NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

neděle 31. prosince 2017

Sedm

Po roce s ďábelskou šestkou v letopočtu, jsem k Tobě, roku 2017, upínala všechny své naděje.
Naděje na klidný, a možná třeba i trochu šťastný rok.
Vždyť Tvoje sedmička štěstí přímo vyzařuje.
Každý ji chce mít, každý si ji ve svém životě přeje.
A s Tvým příchodem jsme ji najednou všichni měli.
Na celý, dlouhý rok!
Sedmička v letopočtu přece přinese štěstí, nemůže to být jinak!
Proč bychom jinak říkali, že jsme v SEDMÉM nebi?
Proč by existovalo zrovna SEDM divů světa, SEDM statečných, SEDM krkavců a kočka by měla SEDM životů?
Proč by všichni chlapi dávali chladit pivo na SEDMÝ schod?
Protože SEDMIČKA je mocná.
Jedině SEDMIČKA to pivo opravdu dokonale vychladí.
V SEDMIČKU všichni věří.
A Ty, roku 2017 jsi jí mohl vládnout třistapětašedesát dní.

Kromě toho, že jsem si v sobě během Tvé vlády trochu ,,uklidila“, poznala jsem, ač ,,pouze“ virtuálně, spoustu neuvěřitelně milých lidí. Lidí, kteří jsou mi inspirací, a díky nimž moje seberealizace na blogu dostala nový rozměr.
Zjistila jsem, že nejen zištná může být pomoc druhého člověka, a znovu jsem posílila vědomí, že rodina a zdraví je to nejvíc, co v životě mám.
Za sebe mohu říct, že navzdory Tvému neohrabanému rozjezdu, kdy jsi mě připravil o dvacet vteřin života, drobným nešťastným událostem během roku, a mému drsnému setkání s lidskou arogancí a neochotou, jsi šťastný prostě byl!
Vždyť se nám narodila zdravá vnučka!
A za to Ti roku 2017 moc děkuji!
Loučím se s Tebou se vzpomínkou jen na TO DOBRÉ!


Vzhůru všichni ve zdraví do nového, osmičkového roku 2018!

Abych nezapomněla…,
,,Ovšem my, kteří chápeme život, nestaráme se vůbec o čísla.“
Antoine de Saint-Exupéry


pátek 29. prosince 2017

Dopisy, které nikdo nečetl

Iona Greyová

Milovaná holčičko,
V době, kdy jsem vůbec nevěděl, jestli se dožiju začátku příštího týdne, jsem Ti slíbil, že Tě budu milovat navždy. Teď to vypadá, že navždy pomalu vypršelo. Nikdy jsem Tě nepřestal milovat. Ve vlastním zájmu, abych si uchoval zdravý rozum, jsem se pokoušel zapomenout, ale nikdy se mi to nepovedlo. A nikdy jsem nepřestal doufat. Doktoři říkají, že mi nezbývá moc času, ale já pořád doufám a věřím, že jsem tady ještě neskončil. Určitě ne do té doby, než zjistím, co se s Tebou stalo. Dokud Ti nepovím, že to, co jsme začali v těch bláznivých dnech, kdy svět byl vzhůru nohama, pro mě nikdy neskončilo. A že ty dny, i když byla hrozná doba, patřily k nekrásnějším v mém životě.


,,Ach.
Ááách…
Složila dopis napůl a rychle ho vrátila do obálky. 
Neměla se ho dotýkat. 
Nikdy by to neudělala, kdyby ji napadlo, že to bude tak…vážné. 
Osobní a naléhavé. 
Otázka života a smrti.
Ale už je pozdě. Otevřela dopis a už to nemůže vrátit. 
Neuváženě přečetla prosbu poslanou umírajícím mužem z druhého konce světa. 
Jen ona, nikdo jiný. 
A teď si může vybrat: buď ji bude ignorovat, nebo se pokusí najít paní S. Thorneovou.
Ať to je kdokoliv“.

Ach.
Ááách…
Takové vzdechy při čtení vydávám i já. Často.
Když odkládám ,,Dopisy“, mám slzy v očích, nezřídka dojetím i pláču. Dojetím nad nefalšovanou celoživotní láskou, která se zrodila v tak těžké době, za války.
Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 
Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 
Ano. A hrozně mě to baví. 
Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.
Toto ale není žádná červená knihovna, nejde o přeslazený román. Je to krásné počtení.
Po všech těch detektivkách a thrillerech je to pohlazení láskou.


Abych nezapomněla…
Ach. Ááách…

pondělí 25. prosince 2017

Po čem ženy touží, devět pramenů a to k Vánocům patří

Pondělí, 18.12.2017
Před pár týdny vyslal své posly, ale poprvé o sobě dal vědět až tuto sobotu.
Ale jen tak lehce.
Ukázal se a zase zmizel.
Jako by nám lidem říkal: ,,Nezapomněl jsem na vás, ale ještě nepřišel můj čas“.
Dnes ráno ho ucítím, sotva se nadechnu u otevřeného okna.
Takhle voní jenom ON!
Opravdový první sníh!

Úterý, 19.12.2017
,,Tak já ještě dneska udělám ty kokosový koule“, sděluji jen tak, bez nadšení, do prostoru.
,,Prosimtě, vyprdni se na to,“ zareaguje můj muž. ,,Já myslím, že už jsi toho napekla dost“.
Že by i on, stejně jako Nick Marshall dnes večer v televizi věděl, ,,Po čem ženy touží?“
Nebo alespoň co chtějí slyšet?

Středa, 20.12.2017
,,Tak a mám Tě!“ Ozve se v telefonu, sotva ho přiložím k uchu. ,,Zase nejsi doma! Teď jsem tam byl a ty zase nikde. To už je tenhle měsíc po druhý! Minule tvoje holička nestíhala nebo co, a dneska…?“ nechává otevřenou otázku synek.
Směju se už při jeho projevu: ,,Dneska jsem byla ve školce, zpívat u stromečku. Teda, spíš se dívat na děti, jak zpívají u stromečku. Koledy“, říkám omluvně a zároveň pobaveně.
,,No skvělý“, pokračuje. ,,Po každý, když jedu okolo a mám čas, tak ty někde trajdáš!“
,,No skvělý“, oplácím mu. ,,Ale to můžeš taky dopředu zavolat. Takhle to vypadá, že se uvidíme až o Vánocích“.
,,Nevím, jestli budu doma“, odpoví pohotově a to už se oba do telefonu smějeme.
Já ten jeho humor prostě miluju.

Čtvrtek, 21.12.2017
,,Co to děláte?“ Ptá se Emička, když se s mužem letmo obejmeme.
,,Objímáme se“, odpovím.¨
,,A proč?“ Vyzvídá dál Ema a patrně hledá u babičky a dědečka nějaký hlubší smysl tohoto gesta.
,,Protože se máme rádi“, řekneme s mužem současně směrem k Emče.
,,A vy chcete mít dítě?“
????????????????????
Od té doby, co se narodila Anežka má to děcko fakt divné otázky.

Pátek, 22.12.2017
Čtyři spodní prameny představují živly – oheň, vzduch, voda, země.
Prostřední rozum, cit a vůli,
a ty dva vrchní jsou nejdůležitější – to jsou láska a moudrost.
Devět pramenů, devět symbolů, jedna vánočka.
Upletená z devíti!

Sobota, 23.12.2017
Vánočku jsem díky své včerejší nečekané dovolené mohla upéct o den dříve.
A tak dnes již zbývá ,,jen“ naporcovat kapra, uvařit rybí polévku, připravit bramborový salát.
A Ježíšek může zítra klidně přijít!
Jsme nachystaní!

Neděle, 24.12.2017
Strávit dopoledne s přáteli.
Rozsvítit svíčky na hrobech našich blízkých.
Poobědvat s tátou.
Nasát atmosféru kostela a přinést si domů Betlémské světlo.
U štědrovečerního stolu být s dětmi a vnoučaty.
Sledovat z okna setmělou oblohu a doufat, že s Emičkou uvidíme záblesk světýlka, které by dávalo znamení, že Ježíšek už brzy přijde.
Radovat se z úžasu a radosti dítěte, radovat se z dárků.
To k Vánocům patří!



Abych nezapomněla…
,,Že jsi dospěl, víš v době, kdy se žádná z věcí, co si přeješ nedá koupit v obchodě“.
Neznámý autor

sobota 23. prosince 2017

Vánoční

Až hvězdičky za oknem zazáří
a úsměv se objeví ve tváři,
tak přišla chvíle, na kterou čekáme,
kterou si v srdci celý rok hýčkáme.
Ať už jsme dítě, matka či babička,
srdce nám otevře kouzelná chvilička.
Přeji proto všem,
aby v tento den,
zahodili křivdy, stesky
a měli se prostě HEZKY!

KRÁSNÉ VÁNOCE VŠEM!!!

Abych nezapomněla...,
,,Na Vánoce vedou všechny cesty domů."
Marjorie Holmes



pondělí 18. prosince 2017

Být princem, hrnečku dost a konečně neleštím

Pondělí, 11.12.2017
Když se po dvou sychravých deštivých dnech probudíš do slunečného rána, je stoprocentně pondělí.
Pondělí sice je, ale o slunci nemůže být ani řeči.
I když teploty se pohybují nad nulou, vlezlý chlad je všudypřítomný a obloha šedočerná.
To bude dlouhý zimní čas…

Úterý, 12.12.2017
Plnokvětou africkou fialku jsem poprvé uviděla před pár týdny na Instagramu. To jsem ještě netušila, že se mi o něco později připlete do cesty v jednom velkém zahradnictví. Není to typicky vánoční květina, ale její květy mi učarovaly tak, že jde na vánoční stůl spolu s tmavě růžovou vánoční hvězdou.

Středa, 14.12.2017
,,Babičko, víš jak jsem pojmenovala ty tvoje figurky?“ Ptá se mě Ema první adventní neděli, když jí dovolím si s nimi hrát.
,,To je Jeníček a Mařenka“, dodá, aniž by čekala na moji odpověď.
A navzdory tomu, že zrovna v kuchyni připravuji oběd, mi ve své hře přidělí roli ježibaby.
K Mařence a Jeníčkovi dnes na adventním stole přibyl dřevěný andílek, kterého jsem dostala od kamarádky.
Tak bych tentokrát mohla vyfasovat třeba roli Mikuláše.
Nebo snad čerta???

Čtvrtek, 15.12.2017
Ani Mikuláš, ani čert.
,,Babi, já budu Růženka, ty PRINC!. Já se píchnu do prstu, usnu, ty mě políbíš a já se probudím,“ rozdá pokyny Ema.
Nesouhlasit nelze.
Žuch! Slyším z předsíně.
Ema rázem leží na zemi, oči zavřené.
Přijdu k ní, políbím ji, ona otevírá oči, pomalu, rozespale se zvedá a s vděčností se mi vrhne kolem krku:
,,Děkuji princi, zachránil jsi mě!“
A já, též s vděčností, ale tou opravdovou, si vychutnávám tento moment!

Pátek, 16.12.2017
Kdybych nevymýšlela již vymyšlené a držela se starého, osvědčeného receptu,
nemuselo by kynuté těsto na slané tyčinky skončit v odpadkovém koši.
Každopádně teď již vím, že žloutky není totéž jako celá vejce, a že bílky navíc vlastnosti těsta mohou někdy zásadně změnit.
Na kynutí ale vliv rozhodně nemají.
Těsto mi totiž i v odpadkovém koši kyne nekontrolovaně dál.
Hrnečku dost!

Sobota, 17.12.2017
Předposlední sobota před Vánocemi.
Celým bytem je cítit Diava.
Taťka odtahuje nábytek a vysává každý kout.
Čisto musí být jak za sporákem, tak na nejvyšších místech na skříních.
Mamka vyklízí všechny skříňky se sklem a porcelánem.
Skleničky, hrnečky, podšálky, prostě vše, co bylo celý rok vystaveno v prosklených vitrínách, je potřeba umýt a důkladně vyleštit.
A tak leštím.
Jako by bez toho nebyly Vánoce.
A protože si návyky z rodiny bereme do života, dlouhá léta leštím i svou domácnost.
Jako by bez toho nebyly Vánoce.
Když po letech konečně zjistím, že Vánoce nejsou o naleštěné domácnosti, ale o rodinné pospolitosti, zjevně se mi uleví.
Konečně neleštím!

Neděle, 18.12.2017
Bez vosích hnízd prý nejsou ty pravé Vánoce.
Tak fajn!
Tady jich máte 162, rodino!
A pro letošek už s cukrovím končím!

Abych nezapomněla…
nebo…že bych jim ještě udělala kokosové kuličky…??

čtvrtek 14. prosince 2017

Prostě na mě zapomněli

Jiří Holub


Tuto útlou knížečku beru do ruky s velkým očekáváním skoro rok po tom, co jsem zjistila, že existuje. Laskavé vyprávění osmileté dívky Klárky o tom, jak s rodiči přišla do Sudet, do vydrancované vsi, nabízí vcítit se do dětské duše, zatížené druhou světovou válkou. Sleduje situaci a dění v pohraničí očima dítěte. Proto tato kniha není tak věcná a přímočará, jako ty ostatní, co jsem četla o druhé světové válce nebo o holocaustu. Tuhle knihu si klidně mohou přečíst i náctileté děti.


,,Nejvíc si z té cesty pamatuju právě tu cestu. Vůz, který kodrcá mezi zlatavými poli, kontrast té žluti s temnotou zelených hvozdů, prach a vůni dozrávajícího obilí, svěžest léta, prvního svobodného, jak říká máma. Ve voze je se mnou právě ona, malý Jakub, bratr, co se narodil teprve nedávno – a Swing.
Swing je pes, voříšek s černýma ušima a věčně usměvavou mordou, pořád ho vidím, jak ve voze stojí, packy opřené o hrazení, dívá se nasává pro něho nové pachy. Pes, který celý život prožil ve městě, stejně jako já a moji rodiče, teď nedočkavě čte tuhle novou psí knížku plnou neznámých vůní donedávna německých Sudet, pes, jenž dostal jméno po matčině oblíbeném tanci, pes, který stejně jako my přežil těch šest let hrůz války, která smetla všechno, co jsme měli. Náš dům, naše známé, náš předchozí život.“

Podle anotace knihy má jít primárně o příběh Helgy, kterou při odsunu Němců, ,,zapomněli“ v pohraničí. Já tento příběh vnímám spíše jako vedlejší dějovou linku. Pro mě je daleko silnější prožívat osud malé Klárky a její rodiny.
Příběh se čte sám. Věty, stránky, kapitoly na sebe navazují a já sotva postřehnu, že knížku téměř neodkládám. Za pár dnů je přečtená, ale díky pomyslné ráně do žaludku, kterou mi autor na konci knihy zasadí, ve mně pachuť té doby zůstává ještě několik dní po tom.

,,Táta se s námi rozloučí, mámě i přes její odpor strčí malou pistoli a počká, až zajdeme do domu a zamkneme se. Z okna vidím, jak se chlapi rozdělují do dvojic a vyrážejí všemi směry od naší chalupy. Táta s nějakým cizím pánem odcházejí směrem k lesu, jdou po cestě do Jasné, tím pádem je nemine ani prohlídka ruiny, kde se ukrývá Helga.“



Abych nezapomněla…,
že jedna válka ze sebou zanechá miliony lidských neštěstí.

pondělí 11. prosince 2017

To není žádný vtip, bílá orchidej a babiččiny rohlíčky

Pondělí, 4.12.2017
Černou čočku beluga mám namočenou od rána, takže ji stačí jenom uvařit.
Cherry rajčátka oberu z větvičky a dám do pekáčku. Lehce je zakápnu olivovým olejem, osolím, posypu kořením na pizzu a těstoviny od Sonnentoru, a dám péct do trouby.
Volské oko připravím tradičním způsobem.
Za chvíli je vše hotové. Čočku dám na talíř, do středu položím volské oko a upečenými rajčátky talíř obložím.
Rychlá večeře je na světě.

Úterý, 5.12.2017
,,Mami, já potřebuju smrkat“, oznamuje Ema mamince.
Ta jí podává kapesník a poznamená směrem ke mně: ,,Už umíme smrkat“.
Emička si stoupne proti nám, přiloží papírový kapesník na nos a oběma rukama ho přidrží na nosních dírkách.
Předklání se, s nádechem se narovná, zavírá oči a …když slyší, jak se při pohledu na ní s dcerou smějeme, otevře oči, znechuceně sundává kapesník z nosu a s hlavičkou na stranu říká:
,,Hele nesmějte se! To není žádný vtip!“
Naštěstí ji naše pobavení neodrazuje, znovu přikládá kapesník k nosu, celý rituál zopakuje a…vysmrká se.

Středa, 6.12.2017
,,Jinou barvu nemáte?“ Zeptám se prodavačky, když mi na pult vybalí jediné pánské boxerky.
,,A jakou byste chtěla?“ Zeptá se mě. ,,Máme bílou, černou, modrou, světle modrou…“
,,No víte, já bych si ráda vybrala, můžete mi něco ukázat?“ Odpovím.
Sáhne do regálu, vyndá další jedny boxerky, neochotně je vybalí a rozloží na pult. Když vidím, že pro další kus již nesáhne, vzdávám to a vybírám ze dvou modrých, ty světlejší.
Nostalgicky při tom vzpomínám na dobu, kdy při nákupu textilního zboží prodavačky na pult ochotně vybalily klidně celý regál.

Čtvrtek, 7.12.2017
Když mi odpoledne volá moje kadeřnice, že je hodinu ve skluzu a že mě tím pádem vezme o hodinu déle, je mi jasné, že se dnes nedostanu domů dřív, jak v půl osmé.
A taky že jo.
Můj večer je tím pádem o poznání kratší.

Pátek, 8.12.2017
Všude okolo kvetou vánoční kaktusy, mně kvete bílá orchidej.
Každý rok v říjnu vyžene své nové šlahouny a nasadí na květy.
Od roku 2015 se ještě ani jednou nezpozdila.
Říjen 2015 byl smutný, odešla máma.
Ale ještě předtím mi stačila darovat – bílou orchidej.
Věřte, nevěřte…

Sobota, 9.12.2017
Zpátky v České Krumlově.
Už se mi stýskalo a adventní trhy jsou dobrým důvodem uspokojit touhu po známém místě.
Nějak mi tu ale chybí ta pravá vánoční atmosféra.
Přestože jsou ulice plné turistů, neslyším žádné koledy, žádné písně.
Na náměstí Svornosti, kde se adventní trh koná není žádný program, jenom stánky s obvyklým vánočním zbožím.
Naše očekávání jsou holt asi někdy přehnaná…

Neděle, 10.12.2017
Vanilkové rohlíčky prostě k Vánocům patří.
A jaké jsou ty nejlepší pod sluncem?
No přece ty babiččiny:
280g hladké mouky
210g másla
100g mletých neloupaných mandlí
70g cukru
Upečeno! Ježíšek může přijít.

 Abych nezapomněla…,
,,Vyměň svá očekávání za akceptování a svět se okamžitě změní“.
Antony Robbins

pondělí 4. prosince 2017

Miluju Tě, když musím číst na čas a prdel se neříká

Pondělí, 27.11.2017
Ten lístek zahlédnu hned ode dveří.
Leží v kuchyni na barovém stole, kde obvykle snídám.
Nejdříve si myslím, že jde o nějaký věcný vzkaz, připomenutí, prosbu.
Každopádně je na něm patrné, že byl napsán ve spěchu a propiska odmítala spolupráci.
Přesto jsou ta slova mezi načmáranými srdíčky zřetelná.
MILUJU TĚ!

Úterý, 28.11.2017
Když mi dnes večer v mobilu cinkne příchozí email, ještě netuším, že bude souviset s mým bojem s nachlazením, který jsem zmínila v minulém týdeníku.
V e-mailu se dozvídám, že ještě nemám nad bacilem vyhráno a naleznu v něm i radu, jak na to, abych se doléčila.
Nevím, jak to ta dobrá duše dělá, že ví, co mé tělo trápí.
A je mi to vlastně celkem jedno.
Vždyť věci mezi nebem a zemí jsou tak vzrušující…
A už vědomí toho, že o mé zdraví projeví zájem de facto cizí člověk, mě uzdravuje.
Děkuji Dorko.

Středa, 29.11.2017
Dneska mi odpolední autobus domů z práce ujel, ale včera jsem do něj v obvyklou dobu nastoupila. Občas se mnou jezdí dvojice mladých lidí, která se zná s řidičem a nezřídka bývají středem pozornosti již na autobusové zastávce. Včera na sebe upoutali pozornost až uvnitř autobusu, a to především hlasitým řešením své prekérní situace. A protože si myslím, že to stojí za samostatný článek, musí na svět: Nepokradeš.

Čtvrtek, 30.11.2017
Odcházíš podzime a mé srdce puká,
při pomyšlení na ta muka,
která přijdou se zimou,
s mrazivou bílou peřinou.

Pátek, 1.12.2017
Když mi dopoledne pípne esemeska z knihovny, že mám připravenou rezervovanou knížku, neváhám a hned po práci pro ni běžím. Na Doktory od Ericha Segala se moc těším. Vždyť na ně čekám několik týdnů. Otázkou je, jestli je v tomto období pečení cukroví a balení dárků, zvládnu do měsíce přečíst. Je na ně totiž další rezervace. A tak pro jistotu začínám číst hned na chodníku před knihovnou, když čekám na odvoz domů.

Sobota, 2.12.2017
Nechci strávit adventní čas pouze pečením cukroví a balením dárků.
Chci si užít i toho, co právě toto období nabízí.
Tím jsou i dnešní rukodělné trhy, kde obdivuji nekonečnou šikovnost nejen dospělých, ale i dětí, které si sem přišly leccos vyrobit. Namalovat svíčky, hrnečky, nazdobit perníčky, vytvořit ozdoby podle své fantazie, nebo kreslit na plátno.
Dojímám se nad dětským sborem, který čítá desítky dětí, od prvňáčků až po deváťáky, a který přijel zahrát a zazpívat vánoční písně a koledy. Naše Elli hraje na flétnu, a tak se pyšním tím, že tam mezi nimi je i náš človíček.
Co na tom, že na oběd v restauraci čekáme posléze skoro hodinu.
Mám pohromadě celou rodinu…
…a emoce z představení ještě doznívají.

Neděle, 3.12.2017
Z celodenního hlídání obou dětí, čtyřleté Emičky a půlroční Anežky jsme měli s mužem nejprve trochu obavy. Jenomže nakonec jsou z nás chůvy k pohledání.
Když děda uspává Anežku v ložnici, já si při přípravě oběda hraju s Emou na Jeníčka a Mařenku.
Když já uspávám po obědě Emičku, děda si na dece hraje s Anežkou.
,,Babičko, já možná u toho čtení usnu“, upozorní mě Ema při mém čtení pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel.
,,Ale to nevadí, dočti to dokonce“, dodává, otáčí se ke mně zády a zavírá oči.
Dnes také dojdu velkého poznání. Když chce totiž dítě říci sprosté slovo, podá to tak, abyste se na něj za to nemohli zlobit:
,,Babičko, dej mi prosím tě tu buchtu na talířek“, žádá mě Emička, když odpoledne krájím moučník. ,,Já si s ní sednu do obýváku na zadek.“
Význam odmlky pochopím záhy, když Ema dodává:
,,Prdel se neříká viď, to je sprosté slovo“.


Abych nezapomněla…,
prožijme adventní čas tak, abychom pod vánočním stromečkem byli šťastni a plni vánoční atmosféry. Uštvat se můžeme jindy!

pátek 1. prosince 2017

Nepokradeš

On je vysoký, štíhlý, s tmavými dlouhými vlasy, mezi kterými se mu sem tam plazí nějaký ten dred. Na nohou nosí zpravidla vysoké vojenské boty a džíny těsně obepínají jeho dlouhé, hubené nohy. Tvář má ošlehanou větrem, částečně zarostlou vousem.
Ona je jen o málo menší než on, štíhlá až příliš, takže bunda jí padá z ramen. Též tmavovláska, ale její vlasy jsou pečlivě stažené do ohonu. To dává vyniknout ostrým rysům její tváře a skutečnosti, že jí chybí pár zubů.
Dvojice, které si nikdy nelze na zastávce autobusu nevšimnout.
Dvojice, u které si pokaždé, když ji vidím, pokládám otázku:
Jsou opilí nebo zhulení?

,,Ty vole Stando, víš co se nám stalo“, osloví on řidiče autobusu, sotva dosedne na sedadlo hned vpředu, vedle své přítelkyně.
,,Normálně Nováková nás obvinila, že jí krademe dříví. Chápeš to?
Mě to normálně úplně rozsekalo. Já bych nikdy, nikdy bych, nikdy bych nikomu nic nevzal. Nikdy bych nepřelez plot a nevzal si tam něco, co mi nepatří a vona tohle…
Ty vole, já jsem z toho špatnej, fakt špatnej.
Prej jí chybí celá řada z tý hranice co tam má na dvoře. Ale já bych jí ho nikdy neukrad. Rozumíš, proč já bych jí bral dříví, já na dřevo chodím do lesa".
Zpoza volantu se ozve Standy smích.
,,To vole, ty se směješ Stando, ale já si každou minutu toho tepla zasloužím. 
Víš, co se nadřeme? Viď…!“, žďuchne loktem do své přítelkyně, která přikyvuje a občas, pokud jí ten její pustí ke slovu, si k tomu řekne své.
,,My normálně lezeme po stráních a taháme to dříví odtud“, pokračuje on. ,,My se nadřeme jak volové, my si to teplo fakt zasloužíme.
A nemysli si, my nechodíme do soukromýho lesa, my chodíme do panskýho, fakt. Do soukromýho já bych Stando nikdy nešel.
Nojo, lidi si holt myslej, bůhvíjaký nejsme gauneři. Jsme možná jiný, chlastáme, to jo, ale v životě bych nikoho nevokrad Stando, vážně.
Hele, já tý Novákový normálně napíšu dopis.  Napíšu jí, že já jsem jí to dříví prostě neukrad.
Proč bych jí ho taky krad, vždyť já chodím pro dřevo do lesa…"

Ač sedím až v zadní polovině vozu, slyším každé slovo. Se mnou tak pravděpodobně minimálně dvě třetiny osazenstva autobusu. A řidič? Přesto, že je na něm vidět, že už součástí rozhovoru nechce být, zpoza volantu nemá úniku.
Každopádně teď už vím, že ať tato dvojice vypadá jakkoliv podezřele, opilá, či zhulená, obavy nejsou na místě. Má peněženka, kreditní karta i mobil jsou před nimi rozhodně v bezpečí.


Abych nezapomněla…,
není krádež jako krádež, hlásá směle dnešní mládež.

pondělí 27. listopadu 2017

Nikdy není vhodná doba, to je zas den a dokonalý chaos

Pondělí, 20.11.2017
Nic není definitivní.
Manžel se o tom utvrdí dnes, při další návštěvě nemocnice v Českých Budějovicích.
Přesto, že byl přesvědčený o tom, že jeho ruka už je v pořádku a že bolesti, které má, jsou pouze důsledkem jeho úrazu před rokem, dnes byl vyveden z omylu.
Je nutná další operace, jinak ruka bude v budoucnu ochabovat.
Obdivuji jeho přizpůsobivost situaci.
Ač do telefonu, kdy mi tuto zprávu sděluje, působí zoufale, stačí mu šedesát kilometrů na to, aby to vstřebal a byl s tím při příjezdu domů v pohodě.
Kéž bych to uměla také!
Musím se ho zeptat, jak to dělá…

Úterý, 21.11.2017
Když jsem letos začátkem roku podlehla viróze takovým způsobem, že jsem skončila v nemocnici, dala jsem si předsevzetí, že ani to sebemenší nachlazení již nepřechodím.
Jenomže ono přijde vždycky v tu nejnevhodnější dobu…

Středa, 22.11.2017
Můžu to považovat za dodržení předsevzetí? Když jsem dopoledne v práci a odpoledne v posteli?
Snad skóre vylepší skutečnost, že mám zítra zdravotní volno.
Hodlám totiž tu virózu poslat do pekel!

Čtvrtek, 23.11.2017
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Oběd.
Spánek.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Večeře.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Spánek.
To je zas den…

Pátek, 24.11.2017
Je to fajn, udělat si zdravotní volno a alespoň jeden den odpočívat.
Jenomže práce se za ten den nahromadí a pokud ji nechci hrnout před sebou, musím se s tím dnes poprat.
Musím rychleji chodit, rychleji přendávat prsty na klávesnici, rychleji počítat, rychleji myslet.
Síly, které jsem včera nabrala, tak vkládám zase do práce!
Proč mám pocit, že to všechno vlastně bylo nanic?!

Sobota, 25.11.2017
,,Říkám vám, vykašlete se na to“, radil minulý víkend synek nám ženám, když jsme probíraly pečení cukroví.
,,Stejně to pak v lednu cpete do mrazáku.“
Všechno jsem mu odkývala. ¨
Má pravdu, nač ten stres.
Tak proč mám sakra najednou zaděláno na perníčky…?

Neděle, 26.11.2017
Za týden začíná advent a můj byt není plný chvojí, mechu a šišek, na oknech nevisí světelné řetězy.
Obdivuji na blozích i instagramu ty nádherné vánoční dekorace, kterými jsou vyzdobeny celé byty, domy, terasy. Jak všechno má své místo, každý kout připomíná vánoční atmosféru a vše je tak DOKONALÉ!
Asi jsme nedokonalí ve svých návycích, ale nedovedu si představit, že vše bude celý vánoční čas na svých místech.
Stále tak DOKONALÉ.
Vždyť jenom když k nám přijdou děti, je rázem všechno vzhůru nohama.
,,Babičko, já jsem ty andělky tady takhle hezky vystavila“, chlubí se Emička.
A já koukám, jak můj parapet s věcmi, na kterých mi záleží, je náhle jeden velký chaos.


Abych nezapomněla…,
,,Neměj strach z dokonalosti. Nikdy ji nedosáhneš.“
Salvador Dali

čtvrtek 23. listopadu 2017

Je libo candáta?

Candát je jedna z mých nejoblíbenějších ryb. Možná ta nejoblíbenější. 
Je drahá až běda, ale co nadělám… Zkoušela jsem sníst stokorunu, ale nějak mě to chuťově neuspokojilo. Na rozdíl od candáta na kmínu, se zelenou čočkou.

Na jeden oběd jsem potřebovala:

150g mražených filetů z candáta
100g zelené čočky
¼ pórku
1 lžička mletého kmínu
1 polévková lžíce majoránky
2 lžíce olivového oleje
sůl

Filety nechám povolit, sliji vodu. Ze sto padesáti gramů ryby je rázem jenom sto. Co jsem čekala...Kéž bych měla možnost koupit někde candáta chlazeného.
Kůži této ryby není potřeba odstraňovat, je velmi jemná, takže se nechá zkonzumovat s rybou. Filety z obou stran osolím a posypu mletým kmínem od Sonnentoru. Je nejlepší, nejvoňavější a jemný. Na pánvi si rozehřeju lžíci olivového oleje a candáta zprudka z obou stran osmahnu. Stáhnu plamen (mám plynový sporák) a nechám chvíli dodělat.
Pokrájený pórek orestuji na lžíci olivového oleje a přidám polovinu uvařené zelené čočky. Osolím a ochutím majoránkou. Též od Sonnentoru. Ta jediná totiž opravdu jemně voní a má skvělou chuť. Díky ní jsem se naučila ji používat i do jiných pokrmů ne jenom do cmundy nebo bramboračky.  A se zelenou čočkou si velmi rozumí. Čočku podliji skleničkou čočkového vývaru a chvíli provařím. Pak ji v hrnci rozmixuji tyčovým mixerem. Nakonec přidám zbytek celé uvařené čočky, prohřeji a můžu servírovat.

ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE – CHUTNĚ

Zdravě:
Zelená čočka – je bohatá na železo i vlákninu. Je jedinečným zdrojem energie, která pochází z proteinů a sacharidů. Zelená čočka neobsahuje téměř žádné tuky, méně než 1%. Tato drobná luštěnina má vynikající chuť a je na rozdíl od jiných, velmi brzy uvařená. Je vhodná jako příloha k masu, do salátů, nebo jako samostatné jídlo.

Candát – jako všechny ryby je candát bohatý na bílkoviny a n-3 nenasycené mastné kyseliny. Z vitamínů obsahuje především A, E, D a K, ale je dobrým zdrojem i vitaminů skupiny B.

            O prospěšnosti na zdraví u tohoto pokrmu není pochyb, proto
                      plním všechny lžíce.

Levně:
V tomto případě se nejedná o zrovna levný oběd, ale zdraví musíme něčím vykoupit.
Já jsem kilo candáta pořídila za 433,- Kč, někde stojí i 550,-.
Zelenou čočku kupuji francouzskou v bezobalovém obchodu za 64,- Kč/kg.
Moje obědová porce mě tedy s ostatními přísadami vyšla zhruba na 90,- Kč.

                              Pro šetřílky tohle jídlo rozhodně není. 
        Nedá se nic dělat, jedna lžíce zůstane prázdná.

Rychle:
Rychlejší už to snad ani být nemůže. Je pravda, že čočku mám uvařenou vždy dopředu, takže jsem při přípravě zhruba deset minut ušetřila. Ale i když je připočteme, za dvacet minut je oběd na stole. 

                                Čtyři lžíce plné za rychlost přípravy.

Chutně:
Čočku k rybě? A proč ne. Ryba si přece nezaslouží jen brambory. Já jsem si velmi pochutnala a doporučuji to vyzkoušet.
                                        Škoda, že těch lžic nemám pět😍


Abych nezapomněla...,
že s bramborem je candát nuda.


pondělí 20. listopadu 2017

Sbohem podzime, když kniha dojímá a po letech na Václaváku

Pondělí, 13.11.2017
Jako by všichni měli pocit, že o víkendu něco zameškali a v pondělí to musí dohnat.
Jak si jinak vysvětlit, že pondělí, co pondělí od rána zvoní telefony, e-mailová schránka je přeplněná a všem se právě DNES porouchalo auto?

Úterý, 14.11.2017
Vážně to vzdáváš?
Necháš se zastrašit mrazivými rány a chladnými večery?
Necháš spadat všechnu tu barevnou nádheru z větví stromů, zhnědnout trávu, rozblátit cesty?
Necháš zimu, aby definitivně převzala vládu?
Připadá mi, že jsi tu letos byl tak krátce…
Nebo jsem si Tě nestihla dostatečně užít.
Tak sbohem, podzime!

Středa, 15.11.2017
Jít si lehnout se slzami v očích asi není úplně nejlepší rozpoložení před spaním.
Naposledy jsem brečela u knížky Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho.
Dnes mě dostala Iona Greyová a její Dopisy, které nikdo nečetl!
Dobrou noc! Škyt!

Čtvrtek, 16.11.2017
Tak je čtvrtek nebo pátek?
Mám s tím svátkem ve dnech zmatek.

Pátek, 17.11.2017
Počasí nám sice v našich dnešních plánech s vnučkou podráží nohy, ale snažíme se ho ignorovat. Takže i přesto, že každou chvíli prší a je pořádná zima, vydáme se s Emičkou krmit kachny. 
Jakmile se blížíme k rybníku, uvědomím si, že čtyři rohlíky, které si neseme s sebou, budou málo. 
Jak nás kačeny zahlédnou, okamžitě se vrhají na břeh nebo plují podél něj a pozorují každý náš pohyb. Nadšeně kejhají, předhánějí se a některé dokonce vzlétnou, aby byly na místě krmení dříve než ostatní.
Vstupujeme na molo a když vidím Emiččiny rozzářené oči, musím si ji vyfotit.
,,Ty jsi naše sluníčko, viď“, říkám Emičce, když ji párkrát cvaknu.
,,No…“, odpoví Ema. ,,Spíš vnučka“.
A jo…!

Sobota, 18.11.2017
Holčičí nákupy v Praze jsou fajn.
Je ale dobré, když se člověk v ten den cítí odpočatě a nic ho nebolí.
Když jsem ráno vzhůru už ve čtyři hodiny, tuším, že mi těch pár hodin spánku bude přes den chybět.
Bolavou krční páteř, kterou se snažím rozmasírovat už cestou v autě, se mi naštěstí podaří odblokovat v jedné z kabinek při zkoušení trička. Můžu si tak dnešní nákupy nakonec užít.
Zjištění, že je metro zrovna v těchto dnech mimo provoz, moje děvčata neodradí od záměru,
dojet na Václavské náměstí. Poprvé tak cestuji po Praze autobusem.
U sochy Svatého Václava je stále patrná atmosféra včerejších oslav sedmnáctého listopadu a já si uvědomuji, že jsem na tomto místě byla naposledy v šestnácti letech.
I když neutratím zrovna nechutně velkou sumu peněz, tak si tento den rozhodně užívám.
Spánkový deficit z časného rána doháním až večer, cestou domů.

Neděle, 19.11.2017
Největší odměnou je dnes pro mne to, že po rodinném obědě vidím prázdné talíře i plech od moučníku.
,,Jsem měl s tou buchtou začít dřív“, říká syn, když si k sobě přisune talíř se třemi posledními kousky Margot řezů.
,,No to jsi měl“, konstatuje Elli a ještě mu jeden sebere.


Abych nezapomněla…
že i tři dny volna jsou pro čas strávený s rodinou někdy málo.

pondělí 13. listopadu 2017

(Ne)ukradená mandarinka, startup problem a ach, ta dětská upřímnost

Pondělí, 6.11.2017
Ten krámek má snad jen šest metrů čtverečních.
Vejdou se tam pouze čtyři zákazníci a prodavačka.
Přesto je tam tisíce přenádherných věcí.
Od podlahy po strop jsou vystavené dekorace, které nenechají žádné srdce ženy chladné.
,,Ach“, vzdychnu když vcházím dovnitř.
,,Tady by se to nakupovalo, že?!“ poznamená s úsměvem milá paní za pultem.
A měla pravdu. Domů si odnáším dva dřevěné anděly a svůj první svítící domeček.
Už teď ale vím, že se tam budu muset ještě vrátit.

Úterý, 7.11.2017
Tomu muži může být tak kolem šedesáti let. Není bůhvíjak luxusně oblečen, ale na bezdomovce rozhodně nevypadá. Možná to je důchodce na hranici chudoby. Možná také ne.
Nevím, co ho k tomu vede, ale prostě to udělá.
Před obchodem se zeleninou sáhne do přepravky s vystaveným ovocem a jeho ruka s ukradenou mandarinkou rychle zajede do kapsy u kabátu. 
Ve stejnou chvíli toho muže míjí jiný, mladší muž :,,Já vím, že je to jen jedna mandarinka, ale nemá se to!“ řekne mu tiše a jde si po svých.
A já jsem svědkem toho, jak se ruka svírající mandarinku sune z kapsy ven a uloupená kořist je vrácena na své místo.
Kdyby to vždycky bylo tak jednoduché.

Středa, 8.11.2017
Biofarmy již svá místa na tržišti opustily, konvenční zemědělci své výpěstky doprodávají.
Dnešní košík se zeleninou, který si odnáším z farmářského trhu je tak na několik dlouhých měsíců poslední.

Čtvrtek, 9.11.2017
Intenzivní nutkání zazálohovat si všechna data z počítače, více jak čtrnáct dnů úspěšně ignoruji.
Zálohování odkládám ze dne na den, protože je přece pořád něco důležitějšího na práci.
Když se mi dnes večer nenastartuje windows, příliš pozdě si uvědomím, že vnitřní pocity se nemají podceňovat.
Nepřítomně zírám na slova na monitoru: STARTUP PROBLEM.
Hlavou mi běží všechny ty texty, které mám v notebooku rozpracované a je mi jasné, že jestli o ně přijdu, už je nikdy nedám dohromady.
Vybavují se mi desítky fotek, které jsem tam nedávno přetáhla z mobilu.
V zoufalství si uvědomuji, že díky jedinečnosti okamžiku už nikdy nepořídím stejné snímky.
Děsím se toho, že se windows nerozběhne a všechno bude nenávratně pryč.
Těch deset minut, kdy se systém snaží o opravu je nekonečných.
Když se na monitoru náhle objeví známá okna a systém se spustí, cítím neskutečnou úlevu.
A je mi jasné, co budu dělat po zbytek večera.
Zálohovat.

Pátek, 10.11.2017
Dopisy, které nikdo nečetl.
Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 
Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 
Ano. A hrozně mě to baví. 
Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.
Tak kdy už ji konečně políbí?

Sobota, 11.11.2017
,,Babi, já umím tu knížku číst i bez brýlí,“ říká Ema, když s brýlemi na nose beru do ruky její knížku Říkání o víle Amálce.
,,Já taky Emičko“, odpovím. ,,Ale špatně na to vidím“.
,,Protože, už jsi stará, viď“, analyzuje situaci Emča.
,,Hm“, usměju se. ,,Ale jen trošku.“
,,No, vy jste s dědou už starý oba.“ Uzavře debatu a otevírá knížku.

Neděle, 12.11.2017
Ještě nechoď, podzime…!


Abych nezapomněla…,
na dětech miluji nejvíce tu jejich upřímnost. Ale jen někdy.

neděle 12. listopadu 2017

Ví o Tobě

Sarah Pinborough

,,Musíte si přečíst…Proklatě brilantní!“
Stephen King

Nejradši bych zakřičela! JO!JO!JO!
Bylo to čtivé, zajímavé, napínavé.
Bylo to záhadné, neuvěřitelné, překvapivé.
Bylo to odzbrojující!

ONA je rozvedená, sama s malým synem a nespokojená s vlastním životem.
ON je, řekněme zoufalý, a krůček od toho, aby se stal alkoholikem.
ONA – TA DRUHÁ, je krásná, zranitelná, neodolatelná.
ONA s NÍ chodí na kávu a do fitka, s NÍM spí.
Co na tom, že ONI jsou manželé?!
Co ONI tají a jakou roli v tom hraje ONA?
Rozděluje je jejich tajemná minulost nebo spojuje?
Trojúhelník, u něhož můžete jenom hádat, kdo se nachází na jeho vrcholu a kdo je pouhou loutkou.
Můžete si malovat různé scénáře.
Můžete popustit uzdu své fantazii, kombinovat, měnit názor.
NIKDY TO NEVYMYSLÍTE!

,, Chtěla jsi něco?“ zírá na mě a najednou vypadá jako někdo úplně cizí. Chladný. Nepřístupný. Ani stopy po předchozím přirozeném šarmu a vřelosti. Nervozitou se mi stáhne hrdlo. Teď mu o kávě s Adele v žádném případě nemůžu vykládat. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem někoho takhle vytočila, aniž bych něco provedla. Je tohle jeho odvrácená tvář? Do mozku se mi zažere červ pochybností. Co když právě kvůli tomu chce Adele držet naše setkání v tajnosti?“

A NIKDY tuto knihu nečtěte v autobuse cestou do práce, když vám chybí jen pár kapitol do konce. Alespoň ne tehdy, když nejste přesvědčeni o tom, že ji dočtete.
Budete muset porušit pracovní morálku a tajně ji dočíst třeba na toaletě nebo v šatně.
Pokud to neuděláte, váš pracovní výkon bude stejně na bodu nula.
Dokud se nedozvíte VŠE!

,,Abyste něčemu uvěřili, musíte si to protrpět. Musíte mít bláto na rukou a špínu za nehty. Musíte se k tomu prokopat. K pravdě, jako je ta moje a Davidova.“
Adele


Abych nezapomněla…,
,,NEVĚŘTE TÉTO KNIZE, NEVĚŘTE TOMUTO PŘÍBĚHU, NEVĚŘTE ANI SAMI SOBĚ. A AŤ SE DĚJE COKOLIV, NEPROZRAĎTE KONEC!“

pondělí 6. listopadu 2017

Jedna blbá hodina, prázdná místa a ,,Nekrafejte do toho."

Pondělí, 30.10.2017
Je to pokaždé stejné.
Na jaře i na podzim.
Se změnou času moje tělo protestuje, chce zpátky svůj režim.
Budí se ve čtyři ráno a chce jít spát v půl deváté večer.
Týden, možná čtrnáct dnů ho budu přesvědčovat o tom, že hodina přece nic neznamená.
Vždyť je to jen JEDNA BLBÁ HODINA!

Úterý, 31.10.2017
Zželelo se petržele,
hospodyňce neveselé,
Smích se vrátil, zmizel žel,
když natrhala petržel.

Středa, 1.11.2017
Číst poslední kapitoly knížky Ví o Tobě v autobuse, cestou do práce, fakt není dobrý nápad.
Jednak u toho vypadám přinejmenším divně.
S pusou často otevřenou údivem, hltající každou stránku a nevnímající dění kolem sebe.
A hlavně – když je autobus v cíli, do konce knihy chybí pár stránek.
Vystupuji šokována vývojem událostí a neuvěřitelným zvratem.
Do práce odcházím s vědomím, že se to nejpodstatnější během následujících osmi hodin nejspíš nedozvím.
A to je peklo!

Čtvrtek, 2.11.2017
Se smrtí jsem se poprvé setkala, když mi bylo dvanáct.
Děda umřel uprostřed rodinné oslavy. V sedě, u jídelního stolu.
U odchodu druhého dědy, babiček, manželovy a mojí maminky jsem naštěstí už bezprostředně nebyla.
Nezáleží na tom, jestli toho člověka vidíme umírat.
Chybí nám totiž úplně stejně.
Mohlo by se zdát, že prázdná místa v srdci postupně zaplní třeba vnoučata, noví přátelé, rodina. Jenomže oni mají svá nová místa, a ta po zemřelých už vždycky prázdná zůstanou.
Dnes zapaluji svíčky a vzpomínám.
A moc si přeji, aby hodně dlouho žádná svíčka nepřibyla.

Pátek, 3.11.2017
A je to tady!
Včerejší návštěva města mě probírá z letargie.
Vánoční výzdobu, andělíčky a světýlka jsem tam fakt ještě nečekala.
Ale byli tam. Andělíčci i světýlka. A spousty dalšího vánočního zboží.
A tak počítám dny…
Nejvyšší čas začít přemýšlet o dárcích. 

Sobota, 4.11.2017
,,Víš, co už jsi dlouho nepekla?“ zeptal se mě můj muž minulý víkend, když jsem mu naservírovala další zdravou verzi švestkovo-makového moučníku.
,,Bábovku. Ale takovou tu, co jsi dělala dřív. Tu babiččinu.“
A protože on u mých buchet ze špaldové nebo pohankové mouky slazené třtinovou šťávou nikdy nebrblá, je čas mu tu JEHO bábovku dopřát.

Neděle, 5.11.2017
,,Babi, tady to bude jako v kině“, vítá nás dnes v podvečer Emička u nich doma, společně s vůní právě připraveného popcornu.
Shlédnutí pohádky Anděl páně 2 jsme si spolu domluvily již v týdnu.
,,A v kině musí být ticho babičko,“ pokračuje Ema. ,,Takže žádné povídání“!
Souhlasně přikyvuji a nechávám se unést laskavým a vtipným příběhem, který kromě mě nejspíš už všichni viděli.
Jak v pohádce spatřím známé uličky Českého Krumlova, mé srdce zaplesá.
Poznávám ta místa, kde jsme se s mužem před pár týdny procházeli.
Špitajíc mu ukazuji, kde jsme byli na čaji a po kterých schodech jsme šli k zámku, když se z pohovky vedle nás ozve Emin hlas: ,,Nekrafejte do toho, tady jste v kině!“

Abych nezapomněla...,
,,Dítě má vždy pravdu"
Naomi Aldort

středa 1. listopadu 2017

Dívka ve vlaku

Paula Hawkins


Do TOHO vlaku se mi zpočátku nastoupit vůbec nechce. Zdráhám se poměrně dlouho, protože mám obavu, že jízda bude nezáživná a zdlouhavá. Prostě se ten vlak snažím vykolejit dřív, než je vůbec přistaven do stanice.
Velké ovace a pojmenování bestsellerem, velmi brzké natáčení filmové verze, to ve mně vyvolává pocit velkého povyku pro nic.
Přesto nakonec nastupuji. Díky tátovi, který mi knížku Dívka ve vlaku půjčil, daroval, když jsem u něj doma myla okna.

,,Vlak se plazí dál; drkotá podél skladišť a vodáren, mostů a hal, podél skromných viktoriánských domků, jež se ke kolejím otáčejí zády.“



Počáteční pocity jsou přinejmenším rozpačité. Hlavní hrdinka mi připadá mírně řečeno poněkud cáklá a navíc věčně v lihu. Rozvedená troska, předstírající každodenní dojíždění do práce, si vysní příběh páru, který denně pozoruje ze svého místa ve vlaku, když projíždí kolem jejich domu. Oběma dá jména a ve své vypité fantazii rozvíjí jejich manželský příběh.
Až se jednoho dne dozví, že ONA zmizela.
Zeptá se jí někdo, co viděla?
A co vlastně viděla?
Co je pravda a co navždy pohřbila jedna z jejích alkoholových amnézií?

,,Dožahla jsem druhou plechovku a pustila se do třetí. Blažené klokotání alkoholu v krevním řečišti trvalo jen pár minut a pak se mi udělalo špatně. Lámala jsem to do sebe moc velkým fofrem – bylo to rychlé i na mě, takže jsem musela ubrat plyn. Jestli nezpomalím, bude z toho malér. Udělám něco, čeho budu litovat.“

Prvotní rozpačitost, která je způsobena jednak chováním hlavním hrdinky a jednak poněkud jednoduchým literárním zpracováním, se najednou vytrácí, a aniž postřehnu ten zvrat, knihu se mi najednou nějak nechce odkládat. Vlak nabírá na rychlosti a já si to uvědomuji až když jeho lokomotiva jede na plný výkon.
Do cílové stanice se tak přímo vřítíme a já můžu říct: JO! TAK TO BYLO DOBRÝ!

,,Tu změnu, co nastane v atmosféře, když vlak zastaví u návěstidla na červenou, vnímáte jako bzukot elektrických světel. Teď už nejsem jediná, kdo se tam dívá – ani náhodou. Hádám, že když kolem těch domů projíždíme, zírají na ně úplně všichni, jenomže každý z nás je vidí úplně jinak. Občas i slyšíte, jak se o tom lidi baví.
,Tamhle! Jo, tenhle dům. Kdepak, ten nalevo – tam! Ten, co má ty růže u plotu. Tam se to stalo.“



Abych nezapomněla…,
,,Spravedlnost je vlak, který má bohužel vždycky zpoždění.“
Marina Ivanovna Cvetajevova

pondělí 30. října 2017

Kapka kapce, holky STOP a bez ponorky

Pondělí, 23.10.2017
Kapka kapce povídala,
že by ráda pobíhala,
po skle okna klouzala se
a pak zase vrátila se,
do mraku, z něhož kápla na zem.
,,Kapko milá, Ty jsi blázen!“

Úterý, 24.10.2017
S NÍ se kamarádí, chodí na kávu a do fitka.
S NÍM spí.
Co na tom, že ONI jsou manželé!?
Co ONI skrývají a jakou roli v tom vlastně hraje ONA?
A co když je všechno úplně jinak?
Ví o Tobě! Sarah Pinborough.

Středa, 25.10.2017
,,Holky počkejte,“ volá na mě a na dceru Ema, když jdeme společně městem domů.
,,Já se musím napít!“
Zastaví pár kroků za námi a napije se své ovocné šťávy. My poslušně zastavujeme a čekáme až nás dožene.
,,Holky STOP!“ Ozve se opět po chvíli Emiččin hlas. Ema stojí u kašny a když se otočíme, kývne směrem k ní.
Jak jsme jenom mohly zapomenout! Vždyť do kašny kouká pokaždé, když jdeme okolo.
Ještě, že to dítě ví, jak na sebe upozornit!

Čtvrtek, 26.10.2017
,,Tak pojďte si s tím dalmatinem“, pozve sestra dalšího pacienta do ordinace veterináře.
Majitelé se zvedají ze svých židlí, sedmiletý pejsek však bojuje s vlastním tělem. V křeči se snaží posouvat směrem ke dveřím, ale zadní část těla nedokáže odlepit od země. Majitel ho musí vzít do náruče a do ordinace odnést.
Vzpomínka na našeho Brita, kterého jsme více jak půl roku nosili ven ze schodů a zase zpátky, mě jenom utvrdí v tom, že TOHLE už nechci zažít.

Pátek, 27.10:2017
Ponorková nemoc je laické označení pro stav vzrůstajícího napětí, antipatie a nesnášenlivosti, zejména v malých sociálních skupinách v uzavřeném prostoru.
Možná je to podzimním počasím bez slunce, možná je to neustále se zvětšujícím přívalem práce, možná se potřebujeme na pracovišti jen trochu nadechnout.
Doufám, že se nám brzy dostane čerstvý vzduch do plic a budeme moci pokračovat jako dřív.
Bez ponorky.

Sobota, 28.10.2017
Kde ráno začít, když jsem zaspala.
Já ranní ptáče, hrabu se z postele v půl osmé.
Kim sedí s předními nožkami v prázdné misce a smutně čeká na svou ranní porci granulí, kterou mívá již touto dobou dávnou snědenou.
Myčka přeplněná od večera volá po zapnutí a hromada prádla očekává svůj prací program v automatické pračce.
Hovězí maso na guláš už by rádo bylo restováno na cibulce a mouka, mák a švestky se těší na společný tanec v troubě.
Jen já se nějak nemůžu dostat do tempa.

Neděle, 29.10.2017
Počasí, že by psa nevyhnal.
Kdo má rozum, je zalezlý doma, protože silný vítr se žene Českem.
Na návštěvu hřbitovů jsme si tak nemohli vybrat horší počasí.
Vítr hučí v korunách stromů a shazuje nejen listí, ale i větve.
Menší smuteční věnce se spolu s chryzantémami povalují vedle náhrobků, svíčky jsou sfouknuté. Včerejší péče pozůstalých o místa posledního odpočinku svých blízkých, tak přišla vniveč.
Musím zcela realisticky konstatovat, že naše dnešní snažení nejspíš dopadne podobně.


Abych nezapomněla…,
,,Pesimista si stěžuje, že fouká vítr, optimista čeká až foukat přestane.
Vůdce napíná plachty.“
John C. Maxwell

pondělí 23. října 2017

Když mi kape na maják, není beruška jako beruška a tvář beze jména

Pondělí, 16.10.2017
Když ráno vstupuji ještě rozespalá do koupelny, domnívám se, že slyšitelné kapání vody, je z naší špatně zavřené baterie ve sprcháči. Vejdu do něj, zmáčknu pákovou baterii, ale ta se ani nepohne. 
Za to ucítím, jak mi studená voda kápne na hlavu. Když hlavu zvednu, moje rozespalost je ta tam. Oběhnu bytové jádro a zjišťuji, že kromě kapající vody v koupelně je voda na zemi na záchodě, mokrý je strop v kuchyni, a voda teče i stoupačkami do elektrické rozvodné skříně.
Jsme vytopení!

Úterý, 17.10.2017
V neděli jsem se rozplývala nad desítkami berušek, které se nám na chatě usadily na zárubni u vchodových dveří.
Dnes, potom co jsem fotku vložila na instagram, už tak nadšená nejsem.
Z komentářů pod fotografií totiž vyplývá, že jde o asijské berušky, které jsou škodlivé, a dokonce hubí naše slunéčka sedmitečná.
Celé kolonie se na zimu tlačí přes okna a balkony do lidských domovů.
No tak to je pěkné nadělení!

Středa, 18.10.2017
Útlou knížečku Prostě na mě zapomněli jsem přečetla za pár dnů. Aby taky ne, vždyť má pouhých 134 stran. Pocity jsou smíšené. Kdyby mi bylo dvanáct, nejspíš bych tento poválečný příběh, vyprávěný osmiletou dívkou, prožila intenzivněji. Nicméně tu pomyslnou ránu do žaludku mi na konci knihy autor přesto zasadil.

Čtvrtek, 19.10.2017
,,Dobrý den. Ano, samozřejmě. Já Vás objednám, to zařídíme.
Takže dvacátého pátého ve středu. Vyhovuje Vám to?“
Domlouvám se zákazníkem termín jeho návštěvy.
Se zákazníkem, který využívá našich služeb několikrát do roka.
Se zákazníkem, jehož tvář se mi při přečtení jeho jména vždycky vybaví.
Dnes zjišťuji, že opačně to může být problém. Koukám na ten známý obličej a jméno, které jsem psala a vyslovovala nesčetněkrát, marně lovím v paměti.
A tak, jakmile se za ním zavřou dveře, projíždím databázi zákazníků, abych si to jméno k tváři opět přiřadila.
Jestli bych si ten elixír z Gotu kola neměla míchat rovnou do sudu.

Pátek, 20.10.2017
Volím.
Volím navzdory neutěšené politické situaci.
Volím, protože je to má občanská povinnost a cítím ji jak k sobě, tak ke svým dětem a vnoučatům.
A protože jsem apolitický volič, volím srdcem.
Věřím, že TAK je to správně!

Sobota, 21.10.2017
Na rodinnou oslavu, která se koná osm kilometrů od domova, dorazím pěšky.
Je to tento víkend jediná možnost, kdy můžu své nohy protáhnout přírodou.
Když dorazím, část rodiny je již přítomna, zbytek se dostaví záhy.
A protože se rodinka neustále rozrůstá, nezřídka se sejde několik oslavenců v jeden den.
Tentokrát si dárky přebírá mužská část rodiny, můj muž se synem.
Usadím se ke stolu vedle svého táty a celou rodinku mám pěkně na dohled.
Jen jeden člověk už dva roky na rodinných oslavách chybí.
Žena, která byla matkou, babičkou a krátce i prababičkou.
Moje máma.

Neděle, 22.10.2017
,,No tak to jsem u Tebe nezažil, abys v neděli začínala vařit za čtyři minuty dvanáct…“, ozve se můj muž z obýváku, když si konečně stoupnu ke sporáku a chystám se na rychlou zelnou polévku.
TUHLE neděli jsem se totiž rozhodla prožít doma v poklidu.
Bez úklidu.
Bez vyváření.
Bez prádla.
Jen s knihou, notebookem a pohovkou.
Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem si takovou neděli naposledy dopřála…

Abych nezapomněla…,
,,Miliony lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí co mají dělat, když v neděli odpoledne  prší.“

Susan Ertz