Dívka ve vlaku

Paula Hawkins

Do TOHO vlaku se mi zpočátku nastoupit vůbec nechce. Zdráhám se poměrně dlouho, protože mám obavu, že jízda bude nezáživná a zdlouhavá. Prostě se ten vlak snažím vykolejit dřív, než je vůbec přistaven do stanice.

Velké ovace a pojmenování bestsellerem, velmi brzké natáčení filmové verze, to ve mně vyvolává pocit velkého povyku pro nic.

Přesto nakonec nastupuji. Díky tátovi, který mi knížku Dívka ve vlaku půjčil, daroval, když jsem u něj doma myla okna.

,,Vlak se plazí dál; drkotá podél skladišť a vodáren, mostů a hal, podél skromných viktoriánských domků, jež se ke kolejím otáčejí zády.“

Počáteční pocity jsou přinejmenším rozpačité. Hlavní hrdinka mi připadá mírně řečeno poněkud cáklá a navíc věčně v lihu. Rozvedená troska, předstírající každodenní dojíždění do práce, si vysní příběh páru, který denně pozoruje ze svého místa ve vlaku, když projíždí kolem jejich domu. Oběma dá jména a ve své vypité fantazii rozvíjí jejich manželský příběh.

Až se jednoho dne dozví, že ONA zmizela.

Zeptá se jí někdo, co viděla?

A co vlastně viděla?

Co je pravda a co navždy pohřbila jedna z jejích alkoholových amnézií?

,,Dožahla jsem druhou plechovku a pustila se do třetí. Blažené klokotání alkoholu v krevním řečišti trvalo jen pár minut a pak se mi udělalo špatně. Lámala jsem to do sebe moc velkým fofrem – bylo to rychlé i na mě, takže jsem musela ubrat plyn. Jestli nezpomalím, bude z toho malér. Udělám něco, čeho budu litovat.“

Prvotní rozpačitost, která je způsobena jednak chováním hlavním hrdinky a jednak poněkud jednoduchým literárním zpracováním, se najednou vytrácí, a aniž postřehnu ten zvrat, knihu se mi najednou nějak nechce odkládat. Vlak nabírá na rychlosti a já si to uvědomuji až když jeho lokomotiva jede na plný výkon.
Do cílové stanice se tak přímo vřítíme a já můžu říct: JO! TAK TO BYLO DOBRÝ!

,,Tu změnu, co nastane v atmosféře, když vlak zastaví u návěstidla na červenou, vnímáte jako bzukot elektrických světel. Teď už nejsem jediná, kdo se tam dívá – ani náhodou. Hádám, že když kolem těch domů projíždíme, zírají na ně úplně všichni, jenomže každý z nás je vidí úplně jinak. Občas i slyšíte, jak se o tom lidi baví.

,Tamhle! Jo, tenhle dům. Kdepak, ten nalevo – tam! Ten, co má ty růže u plotu. Tam se to stalo.“

Abych nezapomněla…,

,,Spravedlnost je vlak, který má bohužel vždycky zpoždění.“

Marina Ivanovna Cvetajevova