Nepokradeš

On je vysoký, štíhlý, s tmavými dlouhými vlasy, mezi kterými se mu sem tam plazí nějaký ten dred. Na nohou nosí zpravidla vysoké vojenské boty a džíny těsně obepínají jeho dlouhé, hubené nohy. Tvář má ošlehanou větrem, částečně zarostlou vousem.

Ona je jen o málo menší než on, štíhlá až příliš, takže bunda jí padá z ramen. Též tmavovláska, ale její vlasy jsou pečlivě stažené do ohonu. To dává vyniknout ostrým rysům její tváře a skutečnosti, že jí chybí pár zubů.

Dvojice, které si nikdy nelze na zastávce autobusu nevšimnout.

Dvojice, u které si pokaždé, když ji vidím, pokládám otázku:

Jsou opilí nebo zhulení?

,,Ty vole Stando, víš co se nám stalo“, osloví on řidiče autobusu, sotva dosedne na sedadlo hned vpředu, vedle své přítelkyně.

,,Normálně Nováková nás obvinila, že jí krademe dříví. Chápeš to?

Mě to normálně úplně rozsekalo. Já bych nikdy, nikdy bych, nikdy bych nikomu nic nevzal. Nikdy bych nepřelez plot a nevzal si tam něco, co mi nepatří a vona tohle…

Ty vole, já jsem z toho špatnej, fakt špatnej.

Prej jí chybí celá řada z tý hranice co tam má na dvoře. Ale já bych jí ho nikdy neukrad. Rozumíš, proč já bych jí bral dříví, já na dřevo chodím do lesa".

Zpoza volantu se ozve Standy smích.

,,To vole, ty se směješ Stando, ale já si každou minutu toho tepla zasloužím. 

Víš, co se nadřeme? Viď…!“, žďuchne loktem do své přítelkyně, která přikyvuje a občas, pokud jí ten její pustí ke slovu, si k tomu řekne své.

,,My normálně lezeme po stráních a taháme to dříví odtud“, pokračuje on. ,,My se nadřeme jak volové, my si to teplo fakt zasloužíme.

A nemysli si, my nechodíme do soukromýho lesa, my chodíme do panskýho, fakt. Do soukromýho já bych Stando nikdy nešel.

Nojo, lidi si holt myslej, bůhvíjaký nejsme gauneři. Jsme možná jiný, chlastáme, to jo, ale v životě bych nikoho nevokrad Stando, vážně.

Hele, já tý Novákový normálně napíšu dopis.  Napíšu jí, že já jsem jí to dříví prostě neukrad.

Proč bych jí ho taky krad, vždyť já chodím pro dřevo do lesa…"

Ač sedím až v zadní polovině vozu, slyším každé slovo. Se mnou tak pravděpodobně minimálně dvě třetiny osazenstva autobusu. A řidič? Přesto, že je na něm vidět, že už součástí rozhovoru nechce být, zpoza volantu nemá úniku.

Každopádně teď už vím, že ať tato dvojice vypadá jakkoliv podezřele, opilá, či zhulená, obavy nejsou na místě. Má peněženka, kreditní karta i mobil jsou před nimi rozhodně v bezpečí.

Abych nezapomněla…,

není krádež jako krádež, hlásá směle dnešní mládež.