam chtěla dojít dneska, když jsme byli ve městě, ale nějak jsem na to zapomněla. Já mám tu hlavu nějakou pitomou,“ povzdechnu si. ,,Nevím, jak se chci dožít stovky, když v osmdesáti třeba už ani netrefím domu.“

On, aniž by zvedl oči od televize lehce pokývá hlavou a procedí mezi zuby: ,,Zase budeš všudezdejší.“

Neděle, 10.3.2019

Chápu, že po čtrnácti dnech náročné práce na Slovensku má nárok na drobné vrtochy, ale s jízlivou poznámkou, že z krůtího vývaru, který jsme měli dnes k obědu cítí peří, to opravdu přehnal.

Abych nezapomněla…

pán bude asi gurmán.

Kde je týdeník, jméno růže a špatný příklad

Pondělí, 25.2.2019

Je možné, že s padesátkou na krku člověk začne na těle cítit svaly, o kterých předtím netušil, že je má? Nebo je to tou bujarou oslavou spojenou s adrenalinovou hrou?

Úterý, 26.2.2019

Chvíli přemýšlím, jestli dceři řeknu, že je možné, že tentokrát týdeník asi fakt nevyjde, když mi ráno volá, že ho na blogu postrádá. Že ty přípravy na narozeniny a oslava samotná mi dala zabrat a nejspíš nenajdu energii na to, abych ho ještě dnes publikovala. Na poslední chvíli si to ale rozmyslím: ,,Neboj, dneska večer ho tam budeš mít,“ odpovím nejistě a pomalu si začínám v mysli třídit události za minulý týden.

Vždyť jak by to vypadalo, kdyby jeden týden života v roce, na blogu chyběl…

Středa, 27.2.2019

Poslední kousky dortů, zákusků a slaných tyčinek se dojídají a nastává čas setkat se s posledními gratulanty. Večeře, káva a pár drinků. ,,Tak na moje, holky,“ povzbudím své kamarádky k přípitku a sama usrkávám zázvorový čaj. Ten opar a bolest v krku totiž nebude samo sebou.

Čtvrtek, 28.2.2019

Když Bůh tvořil růži, chtěl dát světu něco výjimečného.

,,Stonek musí být dlouhý, aby krása květiny vyčnívala nad všechen plevel světa a pevný, aby se ve větru nezlomila.“ oznámil svým pomocníkům než se dal do práce.

,,Její okvětní lístky budou lehoučké jak andělská křídla a bude jich tolik, kolik jich žádná z květin dosud nemá. Vonět budou jemně, jak právě vyprané Ježíškovy košile a když naplno rozkvete, lidem se bude tajit dech.“ 

Vylíčil svou vizi Bůh a jal se skládat jeden okvětní lístek vedle druhého. Když byl s prací hotov a květ pevně seděl na stonku, spokojeně si své dílo prohlížel: ,,Tak co na to říkáš?“ zeptal se pyšně malého ďábla, který zrovna běžel kolem.

,,Kytek je všude dost!“ odsekl čert, letmo se dotkl květiny a než ho stačil Bůh odehnat, na jejím stonku naskákaly pichlavé trny. Když Bůh nad zkaženým dílem zrudnul vzteky, barva jeho tváře se odrazila v květu, který držel v ruce. 

A tak dal právě zrozené květině jméno růže.

Pátek, 1.3.2019

,,Dobrý den Petro, moc se omlouvám, ale dnešní sezení budu muset zrušit. Skolila mě nějaká viróza, ozvu se vám, až budu zdravá. Jindra“

,,Jindro, brzy se uzdravte, budu se na vás těšit. Petra.“

Sobota, 2.3.2019

,,Domů přijedu v šest večer a v neděli v šest večer odjíždím zase na Slovensko.“ Píše mi můj muž dnes ráno SMS.

Vzhledem k tomu, že jsem nemocná, doma není ani kůrka chleba natož maso, ze kterého by se nechalo něco uvařit a bude potřeba vyprat, usušit a vyžehlit pracovní věci, které si sebou přiveze, se mi zdá čtyřiadvacet hodin nějak málo…

Neděle, 3.3.2019

Někdy svým vnučkám asi nejsem nejlepším příkladem. Třeba dneska. Zatímco Ema si hraje na paní, která jde zrovna kolem s kabelkou přes rameno a mobilem v ruce a Anežka je ponořená do plastové bedny s hračkami, z níž postupně vyndává dřevěné kostky, já si jen tak ledabyle házím tenisákem o zeď. Že to asi nebyl ten nejlepší nápad mi dojde hned, jak Áňa vezme do ruky druhý míček. Nadšeně popojde k té samé zdi, od které se ten můj míč právě odrazil a opakovaně s úsměvem na tváři ho na ní zblízka hází. A protože moje dcera nemá doma žádný pokoj před rekonstrukcí jako my, a tudíž by se jí nová Anežčina zábava nemusela líbit, když vstoupí do pokoje, raději dělám jakoby nic.

A svůj tenisák dětinsky schovávám za zády.

Abych nezapomněla…

,,Vůně růže nám dává zapomenout na trny.“

Valeriu Butulescu

Ema (g)losuje

 ,,Tak to jsem ráda, že jsi vylosovala zrovna tuhle paní, Emi. Ta je hrozně fajn.“ 

Dovolím si komentovat Emči šťastnou ruku pro Helenu z blogu Sincerely Helena, kterou měla při losování výhry, svícnu na čajové svíčky.

,,A proč je fajn, babi?“ překvapí mne svou otázkou Ema.

,,No asi proto,“ řeknu po chvíli, ,,že se tak narodila…“

Ema uznale pokývá hlavou a automaticky znovu zaboří ruku do ,,osudí“. 

A tak ji zcela neplánovaně dovolím vylosovat ještě jedno jméno.

Díky Emičce tak druhý svícen od nás dostane…Katka z blogu U nás na Šumavě.

   Gratuluji děvčata a poprosím vás o vaše adresy na můj email:

abych.nezapomnela@gmail.com. 

   Zároveň děkuji všem zúčastněným, Ema losovala z dvaceti dvou komentářů pod příspěvkem Padesátkrát a stále poprvé, hrozně ji to bavilo, ale bylo na ní vidět, že má trému.

Je to přece jenom velká zodpovědnost, takové losování…

Abych nezapomněla…

,,Nauč se vyhrávat, prohrát umí každý blbec.“

Charles Bukowski