Pondělí, 21.1.2019
Kolikrát
jsem se marně pokoušela vypěstovat z pecky avokádo, bych na prstech jedné
ruky už ani nespočítala. Myslím, že by nestačily ani prsty na dvou rukách. Kdyby mi ale můj muž půjčil tu svojí třetí
ruku, ke které včera díky mně přišel, možná bych se nakonec dopočítala.
Každopádně
mých pěstitelských avokádových pokusů bylo nespočet a rozhodně nemůžu říct, že
by byly úspěšné.
Úterý, 22.1.2019
Když
jsem si poprvé uvědomila, že budu potřebovat psychologa, vzpomněla jsem si na
svoji mámu, které jsem jeho návštěvu celá léta marně doporučovala.
Bohužel
v době, kdy sama vyhledala dokonce i psychiatra, bylo už její autoimunitní
onemocnění nevyléčitelné.
Proto
je možná lepší se dříve vykecat někomu cizímu, a získat tak cenný pohled
z druhé strany než svým vyhořením dovést tělo ke zkáze.
Otázkou
ovšem je, jestli vůbec někoho, kdo bude mít na mé žvásty čas, seženu.
Zubaře už
sháním bezvýsledně půl roku, tak doufám, že to s psychologem nebude
podobné.
Bezzubým
bláznem bych se opravdu stát nechtěla.
Středa, 23.1.2019
I
v dnešní době, kdy vyrůstají herny a moderní dětská hřiště dotovaná
z různých fondů Evropské unie, se najde vzpomínka na dětství již dávno
minulá. Na dětství, strávená na pískovištích prorostlých trávou, kde nějaký ten
kyblíček s lopatičkou byl vždycky k dispozici. Dětská hřiště byla
sice nemoderní a zcela jistě nesplňovala přísné bezpečnostní předpisy, zato
byla plná dětí, které mnohdy ani nestačily dojít ze školy domů. Aktovky se tak
povalovaly poblíž, a na oprýskané zeměkouli, rozvrzaném kolotoči či laminátové
klouzačce vznikala první dětská přátelství, a dojídaly se zapomenuté školní
svačiny.
Čtvrtek, 24.1.2019
Že
ve vteřině může být všechno naprosto jinak, a že život a zdraví člověka je
křehčí než motýlí křídla, si uvědomím, když jdu dnes od lékaře. Právě ve
chvíli, kdy se mé myšlenky nade mnou vznášejí jako obláček, si nevšimnu
zledovatělého místa na hranici chodníku a vozovky, kam se zrovna chystám
vkročit.
Proto
nestačím nijak zareagovat. Ruce zůstávají při těle a ani sebemenším pohybem se
při podklouznutí pravé nohy nesnaží získat právě ztracenou rovnováhu. Co se
stalo si uvědomím až když ležím na zádech a hlava tvrdě naráží na chodník.
Doufám, že křupnutí, které při dopadu ucítím nepochází z mojí hlavy, ale
z ledu. Otřesená vstávám a snažím se srovnat myšlenky i mozek
v lebce.
Zkoumám
místo, kde jsem ještě před pár vteřinami ležela a snažím se podle otisků rukou
a těla přijít na to, do čeho moje hlava narazila, a věřím, že to nebyl ten
volně ležící kus ledu s ostrými hranami.
Sundávám
zimní čepici a s úlevou zjišťuji, že krev neteče. Teď už jen zbývá věřit,
že se během následujících čtyřiadvaceti hodin nedostaví příznaky otřesu mozku,
a že se mi tou tvrdou ránou do palice pouze rozsvítilo.
Pátek, 25.1.2019
,,On
je děda dneska nějakej jinej…“ říká mi Amálka, když vyjdeme společně
z domu.
,,Jak
to?“ ptám se a prohlížím si mého muže, abych zjistila, co je na něm jinak než
obvykle. Kromě toho, že si nasadil svou zimní čepici ,,na blbečka“, se mi zdá,
že vypadá pořád stejně.
,,No
já jsem mu řekla,“ vysvětluje Amálka, ,,aby si vzal čepici a on mě hned poslech…“
,,Aha“,
pochopím jeho vzezření a jsem ráda, že způsobem nasazení čepice chtěl Amálku
nejspíš jenom pobavit. Stařecká demence, které jsem se začala u něj obávat, tak
naštěstí zatím ještě není na pořadu dne.
Sobota, 26.1.2019
,,Co
to zase máš, prosím tě?“ ptá se mě můj muž, když mě při příchodu do kuchyně vidí
snídat mug cake s malinami.
,,Mug
cake,“ odpovím s plnou pusou.
,,Mug
co??“ ptá se
,,MAG
KEJK…chceš ochutnat?“
,,Nechci.“
odpoví a sáhne do spíže pro chleba.
To
je dobře, pomyslím si, vidličkou naberu pořádné, ještě teplé sousto a ponořím
ho do horkých malin.
Neděle, 27.1.2019
Po
shlédnutí televizní reportáže o víkendovém výstupu na Sněžku mě přepadne touha
zúčastnit se stejného výstupu na jaře. Proto, hned jak moderátor ukončí
rozhovor s posledním účastníkem, se otočím na svého muže, abych své přání
vyslovila nahlas: ,,Tyjo, to bysme na jaře mohli jít, ne. To by bylo fajn…“
Chvíli
se na mě nevěřícně dívá, zdá se mi, že snad i mírně zavrtí hlavou: ,,Prosím tě ty,
která nesnáší masové akce bys šla s davem na Sněžku, jo?!“
Teď
se na něj nevěřícně podívám já: ,,Já že nesnáším masové akce? A kdo to říkal?
Mně lidi nevadí, proč myslíš, že chodím do Prčic?“
,,Říkalas
to…“ procedí mezi zuby, nervózně vstane z pohovky a nejspíš s vědomím
toho, že šlápnul vedle, se chystá odejít z místnosti. Mezi dveřmi se na mě
otočí a tváří se tak, jako by ho napadla spásná myšlenka. Ta, která ho má od
výstupu na Sněžku zachránit. A když zrovna přemýšlím, jestli jsem opravdu
nějakou masovou akci přece jenom někdy neodsoudila, vypadne z něj:
,,Třeba
gruppen sex! Ten jsi vždycky odmítala…“
Asi
ho zabiju.
Abych nezapomněla…
mám pocit, že humor mého muže začíná být pomalu ale jistě nepublikovatelný.