Příběh obyčejného pondělí

Pondělí, 29. ledna 2018

Vladimír Jiránek, Běžte a milujte se

   Ve čtyřiceti pěti letech si dělat těhotenský test se může zdát pro některé mladší ženy poněkud úsměvné. Možná, ale Renatě, která se ještě před několika dny užírala myšlenkou na případné těhotenství, do smíchu zase tolik není. Je si vědoma toho, že pokud test vyjde pozitivní, nastane situace, kterou bude muset řešit.

Dlouhé debaty s partnerem, probdělé noci a lékařské konzultace ohledně těhotenství v pokročilém věku, ale naštěstí nejsou potřeba. Test zabarví pouze jednu čárku a Renata si tak ke svému gynekologovi jde pouze pro potěšení. Ehm, pro injekci. Potěšení má z dobré zprávy, těhotenství se nekoná. Jméno Karolínka, které mezitím Renatin přítel Standa vybral pro případného potomka, tak musí nalézt uplatnění v jiné rodině.

     Třeba taková Lenka by klidně ještě jednu holčičku mít mohla. Sice už by to byla třetí, ale děvčátka by určitě byla šťastná, že mají sestřičku Karolínku. Maminka by už ale nejspíš neměla tolik času činit významné objevy v učebnicích lucemburštiny, týkající se nepoužívaných názvů měsíců. Otázkou je, jestli takové objevy vůbec k něčemu jsou a jestli, jak se domnívá, je ocení alespoň ti hipsteři.

     Zdenka se patrně za hipsterku nepovažuje, ale jelikož je tvořivý člověk a používá slova jako třeba ajťák, leckdo by jí toto označení mohl nedopatřením přiřknout. Nicméně slova třeťáka, které si vyslechne u doktora:,,My jsme jiná generace, dospělí jsou komplikace“ , si nebere osobně a upřímně se nad nimi i s Naty pobaví. Ukončení studia Naty ve stávající škole je pak již jen formalita, která jim náladu nezkazí.

     Když nemůžeme v noci spát, nastává vnitřní souboj. Ležet a koukat do stropu nebo vstát a jít něco dělat?  Ála to druhé okamžitě zavrhuje. Buchet už se při nespavosti v noci napekla dost. A navíc jí dnes ráno přiveze syn nemocného Jonáška. Jaké je ale překvapení, když ráno z auta vylézají marodi dva. Neohlášená Amálka spolu s Jonáškem koukají na pohádku, nevyspalá babička klimbá v křesle a v jejím odkrveném mozku se začne odvíjet příběh: Babička spí a s hlavou sesunutou na poprsí spokojeně oddychuje. Děti, kterým skončila v televizi pohádka a začínají se nudit, se zvedají z pohovky a šmejdí po bytě. Zalíbí se jim vystavené svíčky, a tak je berou do svých ručiček. Jsou sice ještě malé, ale už vědí, že svíčky mají hořet. Jonášek se tedy vypraví do kuchyně najít zápalky. Když je přinese do obývacího pokoje, Amálka radostně zatleská ručkama. Jonáš zapálí jednu svíčku, ale jak se zalekne otevřeného ohně, upustí ji, a ona se hořící zakutálí k oknu. Když vzplane záclona, která sahá skoro až k zemi, babička se probouzí.

Ve skutečnosti Alenku probere příchod jejího muže a s úlevou, že to byl jen letmý sen, utíká do kuchyně připravit oběd. Probdělou noc si tak vynahrazuje tříhodinovým odpoledním spánkem s nemocnými vnoučaty.

     Blondýna nemá polobdělé sny o hořícím pokoji, ale o létání. Vědomí toho, že ji nic po operaci, kterou před pár dny prodělala, nebolí, ji navodí takovou náladu, že má pocit, jako by se vznášela. Přispívá k tomu i slunce, prostupující modrým nebem. Zpátky na zem ji okamžitě dostává nepříjemný fakt. Vyšlápnuté hovno. Na kontrolu k lékaři s exkrementem na podrážce? No což zbývá Blondýně? Ze všech sil se snaží na trávníku dostat ze vzorku obuvi co nejvíce toho smradlavého sajrajtu. Lékařce se s tím samozřejmě nepochlubí, za to musí s pravdou ven o horečce sobotní noci. Ne TÉ Horečce sobotní noci, kde Travolta  tančí a ženy a dívky mu leží u nohou. Ale o té její opravdové, virové. 

     K lékaři se ale nechodí pouze s virózou. Občas je potřeba nabrat krev a laboratorně ji zkontrolovat. To vše na lačno a bez ranní kávy. Marta jde na odběr společně se svým mužem. Dva lidé, dvě žádanky. Možná to způsobuje rychlost, s jakou jsou postupně voláni do ordinace, možná absence ranní dávky kofeinu. Každopádně se Marta díky záměně žádanek nechtěně vydává za manžela. Zdravotní sestra se však nenechá nachytat a s otázkou ,,Vy jste Dušek?“ ji žádanku vrací. Kdyby totiž k záměně skutečně došlo, mohlo by se stát, že odpolední činnosti na rekonstrukci koupelny by se musela ujmout Marta a její muž by si naopak liboval, jak nemusí uklízet, když je v domě díky rekonstrukci stejně nepořádek.

     Když se Dáša ocitne díky služební cestě u Sázavského kláštera, neodolá touze si ho vyfotit. Kéž by mohla alespoň na chvilku dovnitř, na nádvoří. Brána je však zavřená. Fakt, že je pondělí, a ještě k tomu leden, dává jasně najevo, že to není úplně v nepořádku. Ale když něco hodně chceme, tak se to splní. A Dáša asi dovnitř chce opravdu hodně, protože se za branou objeví člověk, který se chystá odejít z kláštera do města. A protože je to žena činu, požádá ho o pár minut jeho času. O pár minut, které potřebuje k tomu, aby nasála atmosféru a pořídila pár dokonalých fotek.

     ,,Tak fajn. Je pondělí, na tento týden mám všechno nachystané“, rekapituluje své týdenní povinnosti Helena. Současně si ale s hrůzou uvědomí, že se zavázala celý svůj prožitý týden popsat do týdeníku. Možná z toho má trošku obavy, ale ke konci dne obavy pomalu mizí. Zvlášť když ji dokonale rozptýlí Dabing street v Dejvickém divadle. Pan Preiss možná v této hře nechce říkat sprostá slova, ale Helenka se patrně při psaní týdeníku nějakému tomu peprnějšímu slůvku neubrání. 

      Diana sprostá slova použít nemusí. Její plánovaná pracovní schůzka totiž dopadne nad očekávání dobře. Aby taky ne, když své mužské protějšky ,,uplatila“ upečenými šneky z listového těsta. Úspěch si ale jistě zaslouží i svými vyjednávacími schopnostmi. Škoda, že její odpolední plány na hodinu fit baletu nevyšly, ale tak zase může v klidu přichystat rodině večeři. Segedínský guláš však podává s chlebem, a to se zrovna s velkým nadšením neshledává. Knedlíčky by nebyly? Večer ještě stihne nazdobit pár baletních kostýmů a pak už hurá do postele plnit manželské povinnosti. Nebo kdo jí to vlastně pod peřinou jazýčkem olizuje tu ruku?

     Není od věci si před návštěvou Úřadu práce zajít na kosmetiku jako Danka. Pracovnice za přepážkou pak na první pohled vidí, že o sebe žena dbá a třeba potom přistrčí nějaký ten lepší flek. Lednové výprodeje lákají svými mega slevami, a protože dosud Danka ještě žádné nestihla, rozhodne se zajít do obchodu rovnou z pracáku. Jaké překvapení, když tam na ní čeká svetřík, který si vyhlédla už před časem. A teď je za babku. Nadšení ze svetru trochu opadne starostí o Bertíka, který si na Aikidu zvrtnul nohu a s večerem doléhá na Danku velké vyčerpání. Ona se domnívá, že se tak děje vlivem Bertíkova úrazu, ale ruku na srdce, kdo by nebyl po takovém maratónu kosmetika – pracák – výprodeje – úraz, vyčerpaný.

     Marcela má ale dnes pocit naprosto jiný. K nezaplacení! Dnes totiž dělá jinému člověku radost. A to se počítá! Upečený dort a ručně pletené ponožky předává i s políbením a s uspokojením pozoruje radost, která se zrcadlí ve tváři obdarovaného. A protože co dáváš, vrátí se ti zpátky, pocítí tu radost Marcela na vlastní kůži. Vždyť už ráno, kdy ji kromě čtyřnohého chlupáče Charlieho vytahuje z postele i slunce, je ve znamení těšení se na jaro. 

     Obětovala tomu neděli, zrušila naplánovaný turistický výlet. Jenom aby mohla pracovat na rozepsaných článcích. Henrieta má dnes v úmyslu publikovat své včerejší dílo. Recepty jsou připraveny, teď už zbývá jen vybrat ty nejlepší fotky. Zjištění, že fotky nejsou v počítači na svém místě Henrietu mírně rozladí, ale je jí jasné, že jestli jsou zařazené jinde, nepřesunul je tam nikdo jiný, než ona sama. Jenomže ty fotky nejsou nikde! No tak to bychom měli…takže nezbývá, než recepty znovu uvařit, nafotit, sníst a pak můžou jít na blog. Jestli ovšem fotografie zase někam záhadně nezmizí.

     Fakt, že alespoň jeden den v týdnu je Zdenička k nepoužití, bere tato žena prostě tak, jak to je. Neláme nic přes koleno a oddá se odpočinku. Kdo by také po noční směně nezalezl alespoň na půl dne do peřin…

     Stáně by se také možná líbilo ležet doma, ale její pracovní vytížení v posledních týdnech jí to rozhodně nedovoluje. I dnes přichází z práce domů poměrně pozdě, a to ji ještě čeká příprava večeře, na kterou se její muž už těší. No nic, dneska to bude rychlovka. Sotva začne s přípravou, manžel je odvolán do práce na mimořádnou noční směnu. A protože nečeká ani na večeři, na Stáňu zbudou obě porce toustů s česnekovou pomazánkou. Ještě, že nebude večer koho líbat…

     Voláme si, když něco potřebujeme, voláme si, když je něco k řešení. Kdo z nás volá tomu druhému, jen tak? Třeba jen proto, že je krásný den? Zuzka má to štěstí. Její dcera, kousek od domova sdílí momentální radost z krásného dne se svou matkou. Co je víc?

     Špatná noc a časné probuzení malého Šimona vyvolá v Ilonce dojem, že celý den se bude odvíjet ve stejném duchu. Jenomže překvapilo nejen počasí, které, ač je leden, se podobá tomu jarnímu. Překvapením je i pohodový pracovní den, který uteče jako voda. Večer se tak Ilonka může věnovat svému letos prvnímu příspěvku na blogu. A pak že to pondělí nebude stát za nic…

     Opačnou zkušenost má bohužel z dnešního pracovního dne Míša. Smutno a nevlídno ještě umocní pocit marnosti, který jí přivede na myšlenku, že už ve stávajících podmínkách nechce pracovat. Naštěstí má vedle sebe člověka, který ji dokáže podpořit a přesvědčit ji o tom, že v rodinném kruhu, s dobrou kávou, bude líp. Manžel k nezaplacení.

Abych nezapomněla…

tímto se příběhy sedmnácti žen a jednoho lednového pondělí propojují.

Proč slunce neovládá geometrii, jako ženská a Pálavu za sekanici.

Pondělí, 19.3.2018

Na Josefa mínus osm?

To je dost, ne?!

Co to tam nahoře děláte, sakra?!

Úterý, 20.3.2018

Někdy je v životě prostě potřeba udělat rozhodnutí.

Zvlášť, když se již tak dlouho nerozhodně rozhoduji.

Dnešek rozhodně nerozhodným nebude.

Protože to rozhodnutí dnes rozhodně padne!

Středa, 21.3.2018

,,Když si na nás Slunce posvítí z jiného zorného úhlu, je tu jaro.“

Valeriu Butulescu

Slunci asi geometrie moc nejde. Nějak pořád nemůže najít ten správný úhel.

Čtvrtek, 22.3.201

,,Babi, kde je děda?“ ptá se Emička, když zaslechne mého muže přijít domů z práce, ale v předsíni ho nenajde.

,,Děda šel do sprchy Emi, proč? Co jsi mu chtěla?“ zeptám se.

,,Chtěla jsem ho pomazlit jako ženská,“ odpoví Ema a začne se nakrucovat.

,,Jako ženská?“ divím se. ,,A jak to je, prosím tě, jako ženská?“

,,No pšece takhle…“ zkříží ruce na prsou, dlaněmi si sáhne na lopatky a v pase se protočí ze strany na stranu.

Pátek, 23.3.2018

,,Co kdybychom letos prožili velikonoční svátky jinak?“ navrhuji manželovi.

,,Co když letos nebudu uklízet, vařit ani péct, a na Velikonoce prostě zmizíme pryč?

Třeba konečně na tu Moravu?“

,,To jako, že nebude sekanice?“ zhrozí se můj muž.

Slyšel on vůbec, že mluvím o našem dlouho plánovaném výletu na Pálavu?

Na TU Pálavu, o které sním už celý rok?

Vážně přemýšlí jenom o tom, že nebude mít letos sekanici, po které je mu stejně každý rok blbě, protože se jí přejí?

A co když by přece jen víkendový pobyt na jednom z nejkrásnějších míst Česka vyměnil za kus buchty s uzeným?

Radši mu ji v týdnu upeču, člověk nikdy neví…

Sobota, 24.3.2018

Ráno zadělat na mazance, naplnit pračku, zapnout myčku, dojet na nákup, dát si v kavárně kávu, vybalit nákup, vytvarovat mazance, uvařit oběd, pověsit prádlo, upéct mazance, uklidit myčku…

Taková normální sobota.

Neděle, 25.3.2018

,,Dobrý den“, pozdravil malý princ.

,,Dobrý den“, řekl obchodník

Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň.

Když člověk jednu polkne nemusí týden pít

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník.

„Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

„Co kdo chce...“

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Antoine de Saint - Exupéry

Abych nezapomněla…,

nechtějme více času. Naučme se hospodařit s tím, který máme.

Dobrý den a na shledanou, i Emy mají své dny a hodina angličtiny

Pondělí, 12.3.2018

Hned jak ráno vstoupí první zákazník a řekne: ,,Dobrý den“, okamžitě mi naskočí příhoda, kterou v sobotu na rodinné oslavě vyprávěla Emiččina druhá babička:

,,Dobrý den“, pozdraví sousedka do okna Emičky babičku, zatímco děda jde otevřít branku.

,,Dobrý den, dobrý den“, odpoví babička i Ema, která je v okně s ní.

,,Ty jsi ale šikovná holčička, jak umíš hezky zdravit…“ chválí sousedka Emču.

,,No,“ odpoví Ema. ,,A to umím žíct ještě na shledanou“.

,,No to ti věřím, ale já tady s dědou nejdřív potřebuju něco vyřídit…“

Úterý, 13.32018

,,Tak co ti koupím za rybu?“ Ptá se mě v neděli po obědě táta, možná s pocitem vděku za to, že mu každou neděli vařím, a ještě mu zabalím s sebou domů.

,,Co bys kupoval? Nic!“ Odpovím rozhodně.

,,Tak já ti koupím lososa“, trvá na svém otec.

,,Tyjo…toho bych si dala“, nechám se zlákat. 

A tak, když mi dneska přinese krásný chlazený filet, opravdu si ho s chutí dám. 

S bulgurem a řapíkatým celerem.

Středa, 14.3.2018

Scéna v autě, scéna v obchodě, scéna doma.

Jak se z anděla stane naštvaná, umíněná a nesnesitelná čtyřletá holka v přímém přenosu.

I Emy mají své dny.

Čtvrtek, 15.3.2018

O tom, že se dá řapíkatý celer pěstovat doma jsem před pár dny ještě neměla ani tušení.

Dnes se raduji z prvního čerstvého výhonku a počítám drobné kořínky.

Možná, jednou, někdy, z toho bude řapíkatý celer ke sklizni.

Pátek, 16.3.2018

Tak nevím…mám to ignorovat a jet si po svém?

Mám nadále kupovat jarní dekorace, plánovat setí zeleniny a připravovat nádoby na balkónovou květenu?

Mám pokračovat v jarním úklidu domácnosti?

Nebo se mám zahrabat do deky a počkat, až přijde opravdové jaro!

No, každopádně dnes opět beru zimní boty, čepici a rukavice.

Sobota 17.3.2019

Na plese jsem byla naposledy před dvěma roky a dvanácti dny. V tento den, kdy tanec, zábava a smích měli být tím, na co nikdy nezapomenu, osud krutě zamíchal svými kartami. Tehdy se z toho hroutím a zařeknu se, že to je poslední ples v mém životě.

Dnes ale již vím, že je všechno tak, jak má být.

Proto leštím podpatky a chystám šaty na večer.

Neděle, 18.3.2018

,,Dědo, já ti žeknu barvy těch vajíček anglicky“, říká Ema, když bere do ruky barevná vajíčka z dekorace na jídelním stole.

,,To je green, yelow…a jak se anglicky žekne fialový, dědo?“

Neslyším odpověď, proto ji volám z druhého konce bytu já: ,,Není to violet, Emičko?!“

,,Violet?“ zamyslí se Ema. ,,To ne  babi, violet je to francouzsky, já myslím, že anglicky je to fial“.

No a pak že na to ta holka nepřijde…

Abych nezapomněla…,

,,Osud míchá karty a my s nimi hrajeme."

Arthur Schopenhauer

Terapie 7 dní, 7 fotografií

K fotografování mám díky tátovi blízko už od dětství. Tehdy mu závidím jeho fotoaparát a on mně občas bere s sebou do tmavé komory. Ve vývojce vyvolává černobílé fotografie a já pozoruji, jak z bílého papíru postupně vystupují obrazy a dostávají reálnou podobu. Mokré fotografie pak rozvěšuje na šňůry natažené přes celou místnost, kde se suší na kolíčkách, podobně jako prádlo. 

Když jsem větší, svůj foťák mi táta dokonce několikrát půjčí. Třeba na školní výlet nebo na parkurové závody. Neskutečně mně to baví a s fotoaparátem v ruce si připadám děsně důležitá.

Tehdy si na chvíli usmyslím, že budu fotografkou.

Sílu slova si uvědomuji teprve nedávno. Ale tvrdý dopad na mě má už před lety.

Když někdo vysloví, že moje fotky nejsou dobré, uvěřím.

Jsem mizerný fotograf!

Od té doby postrádá mé focení vášeň. Nefotím, pouze zvěčňuji.

Vždyť stejně ty fotky za moc nestojí.

Ta síla slov, které jednou někdo vyřknul je ve mně dosud.

Nic nejsou platné pochvalné komentáře na blogu, nic nezmůže opakované uznání.

Možná chci tu sílu slova konečně prolomit.

Třeba se mi to povede díky fotografické výzvě, kterou vyhlásila Dáša na svém blogu.

Možná je to moje terapie.

Terapie 7 dní, 7 fotografií.

Den první

Neudělám nic zvláštního, neudělám nic navíc. Plním si pouze své pracovní povinnosti a volám zákazníkovi, že má dnes přistavit své vozidlo k opravě.

Přesto obdržím voňavou pozornost.

Mýdlo, vločku, která připomíná končící zimu, ale v dlani se nerozpouští.

Den druhý

Nedávno se syn ptal svého kamaráda: ,,Proč nepoužíváš chytrý mobil?“

,,Abych po sobě nezanechal digitální stopu“, odpověděl pohotově.

Tak snad po sobě zanechá alespoň tu životní.

Den třetí

A což takhle být alespoň jeden večer v týdnu bez počítače?

Den čtvrtý

,,V tmavých jeskyních našich myslí, sny stavějí svá hnízda z pozůstatků dne.“

Rabíndranáth Thákur

Den pátý

Toužím míti retro fotku,

proto najdu maringotku,

kde dávno nikdo nebydlí,

jen rez tady má obydlí.

Den šestý

Ježíšikriste! 

Kdo říkal, že neumím fotit v noci?

Den sedmý

Možná, že klíč k životu je tenhle malý, nenápadný klíček. Třeba pohankový.

Abych nezapomněla…

,,Každý den je jen jednou za život“.

Neznámý autor

Jak mít vejce za krkem, indiánka prostě počká a já přece nechrápu

Pondělí, 5.3.2018

Možná jsem troufalá, možná si potřebuji něco dokázat.

Možná si chci vyzkoušet trochu jiný pohled na svět, odreagovat se od všedních povinností.

Možná se chci prostě jen pobavit.

Dnes začíná fotografická výzva, kterou vyhlásila Dáša na svém blogu a já jdu do toho spolu s ostatními.

Jde se fotit!

Úterý, 6.3.2018

Když na poště Emička smutně říká babičce, že jí maminka nechce koupit líhnoucí se kuřátko, babička ho koupí.

Když Emička rozhodne, že kuřátko se bude líhnout u babičky doma, babička naplní sklenici vodou a vejce do ní ponoří.

Když si Emička při odchodu domů chce přece jenom vzít vajíčko s sebou, babička netuší, že i se sklenicí plnou vody.

To by měl asi tatínek vejce i s nevylíhnutým kuřetem, a dvě stě padesáti mililitry vody, v autě za krkem dřív, než by dojeli na konec ulice.

Středa, 7.3.2018

My čekali JARO a ona přišla ZIMA!

Doma kvetou hyacinty a venku padá sníh.

Čtvrtek, 8.3.2018

Jak to, že jsou indiáni tak zdraví? Zeptali se jednou Mnislava Atapany Zeleného.

,,A proč by vlastně nebyli zdraví,“ odpověděl. ,,Když jedí čerstvé a zdravé jídlo, ráno něco chytí, mají to k obědu. Pěstují rostliny na půdě, která je tisíc let bio, pijí čistou vodu a nemají stres.

Neustále se usmívají, chodí do lesa. 

Manželka mu neřekne, teď hned jdi a přines mi kapybaru. Prostě počká, až ji muž přinese.“

No jasně, muž přece ví, co má dělat. A taky to udělá!

Není třeba, abychom mu to my ženy každých půl roku připomínaly.

Pátek, 9.3.2018

,,Babi to je príma, když jsme tady jen my holky, viď?!“ Říká Emča, když se u nás doma chystá večer do postele.

,,No to je“, usměju se.

,,No, právě že když jsme tu samy holky a není tady děda, tak nás nikdo nebude budit krápáním,“ pokračuje Ema.

,,Babi? Doufám, že ty nekrápeš, protože to bych se opravdu moc nevyspala“

,,Ne, Emičko, neboj, já nechrápu“, odpovím nejistě a raději se začtu do pohádky na dobrou noc.

Sobota, 10.3.2018

Když dnes, s mírným zpožděním, dostanu k MDŽ od syna keramického zajíce, mám velkou radost.

Když s taškou, ve kterém si zajíce odnáším, klepnu o schod, zajíc přijde o kousek ucha.

Že jsem si ho radši nestrčila do kapsy.

Neděle, 11.3.2018

Že moje dnešní neděle nebude od slova NEDĚLAT, je mi jasné hned ráno, když se mi ještě v posteli honí hlavou všechny možné činnosti, které chci za dnešek stihnout.

Energii k nim mi dodává i slunce, které se od rána dere do oken.

Ať počítám, jak počítám, časově mi to ale pořád nevychází.

I neděle má totiž jen dvacet čtyři hodin a z toho bych ráda sedm hodin prospala.

Bude to těžká volba, ale z plánovaných činností budu muset slevit minimálně na polovic.

Abych nezapomněla…

,,Až poslední strom odumře, poslední řeku otráví a poslední rybu uloví, teprve pak si uvědomí, že nemohou jíst peníze“.

Staré indiánské přísloví

Když chybí narozeninový den, tirácké rizoto a hlavně to nepoplést

Pondělí, 26.2.2018

,,Jo mamko, to ti musím říct“, říká mi v sobotu můj syn.

Tuhle už jsme s Amálkou večer neměli co číst, tak jsem v mobilu otevřel tvůj blog a četl jí z něho…“

Cítím, jak se mi v očekávání a částečně s obavou, co bude následovat, pootevírají ústa.

Asi bych si měla na blogu dávat větší pozor na přisprostlé výrazy, když týdeníky ,,čtou“ i děti.

Naštěstí si četli pouze o Emičce a o tom, jak Amálka vyhlížela Zoubkovou vílu.

A té malé se to fakt líbilo!

Úterý, 27.2.2018

,,Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš.

Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z ní vzešly

Otrávil jsi vodu, teď ji piješ.

Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ.

Tak už se proboha zastav člověče, nebo tady končíš!“

Jan Hnízdil

Středa, 28.2.2018

,,Hele, kdy vůbec bude  Anežce devět měsíců?“ Ptá se mně dcera.

Přemýšlím, jestli si dělá srandu nebo mně zkouší, a tak začínám počítat.

Dvacátého devátého května…červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec, leden, únor…

A jo! Ono není dvacátého devátého února!

Kdy tedy bude Anežce devět měsíců???

Čtvrtek, 1.3.2018

,,Babi, pojď si vymalovávat“, naléhá Ema, když vybaluji v kuchyni nákup.

,,Emičko půjdu, ale nejdřív musím uvařit večeři!.

,,To ne! Pojď hned!“ Trvá na svém Emča.

,,A ty nemáš hlad?“ Ptám se jí.

,,Mám. Tak poprosíme dědu,“ navrhuje.

,,A o co, aby si šel s tebou vymalovávat?

,,Ne babi. Pšece aby uvažil večeži!“

,,No tak to teda nevím, holčičko, to bysme asi měli tirácké rizoto, protože děda nic jiného uvařit neumí.“

Pátek, 2.3.2018

Jméno Anežka vyznává tradiční hodnoty, je jménem pro nevinnou dívku. Vyzařuje čistotu a nevinnost.

Anežka je ryze ženským jménem, nemá svůj mužský protějšek.

Domácky se může Anežce říkat také Anna, Áňa či Aňa.

Pro Emičku je to Áňa.

Pro mě je to Anýsek, Áňa a Andulka. Ale PSST! Andulku nesmí slyšet maminka.

Tak všechno nejlepší k tvému prvnímu svátku, holčičko! 

Sobota, 3.3.2018

,,Neuvařila bys mi do termohrnku kafe, prosímtě?!“ Žádá mě můj muž, když ráno odchází na výpomoc k synovi.

,,Tři lžičky kafe a dva centimetry mlíka. Děkuju“, přidá instrukce.

Hlavně, abych to nepopletla…Jak to říkal? Tři lžičky mlíka a dva centimetry kafe?

Neděle, 4.3.2018

S odchodem tuhých mrazů a příchodem slunce se ve mně probouzí touha obklopit se květinami.

Dalo by se říct, že mám květinový záchvat.

Nejen že vletím do Baumaxu a ulovím tam z mizerného výběru alespoň jednu pokojovku a kaktus, ale paseku udělám i u dcery doma.

Když jí z jednoho květináče dlabu odmladek i s kořínkem a z druhého trhám stonek k zakořenění, můj muž jenom kroutí hlavou.

No jo, záchvat je holt záchvat.

Abych nezapomněla…,

Když ti radost kytka dělá,

tak se tomu oddej zcela.

Kupuj, sázej, přesazuj,

krásu květin obdivuj!

Zeleninové ragú

Ragú je pokrm z nadrobno nakrájeného dušeného masa, vnitřností nebo výjimečně i zeleniny.

Podává se s hustou pikantní omáčkou, která je výsledkem pomalého dušení.

Tak teď vlastně ani nevím, jestli jsem připravila ragú nebo jen prostě dušenou zeleninu.

A ono je to vlastně nakonec úplně jedno. Důležitý je výsledek a ten pro mě i bez masa rozhodně stojí za to. 

Na dvě porce potřebuji:

1 menší pórek

2 menší mrkve

½ fenyklu

2 řapíky celeru

300g hlívy ústřičné

1 lžička sladké papriky

1 lžička kari koření

sůl, pepř

500ml vody

kousek másla

½ lžíce olivového oleje

Pórek a mrkev nakrájím na kolečka, fenykl a řapíkatý celer na kostičky. Z hlívy odřežu nohy, a hlavy pokrájím na kousky. Na pánvi rozehřeji asi dvou milimetrový plátek másla spolu s olivovým olejem. Tuk je jen pro chuť, ne aby se v něm zelenina smažila. Přidám pokrájenou zeleninu a chvíli opékám. Když začne pouštět šťávu, směs přiklopím poklicí a nechám dusit. Když se šťáva vydusí, podliji vodou a pokračuji v dušení, dokud není mrkev měkká na skus. Ostatní zelenina změkne o chvilku dříve, ale to ničemu nevadí, právě na opak. Zeleninové ragú podávám s vařenými bramborami, výtečné to bude ale i s rýží nebo bulgurem.

Zdravě – levně – rychle – chutně

Zdravě:

Směs zeleniny je zdravá sama o sobě, za zmínku možná stojí hlíva ústřičná a fenykl, který jsem jako zeleninu objevila nedávno a naprosto mne svou chutí okouzlil.

Hlíva ústřičná – obsahuje velké množství bílkovin, asi osmnáct mastných kyselin, vitaminy skupiny B, C a K. Z minerálních látek obsahuje především draslík, železo, fosfor, ze stopových prvků selen, zinek, bor a jód. Hlíva proto příznivě působí proti rakovině, kardiovaskulárním chorobám, astmatu, artritidě, osteoporóze i zánětům. Hlívu ústřičnou můžeme koupit i jako potravinový doplněk v kapslích, ale z nich tak dobrý oběd neuvaříme. Nehledě na přidané chemické látky, které se při výrobě potravinových doplňků používají.

Fenykl – Už staří Řekové používali fenykl jako lék proti trávicím potížím, k léčbě ledvin a jater. Je bohatý na obsah draslíku, vlákniny, kyseliny listové, vitamínů A a E. Fenykl podporuje činnost střev a tím pomáhá proti nadýmání. Fenykl také léčí překyselený žaludek, má močopudný a detoxikační účinky a zmírňuje zánětlivé procesy v organismu.

A pozor, fenykl též působí jako afrodiziakum, tudíž zvyšuje sexuální apetit.

Levně:

Hlíva ústřičná pokrm mírně prodražuje, ale její vůně a chuť v pokrmu rozhodně stojí za to. Ostatní zelenina jsou už opravdu jen korunové položky.

Jedna porce i s přílohou mně vyšla zhruba na 40,- Kč, což si myslím, že si čtyři plné lžíce ještě zaslouží.

Rychle:

Tato večeře byla opravdu během chvilky připravená, nejvíce zdržuje vaření brambor ve slupce. Pokud si ale zeleninové ragú dáme s rýží nebo bulgurem, spoustu času ušetříme. Kvůli vaření brambor jsem nucena jednu lžíci vyprázdnit.

Chutně:

Já jsem si pochutnala moc. Kombinace hlívy, fenyklu a řapíkatého celeru zajistila jídlu skvělou chuť, a tak nebylo potřeba žádných dochucovadel. A což teprve ta vydušená šťávička…mňam!

Tudíž, čtyři lžíce ze čtyř!

Abych nezapomněla…

nějaké nápady jak ještě připravit fenykl?