Dopisy, které nikdo nečetl

Iona Greyová

Milovaná holčičko,

V době, kdy jsem vůbec nevěděl, jestli se dožiju začátku příštího týdne, jsem Ti slíbil, že Tě budu milovat navždy. Teď to vypadá, že navždy pomalu vypršelo. Nikdy jsem Tě nepřestal milovat. Ve vlastním zájmu, abych si uchoval zdravý rozum, jsem se pokoušel zapomenout, ale nikdy se mi to nepovedlo. A nikdy jsem nepřestal doufat. Doktoři říkají, že mi nezbývá moc času, ale já pořád doufám a věřím, že jsem tady ještě neskončil. Určitě ne do té doby, než zjistím, co se s Tebou stalo. Dokud Ti nepovím, že to, co jsme začali v těch bláznivých dnech, kdy svět byl vzhůru nohama, pro mě nikdy neskončilo. A že ty dny, i když byla hrozná doba, patřily k nekrásnějším v mém životě.

,,Ach.

Ááách…

Složila dopis napůl a rychle ho vrátila do obálky. 

Neměla se ho dotýkat. 

Nikdy by to neudělala, kdyby ji napadlo, že to bude tak…vážné. 

Osobní a naléhavé. 

Otázka života a smrti.

Ale už je pozdě. Otevřela dopis a už to nemůže vrátit. 

Neuváženě přečetla prosbu poslanou umírajícím mužem z druhého konce světa. 

Jen ona, nikdo jiný. 

A teď si může vybrat: buď ji bude ignorovat, nebo se pokusí najít paní S. Thorneovou.

Ať to je kdokoliv“.

Ach.

Ááách…

Takové vzdechy při čtení vydávám i já. Často.

Když odkládám ,,Dopisy“, mám slzy v očích, nezřídka dojetím i pláču. Dojetím nad nefalšovanou celoživotní láskou, která se zrodila v tak těžké době, za války.

Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 

Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 

Ano. A hrozně mě to baví. 

Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.

Toto ale není žádná červená knihovna, nejde o přeslazený román. Je to krásné počtení.

Po všech těch detektivkách a thrillerech je to pohlazení láskou.

Abych nezapomněla…

Ach. Ááách…