Kolik váží podzim, když Ema nechce k nám a boží mlejny

Pondělí, 22.10.218

Evidentně nejsem ve formě.

Po sobotním pěti kilometrovém výšlapu se ještě dneska cítím jako kdybych ušla těch kilometrů minimálně patnáct.

Podzim na mě pravděpodobně doléhá plnou vahou.

A je pěkně těžký.

Úterý, 23.10.2018

Že není Ema ve své kůži si všimnu hned ve dveřích jejich domu. Zatímco Anežka za stálého žvatlání tata tata, nadšeně poskakuje, Emička je smutná a bez energie.

,,Tak co, Emi, půjdeš se mnou domů, když jsem si pro tebe přišla?“ ptám se jí.

Místo očekávané radosti ale Emča pokrčí rameny a smutně řekne: ,,Nevim…“

,,Nevíš, jestli půjdeš k nám?“ ujistím se otázkou a odpovědí je mi opětovné pokrčení rameny.

,,Nemáš teplotu?“ sáhnu jí s obavou na čelo, které je neobvykle horké a maminka záhy přiběhne s teploměrem.

37,7 je jasný signál pro čaj, odpočinek na gauči a můj odchod domů.

Plánovanou holčičí noc budeme tedy muset odložit na jindy.

Středa, 24.10.2018

Už dlouho toužím po tom, jít na koncert vážné hudby. Představuji si, že její tóny rozvibrují každou buňku mého těla, a že se budu cítit jako Pretty Woman na opeře v La Scala. Dneska se mi tento sen ještě uskutečnit nepodařilo, ale divadelní hra Perfect days ve mně nejspíš vyvolala podobné emoce, jako měla Vivian. Stejně jako ona, jsem se totiž málem počůrala.

Smíchy.

Čtvrtek, 25.10.2018

Když vystupuje z auta a pro něco sahá na zadní sedačku, jsem přesvědčená o tom, že to bude dítě. Sluneční clony s motivem Hello Kitty na oknech její Škody Octavie tomu napovídají. Místo dětské sedačky si k nám do firmy ale přináší dvě těžké, černé tašky.

,,Dobrý den, já si tu u vás s dovolením odložím,“ řekne mile sympatická tmavovlasá paní, a svůj náklad odkládá na zem.

Když se zvedne, podá mi pravou ruku a v té levé mi ukazuje kartičku: Česká obchodní inspekce.

Vypadá to, že mě v životě čeká další moje poprvé.

Pátek, 26.10.2018

,,Babi, ta pohádka je o drakovi.“ říká mi Ema v autě, když jedeme do kina na pohádku Když draka bolí hlava.

,,A nebudeš se ho bát, Emičko?“ ptám se s obavou v hlase.

,,Nebudu. A pšedstav si, on má dvě hlavy. Jako my máme dvě oči a dvě uši, tak on má normálně dvě hlavy.“ dopoví Emča, a postupně si rukama ukáže na oči i na uši.

A já doufám, že ta dvouhlavá příšera, kterou jsem viděla v traileru, to dětské očekávání nezklame.

Sobota, 27.10.2018

Když jsem dnes večer viděla,

nebeská křídla anděla,

musím se sebe sama ptát,

proč nechal je anděl v nebi stát?

Spěchal ochránit mne i tebe?

Seskočil bez křídel ve spěchu z nebe?

Neděle, 28.10.2018

,,O co ti jde?“ zeptá se mě můj muž rozespale, když ho ráno po probuzení obejmu.

,,O lásku. O lásku boží,“ zašeptám a čekám, že se ke mně alespoň otočí.

,,Tady žádná boží láska není. Tady jsou jenom boží mlejny.“ Procedí mezi zuby a vzápětí začne chrápat.

Hmm, a koukám, že zrovna začaly mlít. A pěkně hlasitě.

Abych nezapomněla…

když je pohádkový příběh hloupý, tak ho ani Karel Gott nezachrání.

Táta táta, jak u nás byl skřítek Pořádníček a do divadla v montérkách.

Pondělí, 15.10.2018

Zvláštní. Od té doby, co jsem na schránku nalepila cedulku ,,NEVHAZUJTE LETÁKY“ nám domů nechodí téměř žádná pošta.

Úterý, 16.10.2018

Jakmile jsem pustila ven článek Dva v jednom, ve kterém jsem zmínila skutečnost, že Henrieta je vlastně jen přezdívka, cítím, že éra Henriety vezme brzy za své. Čím dál častěji mne lidé oslovují mým skutečným jménem a nerada bych došla do bodu, kdy se budu cítit jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde.

Dnes žádnou změnu neplánuji, přesto přijde. Z náhlého popudu v sedm hodin večer. A protože potřeba dotáhnout to rozhodnutí do konce je opravdu velká, nezbývá než máknout.

Z Henriety se tak na blogu ještě před půlnocí, definitivně stává Jindra.

Středa, 17.10.2018

,,No pojď sem, ty zvíře,“ rozevřu náruč když ke mně běží rozesmátá Anežka a za nepřetržitého žvatlání mává ručkama. Popadnu ji do náručí a užívám si jejího objetí. Tyhle chvíle miluju.

A ani mi nevadí, že mi to dítě říká táta táta.

Čtvrtek, 18.10.2018

Původně to má být taková moje soukromá galerie, střípky ze života zachycené mobilem, přístupné pouze vyvoleným. Prostě moje další…,,abych nezapomněla“. Dnes je to otevřený účet se čtyřmi stovkami sledujících. Vím, není to bůhvíjaké číslo, žádná reklamy chtivá společnost po mém instagramovém profilu jako po nástroji propagace svých výrobků neskočí, ale já upřednostňuji kvalitu před kvantitou. A pokud ve svém postu zmíním nějaký výrobek, je to pouze z mé vlastní vůle a zadarmo.

Pátek, 19.10.2018

Jdu na jistotu. Hned jak si ráno postavím vodu na čaj, otevírám myčku, abych z ní vyndala nádobí umyté od večera.

Když ji ale vidím zcela prázdnou, chvíli o sobě zapochybuji. Opravdu to bylo včera, co jsem ji zapínala? Nebo tu snad zasáhl skřítek Pořádníček, který vstával do práce o hodně dříve než já?

,,To jsem uklidil večer, když jsi usnula na gauči“, odpoví skřítek na SMS.

Buď použil nějaké kouzlo nebo jsem spala fakt tvrdě. Protože jsem neslyšela ani cinknutí příborů.

Sobota, 20.10.2018

,,Podívej se, na zahrádce nám vykvetla jahoda,“ s nadšením ukazuji mému muži v mobilu fotku jahodového kvítku.

,,Hmm,“ zní jeho odpověď a hodí okem na displej. Jen tak, aby se neřeklo. Nespokojena s jeho reakcí a ve víře, že z něj vymámím více, mu dám telefon před obličej: ,,No co tě napadne romantickýho, když se podíváš na ten kvítek? Třeba verš…“

Chvíli se zamyslí a nadšeně odpoví: ,,Kurva, přírodo, vzpamatuj se!“

Tenhle kvítek vykvet v říjnu,

nezáleží mu na příjmu

péče, slunce, vláhy, živin.

A já se jen tak tiše divím.

Což ten chlap to nevidí?

Vždyť je to radost pro lidi!

Pokochat se se v říjnu květem,

jahodovým, jenž voní létem.“

Neděle, 21.10.2018

,,Ve středu jdeme do toho divadla, počítáš s tím?“ ptá se mě synova přítelkyně.

,,Jojo, počítám, už se těším,“ odpovím s nadšením.

,,Vezmeš si ty šedý šaty?“ zeptá se, a já přikyvuji. Vždyť bude konečně příležitost je zase po dlouhé době provětrat.

,,Šaty si neber, ti říkám,“ promluví rázně  synek poté, co poprvé jeho poznámku přeslechnu.

,,Pojedeš se mnou, a v transporteru budeš sedět mezi materiálem a nářadím. Prostě šaty si neber, vem si montérky!“

Abych nezapomněla…

Z montérek do šatů pomůže oříšek,

hodím ho za hlavu, bude i kožíšek.

Jak jsem přišla o Henrietu

   

   Když se narodila, jako by se mi vlila krev do žil. Čím víc ona projevuje touhu žít, tím víc s ní žiji i já. Její elán a nápady, jak se prosadit v blogovém světě se na mě přenášejí s takovou samozřejmostí, že tomu nelze odolat.  Myšlenky najednou samy přicházejí, a automaticky si najdou cestu přes prsty do klávesnice. To ona ve mně tehdy spouští tolik léty potlačovanou touhu psát. A jenom díky ní si v blogovém světě až dosud užívám svou chvíli slávy.

   Dnes je to přesně dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy jsem Henrietu přivedla na svět. Dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy ten každý den žiji s ní. Žiji jako ona, píšu jako ona, vařím i čtu jako ona. Komunikuji s lidmi jako ona.

Henrieta.

   Vím, že mi bude smutno. Vlastně už je mi teď. Prsty už tak samozřejmě po klávesnici netancují, zasekávají se myšlenky, stahuje se hrdlo. Už pár týdnů ale cítím, že je to nevyhnutelné, že to jednou musí přijít. Signály jsou tak silné, že je nelze ignorovat.

DNES je to datum. Dnes je ten pravý čas. Možná ty magické sedmičky tomu rozhodnutí napomáhají.

   Loučení nesnáším. A když už na něj dojde, chci žít s vědomím, že tomu, koho se to týká budu moci třeba zavolat. Budu se moci přesvědčit o tom, že je v pořádku, šťastný, a když budeme mít tu potřebu, sejdeme se třeba na kafe. Někdy nebo nikdy.

Jenomže tohle loučení je jiné.

Vím, že je to navždy, zavolat nebude kam.

Ale vím, že musím jít konečně svou vlastní cestou, ať to bez ní bude, jakkoliv těžké.

Dál už musím sama.

Jsem přece velká holka!

Abych nezapomněla…

Díky za vše, Henrieto!

Ruličky do ručky, plechové korunky a když se kácí les, létají třísky.

Pondělí, 8.10.2018

Ticho má rád. Vždyť celý den pracuje na dílně, kde si hluku užije do sytosti. 

Jenomže TOHLE ticho ho přivádí k šílenství.

,,Jaký máš číslo na Nováka?“ ptá se mě nervózně kolega, když volaná zákazníkova linka zůstává zticha.

Poslušně vyhledám číslo, abychom zjistili, že se shoduje s vytáčeným.

Kolegy mobilní telefon ale zůstává zticha i po opakovaném volání.

Zticha zůstává i můj mobil, nedovoláme se nikomu, a to dlouhé hodiny.

Úterý, 9.10.2018

Malý příruční odpadkový koš kupuji v Ikey s nadějí, že se konečně u nás na poličce toalety přestanou hromadit prázdné ruličky od toaletního papíru. Dojde papír, vezmu ruličku a vhodím ji do košíku vedle záchodu. To přece pochopí i chlap. Ten můj to určitě pochopil. Možná proto teď po něm na každé ruličce zůstává zbytek namotaného toaletního papíru. Jako by mi těch dvacet centimetrů mělo stačit…

Ta chlapská vynalézavost, kterou projevují zvláště když se potřebují vyhnout nějaké činnosti, mě snad nikdy nepřestane udivovat.

Středa, 10.10.2018

To štěně si přinášíme domů v době, kdy děti začínají chodit do školy. Tenkrát si nalhávám, že si psa pořizujeme kvůli nim. Aby se sžily s jiným živým tvorem, naučily se zodpovědnosti a měly nějakou povinnost. Byla to blbost! Ve skutečnosti si tím jen za souhlasu mého muže plním svůj vlastní dětský sen.

,,Do postele pes nepatří!“ říkám striktně dětem, abych ho hned první noc v novém domově sama vzala pod peřinu. Výjimečně. Vždyť je mu smutno po mamince, a svým kňouráním by mohl rušit sousedy. V naší manželské posteli ale nakonec zůstává dlouhých šestnáct let.

Kudy se po smrti ubírá jeho psí cesta opravdu netuším. Možná nás celých sedm let stále hledá, možná se opravdu reinkarnoval do našeho zakrslého králíka. Protože ten neustále škrábe na dveře ložnice, a neodbytně se tím dožaduje vstupu.

Čtvrtek, 11.10.2018

,,Tak kdo dneska platí?“ hodím do placu otázku, když si v naší oblíbené kavárně objednáme kávu a pistáciovou zmrzlinu.

,,Já mám korunky doma v kasičce…“ ozve se jako první Ema a v rozpacích se podívá na maminku.

,,To by jsi měla asi stejně málo, Emi,“ reaguje moje dcera.

,,Ale mami, já tam mám těch plechových korunek hodně.“ Přesvědčuje maminku a vypadá to, že ji mrzí, že si je nevzala s sebou. Ona by nás ta holka na to kafe snad opravdu pozvala.

Pátek, 12.10.2018

Je to už pár let, co jsem droždí vyměnila za žitný kvásek a upekla jsem svůj první domácí kváskový chléb. Ale upřímně, tenkrát se moc jíst nedá. Druhý den je nakyslý a ty další pokusy, které následují, dopadnou podobně. Když už jsem smířená s tím, že ze mě prostě pekařka chleba nebude, pokus, který měl být mým posledním, nakonec vyjde. Oprošťuji se totiž od složitých receptů, kde se kvásek oživuje v několika fázích a těsto se hněte dlouho, opakovaně, a dokonce se i překládá. Opět se mi tak potvrzuje, že v jednoduchosti je síla.

Sobota, 13.10.2018

Rekonstrukce balkonu mě přiměje zůstat doma.

Místo nazutí turistických bot a pěšího výletu po okolí, pozoruji muže se synem, jak mi bez ostychu přebíhají bytem sem a tam. Z venku na balkon, z balkonu ven, s materiálem nebo bez.

Nepřezutí.

,,To víš, když se kácí les, létají třísky“, dostává se mi odpovědi na nevyřčenou otázku.

Tak proto mi převrhli ten květináč s mandloní…

Neděle, 14.10.2018

Když se dnes díky rodinné záležitosti opět dostáváme do Tábora, přemýšlíme, jak strávíme odpoledne v tomto městě, pod kterým z jedné strany protéká řeka Lužnice a z té druhé jej obklopuje vodní nádrž Jordán. Ve hře je procházka kolem řeky, návštěva Muzea čokolády a marcipánu nebo krmení kachen na Jordánu.

Že se dnes na Žižkově náměstí koná sraz Mustangů, se dozvídáme náhodou.

V kavárně u kávy, když neslušně vyslechneme cizí rozhovor od vedlejšího stolu.

Tahle improvizovaná nedělní odpoledne se mi začínají líbit.

Abych nezapomněla…,

že příště platí Ema.

Jak se v Tatrách odrovnat hned při první túře

   Nečekám, že mi někdo v penzionu bude klíčit čočku nebo vařit fazole. Takže vezmu za vděk standardní snídaní, na kterou se mimochodem moc těším. Od minulého pobytu se až tak nezměnilo. Máme připravený raut s volskými oky, párky, šunkou, salámy a sýry. Nechybí zelenina, jogurty, ovesné vločky, máslo, džem i med. K pití máme čaj, kávu, džus i vodu. Já očima hledám zelný salát, který si majitelé vyrábí sami a naložím si ho na talíř pořádný kopec.

   Můj horal na dnešek vybral trasu z Hrebienku na Skalnaté pleso. Neví ale, že já mám z této cesty trochu obavu. Dobrý pocit jsme neměla už včera, když jsem dalekohledem od lanovky v Tatranské Lomnici viděla turisty, jak jdou po vrstevnici úzkou kamenitou cestou.

Na cestu vyrážíme s plnými žaludky a nepromokavými bundami.

,,Nejako Vám prší, čo!?“ konstatuje majitel penzionu před naším odchodem.

,,My jsme zvyklí, předloni nám tu propršela skoro celá dovolená.“ odpovím.

,,Aj, tak to ste vy, kto nám prináša zlé počasí…prečo tedy neidete do Chorvatska...?“

   Do Starého Smokovca jedeme električkou, na Hrebienok ozubnicovou dráhou. Výhled z Hrebienku je překrásný, vidíme dolů do údolí, Tatranskou Lomnici, Poprad, Slovenský Ráj i Nízké Tatry. 

   Vydáváme se po červené turistické značce, Tatranskou magistrálou. Zpočátku je chodník pohodlně široký, ale když sejdeme ke Studenému potoku, pokračuje kamenitým terénem. Uděláme krátkou zastávku na Zamkovského chatě, a ještě netušíme, jak se nám tento odpočinek bude hodit.

   Zbytek cesty je celkem náročný, úzký chodník nás vede pořád do kopce a pod námi se rozprostírá klečí porostlý sráz. Držím se vlevo, kde cítím jistotu skalního masivu, a dolů se raději moc nedívám. Nejhorší moje obavy se naplňují, bouřka nás zastihne ještě dřív, než stačíme na Skalnaté pleso dojít. Schovám se do skuliny ve skále a obklopena klečí čekám, až ty rány přímo nade mnou ustanou. 

Můj horal sice natáhne bundu, ale jinak se nechává smáčet studeným vysokohorským deštěm.

   Na Skalnatou chatu dorazíme zdravě unaveni a já tam vezmu za vděk výbornou fazolovou polévkou. Samotné Skalnaté pleso mě nějak extra neuchvátí. Málo vody, málo nadšení. Za to na Lomnický štít, který se tyčí přímo nad námi se nemůžu vynadívat.

   Největší hloupostí celého dne, a posléze zjišťujeme, že i celého týdne, se jeví sestup do Tatranské Lomnice přímo po sjezdovce. Takhle si odrovnat nohy hned první den v Tatrách může opravdu jenom sváteční turista. Nohy bolí od kotníků po kyčle a místy jsem už tak zoufalá, že jdu pozpátku. Přináší to sice chvilkovou úlevu, ale také několik pádů přímo na zadek.

   Jestli jsem odmítla sednout do lanovky na Skalnatém plese, o zastávku níže, ve stanici Štart jízdu lanovkou vyhodnocuji jako nezbytnou. Chvíli uvažuji o tom, jestli si na kuráž koupím decku borovičky, ale nakonec si za dvacet čtyři éček řeknu jenom o dvě jízdenky.

K mému údivu zjišťuji, že kabinkovou lanovkou jsem schopná cestovat bez větší hysterie.

Abych nezapomněla…

dolů se ale pro jistotu nedívám.

Ber lidi takové jací jsou, jako krampusačka a kaštanová

Pondělí, 1.10.2018

Tisíc korun. Pro někoho málo, pro jiného dost.

Tisíc korun stojí značkové džíny, dobrá večeře pro dva, nebo jedna noc v docela solidním penzionu v Českém Krumlově.

Tisíc korun ale nestačí na to, abych se dnes dostala linkovým autobusem z práce domů. Jízdenku za dvacku prostě tisícovkou nezaplatím.

Vyhláška dopravce totiž hovoří jasně: ,,Do autobusu bez drobných nelez.“

Ještě, že spolucestující mají více pochopení než řidič, a pomohou.

Úterý, 2.10.2018

,,Ty jsi byl ten, který v Ikey říkal, že ten bílý kobereček před záchod bude dobrej,“ nastoupím na chlapa hned, jak vejde do dveří. ,,Že nejsme žádný prasata, abychom ho umazali. A podívej se na to, jak vypadá…V pantoflích na doma chodíš na balkon a pak v nich jdeš na záchod. No nekoukej, jsou tam přesně znát tvoje šlápoty!“

Stojí mezi dveřmi, neřekne ani slovo, dokonce ze mě nespustí oči. A pravou rukou ukáže na tabulovou folii na stěně, na kterou jsem včera vlastnoručně bílou křídou napsala: ,,Ber lidi takové, jací jsou. Oni to lépe NEUMÍ!“

Středa, 3.10.2018

,,Aoooj,“ ozve se dveřích Anežka, když přijde s maminkou za mnou do práce.

,,Ahoj“, odpovím a pozoruji Áňu, jak si to štráduje rovnou k mému pracovnímu stolu.

Ukazuje na židli, mává ručkama a dožaduje se místa za stolem: ,,Ačííí, ačííí…“

Posadím ji na židli, ona střídavě bere do ruky telefon, který přikládá k uchu a kalkulačku, na které mačká tlačítka. Propiskou čmárá do mého poznámkového bloku, a já si uvědomuji, jak se ten život opakuje.

Před pár lety přesně tohle dělala Ema.

Čtvrtek, 4.10.2018

Od Počátku do konce je to vlastně pořád stejné.

Chvíli nemohu knížku napětím odložit, chvílemi bych nejraději přeskakovala stránky. Chvílemi mi nedá spát, a já vymýšlím, jak, kdo, kde, kdy, jak a proč.

Ale chvílemi mi připadá, že té omáčky, které moc nerozumím je tam prostě příliš. 

Pro mě by tahle poslední Brownovka mohla mít klidně o pár desítek stránek méně.

Pátek, 5.10.2018

,,Babi, podívej, já vypadám jak krampusačka…“

,,Cože?“ ptám se Emy a jsem přesvědčená o tom, že jsem se přeslechla.

,,No krampusačka, podívej!“ odpoví Emča a ukáže před sebe, kde na zemi vidím její stín.

,,Ty copánky co jsi mi udělala, vypadají v tom stínu jako rohy…“

Sobota, 6.10.2018

Na ten ranní telefonát před třemi roky nikdy nezapomenu.

Bolelo to, i když jsem věděla, že to každým dnem musí přijít.

,,Tak mamka umřela,“ slyším tátův hlas jako by to bylo včera.

Na smrt prostě člověk nikdy není připraven.

Neděle, 7.10.2018

Ptá se kaštan kaštanu:

,,Jak se dolů dostanu?“

když ve větvích se lehce chvěje.

Druhý kaštan se mu směje:

,,Zatlač, praskni, čekej dál.“

Rázem vítr zafoukal,

a kaštánek nám k nohám spad.

Spadnou další? Možná. Snad.

Abych nezapomněla…,

kaštanová alej zůstává, jen babičky s vnoučaty se v ní mění.

Pošli to dál

   Je tlustý. Hodně tlustý. Vlastně se divím, že se za volant toho autobusu vůbec vejde.

Jeho obrovské břicho mu pod svou vlastní váhou padá na stehna, a já pokaždé, když řídí on, mám obavu, aby to ta sedačka, na které sedí, vůbec vydržela. Přesto ho nesoudím. Vždyť se říká, že tlustí lidé jsou veselí, srdeční a hodní. Proto ho pokaždé při nástupu do autobusu slušně pozdravím a následně poděkuji za jízdenku. Vždy reaguje vlažně, někdy vůbec.

Dosud jsem si myslela, že svou tlustou srdečnost dokonale skrývá. Nyní již vím, že ji postrádá. 

Stejně jako ochotu a empatii.

   Tentokrát si totiž dovolím vyndat z peněženky tisícovku a požadovat jízdenku z práce domů, za dvacku. Když bankovku uvidí, jen zakroutí hlavou a řekne: ,,Máte platit nejvýš dvoustovkou. Támhle je to napsaný.“ a kývne směrem k oknu autobusu, kam se ani neotočím, protože já jiné peníze než tu proklatou tisícovku prostě nemám. Marně mu s tisíci korunou v ruce ukazuji jinak prázdnou peněženku. ,,A to jste od rána neutržil žádné bankovky?“ zeptám se v naději, že sáhne do kožené příruční brašny a vyndá devět stovek. Přesně, jak jsem to viděla u jeho kolegy, který na této lince běžně jezdí. Opět zakroutí hlavou a čeká, že se mi snad ta tisícovka jako zázrakem rozsype na dvaceti koruny. Když to vzdávám se slovy: ,,Tak já asi půjdu pěšky,“ nechává mě při tom a já se otáčím k odchodu z autobusu.

   Asi proto, aby byl svět v rovnováze, mi dvě slečny, které stojí za mnou, a jsou tak přímými svědky situace, podávají každá dvacet korun. S vděkem si peníze od jedné z nich beru, a protože ji neznám, mám obavu, že jí tento malý, leč v tuto chvíli důležitý obnos nevrátím. Mávne rukou a trvá na tom, abych si jízdenku za její peníze koupila. ,,Mně takhle nedávno pomohli ve vlaku, když mi průvodčí nechtěla vrátit na dvoustovku. Tak takhle tu pomoc posílám dál.“ usměje se a vypadá, že jí ten dobrý skutek opravdu udělal radost.

Abych nezapomněla…

pošlu to dál.

Z léta rovnou do zimy, až mi bude šest a tříděním odpadu proti alzheimerovi

Pondělí, 24.9.2018

Myslím, že nejsem sama, kdo dnes ráno lituje, že si neoblékl zimní bundu…

Úterý, 25.9.2018

,,Tak tady vidíš, proč kouřím.“ oznámí mi můj muž a ukazuje mi na krabičku Marlborek.

,,To si děláš srandu!“ dívám se na krabičku s nápisem ,,Kouření snižuje plodnost.“

,,Ne,“ odpoví vážně. ,,Je to jako antikoncepce.“

Jsem zvědavá, jestli přijde doba, kdy uzná, že už je zbytečná.

A KONEČNĚ PŘESTANE KOUŘIT!

Středa, 26.9.2018

,,Jé, babiii…“ řekne zklamaně Ema, když vejde do našeho obývacího pokoje u uvidí zaječí baletky sedět na svých místech.

,,Ty jsi ty baletky zapomněla vzít na mojí oslavu narozenin…“

Zapomněla. A uvědomuji si to až teď, když to Ema řekla.

,,Ale úplně, Emi. Měly být na oslavě a já na to zapomněla, promiň,“ omlouvám se jí.

,,To nevadí,“ odpoví s pochopením. ,,Tak je pšineseš až mi bude šest.“

Čtvrtek, 27.9.2018

Nestává se mi to často. Možná proto to beru jako velký dar. Nikdy jsem ji neviděla, nevím, kde bydlí, čím se živí, kolik má dětí, jaká je její minulost. Nezajímá mě to. Někdy prostě stačí přečíst pár komentářů, vyměnit si virtuálně pár slov a vím, že je to člověk na stejné vlně, který se nebojí nazývat věci pravými jmény. A ještě k tomu umí udělat radost druhým. Mně ji teda udělala obrovskou. Marika.

Stačilo na instagramu uhodnout čím vyvazuje věnce a pošťák mi od ní dnes přináší jeden její nádherný, podzimní.

Není těch dárků pro mě poslední dobou nějak moc…

Pátek, 28.9.2018

Vážně to udělal znovu!

Pokaždé, když vynese tříděný odpad, pomíchá tašky, do kterých třídíme.

Co je na tom tak složitého dát je na stejné místo. Zelenou na sklo vlevo, modrou na papír doprostřed a žlutou na plasty vpravo.

,,Prosím tě, to je takový problém dát ty tašky tak, jak byly?“ ptám se ho podrážděně, když díky jejich pomíchaným pozicím, hodím plasty do tašky na papír.

,,Není to problém…“ odpoví klidně. ,,Ale dělám to pro tvoje dobro.“ řekne a při pohledu na můj tázavý výraz dodá: ,,Abys nedostala alzheimera.“

Sobota, 29.9.2018

Když mi před čtrnácti dny zavolala, že se musíme sejít, na chvíli mě napadlo, jestli se nestalo něco zlého. Vždyť jsme se neviděly více jak šest let. Dokonce ani nebyla na třídním srazu po třiceti letech, a to před tím nevynechala ani jeden.

Vzpomínky na chvíle s ní se rodí záhy.

Na to, jak jsme kvůli písemce z laborek šly simulovat k lékaři.  

Jak jsem pak druhý den jela vlakem k ní domů, abychom se na tu písemku spolu učily.

Jak jsme po maturitě strávily celý den na pláži pískovny, a spálily se od slunce tak, že jsem kvůli úžehu nemohla druhý den nastoupit do mého prvního zaměstnání.

Jak za mnou přijela hned, jak se mi narodila dcera, a celé hodiny jsme spolu proseděly u její postýlky, a dívaly se na ten zázrak.

Ve dveřích našeho bytu se dnes objevuje i se svým mužem, chvíli po třetí hodině. Přesně tak, jak jsme byly domluvené. Ona se za těch šest let, co jsem ji neviděla, vůbec nezměnila! Padneme si kolem krku a já vím, že je vše tak, jak má být. Že se prostě, ,,jenom“ potřebujeme vidět.

Dvě spolužačky ze střední.

Neděle, 30.9.2018

,,Tak kam pojedeme?“ ptá se mě můj muž, když se rozhodujeme, jak strávíme nedělní odpoledne.

,,A co kdybys jednou vzal někam ty mě?“ odpovím.

Jeho výraz vypadá jako by se zamyslel, po chvíli řekne: ,,Tak jo,“ a o něco později zaparkuje v jedné z ulic Starého města.

Píše o tom každá knížka,

že v Táboře žil bratr Žižka.

Píšou o tom noviny,

že Tábor není jediný,

v němž z ulic čiší historie

a historií město žije.

Jediný má ale hradby,

kde Žižka bránil, kde zpíval skladby:

,,Ktož sú boží bojovníci a zákona jeho…“

Kde lid nepustil cizí vojska, do městečka svého.

Abych nezapomněla…,

,,Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme!“

Jan Žižka