Vždycky jsem
tvrdila, tvrdím a pravděpodobně i tvrdit budu, že předsevzetí jsou
k ničemu. Neznám nikoho, kdo by dodržel jakékoliv, které si dal ať
s příchodem nového roku nebo kdykoliv jindy. K větám typu: ,,Od
příštího měsíce držím dietu, až oslavím narozeniny, tak přestanu pít pivo, od
ledna nekouřím", jsem velmi skeptická, ať už je vysloví kdokoliv.
Zjistila jsem totiž,
že daleko efektivnější než předsevzetí je odhodlání. Pravdou ale je, že k němu
často potřebujeme nějaký impuls. Někdy to může být nová známost, vyhecování se
s kamarádkou nebo kamarádem a někdy třeba moment, kdy se vrátíte od lékaře
s receptem na statiny v ruce.
Jo, člověka to určitě
zaskočí. JEHO to aspoň zaskočilo. Čekala jsem, že nad tím mávne rukou a stejně
tak jako léky na vysoký krevní tlak, bude poslušně polykat i ty na zvýšený
cholesterol, a jeho neutěšená životospráva pojede dál ve svých zajetých
kolejích. Jenomže se stalo něco, co možná ani sám nečekal. Na jeho dveře
zaklepalo ono výše zmíněné odhodlání.
A ON? ON mu otevřel. A
ba co víc, pozval ho dál.
Prakticky ze dne na
den přestal jíst pečivo, uzeniny, máslo a svůj denní přísun jídla rozdělil
do pěti dávek, obohacených o čerstvou zeleninu a ovoce. Začal snídat ovesné
kaše, vepřové maso vyměnil za kuřecí a krůtí, a místo sladkých sušenek uspokojovaly
jeho chuť na sladké ořechy v medu.
Do svého mobilního
telefonu si nainstaloval krokoměr a denní limit kroků si nastavil na šest
tisíc.
Začal chodit do
fitness centra a najal si trenéra!
Dnes je to přesně sto osmnáct
dní!
Sto osmnáct dní, během
kterých udělal 959 930 kroků a ušel tak 672 kilometrů.
Celých sto osmnáct
dní, kdy ze svého odhodlání nepovolil ani o píď.
Sto osmnáct dní, kdy
šel deko po deku s váhou dolů, a dnes je již o patnáct kilo lehčí.
A to je prosím pěkně
můj muž, dámy a pánové!
Ano ten, se kterým již
bezmála třicet dva let tvořím nesourodý pár, ten, který mě místo valentýnkou
bez skrupulí obdaruje stravenkami, a neváhal by mě dokonce prodat jako zlato.
Je to ON, kdo mi nabízí kapesník k vysmrkání, když si postěžuji, že mi
nejdou rýmy, a který i po tolika letech ve společné domácnosti neustále tápe v kuchyni.
A protože si ho ráda
veřejně dobírám a zveřejňuji jeho nedokonalosti i úsměvná chlapská tvrzení, teď
je myslím čas na jeho satisfakci.
Protože nad tím co
dokázal on, já jen tiše valím oči.
Abych
nezapomněla…
Dveře,
které nikam nevedou, je potřeba zavřít, ale ty, za kterými čeká odhodlání je
asi fajn otevřít dokořán.
