NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 16. října 2018

Jak jsem přišla o Henrietu


   

   Když se narodila, jako by se mi vlila krev do žil. Čím víc ona projevuje touhu žít, tím víc s ní žiji i já. Její elán a nápady, jak se prosadit v blogovém světě se na mě přenášejí s takovou samozřejmostí, že tomu nelze odolat.  Myšlenky najednou samy přicházejí, a automaticky si najdou cestu přes prsty do klávesnice. To ona ve mně tehdy spouští tolik léty potlačovanou touhu psát. A jenom díky ní si v blogovém světě až dosud užívám svou chvíli slávy.
   Dnes je to přesně dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy jsem Henrietu přivedla na svět. Dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy ten každý den žiji s ní. Žiji jako ona, píšu jako ona, vařím i čtu jako ona. Komunikuji s lidmi jako ona.
Henrieta.
   Vím, že mi bude smutno. Vlastně už je mi teď. Prsty už tak samozřejmě po klávesnici netancují, zasekávají se myšlenky, stahuje se hrdlo. Už pár týdnů ale cítím, že je to nevyhnutelné, že to jednou musí přijít. Signály jsou tak silné, že je nelze ignorovat.
DNES je to datum. Dnes je ten pravý čas. Možná ty magické sedmičky tomu rozhodnutí napomáhají.
   Loučení nesnáším. A když už na něj dojde, chci žít s vědomím, že tomu, koho se to týká budu moci třeba zavolat. Budu se moci přesvědčit o tom, že je v pořádku, šťastný, a když budeme mít tu potřebu, sejdeme se třeba na kafe. Někdy nebo nikdy.
Jenomže tohle loučení je jiné.
Vím, že je to navždy, zavolat nebude kam.
Ale vím, že musím jít konečně svou vlastní cestou, ať to bez ní bude, jakkoliv těžké.
Dál už musím sama.
Jsem přece velká holka!

Abych nezapomněla…
Díky za vše, Henrieto!


pondělí 15. října 2018

Ruličky do ručky, plechové korunky a když se kácí les, létají třísky.


Pondělí, 8.10.2018
Ticho má rád. Vždyť celý den pracuje na dílně, kde si hluku užije do sytosti. 
Jenomže TOHLE ticho ho přivádí k šílenství.
,,Jaký máš číslo na Nováka?“ ptá se mě nervózně kolega, když volaná zákazníkova linka zůstává zticha.
Poslušně vyhledám číslo, abychom zjistili, že se shoduje s vytáčeným.
Kolegy mobilní telefon ale zůstává zticha i po opakovaném volání.
Zticha zůstává i můj mobil, nedovoláme se nikomu, a to dlouhé hodiny.

Úterý, 9.10.2018
Malý příruční odpadkový koš kupuji v Ikey s nadějí, že se konečně u nás na poličce toalety přestanou hromadit prázdné ruličky od toaletního papíru. Dojde papír, vezmu ruličku a vhodím ji do košíku vedle záchodu. To přece pochopí i chlap. Ten můj to určitě pochopil. Možná proto teď po něm na každé ruličce zůstává zbytek namotaného toaletního papíru. Jako by mi těch dvacet centimetrů mělo stačit…
Ta chlapská vynalézavost, kterou projevují zvláště když se potřebují vyhnout nějaké činnosti, mě snad nikdy nepřestane udivovat.

Středa, 10.10.2018
To štěně si přinášíme domů v době, kdy děti začínají chodit do školy. Tenkrát si nalhávám, že si psa pořizujeme kvůli nim. Aby se sžily s jiným živým tvorem, naučily se zodpovědnosti a měly nějakou povinnost. Byla to blbost! Ve skutečnosti si tím jen za souhlasu mého muže plním svůj vlastní dětský sen.
,,Do postele pes nepatří!“ říkám striktně dětem, abych ho hned první noc v novém domově sama vzala pod peřinu. Výjimečně. Vždyť je mu smutno po mamince, a svým kňouráním by mohl rušit sousedy. V naší manželské posteli ale nakonec zůstává dlouhých šestnáct let.
Kudy se po smrti ubírá jeho psí cesta opravdu netuším. Možná nás celých sedm let stále hledá, možná se opravdu reinkarnoval do našeho zakrslého králíka. Protože ten neustále škrábe na dveře ložnice, a neodbytně se tím dožaduje vstupu.

Čtvrtek, 11.10.2018
,,Tak kdo dneska platí?“ hodím do placu otázku, když si v naší oblíbené kavárně objednáme kávu a pistáciovou zmrzlinu.
,,Já mám korunky doma v kasičce…“ ozve se jako první Ema a v rozpacích se podívá na maminku.
,,To by jsi měla asi stejně málo, Emi,“ reaguje moje dcera.
,,Ale mami, já tam mám těch plechových korunek hodně.“ Přesvědčuje maminku a vypadá to, že ji mrzí, že si je nevzala s sebou. Ona by nás ta holka na to kafe snad opravdu pozvala.

Pátek, 12.10.2018
Je to už pár let, co jsem droždí vyměnila za žitný kvásek a upekla jsem svůj první domácí kváskový chléb. Ale upřímně, tenkrát se moc jíst nedá. Druhý den je nakyslý a ty další pokusy, které následují, dopadnou podobně. Když už jsem smířená s tím, že ze mě prostě pekařka chleba nebude, pokus, který měl být mým posledním, nakonec vyjde. Oprošťuji se totiž od složitých receptů, kde se kvásek oživuje v několika fázích a těsto se hněte dlouho, opakovaně, a dokonce se i překládá. Opět se mi tak potvrzuje, že v jednoduchosti je síla.

Sobota, 13.10.2018
Rekonstrukce balkonu mě přiměje zůstat doma.
Místo nazutí turistických bot a pěšího výletu po okolí, pozoruji muže se synem, jak mi bez ostychu přebíhají bytem sem a tam. Z venku na balkon, z balkonu ven, s materiálem nebo bez.
Nepřezutí.
,,To víš, když se kácí les, létají třísky“, dostává se mi odpovědi na nevyřčenou otázku.
Tak proto mi převrhli ten květináč s mandloní…

Neděle, 14.10.2018
Když se dnes díky rodinné záležitosti opět dostáváme do Tábora, přemýšlíme, jak strávíme odpoledne v tomto městě, pod kterým z jedné strany protéká řeka Lužnice a z té druhé jej obklopuje vodní nádrž Jordán. Ve hře je procházka kolem řeky, návštěva Muzea čokolády a marcipánu nebo krmení kachen na Jordánu.
Že se dnes na Žižkově náměstí koná sraz Mustangů, se dozvídáme náhodou.
V kavárně u kávy, když neslušně vyslechneme cizí rozhovor od vedlejšího stolu.
Tahle improvizovaná nedělní odpoledne se mi začínají líbit.


Abych nezapomněla…,
že příště platí Ema.


čtvrtek 11. října 2018

Jak se v Tatrách odrovnat hned při první túře


   Nečekám, že mi někdo v penzionu bude klíčit čočku nebo vařit fazole. Takže vezmu za vděk standardní snídaní, na kterou se mimochodem moc těším. Od minulého pobytu se až tak nezměnilo. Máme připravený raut s volskými oky, párky, šunkou, salámy a sýry. Nechybí zelenina, jogurty, ovesné vločky, máslo, džem i med. K pití máme čaj, kávu, džus i vodu. Já očima hledám zelný salát, který si majitelé vyrábí sami a naložím si ho na talíř pořádný kopec.
   Můj horal na dnešek vybral trasu z Hrebienku na Skalnaté pleso. Neví ale, že já mám z této cesty trochu obavu. Dobrý pocit jsme neměla už včera, když jsem dalekohledem od lanovky v Tatranské Lomnici viděla turisty, jak jdou po vrstevnici úzkou kamenitou cestou.
Na cestu vyrážíme s plnými žaludky a nepromokavými bundami.
,,Nejako Vám prší, čo!?“ konstatuje majitel penzionu před naším odchodem.
,,My jsme zvyklí, předloni nám tu propršela skoro celá dovolená.“ odpovím.
,,Aj, tak to ste vy, kto nám prináša zlé počasí…prečo tedy neidete do Chorvatska...?“
   Do Starého Smokovca jedeme električkou, na Hrebienok ozubnicovou dráhou. Výhled z Hrebienku je překrásný, vidíme dolů do údolí, Tatranskou Lomnici, Poprad, Slovenský Ráj i Nízké Tatry. 



   Vydáváme se po červené turistické značce, Tatranskou magistrálou. Zpočátku je chodník pohodlně široký, ale když sejdeme ke Studenému potoku, pokračuje kamenitým terénem. Uděláme krátkou zastávku na Zamkovského chatě, a ještě netušíme, jak se nám tento odpočinek bude hodit.

   Zbytek cesty je celkem náročný, úzký chodník nás vede pořád do kopce a pod námi se rozprostírá klečí porostlý sráz. Držím se vlevo, kde cítím jistotu skalního masivu, a dolů se raději moc nedívám. Nejhorší moje obavy se naplňují, bouřka nás zastihne ještě dřív, než stačíme na Skalnaté pleso dojít. Schovám se do skuliny ve skále a obklopena klečí čekám, až ty rány přímo nade mnou ustanou. 
Můj horal sice natáhne bundu, ale jinak se nechává smáčet studeným vysokohorským deštěm.



   Na Skalnatou chatu dorazíme zdravě unaveni a já tam vezmu za vděk výbornou fazolovou polévkou. Samotné Skalnaté pleso mě nějak extra neuchvátí. Málo vody, málo nadšení. Za to na Lomnický štít, který se tyčí přímo nad námi se nemůžu vynadívat.



   Největší hloupostí celého dne, a posléze zjišťujeme, že i celého týdne, se jeví sestup do Tatranské Lomnice přímo po sjezdovce. Takhle si odrovnat nohy hned první den v Tatrách může opravdu jenom sváteční turista. Nohy bolí od kotníků po kyčle a místy jsem už tak zoufalá, že jdu pozpátku. Přináší to sice chvilkovou úlevu, ale také několik pádů přímo na zadek.


   Jestli jsem odmítla sednout do lanovky na Skalnatém plese, o zastávku níže, ve stanici Štart jízdu lanovkou vyhodnocuji jako nezbytnou. Chvíli uvažuji o tom, jestli si na kuráž koupím decku borovičky, ale nakonec si za dvacet čtyři éček řeknu jenom o dvě jízdenky.
K mému údivu zjišťuji, že kabinkovou lanovkou jsem schopná cestovat bez větší hysterie.

Abych nezapomněla…
dolů se ale pro jistotu nedívám.


pondělí 8. října 2018

Ber lidi takové jací jsou, jako krampusačka a kaštanová


Pondělí, 1.10.2018
Tisíc korun. Pro někoho málo, pro jiného dost.
Tisíc korun stojí značkové džíny, dobrá večeře pro dva, nebo jedna noc v docela solidním penzionu v Českém Krumlově.
Tisíc korun ale nestačí na to, abych se dnes dostala linkovým autobusem z práce domů. Jízdenku za dvacku prostě tisícovkou nezaplatím.
Vyhláška dopravce totiž hovoří jasně: ,,Do autobusu bez drobných nelez.“
Ještě, že spolucestující mají více pochopení než řidič, a pomohou.

Úterý, 2.10.2018
,,Ty jsi byl ten, který v Ikey říkal, že ten bílý kobereček před záchod bude dobrej,“ nastoupím na chlapa hned, jak vejde do dveří. ,,Že nejsme žádný prasata, abychom ho umazali. A podívej se na to, jak vypadá…V pantoflích na doma chodíš na balkon a pak v nich jdeš na záchod. No nekoukej, jsou tam přesně znát tvoje šlápoty!“
Stojí mezi dveřmi, neřekne ani slovo, dokonce ze mě nespustí oči. A pravou rukou ukáže na tabulovou folii na stěně, na kterou jsem včera vlastnoručně bílou křídou napsala: ,,Ber lidi takové, jací jsou. Oni to lépe NEUMÍ!“

Středa, 3.10.2018
,,Aoooj,“ ozve se dveřích Anežka, když přijde s maminkou za mnou do práce.
,,Ahoj“, odpovím a pozoruji Áňu, jak si to štráduje rovnou k mému pracovnímu stolu.
Ukazuje na židli, mává ručkama a dožaduje se místa za stolem: ,,Ačííí, ačííí…“
Posadím ji na židli, ona střídavě bere do ruky telefon, který přikládá k uchu a kalkulačku, na které mačká tlačítka. Propiskou čmárá do mého poznámkového bloku, a já si uvědomuji, jak se ten život opakuje.
Před pár lety přesně tohle dělala Ema.

Čtvrtek, 4.10.2018
Od Počátku do konce je to vlastně pořád stejné.
Chvíli nemohu knížku napětím odložit, chvílemi bych nejraději přeskakovala stránky. Chvílemi mi nedá spát, a já vymýšlím, jak, kdo, kde, kdy, jak a proč.
Ale chvílemi mi připadá, že té omáčky, které moc nerozumím je tam prostě příliš. 
Pro mě by tahle poslední Brownovka mohla mít klidně o pár desítek stránek méně.

Pátek, 5.10.2018
,,Babi, podívej, já vypadám jak krampusačka…“
,,Cože?“ ptám se Emy a jsem přesvědčená o tom, že jsem se přeslechla.
,,No krampusačka, podívej!“ odpoví Emča a ukáže před sebe, kde na zemi vidím její stín.
,,Ty copánky co jsi mi udělala, vypadají v tom stínu jako rohy…“

Sobota, 6.10.2018
Na ten ranní telefonát před třemi roky nikdy nezapomenu.
Bolelo to, i když jsem věděla, že to každým dnem musí přijít.
,,Tak mamka umřela,“ slyším tátův hlas jako by to bylo včera.
Na smrt prostě člověk nikdy není připraven.

Neděle, 7.10.2018
Ptá se kaštan kaštanu:
,,Jak se dolů dostanu?“
když ve větvích se lehce chvěje.
Druhý kaštan se mu směje:
,,Zatlač, praskni, čekej dál.“
Rázem vítr zafoukal,
a kaštánek nám k nohám spad.
Spadnou další? Možná. Snad.


Abych nezapomněla…,
kaštanová alej zůstává, jen babičky s vnoučaty se v ní mění.


čtvrtek 4. října 2018

Pošli to dál


   Je tlustý. Hodně tlustý. Vlastně se divím, že se za volant toho autobusu vůbec vejde.
Jeho obrovské břicho mu pod svou vlastní váhou padá na stehna, a já pokaždé, když řídí on, mám obavu, aby to ta sedačka, na které sedí, vůbec vydržela. Přesto ho nesoudím. Vždyť se říká, že tlustí lidé jsou veselí, srdeční a hodní. Proto ho pokaždé při nástupu do autobusu slušně pozdravím a následně poděkuji za jízdenku. Vždy reaguje vlažně, někdy vůbec.
Dosud jsem si myslela, že svou tlustou srdečnost dokonale skrývá. Nyní již vím, že ji postrádá. 
Stejně jako ochotu a empatii.
   Tentokrát si totiž dovolím vyndat z peněženky tisícovku a požadovat jízdenku z práce domů, za dvacku. Když bankovku uvidí, jen zakroutí hlavou a řekne: ,,Máte platit nejvýš dvoustovkou. Támhle je to napsaný.“ a kývne směrem k oknu autobusu, kam se ani neotočím, protože já jiné peníze než tu proklatou tisícovku prostě nemám. Marně mu s tisíci korunou v ruce ukazuji jinak prázdnou peněženku. ,,A to jste od rána neutržil žádné bankovky?“ zeptám se v naději, že sáhne do kožené příruční brašny a vyndá devět stovek. Přesně, jak jsem to viděla u jeho kolegy, který na této lince běžně jezdí. Opět zakroutí hlavou a čeká, že se mi snad ta tisícovka jako zázrakem rozsype na dvaceti koruny. Když to vzdávám se slovy: ,,Tak já asi půjdu pěšky,“ nechává mě při tom a já se otáčím k odchodu z autobusu.
   Asi proto, aby byl svět v rovnováze, mi dvě slečny, které stojí za mnou, a jsou tak přímými svědky situace, podávají každá dvacet korun. S vděkem si peníze od jedné z nich beru, a protože ji neznám, mám obavu, že jí tento malý, leč v tuto chvíli důležitý obnos nevrátím. Mávne rukou a trvá na tom, abych si jízdenku za její peníze koupila. ,,Mně takhle nedávno pomohli ve vlaku, když mi průvodčí nechtěla vrátit na dvoustovku. Tak takhle tu pomoc posílám dál.“ usměje se a vypadá, že jí ten dobrý skutek opravdu udělal radost.


Abych nezapomněla…
pošlu to dál.