Pšece to nevzdám, zase ty domněnky a dokonalá matka

Pondělí, 23.6.2018

,,Asi za týden Smokey zemřel. Celá rodina se večer sešla na zahradě, kde Ethan vykopal velkou díru. Zabalili kocourovi tělo do deky, položili ho do jámy a zasypali hlínou. Ethan pak zapíchl kousek dřeva vedle kopečku mokré zeminy a pak si s mamkou poplakali. Já do nich přitom šťouchal nosem, abych jim připomněl, že ke smutku nemají důvod. Já jsem byl pořád s nimi, čilý a fit. 

Kromě toho jsem byl daleko lepší kamarád než Smokey.

Příští den, když mamka s páníčkem odjeli do školy, jsem se vypravil na zahradu a Smokeyho vyhrabal. Docela dobrou mrtvou kočku je přece škoda strkat do země.“

W. Bruce Cameron, Psí poslání

Úterý, 24.6.2018

,,Vždyť ty trháš samý mrňouse, Emi. Musíš vybírat ty větší mrkvičky,“ radím Emě, když spolu ze země vytahujeme mrkev. ,,Hele, takovýhle,“ ukážu jí jednu již pěkně narostlou.

Emě se několikrát za sebou povede utrhnout jen nať a mrkev zůstává v zemi.

,,Uff, mně to moc nejde, babi,“ povzdechne si.

,,Tak to nech, já si je vytrhám,“

,,To ne, babi, pšece to nevzdám,“ odpoví Ema a urputně se snaží vytáhnout další mrkev.

Středa, 25.6.2018

,,Jste nějaký nepřipravený,“ rýpne si do mě a do dcery při zavařování okurek synek.

Kdybychom si totiž s dcerou nevytvořily každá jinou domněnku o tom, kolik kilo okurek budeme letos nakládat a raději se domluvily, možná by nám ten ocet nedošel.

Na druhou stranu sousedka, která si vytvořila domněnku o tom, že octa spotřebuje celé balení a dostatečně se zásobila, nám díky ní nakonec vytrhla trn za paty.

Čtvrtek, 26.6.2018

,,Vím, ještě je týden čas, ale už pomalu dávám na papír věci, které budeme potřebovat do Tater“, říkám do telefonu manželovi. ,,A taky jsem došla k závěru, že to bude dost časově našlapaný, když přijedeš až v pátek večer, den před odjezdem. Kdy si stihneš zabalit?“

,,Prosímtě, ty troje trenky mám zabalený hned,“ odpoví s jistotou.

On si asi pořád ještě neuvědomuje, že nejede na víkend na chatu, ale na týden do hor…

Pátek, 27.6.2018

,,No oblíkej se, jedem,“ vypadne z manžela hned jak vstoupí v podvečer do dveří a ještě si ani nestačí po týdnu v práci vybalit tašku.

,,A kam?“ divím se

,,Neptej se, uvidíš.“

Tohle mi jako už teď bude dělat pořád?

Sobota, 28.6.2018

Na návštěvu keramických trhů v Bechyni jsme si s mužem nevybrali ani vhodnou dobu ani počasí. Přijet do Bechyně až v deset dopoledne fakt nebyl dobrý nápad. Hned po příjezdu do města totiž strávíme dobrou půlhodinu hledáním volného parkovacího místa, které je mimochodem od náměstí, kde se trhy konají, pěkný kus cesty. Když do centra dění dorazíme již dostatečně zpruzelí popojížděním po městě a následným pochoďákem na přímém slunci, zděsíme se množstvím lidí. 

Jak se dostanu ke stánkům? Ptám se sama sebe a nedobrovolně jdu s davem tam, kam ani nechci. 

Můj muž naštěstí potká známého, takže se této atrakce s radostí vzdává. Rychle ukořistím jeden sádelňák, zápichy ke kytkám a již v částečném rozkladu prchám pryč.

Neděle, 29.6.2018

Ta restaurace je narvaná k prasknutí. Marně se s mužem rozhlížíme po lokále a očima hledáme dvě volná místa.

,,Hele, támhle zrovna někdo platí,“ všimnu si a ukážu k nedalekému šestimístnému stolu. 

Když k němu přijdeme a chystáme se usednout, starší dáma držící jednu z židlí za opěradlo se na nás oboří: ,,Tady sedíme my!“

,,Já myslela, že jste zrovna platili…a nevadilo by vám, kdybychom si k vám přisedli?“ zeptám se.

,,Ne,“ odpoví žena energicky a chystá se spolu s manželem a synem usednout ke stolu. Bereme to jako souhlas. Tříčlenná rodinka, hned jak za halasného dohadování předvede škatulata hejbejte se, usedá též. Číšník je u nás téměř okamžitě, a tak si všichni můžeme objednat.

To, co následuje, mi ale vezme chuť k jídlu. Syn se neomaleně pustí do své matky kvůli držené židli u stolu, u kterého ještě platili jiní hosté svůj oběd, a jasně jí dává najevo, že se za ní stydí, a že už s ní nikdy nikam nepůjde. Z jeho úst padají na její adresu urážky a sprostá slova. Stará paní mlčí a ani otec se jí nezastane. Nechává syna, aby na veřejnosti neomaleně urážel svou matku. Mám chuť toho hulváta, který evidentně ve svých čtyřiceti letech ještě pokrytecky využívá mama hotelu, upozornit na to, že ten, koho tady veřejně a nahlas uráží je jeho matka. Možná udělala drobný přehmat, ale pořád je to člověk, který ho porodil, vychoval, naučil ho mluvit, v noci k němu vstával, běhal s ním po doktorech.

Copak už na to zapomněl?

Abych nezapomněla…

,,Dokonalá matka, miluje i spratka“

Halina Pawlowská

,,Jedny hodinky, prosím," tři tečky a velký palec

Pondělí, 16.7.2018

,,Mozek je obdivuhodný orgán. Začne pracovat sotva ráno vstaneme a nepřestane, dokud nepřijdeme do práce.

Robert Lee Frost

Úterý, 17.7.2018

Ty chlapce míjím v místě, kde obvykle stávají svědkové Jehovovi. Možná podvědomě přidám do kroku, ale i přesto se mi snaží podstrčit nějaký politický pamflet a chrlí na mě něco o petici. ,,Nechci, nechci,“ říkám a jdu si za svým.

Dnes mám totiž důležitý úkol. Musím koupit dárek Amálce, která měla svátek, a protože jde v září poprvé do školy, dostane hodinky.

Když mě nedaleko hodinářství náhlý popud přinutí prohmatat si hlavu, jestli jsem si na ní nezapomněla odložené brýle na čtení, pobaveně se usměju sama nad sebou.

A hned potom jdu koupit ty hodinky.

Do lékárny.

Středa, 18.7.2018

Když profesor na střední škole udělá za matematickým příkladem tři tečky, zeptá se studentů: ,,Ví někdo, proč jsou ty tečky zrovna tři?“ Ve třídě to zašumí, studenti se dívají jeden na druhého. Podprůměrní se tváří, jako by ve třídě nebyli, průměrní kroutí hlavou a premianti hasí své zavařené mozkové závity. Přitom jsou přesvědčeni o tom, že řešení mají na dosah.

,,Tak nikdo?“ zeptá se profesor. ,,Ani Vy, Hodku?“ Třída, včetně nejlepšího studenta Hodka zavrtí hlavou.

A profesor vítězoslavně předhodí řešení: ,,Protože dvě jsou málo a čtyři moc!“

Čtvrtek, 19.7.2018

Že jedeme v srpnu do Vysokých Tater jsem se na blogu pochlubila proto, že nejsem pověrčivá. Asi bych ale měla začít být. Protože v noci na dnešek rozvodněný Studený potok vyplavil Starou Lesnou. Tři sta evakuovaných osob ve mně nevyvolává pocit, že zrovna ten náš penzion, stojící v této lokalitě, bude v pohodě.

Pátek, 20.7.2018

Když ostatním je teplo, já jsem v ponožkách a mikině.

Když jiní funí vedrem, já si libuji v příjemné teplotě.

Dneska ale to příliš teplé počasí nesedí ani mně.

Sobota, 21.7.2018

Možná nás měl varovat zvedající se vítr, možná jsme si měli všimnout, že ačkoliv je podzim ještě daleko, ze stromů padá listí.

Obloha se zatáhne zrovna ve chvíli, když se sokolníkovi podaří přesvědčit výra velkého, že ten pes už je pryč, a že se tedy nemá čeho bát.

Sova párkrát přeletí na hlavami sedících dětí, a pak se spustí studený liják. Dav valící se z hradu vezme útokem jediné dva přístřešky na prvním nádvoří. Mokrá těla se lepí jedno na druhé a obléhání provizorního útočiště končí až s mírnějším deštěm, kdy odvážnější část návštěvníků prchá lesem na parkoviště ke svým autům.

Středověké slavnosti na hradu Choustník tak pro letošek končí.

Neděle, 22.7.2018

,,Babi, nevíš, po kom mám tak velký palec u nohy?“ ptá se mě Ema a prohlíží si u mě na klíně svoje chodidla.

,,Vím“, odpovím bez rozmýšlení, zvednu nohu a zahýbám palcem. ,,Po mně.“

Ema se zadívá na můj palec a zhodnotí jeho velikost: ,,Hmm, to asi jo. To ho musím mít po tobě, když jsem tvoje vnučka, viď?! A babi, co mám po dědovi?“

,,Po dědovi jsi Emičko hrozně upovídaná,“ odpovím s jistotou, šlehnu po dědovi okem a ten s vědomím toho, že mám pravdu, jen pokrčí rameny.

 Abych nezapomněla…,

,,Mlčení vyžaduje spoustu energie, protože místo mluvení přemýšlíte.“

Cecelia Ahern

Královna a slunečnice

     Když se král s královnou vrací z odpolední vyjížďky na svůj zámek, míjejí pole plné slunečnic. Královna seskočí z koně, nadšeně obdivuje jejich krásu a vyřkne přání:

,,Takovou květinu bych chtěla mít na zámku, králi.“

     Když se král koncem léta se svou družinou vrací z lovu, vzpomene si na královnino přání. 

Všimne si, že se květiny změnily, že jejich středy jsou plné černých semen. Seskočí z koně, vydloubne z jedné slunečnice semínko a uloží ho do pouzdra na svém opasku. 

Když uplyne bezmála půl roku a královna slaví narozeniny, dostává od krále nevšední dárek. V krabičce vykládané zlatem leží na sametovém polštářku semínko slunečnice. ,,Copak je to, drahý?“ ptá se královna. ,,Nech to zasadit do země a uvidíš,“ odpoví král. 

Královna si nechá zavolat zahradníka, ale nedbá jeho rady zasít semeno na slunce do zámecké zahrady. Touží ho mít na nádvoří, přímo pod okny své ložnice. Každé ráno radostně pozoruje, jak rostlina roste, mění se, až jednoho dne vykvete. Královna je nadšená a běží políbit krále. Splnil jí přání, které téměř před rokem vyřkla u slunečnicového pole.

     Jenomže nádvoří je plné stínů, a tak slunečnice marně den co den hledá slunce, které potřebuje ke svému životu. A protože se jí ho nedostává, začíná pomalu chřadnout. Posmutní i královna a viní zahradníka ze špatné péče o květinu. Ten se však brání: ,,Má paní, vzpomeňte si, semínko slunečnice jsem radil zasadit do zámecké zahrady, na slunce. Bez něj je Vaše slunečnice nešťastná. Každý potřebuje ke spokojenému životu něco jiného. Vy společnost, tanec, vyjížďky na koních, já květiny, stromy a les. Slunečnice slunce. Když každému s láskou dopřejeme, co potřebuje, nikdy nebude chřadnout. Bude šťastný a my s ním.“

Abych nezapomněla…

Královnina láska ke květině je veliká, proto nechá slunečnici přesadit do zámecké zahrady a dopřeje jí slunce. Tímto krokem učiní šťastnou květinu i sebe. Jak prosté.

Cesta do Harrachova

Místo vysněné cesty k moři, jede Emička na dovolenou do Harrachova. Když mi to dcera oznámí, zamlží se mi oči touhou. Harrachov je místo, které chci už dlouho navštívit, toužím vidět Mumlavský vodopád.

   Zpočátku to vypadá, že nám není přáno. Jako by nestačilo, že je můj muž celý týden pracovně mimo domov, na nadcházející svátky Cyrila, Metoděj a Jana Husa má opět pracovat. Ve středu původní plán na cestu do Harrachova za dětmi tedy definitivně pohřbívám a začínám plánovat program sama pro sebe. Cyril a Metoděj mne nakonec zavedou do svého rodného města, které si potom, co dovezu tátovi oběd, celé projdu. Na Jana Husa mám odvážnější myšlenky. Vypravit se vlakem do Českého Krumlova. Zrovna, když spřádám časový plán, můj muž volá, že druhý svátek oslavíme společně. Tak fajn, pojedeme na chatu, myslím si.

   Jenomže někdy ráno všechno změní a když mi zvoní telefon, zpočátku si myslím, že je zase všechno jinak. A ono vlastně je, ale tak nějak líp: ,,Za hodinu jsem doma, tak se sbal, jedeme za dětma do Harrachova“, slyším na druhé straně.

Protože vím, kolik toho můj muž za poslední tři dny odřídil, nechce se mi věřit tomu, že přesedne z kamionu do osobáku a pojede bez odpočinku další dvěstě čtyřicet kilometrů. S balením věcí tedy otálím a jsem přesvědčená o tom, že až přijede domů, ještě to probereme. Při příchodu se nejdříve trochu diví, že nenarazil v předsíni na sbalené tašky, ale pak mu dochází, že jsem se ještě nepřepnula do režimu cestování. Chopí se tedy iniciativy a začíná si balit věci a mě nařizuje sehnat ubytování na jednu noc. Kdyby tak tušil, jaký to bude problém…Když je svědkem mého neúspěšného telefonování po penzionech, je odhodlán jet i tak s tím, že najdeme něco až tam. Takový dobrodruh já ale nejsem. Nakonec se zadaří a dvě postele se v Harrachově přece jenom najdou. Můžeme tedy vyrazit na cestu.

   První zastavení máme na Mladoboleslavské dálnici, kde si dáme něco malého k jídlu a opravíme prasklou žárovku ve světle auta. Pak už jedeme na jeden zátah, jenom, když projíždíme kolem Českého ráje a pod skalním hradem Malá skála, kocháme se výhledem.

Penzion Rotunda stojí vedle té nejfrekventovanější ulice v Harrachově, z pokojíku taky zrovna nepřechází zrak, ale nestěžujeme si. Jsme rádi, že budeme mít kde hlavu složit. K Mumlavskému vodopádu se vydáme hned, jak se převlékneme a objednáme si na další den snídani. Cesta vede rušnou ulicí, prakticky jdeme s davem. Kolem silnice je nespočetné množství restaurací a obchodů se sportovním zbožím a upomínkovými předměty. Dále jdeme okolo rozestavěných apartmánů a kolem hornického muzea. Když se před námi otevře výhled na vodopád, jsem nadšená. Ta padající voda mě fascinuje, po chvíli si ale uvědomuji, jak je jí zoufale málo. Že vodopád by měl burácet daleko víc a vodu rozstřikovat do dálky. I tak několik minut nehnutě pozoruji ten živel a nechávám se unášet silou okamžiku. A můj muž čeká opodál, až se moje duše nakrmí.

   S dětmi se sejdeme ve sportovním areálu, kde Ema jezdí s tatínkem ze sjezdovky na motokárách a dovádí na atrakcích. A Anežka, která teprve před pár dny udělala své první samostatné kroky, trpělivě vyrovnává stabilitu na travnaté ploše pod sjezdovkou. Stojíme prakticky pod Černou horou, která se tyčí do výšky a když si představím, že na ten příšerně strmý kopec jeli i s dětmi odpoledne lanovkou, je mi zle. Večer procházíme tou klidnější částí Harrachova kolem bobové dráhy a překrásných penzionů, v klidném a krásném údolí řeky Mumlavy. Večeře stojí nekřesťanské peníze, stejně tak jízda na bobové dráze, i pivo, které si večer chlapi dají v restauraci u lanovky na Čertovu horu. Vysokohorská přirážka je zde patrná na každém kroku.

   Vypadá to, že otěže má stále v rukou můj muž, protože druhý den rozhodne, že překročíme hranice a pojedeme do Polska. Hned po snídani si sbalíme věci a uvolníme pokoj, abychom s pár zlotými v kapse přejeli státní hranici. Ukazatel na Wodospad Kamienczyka nás nasměruje na parkoviště, kde se od obsluhy dozvíme, že s dětským kočárkem se k vodopádu nedostaneme. Anežka jde tedy do šátku a její maminka tak absolvuje půl hodinovou túru po kamenité cestě do kopce se spícím miminem na břiše. Wodospad Kamienczyka je o dost delší než tem Mumlavský, ale vody má i on velmi málo. Přesto je to úžasný zážitek, stejně tak výhled, který se nám seshora naskytne na polskou stranu Krkonoš. Emičce se zmrzlinou, a mužské části výpravy s kávou v ruce. A protože chceme víc, sjedeme autem ještě o pár kilometrů níže, k Wodospadu Szklarki, k němuž je cesta příjemnou procházkou téměř po rovině.

Náš pobyt po návratu z Polska zakončíme dobrým obědem v harrachovském wellnes hotelu David. Emička je smutná, že s mužem odjíždíme, ona má s rodiči před sebou ještě jeden den pobytu.

   Jestli si myslím, že na konci našeho výletu přeberu otěže a cestou domů přinutím manžela, aby mi zastavil v Českém ráji, a alespoň jedním prstíčkem si sáhnout na skálu, jsem na omylu. Striktně se drží svého harmonogramu. Vypadá to, že se snaží na stará kolena nějak prosazovat, a to se mi vůbec nelíbí. Kam se najednou ztratilo to jeho pověstné: ,,Jak řekneš, tak bude…?!“

A tak a jediné místo kde mi zastaví je Jičín, město Cipíska, Manky a Rumcajse.

Strávíme zde procházkou po náměstí a přilehlými uličkami asi hodinku, a pak už jedeme rovnou domů. Do Českého ráje tak budu muset zase jindy.

 Abych nezapomněla…,

#jetodlouhy #nikdotonebudecist

Nevybaluj, jakou barvu má rozum a mrkvová

Pondělí, 9.7.2018

Když se mi ráno do cesty připlete cestovní taška, kterou jsem včera nestihla uklidit, vzpomenu si, co říkal můj muž, když jsem ji vybalovala: ,,Já být tebou, tak ji mám pro jistotu pořád sbalenou. Nikdy nevíš, co nás kdy napadne“.

Za normálních okolností bych to nejspíš zvážila. Ale on nejspíš zapomněl, že letos nás čekají už ,,jen“ Vysoké Tatry, kam budu potřebovat daleko víc věcí a podzimní Mikulov.

Plánovaná reoperace jeho ruky nám další cestování na čas bohužel znemožní.

Úterý, 10.7.2018

,,Babi, a kdo je ta pani s tím pánem?“ ptá se mě Ema když kouká na pohádku Nesmrtelná teta.

,,Ta paní je Štěstí a ten pán Rozum,“ odpovím.

,,Ten modrý pán je Rozum?“ ujišťuje se Emička.

,,Ano. Rozum má každý chytrý člověk. Ty jsi chytrá holčička, tak ho máš taky. Tady v hlavičce,“ poklepu jí prstem po spánku.

,,Hmm,“ pokývá hlavou a rukou se po ní pohladí, jako by si ho hýčkala.

,,A ty ho máš taky?“ zeptá se náhle.

,,Ano Emičko, já ho mám taky“, řeknu sebevědomě.

Na otázku, jakou má můj rozum barvu, jí ale odpovědět nedokážu.

Středa, 11,7.2018

,,Tati“, zvolám do telefonu. ,,Tak všechno nejlepší. Sedmdesát osm, to je krásný, ne?!“

,,To je hrozný, viď“, odpoví táta.

,,Není. Jak ti je, nepotřebuješ něco?“ zeptám se starostlivě.

,,Dobře. Nepotřebuju. Prodal jsem auto, když už nemůžu jezdit.“

,,To je dobře,“ oddechnu si s vědomím, že jeho poslední jízda, kdy vjel dezorientovaný na travnatý pruh mezi domy, mohla skončit tragicky.

Čtvrtek, 12.7.2018

,,Škrábal jsem na dveře, rozžvýkal nějaké boty a převrátil pelíšek naruby. Pak jsem objevil pytel plný oblečení. Roztrhl jsem ho tak, jak mě to kdysi naučila první matka, když jsme hledali jídlo mezi odpadky, a roztahal věci po celé místnosti. Do jednoho kouta jsem se vyčůral, do druhého vykakal. Povalil jsem popelnici a pochutnal si na zbytcích kuřete, špaget a sušenek a vylízal plechovku od ryby, která páchla jako Smokeyho tlama. Snědl jsem kus papíru, převrhl svou plastovou misku na vodu a rozkousal ji. A pak už nebylo do čeho píchnout. Nuda!“

W.Bruce Cameron, Psí poslání

Tak teď už to chápu. To roztrhané týden staré linoleum v předsíni, vyhrabaná zem z květináčů v obýváku, vytahané odpadky v kuchyni. ON nebyl nevychovaný, divoký, neposlušný pes. ON byl jako všichni ostatní. Nechtěl být sám. Tenkrát jsem se zlobila, dnes na to vzpomínám s láskou.

Pátek, 13.7.2018

Upír, Beznožec, Hubeňour, jednooký Tlusťoch, Spirálovník i Jednoručka.

Tak by se mohly jmenovat moje právě sklizené mrkve.

Podle Evropské unie nestandardní jakost.

Možná není jedna jako druhá.

Možná nevypadají jako by zrovna vypadly ze soustruhu.

Ale ta chuť!

Sobota, 14.7.2018

,,Dědo, to je pohodička, co?“ lebedí si Ema, když se nacpe na pohovku mezi mě a mého muže a nohy si přehodí přes dědovy.

,,No to je,“ zasměje se děda.

A byla. Dokud se v deset hodin večer nevzbudila Anežka.

Neděle, 15.7.2018

Ani nevím, kde se tenkrát bere ten nápad.

Jednou prostě vezmu pár větších kýblů, naplním je zemí a zasadím do nich pár sazenic rajčat koupených v zahradnictví. Umístím je ke zdi vedle domu, kam velkou část dne svítí slunce. Několik let je úroda jen tak do pusy, a když se keře konečně obsypou plody a já se těším na rajské hody, v době dozrávání začnou rajčata záhadně mizet. Několik dnů na to se mi sousedka přijde omluvit za to, že její tehdy asi čtyřletý syn mi mou úrodu několik dnů v nestřežených okamžicích systematicky očesával. Naštěstí všechna uloupená rajčata snědl, takže mě to tehdy tolik nemrzí. Dítě ví, dítě zná…

Abych nezapomněla…,

Stejně je to taková legrační záležitost, ten zdravý rozum. Když o něj člověk přijde, ani si to neuvědomí. Necítí, že by mu chyběl.

Stephen King

Sto dvacet pět, za hodinu odjíždíme a co peklo jednou zchvátí, už nikdy nenavrátí

Pondělí, 2.7.2018

,,Ve středu večer jsem doma a pak si uděláme takovou mini dovolenou. Tak naplánuj nějaký výlet,“ říkal mi můj muž včera večer, když plánoval s kolegy cestu do Polska.

Dneska večer je už ale jasné, že se vrátit nestihne.

A tak z mini dovolené bude jen obyčejný víkend.

Člověk míní, šéfové mění.

Úterý, 3.7.2018

,,Mně už jsou ty kroksy malý, babi“, říká Emča, když se u nás přezouvá do domácí obuvi.

,,Ukaž. No jo, to ti asi zase vyrostly nožičky,“ kontroluji velikost na její nožce.

,,No asi jo. Já jsem se doma měžila a víš, kolik vážím? Sto dvacet pět!“ oznámí Ema s jistotou.

,,Sto dvacet pět?“ vykulím na ní oči.

,,No! Takže proto už jsou mi ty kroksy malý. Protože jsem vyrostla.“

Středa, 4.7.2018

Možná touha po prázdninách, které nemám, možná vědomí toho, že prodloužený víkend s výletem se nekoná, mě přiměje cestovat alespoň prstem po mapě.

Nemůžu přestat hledat místa, která toužím poznat.

Nemůžu se odtrhnout od vysněného cíle.

Nemůžu se dočkat Vysokých Tater.

Přesně za měsíc už jim budu blíž.

Budu na cestě.

Čtvrtek, 5.7.2018

Když jsem zase po delší době turistou ve svém rodném městě a ocitnu se u jednoho z jezů řeky Lužnice, napadá mě, že možná každý z nás občas někdy cítí, že se v jeho životě blíží jez. 

Někdy dokonce už slyšíme tu burácející vodu a máme obavy, jestli ji dokážeme překonat. 

Když se ale na tom jezu ocitneme, zjistíme, že se dá bez větších problémů přejít.

I když se nám třeba při tom ledovou vodou zkroutí palce u nohou.

Pátek, 6.7.2018

,,Za hodinu jsem doma, tak se sbal, jedeme za dětma na dva dny do Harrachova.“ říká mi můj muž v osm hodin ráno do telefonu, když se vrací z Polska.

Chvíli přemýšlím, jestli to myslí vážně, protože za poslední tři dny najel bezmála tisíc sedm set kilometrů. Hodlá téměř na jeden zátah odřídit dalších dvě stě čtyřicet?

Pak ale začnu balit a shánět ubytování.

Sobota, 7.7.2018

,,Já přijdu do pekla…“ povzdechnu si u společného posezení  s rodinou v restauraci v Harrachově.

,,A proč, babi?“ vzbudím touto větou Emin zájem.

,,Protože nedbám na zdravou stravu a dneska jím samé dobroty, které bych neměla“.

,,A babi, to je to peklo, jak jsou tam ty čerti?“

,,Jojo, to je to samé peklo, Emičko,“ odpovím.

,,Tak tam nechoď!“ poručí rázně Ema.

,,A proč ne?“ ptám se.

,,Protože nechci abys tam šla. Kdyžtak tam jenom nakoukni, ale nechoď tam. 

Protože když tam půjdeš, tak už se nebudeš moct vrátit.“

No právě…

Neděle, 8.7.2018

Kdo ve středu říkal, že tento prodloužený víkend se žádný výlet nekoná…?¨

Abych nezapomněla…

Vodopád na dohled, duše klid nachází,

mumlám si s Mumlavou a nic mi neschází.

Překonám kameny, překonám schody,

jen lidí je zde víc, než-li je vody.

U Blondýny, chrrr grrr a budou švestky

Pondělí, 25.6.2018

Někdy se stanou věci, které nás velmi překvapí.

A většinou přijdou naprosto nečekaně.

No kolikrát za život se vám stane, že vás někdo požádá o rozhovor?

Mě se to teda ještě nestalo. Nyní mám v tomto směru své poprvé.

Proto neváhám a souhlasím, taky hlavně proto, že mě požádal člověk, kterému věřím, že to udělá dobře.

A udělal.

TADY!

Děkuju za tu příležitost, mé ego se na chvíli zase povzneslo trochu výš, a navíc mě to moc bavilo. Bylo mi ctí, ocitnout se na blogu U Blondýny!

Úterý, 26.6.2018

Když dnes odcházím z nemocnice a táta mě doprovází ke dveřím oddělení, z ambulance vyjde lékař. V duchu se usměji nad tím, jak lehce zkomolí taťkovo jméno, když ho osloví. Je velmi milý a vysvětluje, že tatínka potřebuje jenom na chvíli, a pak mě bude moci zase doprovodit. Na tom doktorovi můžu oči nechat. A vůbec mě nenapadne, že bych mu zakázala mého otce léčit. 

Jenom proto, že je to černoch.

Zrovna o tom totiž čtu ve Velkých maličkostech.

Tohle setkání je opravdu dobře načasované.

Náhody prostě neexistují.

Středa, 27.6.2018

,,Babi, a víš, že se v moži dělají vlny?“ ptá se mě Ema.

,,A víš, že u može je dovolená?“ nečeká na odpověď.

Tázavě se na ní podívám a přemýšlím, proč mluví o moři, když vím, že k němu s rodiči letos nejedou.

,,No fakt,“ pokračuje. ,, Takovýhle.“ A pohybem od sebe naznačí oběma rukama vlnu.

,,A taky to tam hodně cáká. Fakt.“

Tak to vypadá, že rodiče budou muset Emě v těch Krkonoších udělat vlny alespoň v bazénu.

Čtvrtek, 28.6.2018

,,Tebe musí mít Emičko každý rád“, říkám Emě cestou v autě, když mi s maminkou vypráví, jak ji má sestřička u pana doktora ráda.

,,No, to když jsme se ve školce líbali s Matýskem, tak to mě má asi taky rád, babi.“

,,No to určitě“, potvrdím Emičce její hypotézu.

,,Ale s kým se bude Matýsek teď líbat, když už nechodíš do školky?“ ptám se netaktně.

,,Čeba s Lauro,“ odpoví s klidem Ema. ,,Ale babi, on mi žíkal, že se s ní bude líbat jenom někdy. Čeba v neděli, ve čtvrtek a v pátek. Ale babi nesměj se. Fakt! To není k smíchu. A mami, ty taky. To fakt není k smíchu“.

Zlobí se Ema, když se s dcerou smějeme tak, až v autě nadskakujeme na sedadlech.

Pátek, 29.6.2018

Proč je někdy nálada na bodu mrazu, i když venku svítí slunce?

Proč mě nic nebaví a veškerou činnost chci mít co nejdříve za sebou?

Proč se neraduji, že tátu dnes konečně pustili z nemocnice?

Proč skrývám nadšení, když se manžel vrací po týdnu domů?

Proč mi neudělá radost ani ta pistáciová zmrzlina, kterou si spolu dáme odpoledne v kavárně?

Někdy ty emoce prostě nechtějí ven a zůstávají skryté uvnitř.

Zatracený pátek!

Sobota, 30.6.2018

Ptáci už jsou slyšet, když se ráno budím, ale jinak je všude ještě klid.

Telefon je na nabíječce příliš daleko na to, abych byla schopná rozespalá vstát a podívat se, kolik je vlastně hodin.

,,Kolik je hodin?“ špitnu a ani nedoufám, že můj muž odpoví.

Líně vytáhne ruku z pod polštáře a podívá se na hodinky: ,,Pět a čtyři minuty“, řekne a ve stejné vteřině se ozve: ,,Chrrrr grrrr, chrrr grrr…“

,Tak tohle mu fakt závidím,‘ pomyslím si a hrabu se z postele, protože vím, že já už stejně neusnu.

Neděle, 1.7.2018

Sadař ze mě asi nikdy nebude. Ale ta švestka, kterou jsme sázely ještě s mamkou před čtyřmi lety, protože toužila po tom, mít ji na zahradě, má letos poprvé konečně plody.

Máma by měla radost.

Abych nezapomněla…,

že je potřeba plnit si své touhy hned.