Prostě to oprav, záchrana krásných očí a Copperfield klíčovou dírkou

Pondělí, 22.5.2017

Je to další zkouška nebo to myslíš vážně?

Opravdu jsou ty komplikace s těhotenstvím mé dcery nutné?

Já ale nechci mít strach!

Prostě to oprav, prosím!

Úterý, 23.5.2017

Jít k zubaři, když nic nebolí, je vlastně pohoda.

Paní, sedící naproti mně v čekárně, ale takovou pohodu evidentně nezažívá.

Zarudlé oči a ruka na levé tváři napovídá, že její noc byla nejspíš hodně krušná.

Středa, 24.5.2017

I když sladké moc nejím, zmrzlina Schwarzwald s višněmi a čokoládou mi právě v tuto chvíli připadá jako to pravé na oslavu.

Na oslavu v nejlepší kavárně ve městě.

Na oslavu toho, že výsledky naší dcery jsou v pořádku.

Čtvrtek, 25.5.2017

Hned po žirafách mají ty nejkrásnější oči na světě.

Jejich bílé zadečky, které jak odrazky svítí na dálku nám oznamují, že jsou nedaleko.

I když jsou to od přírody plachá zvířata, často jim jejich důvěra v člověka dovolí, nechat se ochočit.

Moje jedinečné setkání s mladým srnečkem v dětství způsobilo, že se tito tvorové stali mojí srdeční záležitostí.

Proto jsem podepsala!

Děkuji Dý, která mi k tomuto kroku byla prostředníkem.

Pátek, 26.5.2017

Jelikož je můj muž po úrazu stále doma, chodí spát podstatně později než já.

,,V noci jsem Tě ani neslyšela přijít“, říkám mu dnes ráno.

,,Prolezl jsem klíčovou dírkou“, odpovídá pohotově.

Tak to vysvětluje i to, proč se věci v kuchyni záhadně přemísťují ze svých obvyklých míst na místa jiná.

Můj Copperfield…!

Sobota, 27.5.2017

Když se ráno rozhodujeme, jestli pojedeme na chatu nebo na výlet, zvítězí chata. Jednak proto, že ji letos poměrně dost zanedbáváme a jednak proto, že toužím po samotě a klidu.

Už vím, proč nemám ráda neohlášené návštěvy. 

Protože se z programu ticho a klid stěží neočekávaně přepínám do programu zahrada plná lidí.

Neděle, 28.5.2017

Mytí oken bytostně nesnáším.

Myslela jsem, že po výměně za plastová se to ve mně zlomí.

Nikoliv.

Dva měsíce se odhodlávám, dva měsíce hledám výmluvy, dva měsíce odkládám.

Když na to dnes konečně dojde, za pár hodin je hotovo a radost z jasného výhledu a voňavých záclon je veliká.

Jsem zvědavá, jak dlouho budu tuto činnost odkládat zase na podzim.

Abych nezapomněla…,

k čemu je mi doma Copperfield, když mi jeho magie okna neumyje.

Po třiceti letech

P.

Třicet let mám Tvoji maturitní fotku v albu.

Třicet let se o Tobě dozvídám jen kusé informace.

Dnes jsem Tě opravdu moc ráda viděla!

L.

Rok jsme spolu seděli v jedné lavici.

Rok jsi mi neřekl ani slovo.

Dnes organizuješ naše třídní srazy a vydáváš sbírky básní.

Tvoje nová cesta…

P.

Milý P.,

kamaráde se smyslem pro humor a srdcem na dlani.

Tolik empatie máš v sobě, jako nikdo jiný.

V.

Směj se a rozdávej úsměvy tak, jak to umíš jenom Ty.

Ale proboha…, některé věci se přece neříkají ani po třiceti letech…

I.

Tvůj smysl pro humor je odzbrojující.

Co na tom, že někteří lidé ho nechápou.

Jak by také mohliJ.

A že budeš taková i v sedmdesáti?

No jasně, vždyť jsi to Ty!

R.

Pořád jsi ta drobná dívka ze střední.

I když se naše povahy tenkrát minuly, dnes si můžeme naslouchat.

M.

Moje milá M.

Jedna druhou jsme ještě na střední ztratily, abychom se po letech zase našly.

Tvůj smysl pro humor mě baví a Tvoje schopnost povzbudit dodává sílu.

Když mi bylo nejhůř (a Ty víš že bylo), byla jsi to Ty, kdo mě dokázal povzbudit.

M.

I když je Praha překrásné město, není středobodem vesmíru.

I na malém městě jsou lidi šťastní, podnikají, zakládají rodiny, prostě žijí…

Trochu pokory by to chtělo.

V.

Přišel jsi k nám z jiné třídy, jak se říká v běhu.

Naše cesty se nějak nestačily protnout.

Ale na Tvoji firmu, téměř koukám z okna.

Tak ať Ti šlape.

I.

Lidské osudy jsou různé.

Přeji Ti pevnou půdu pod nohama a kotvu, která dodá životu stabilitu.

M.

Jsi důkazem toho, že i vzrůstem malý člověk dokáže velké věci.

Překvapil jsi, a moc Ti v Tvé práci fandím!

P.

Víš, že bez brýlí už tolik nevypadáš jako předseda?

I.

Neměla bys už taky začít stárnout?

Energie z Tebe sálá na všechny strany a Tvoje schopnost komunikace s lidmi,

je prostě neuvěřitelná.

P.

Ty jsi se mnou také chodil na střední?

Třicet let jsem Tě neviděla a dneska jsem Tě nepoznala.

P.

S tebou je to po každé stejné.

Přijdeš pozdě, abys ostatním vzal vítr z plachet 

a po své exhibici se zničehonic zvedneš a zmizíš.

R.

Nechci Ti do toho kecat, ale fakt bys měl zvolnit.

I.

Vždycky musíš být středem pozornosti?

P.

Lichotka od Tebe vždycky potěší.

Ale…nemáš s nimi pár desetiletí zpoždění?

J.

Milá J.

Seděli jsme spolu v jedné lavici.

Dávala jsi mi opisovat matematiku i technické výkresy.

Měla jsi technické nadání jako málokterá holka ze třídy.

Ty jsi byla ta chytrá, já se vezla.

Strašně moc jsem se Tě dneska chtěla zeptat, jak se Ti daří.

Místo Tebe mi ale musel dát odpověď někdo jiný.

Je mi to moc líto☹.

Abych nezapomněla…,

mám Vás ráda, lidi!

Ach ty počty, on žekl prdel a dvakrát třicet

Pondělí, 15.5.2017

Protože faktura nesedí s příjemkou, zas a znovu ručně přepočítávám po účetním systému položku po položce v naivní naději, že nesrovnalost bude tam.

Než si po půlhodině uvědomím, že chybu dělám já.

Stejnou a pořád dokola.

Ráda bych to svedla na to, že je pondělí, ale obávám se, že ve skutečnosti to bude daleko horší.

Úterý, 16.5.2017

,,Babičko, děda žekl splrostý slovo. Musí si vypláchnout pusu“, žaluje Emička na mého muže.

,,No to teda musí“, souhlasím.

,,Babi“, pokračuje Ema, ,,on nežekl zadeček. Ani zadek. On žekl prdel!“

Středa, 17.5.2017

Začala sezóna farmářských trhů.

Začalo moje pravidelné středeční brzké vstávání, abych ještě před prací naplnila svůj košík čerstvou zeleninou.

Čtvrtek, 18.5.2017

Když na zahradě nasadím rukavice, Emička se jich dožaduje také.

Marně jí vysvětluji, že dětské rukavice se nevyrábí a dospělácké jí budou velké.

,,To nevadí babi, tak mi je zastlrkáš pod mikinu.“

Už to nebude potřeba.

Hned jak mi dětské rukavice dcera dnes ukazuje v zahradnictví u pultu, musím je koupit

i přesto, že mě prodavačka upozorňuje na jejich vyšší cenu.

Vždyť to dítě je potřebuje!

Pátek, 19.5.2017

Celý rok se připravuji na vrchol mého turistického snažení.

Celý rok se těším, že si sáhnu na dno fyzických sil a pokořím trasu třiceti kilometrů z Tábora do Prčic.

Už zítra!

Tak proč se zrovna dnes cítím fyzicky úplně na dně?

Sobota, 20.5.2017

Někdo říká, že jsem blázen, jiný mi fandí, a další nevěří, že dojdu do cíle.

Je pravda, že posledních pět kilometrů jdou moje nohy na doraz.

Ale…mám botičku! Důkaz, že jsem to dokázala i letos!

Místo, abych po pochodu dala svým nohám jako obvykle klid a tělu odpočinek, sundávám turistické boty a nazouvám lodičky.

Vstříc dlouhému večeru na třídním srazu po třiceti letech.

Neděle, 21.5.2017

Den poté...

Abych nezapomněla…,

že ten pocit uspokojení z dosaženého cíle stojí za to prožít.

I kdyby to mělo být jen jednou za rok.

Rekordní

Že mě moje fobie z výšek dožene i v muzeu, jsem opravdu nečekala.

Když můj muž jako cíl našeho nedělního výletu vybral Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově, netušila jsem, a zřejmě ani on, že cesta za rekordy povede do městské věže, po velmi úzkých, točitých schodech. A pak ještě o tři patra výše, tentokrát po schodech dřevěných. 

V každém patře jiná expozice, do každého patra s mojí fobií. 

Ale jsme tu za rekordy, tak proč k nim nepřidat i jeden svůj osobní.

Jsem nahoře!

Jsem pod střechou městské věže, výš už to vede jenom do nebe.

A tam, se ještě nechystám.

Čokoládová města a hrady, drátkovaná vejce i nejdelší pomlázky.

Největší péřová bunda, čepice i boty a miniatury, viditelné pouze pod lupou.

Nejstarší jorkšírský teriér a baset s nejdelšíma ušima.

Rekordní sbírka čtyřlístků a vícelístků.

Pražský hrad, vytvořený ze špejlí.

Outdoorová bota vyřezaná z pařezu motorovou pilou i obraz z těstovin.

Šála století, k jejíž rekordní délce přispěji upletením čtyř řad.

Zjišťuji, že rekord jde vlastně udělat úplně ze všeho. Člověk musí být pro vytvoření toho svého hlavně dostatečně zapálený a jestli zubama ohýbá padesáti korunové mince, nebo jimi rozepíná podprsenky na čas, je vlastně úplně jedno.

Abych nezapomněla…,

k rekordům výtah neexistuje, musíš to vzít po schodech.

Příběh ze skříně, recept na toasty a těžká role matky

Pondělí, 8.5.2017

Netušila jsem, jak může být žehlení prádla inspirativní.

Sotva ráno beru do ruky žehličku, napadá mě spousta myšlenek, které nechci nechat jen tak uniknout.

Když můj muž přijde do šatny, kde mám rozložené žehlicí prkno a uvidí v polici své otevřené skříně můj notebook s rozepsaným článkem, jenom kroutí hlavou.

Blatná podle Henriety prostě vznikla ve skříni.

Úterý, 9.5.2017

,,Babi, ale můj tatínek to dělá jinak“, oznamuje mi Ema, pozorujíc mě, když připravuji toasty k večeři.

,,Tatínek je namaže máslem, dá na ně kečup a potom šunku…“

S pochopením pohladím Emičku po vlasech: ,,Tvůj tatínek má asi jiný recept…“

Středa, 10.5.2017

,,Kdybych měl mít pořád z něčeho obavy, tak do smrti nebudu mít nic“, říká mi dneska můj syn, když mu zkazím radost z nového auta. Místo nadšení z jeho sdílené radosti, které jsem měla jako správná, přející matka projevit, stojím před jeho ,,novým“ vozem jako opařená a v očích se mi míhá částka, kterou za něj zaplatil.

Čtvrtek, 11.5.2017

Když jsem se dneska během dne dozvěděla, že dvacátého května máme třídní sraz po třiceti letech, málem to se mnou švihlo.

Jednak z té číslice a jednak proto, že v tento den mám v plánu jít do Prčic.

Sraz po třiceti letech a třicet kilometrů pochodu.

Kdo by odolal dvěma třicítkám.

Buď se budu muset naklonovat, nebo zvládnu obojí.

Pátek, 12.5.2017

Odpoledne musím upéct chleba, dát prádlo do pračky, nakoupit na víkend, uvařit večeři.

Nebo si můžeme s dcerou a vnučkou udělat holčičí odpoledne…

Navštívíme hračkářství, kde koupíme dárek jedné malé slečně k třetím narozeninám.

Zajdeme do rodinné kavárny s vlastní výrobou té nejlepší, opravdové zmrzliny.

Projdeme město a užíváme si klidné páteční odpoledne.

Nakonec stihneme i ty nákupy na víkend.

A to ostatní?

Prostě jindy!

Sobota, 13.5.2017

Je čas!

Vyndat truhlíky na balkon a na noc je již neuklízet.

Navštívit prodejní výstavu květin.

Osázet poslední volné nádoby a zaplnit jimi poslední volná místa na balkoně.

Překátrovat kompost, smíchat ho se zemí a zasadit rajčata do nádob.

Jen tu cuketu se ještě bojím pustit na záhon.

Neděle, 14.5.2017

Uvařila bych Ti oběd, jak jsi to měla ráda.

Vzala bych Tě do cukrárny na dort, na kterém sis vždycky pochutnala.

Koupila bych Ti lilie, které jsi tak milovala.

Kdybys tady byla…

Mami!

Abych nezapomněla…,

,,Být matkou znamená chránit své děti před každou myslitelnou bolestí, ale současně jim věřit, že si pro sebe v životě vyberou to nejlepší.“

Rowan Coleman

Blatná podle Henriety

O návštěvě v Blatné jsem původně psát ani nechtěla. Když se ale probírám fotografiemi z tohoto místa, přijde mi škoda založit je do složky Blatná 2017 a nenapsat k nim ani řádek.

I když jsem fotky z Blatné na některém z blogů už viděla, domnívám se, že můj pohled může být zase trochu jiný.

Takže tady je Blatná podle Henriety…

Co jsem o Blatné věděla.

Že tam na střední školu chodil můj muž, vystudovala tam i moje kamarádka a že je tam obora s Daňky.

A Co jsem o Blatné nevěděla?

Že se na zámku točila pohádka Šíleně smutná princezna. 

Hrubý nedostatek!

Nicméně prohlídka zámku není dnes prioritní.

Do Blatné jedu nakrmit daňky, a to pěkně z ruky do huby.

A manžel si při té příležitosti může s nostalgií připomenout místo svého nespoutaného studentského života.

Pro daňky mám plný batoh tvrdého chleba a pro manžela otázky.

Daňci jsou šťastní, můj muž nikoliv.

Že jsou zvířata kontaktní, jsem věděla, ale že se budu muset těm nenažraným čumákům dokonce bránit, to jsem netušila. Sotva vyndávám z batohu první kousky tvrdého chleba, sesype se na mě snad celé stádo. 

Není čas zjišťovat kdo je kdo, a tak vyhrávají ti, kteří jsou drzejší.

Jsem ve svém živlu, a když už je všechno snědeno a odcházíme k ohradě s pávy, ohlížím se a pozoruji, jak další oběť podlehla těm obrovským hnědým očím, něžným čumákům a sametovým růžkům po právě shozeném paroží.

Abych nezapomněla…,

otázky na manželův studentský život v Blatné to odpoledne samozřejmě padly.

Odpovědi jsou ovšem nepublikovatelné 😊.

Prvomájové Vánoce, zabedněný mozek a za rekordy do nebe

Pondělí, 1.5.2017

Proč si neudělat Vánoce třeba na prvního máje?

Proč si ten dárek, který jsme našli pod stromečkem, nerozbalit zrovna dnes?

Dvě a půl kila pravé svíčkové!

Stačí ji jen vyndat z mrazáku, upéct, udělat svíčkovou omáčku s houskovým knedlíkem a pozvat celou rodinu na oběd.

Tak Šťastné a veselé!

Úterý, 2.5.2017

Přesvědčit mozek, že dnes už je opravdu úterý mi trvá…vlastně celý den.

,,Vzpomeň si přece, pondělí bylo včera, ne dnes.

Volný den, kdy jsme se sešli celá rodina a odpoledne ses v přírodě krásně vyčistil od zbytečných a negativních myšlenek.

Jenomže jak tak na to koukám, vítr odfouknul i to, co neměl…“

Středa, 3.5.2017

Jako by nestačilo, že mám několik týdnů na víčku pravého oka tik.

Zánět spojivek, který mě dnes ráno překvapil, může mít dvě příčiny:

Fyziologickou, kdy se mi očima přehnal průvan, případně prach a pyly, když jsem na prvního máje prohrávala svůj boj s větrem.

Nebo psychosomatickou, která by se dala určit podle rčení:

,,Už se na to nedá dívat“

,,Člověk by zaplakal“

,,Nevěřím vlastním očím“

,,Vidím z toho rudě“

A tak přemýšlím, co by asi ve mně tyto pocity mohlo v posledních dnech vyvolat…

Čtvrtek, 4.5.2017

Manželův zlozvyk, kdy během večera neustále přepíná televizi z programu na program, bytostně nesnáším.

To je také jeden ze dvou důvodů, proč na televizi téměř nekoukám.

Druhý důvod je ten, že z ,,televizní zábavy“ se pomalu ale jistě stává stoka, ve které se nechci utopit.

Pátek, 5.5.2017

Na rozdíl od mého muže nepřepínám! 

I když nabídka ,,programů“ je opravdu široká, každý pěkně dokoukám až do konce.

V přírodovědném okénku navštívím přírodní zahradu, nechám se poučit o prospěšnosti některých bylin, pokochám se krásou šeříku a jsem svědkem psí výpomoci. V design bloku se rozplývám nad kombinací barev kabelkové sady a plechovým květníkem osázeným letničkami.

Turistický průvodce mě seznámí s krásami i úskalími trampování v přírodě a zprostředkuje mi nádhernou prohlídku ČeskéhoKrumlova.

V cyklu ,,Ze života“, jsem svědkem štěstí v přímém přenosu a prožívám příběh dvou lidí, který mohl skončit happyendem, ale neskončil.

Sobota, 6.5.2017

Nastává jedno z nejkrásnějších období v roce.

Nastává období květinových výstav a trhů, období osazování truhlíků, květináčů a misek.

Období radosti.

A období přesouvání.

Kdy choulostivé druhy květin musí ráno ven a večer zase dovnitř.

Neděle, 7.5.2017

Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově je od nás, co by kamenem dohodil.

Přesto jsme ho poprvé navštívili až dnes.

S velkým sebezapření stoupám po úzkých točitých schodech do městské věže a pak dál nahoru, do dalších tří půdních pater expozice. 

Až půjdu do nebe, musím počítat s tím, že budu mít závrať.

Abych nezapomněla…,

na Vánoce v květnu a proč nepřepínám.

Jako páv

Tenhle pán, či šlechtic snad,

denně rozkládá svůj šat.

Rozloží ho, pootočí,

nespočítáš jeho oči.

Do zahrady z rána vlétl černý páv a jeho stav zdál se vážný.

Ke mně vlétl asi náhodou.

Zrána host nerozvážný.

Bůh ví proč, já zašeptala,

se mnou zůstaň,

ztracený jako já.

Hana Zagorová, 1983

Abych nezapomněla…,

zámek Blatná, 30.4.2017

Prvomájový

Když mi ráno zpřehází všechno prádlo na šňůře, beru to jako jeho rozmar.

Nejspíš má jiný systém věšení prádla než já…

Netuším však, že chce tímto způsobem na sebe pouze upozornit.

Dokud jsem doma, daří se mi ho ignorovat.

Ale jak vyjdu za město, jeho naléhavost ke mně, je čím dál tím větší.

Musí mě mít pořád na dosah a pokud se vzdálí, tak jenom proto, aby dal o sobě vědět ještě intenzivněji.

Moc dobře ví, že kromě mojí kadeřnice mi do vlasů může hrábnout jenom on.

A také to udělá. Zas a znovu, až mě celou rozcuchá.

Jako prvomájový větřík se rozhodně nechová.

Je prudký, chladný a neodbytný.

A tak mu nakonec podléhám.

Dívají se na nás rozkvetlé třešně u cesty, blatouchy ve strouze, břízy lemující polní cestu i zelenající se modříny.

Jsou svědkem toho, jak jsem ovládána větrem.

Živlem, se kterým se nedá bojovat.

Abych nezapomněla…,

,,Tomu, kdo neví kam plout, není žádný vítr příznivý“.

Michel de Montaigne

Fazole na černo, zpátky na místa a opalovačka u bazénu

Pondělí, 24.4.2017

Jak přijít o úterní oběd?

Jak si zničit oblíbený hrnec po mamince?

Jak zamořit celou kuchyni kouřem a zápachem ze spáleného jídla?

Dát vařit fazole a sednout si k počítači.

Úterý, 25.4.2017

Když se mi ráno nechce do práce, podléhám iluzi volného dne.

U snídaně čtu, nepřevlékám se z noční košile a toulám se po bytě, jako bych měla neomezeně času. A pak si uvědomím, že neděle už byla.

Středa, 26.4.2917

Díky výměně digestoře a obkladové desky za kuchyňskou linkou mě náhle přepadá potřeba měnit umístění některých věcí. Kávový koutek tak přesouvám na opačný konec kuchyně, kráječ na chleba na bar, špalek s noži místo varné konvice. Když večer svá škatulata zhodnotím, a jde zase všechno pěkně zpátky na původní místa, můj muž jenom kroutí hlavou.

Kde je ta Henrieta, která šoupala nábytkem pomalu každý měsíc?

Kde je její potřeba pořád něco v bytě měnit?

Čtvrtek, 27.4.2017

Konečně léto.

Slunce pálí tak intenzivně, že se musím na dece každou chvíli otáčet, abych se nespálila.

Voda v bazénu má dobrých dvacet osm stupňů.

Plavu, skáču do vody a kloužu se na skluzavce přímo do bazénu.

Zmrzlina u stánku je vanilková, čokoládová a banánová.

Aniž by Ema věděla, jak moc mi chybí slunce, navodila dokonalou iluzi letního dne.

Co na tom, že vše se odehrává doma, v dětském pokoji…

Pátek, 28.4.2017

Jsou lidi, jako třeba můj šéf, kteří počasí nikdy neřeší:

,,Tak mi to počasí bylo vždycky jedno. Ale letos mě teda už pěkně sere!“

Sobota, 29.4.2017

Doba dětských heren, hopsárií a fun parků zahnala celé rodiny do obrovský hal s trampolínami, šlapacími auty, klouzačkami a nafukovacími atrakcemi. Blbý je, když dítěti slíbíte návštěvu fun parku a na pokladně Vám sdělí, že mají stop stav a musíte čekat, až se uvolní místa. To by se na hřišti, v parku nebo v lese nestalo.

Neděle, 30.4.2017

No to ses tedy předvedl, dubne!

Víš, že kvůli Tvým hrátkám se sněhem, deštěm a studeným větrem ještě nemám umytá okna?

Že moje turistické výkony klesly na minimum?

Dneska už to nedoženeš, i když se snažíš…

Myslím, že letos je proti Tobě i neoblíbený únor, navoněný frajer.

Abych nezapomněla…,

propadat iluzím častěji.