Návraty do minulosti

zdroj: Pinterest

Kniha Dallas 63 od Stephena Kinga, kterou jsem nedávno otevřela, mě přiměla k zamyšlení nad tím, co bych udělala, kdybych měla tu příležitost, vrátit se do minulosti.

Co bych změnila, čemu bych se snažila zabránit a jaké by to potom mělo následky.

Jsem si vědoma toho, že vše se děje z nějakého důvodu. Ale přece…čistě hypoteticky…

Kdybych třeba jednoho dne otevřela balkonové dveře, udělala krok, a místo, abych vstoupila na balkon, noha by se propadla do prázdna. Stejně jako v knize. A za ní i ta druhá, a já bych se ocitla někde v časoprostoru. Zavřel by se za mnou rok 2017 a otevřel se třeba rok…

1978

Po vyučování stojím před školou a čekám na spolužačku, že spolu půjdeme domů.

Ze školy vyběhne moje skvělá, nejlepší, nejhodnější třídní učitelka.

Když jde kolem mě, hlasitě ji pozdravím, ale odpovědi se nedočkám. Ani se na mě totiž nepodívá, míjí mě a spěchá pryč.

Že spěchala do nemocnice, se dozvídám až druhý den ve škole.

Její syn, můj spolužák ze stejné třídy se zřítil z pátého patra panelového domu do výtahové šachty.

Lavice přede mnou je potažená černou stuhou a na ní leží červený karafiát.

Kdybych se vrátila v čase, vůbec nevím, co bych měla udělat, aby se to nestalo.

Nejspíš bych improvizovala.

Jak zastavit dva devítileté kluky, kteří se rozhodli balancovat nad propastí života a smrti?

Jakkoliv!

Nemusela bych se dnes, v roce 2017 nad tím neštěstím, po tolika letech rozbrečet.

1985

Stojím v sále kulturního domu v půlkruhu s ostatními děvčaty.

Je pánská volenka.

Nemožné silonové šaty po sestřenici, co mám na sobě, mě dělají o dobré dvě čísla širší.

Připadám si jak vystavené bazarové zboží.

Všechny holky už jsou zadané a zbývá nás už jenom pět.

Čtyři.

Tři.

Dvě. 

Jenom já a jedno velmi korpulentní děvče.

Pánové došli.

Moje už tak chabé sebevědomí dostává po palici. Bezmocně tam stojím, ponížena ve svém pubertálním věku a nejradši bych se propadla do země.

Kdybych se vrátila v čase, vzepřela bych se rodičům a nikdy bych do tanečních nešla.

Nemusela bych trapnost situace, kterou tehdy má puberta neustála, vstřebávat ještě dlouho potom.

1991

Náš sedmnácti měsíční syn jde po zahradě, já s manželem klábosíme se sousedkou, dcera si hraje na pískovišti. Sledujeme malého, jak krůček po krůčku ťape v trávě. Máme ho na dosah ruky, ale když zakopne a padá hlavičkou na obrovský kulatý kámen, nestačíme vůbec nic, jen se na to dívat.

Kdybych se vrátila v čase, odvedla bych chlapce do volného prostoru, mimo dosah toho velkého kamene a se sousedkou bychom si to řekly jindy.

Nemuseli bychom tak absolvovat šílenou jízdu do nemocnice za záchranu života našeho syna, který cestou upadal do bezvědomí.

Nemusela bych s ním strávit týden v nemocnici na pozorování, protože měl frakturu lebky. 

Nemusela bych se potom o něj bát pokaždé, když vyšel ven.

Sice ještě nevím, jak se příběh návratu do minulosti bude vyvíjet v knize. 

Jestli bude zabráněno smrti Johna Fitzgeralda Kennedyho a jaké změny to případně přinese pro budoucnost.

Ale vím, že mé návraty do minulosti jsou pouze zamyšlením, které nic nezmění.

Abych nezapomněla…,

že všechno je tak, jak má být.

První školková, kabáty pro třešně a mávání do nebe

Pondělí, 17.4.2017

Jahody nikdy v supermarketu nekupuji, vždy vydržím až na svoje vlastní ze zahrádky.

V sobotu jsem ale neodolala. Vypadaly skvostně, voněly a kupodivu byly i zralé.

Chutí měly k těm mým ze zahrádky sice daleko, ale máčené v rozpuštěné, osmdesáti procentní čokoládě, nám s dcerou rozveselily nejen chuťové buňky, ale i dnešní propršený den.

Úterý, 18.4.2017

Velikonoční prázdniny a menší počet dětí v mateřské škole si vyžádaly spojení dvou tříd.

Velikonoční prázdniny přispěly k tomu, že Emička poznala svou první, ,,školkovou“ lásku.

,,Dědo, včela tu byl koledovat Filípek a pohladil mě po copanu…“,  chlubí se dnes odpoledne Emča manželovi.

Cop, co Filípek pohladil, nebyl Emičky vlastní, ale čelenka z pohádky Na vlásku.

To ale kouzlu okamžiku, zjevně neubralo na kráse.

Středa, 19.4.2017

Tak dobře, přesvědčilas mě.

Ano, vím, že je teprve duben.

Vždyť vidíš, že si beru zimní bundu a kozačky!

Ale co ty rozkvetlé třešně, přírodo?

Co bude s nimi?

Stromy se neobléknou do kabátu jako já.

Čtvrtek, 20.4.2017

Moje články o vzpomínkách jsou pro mě vždy emotivní záležitostí.

Možná jsem se pustila na příliš tenký led.

Tenký led návratů do minulosti.

Pátek, 21.4.2017

Každý pátek může být velký?

Tak možná ten příští…

Sobota, 22.4.2017

Makový nebo mrkvový?

Ráno mám celkem jasno. Upeču makovec.

To by ale Danka nesměla na svůj blog vložit recept na mrkvový dort, který naprosto zamotá mými chuťovými buňkami.

Jenže já včera svého muže navnadila na makovec.

Představa jeho výrazu, když mu místo jeho oblíbeného moučníku naservíruji k odpolední kávě mrkvový, mě raději vrací k původnímu plánu.

Neděle, 23.4.2017

,,Já už vidím žbitov, babi“, hlásí Emička, jakmile je hřbitovní zeď na dohled.

,,Já taky“, odpovídám.

,,Zamávej prababičce. Ahoj babi!“, mávám směrem ke hřbitovu s očekáváním, že se Emička přidá.

,,Ale babičko, ona tam nebydlí, tam jí jenom nosíme svíčku. Ona pšece bydlí v nebíčku. Džív bydlela s dědou a teď bydlí v nebíčku.“

Podívá se do nebe a krátce zamává.

Abych nezapomněla…,

jak upřímná a čistá je dětská duše.

A že ta naše holka má prostě ve všem jasno.

Takový makovec makový

Díky velkému množství máku je tohle opravdu kalciová bomba. Inspiraci jsem čerpala v Kuchařce ze Svatojánu, ale nakonec jsem zachovala jen poměr mouky, máku a vajec.

Část bílé mouky jsem nahradila špaldovou, cukr třtinovou šťávou a protože si nedovedu představit makovec bez citronové kůry a skořice, přidala jsem je tam také. Aby nebyl moučník příliš suchý, je tam navíc i trochu oleje.

Množství těsta není na velký pekáč, spíš do dortové formy. Já pekla ve skleněné zapékací míse z Ikey.

Na makovec jsem spotřebovala:

250g máku

250ml plnotučného mléka

100g sušené třtinové šťávy

1 vanilkový cukr

125ml oleje

100g polohrubé mouky

70g špaldové hladké mouky

1 kypřící prášek do pečiva bezfosfátový

2 vejce

2 lžičky mleté skořice

citronová kůra z jednoho citronu

Mák jsem umlela na jemno a zalila ho horkým mlékem. Nechala jsem ho hodinu bobtnat. Oddělila jsem žloutky od bílků, bílky vyšlehala. Do mísy s mákem a mlékem jsem dala žloutky, vanilkový cukr, skořici, citronovou kůru a olej, a vše jsem promíchala. Pak jsem přidala směs mouky a kypřícího prášku a zpracovala těsto. Nakonec jsem lehce vmíchala našlehané bílky.

Hotový a vychladlý makovec jsem chtěla potřít javorovým sirupem a posypat mletými vlašskými ořechy, ale můj muž si přál klasickou polevu z citronové šťávy a moučkového cukru. 

Já makovec ochutnala ještě před politím (i tak byl na mě dost sladký), a rozplýval se na jazyku.

Mák obsahuje daleko více vápníku než živočišné produkty. Je obrovským zdrojem energie, zlepšuje paměť, prospívá kostem, vlasům a nehtům.

Kromě přímé konzumace, která může vadit žlučníkářům, se z máku vyrábí makový oleje a makové mléko. Olej je výborný na problematickou pokožku, ekzémy, lupénku a podobně. Mléko, které je zásadotvorné a působí proti překyselení organismu se používá jako náhrada za kravské.

Abych nezapomněla...,

prý je jako od maminky 💗. 
A pak že chlapi poznaj špaldovou mouku☺.

Domácí Caesar salát

Velikonoční jídelníček bylo potřeba trochu odlehčit, proto jsem se rozhodla, že na Bílou sobotu bude k obědu Caesar salát. Na ten nejlepší občas chodíme do naší oblíbené restaurace, a tak jsem měla v úmyslu, aby se mu ten můj alespoň trochu podobal.

Na čtyři porce jsem potřebovala:

3 kousky kuřecích prsou

150g anglické slaniny

½ čínského zelí

½ ledového salátu

2 kelímky zakysané smetany

100ml majonézy

2 stroužky česneku

trochu šťávy z citronu

sůl, pepř

grilovací koření na kuře

1 malá plechovka kukuřice Bonduelle

1 sklenička zelených oliv bez pecky

1 červená paprika

toustový chléb

Kuřecí maso jsem nakrájela na kostičky a orestovala na oleji s grilovacím kořením, osolila, opepřila. Na nudličky nakrájenou anglickou slaninu, jsem na sucho orestovala na pánvi.

Čínské zelí a ledový salát jsem nakrájela a promíchala v míse. Připravila jsem si zálivku ze zakysané smetany, majonézy, soli, pepře, prolisovaného česneku a citronové šťávy a vmíchala ji do salátu.

Do středu talíře jsem položila kousky kuřecího masa a okolo něj naservírovala připravený salát.

Na kuřecí maso jsem položila opečenou slaninu, na salát kukuřici, červenou papriku nakrájenou na kostičky a zelené olivy. Každému všeho tak, jak má rád. Já měla bez slaniny, za to s více olivami.

Jako přílohu jsem opekla tousty, které jsme k salátu přikusovali.

V restauraci salát podávají s opečenými, na kostky nakrájenými krutony z bílého pečiva.

Můžete si vybrat.

Abych nezapomněla…,

je docela návykový.

Velikonoční

Počasí teď nemám ráda,

je to od něj pěkná zrada.

Z jara klidně podzim dělá,

a já nevím, zda bych měla,

vzít si zimní bundu, boty

a vyrazit do té sloty.

Nebo v teple, pěkně doma,

předstírat hluboké koma.

Věřím, že i přes nepřízeň počasí si každý na letošních svátcích jara najde to své, krásné.

Vždyť doma určitě leží nepřečtená kniha, rozkoukaný film, rozepsaný článek,

dosud nevyzkoušený recept na dobré jídlo nebo hromádka oblečení, která již několik měsíců čeká na spravení.

Možná, že někde čeká člověk, kterého jsme dlouho nenavštívili.

Možná, že teď je právě ta chvíle vypadnout z domácího stereotypu a sednout si s partnerem do kavárny.

Jen tak.

Přeji Všem krásné Velikonoce!

Abych nezapomněla…,

,,Život je to, co se Vám děje, když máte jiné plány."

  Rachel Lee

Nekompromisní mozek, velikonoční tradice a nepohrdej životem

Pondělí, 10.4.2017

Co dělat, když nálada je celý den na bodu mrazu, primule a sedmikrásky na balkoně chřadnou a transport myšlenek cestou ke klávesnici někde havaroval?

Vařím si od Sonnentoru Kouzelný nápoj.

Čáry, máry fuk…

Úterý, 11.4.2017

Když na čtyřproudové silnici na manžela zakřičím ,,Pozor!“, vůbec neví, co se děje.

Přesto zpomalí a zmateně se rozhlíží okny auta na všechny strany. Statného srnce spatří, až když si skrz boční okno řidiče, téměř koukají z oka do oka.

Zmatený srnec zpočátku neví, kam se vrtnout, ale nakonec silnici přeskáče do bezpečí. 

Překvapený řidič zklidní tep a pokračuje v jízdě.

Já si oddychnu, že jsme netradiční odpolední vycházku srnce po obchvatu města, všichni bez úhony přežili.

Středa, 12.4.2017

,,Nech ty kočičky“, napomíná paní v čekárně u zvěrolékaře svého jezevčíka, který opakovaně dotírá na naše přepravky se zvířaty.

,,To nejsou kočky, ale zakrslí králíci“, odpovídá dcera, se kterou jsme přivezli naše tři mazlíčky na pravidelné očkování.

Hlasitý smích, kterým paní náhle zaplňuje celou čekárnu, zní téměř ve vysokofrekvenčních tónech

,,On by si s nimi hrál…“, zahýká, ,,Ale pak by je asi uválel. Už takhle zamordoval králíka, kotě a slepici“, rozesměje se znovu, nejspíš svému vlastnímu hlasitému sdělení všem zúčastněným.

Dcera chápavě pokývá hlavou a já, sedíc na bobku v přeplněné čekárně, schovávám hlavu za přepravky.

Čtvrtek, 13.4.2017

,,Emičko, dala bys mi ochutnat jednu Tvojí sušenku?“, požádám Emu, která se na mě odmítavě chvíli dívá, a pak odpoví: ,,Ladši ne, babi. Měla by si potom ekzémek.“

Pátek, 14.4.2017

Celý pracovní týden se nemůžu ráno vykopnout z postele.

Celý pracovní týden se těším na den volna, až si budu moci přispat.

Jenomže v TEN DEN volna, se moje oči ráno spontánně otevírají v půl šesté.

,,Nech mě prosím spát“, prosím mozek.

,,Ne!“, odpoví nekompromisně. ,,TEĎ budeš přemýšlet.!“

,,Fajn!“, naštvaně odseknu a vstávám z postele.

,,To můžu i u snídaně!“

A tak je to vždycky.

Sobota, 15.4.2017

Velikonoční tradice dodržuji.

Každý rok peču beránka, mazanec i sekanici.

Můj muž je dodržuje také.

Každý rok je mu po tom blbě.

Neděle, 16.4.2017

Když náš kamarád před třemi lety vážně onemocněl, byla to pro nás velká rána.

Když se po náročném ozařování a chemoterapii vrátil po roce do práce, upřímně jsme mu fandili.

Když nám dnes oznámil, že se za čtrnáct dnů zúčastní Spartan Race 2017, obdivem nám spadla brada.

Abych nezapomněla…,

,,Nepohrdej životem, protože jsou ve světě lidi, kteří musí bojovat, aby vůbec mohli žít.“

Prostě neděle

Ten pocit štěstí mě celou pohltil hned, jak jsem v neděli vyšla za město.

Svoboda! Krása! Ticho! Samota!

Statné břízy stojící podél cesty, ve větru mávají svými svěšenými pažemi.

Ptáci zpívají jeden přes druhého.

V příkopu u silnice se zlataví kvítka podbělu a v lesním podrostu bělost sasanek svítí do dálky.

Babička vrba, stojící uprostřed návsi, s větvemi svěšenými až téměř k zemi, do dálky burácí včelím bzukotem.

V lesním potoce se přes kameny valí do údolí průzračná voda.

Vítr si lehce pohrává s větvemi stromů.

Slunce prosvítá mezi vzrostlými smrky a silou, jakou jen může v tento jarní den poskytnout,

mi prohřívá šíji a hádá se s větrem. 

,,Příroda není naše dědictví po předcích. Ale půjčka od potomků."

     Antoine de Saint - Exupéry.

Abych nezapomněla…,

že stačí vyjít za město.

No smoking, až bude teplo a ztraceno v hemisférách

Pondělí, 3.4.2017

Navštívil mě Kruger Fredy,

myslela jsem, že má tedy,

lepší věci na práci,

než dělat si legraci,

z digestoře na mém blogu,

žertujíc o lidském smogu.

Úterý, 4.4.2017

Prožívám velké zklamání.

Zklamala jsem já, jako čtenář, zklamala kniha.

Jsou světla, která nevidíme je moje druhá kniha, kterou jsem nedočetla.

Dvě stě osmdesát stran přečtených, přesto jsem k ní nenašla cestu.

Nezáživné vyprávění, rozvleklý příběh bez napětí.

Přeskakování v ději a příliš krátké kapitoly, které končí dřív, než se do nich začtu, mi prostě nesedí.

Jsem divná. Protože Pulitzerova cena a kladné recenze říkají o této knize něco jiného.

Ale nemůžu si pomoct…Zřejmě jsem ještě pro takové dílo nedozrála.

Středa, 5.4.2017

Nechci, aby se mi nad lososem s těstovinami a smetanovou omáčkou vznášel cigaretový kouř.

Nechci, aby mi do mého latté s čokoládou kouřila polovina restaurace.

Přesto jsem tu zas a znovu, protože čerstvosti a chuti zdejší kuchyně prostě nemůžu odolat.

Od června snad již bez kouřové příchuti.

Čtvrtek, 6.4.2017

,,Emičko, co to tady máte za malinkatý oblečení?“ ptám se vnučky, rozplývajíc se nad čerstvě vypranými miminkovskými věcmi na sušáku.

,,Babičko. To je pšece plo našeho plťouse…Až se nalodí, bude to nosit.“

,,Aha…a kdy se ten prťous narodí?“, vyptávám se.

,,Babi. Nalodí se až bude teplo.“

Pátek, 7.4.2017

Když potkám dlouholetého kamaráda, zrovna vycházím z prodejny obtěžkána pátečním nákupem.

,,Čau, máš pro mě ten sajrajt do nafty?“, zeptá se mě.

Celou dobu, co na něj nepřítomně koukám se snažím rychle prohledat obě mozkové hemisféry.

Nic o ,,sajrajtu“ do nafty pro Karla, tam není.

,,Ty jsi na mě zapomněla…“, konstatuje při pohledu na můj výraz.

V tu chvíli se drátky propojí, a já si dám do souvislosti mojí včerejší nezodpovězenou otázku na šéfa: ,Pro koho že jsem objednala ten aditiv do nafty´?, a právě probíhající, zatím jednostranný rozhovor s Karlem.

,,Nezapomněla!“ vyhrknu radostí, že jsem nezklamala kamaráda.

Sobota, 8.4.2017

Co si přejí ostatní tříleté holčičky k svátku nevím.

Naše Ema si přála žehlicí prkno a žehličku, aby mohla mamince pomáhat žehlit.

Přála si zahradní kolečko, aby mohla tatínkovi pomáhat na zahradě.

Když si dárky na dnešní oslavě přebrala, nejdříve vyžehlila utěrku na nádobí a plyšovému pejskovi obě uši. Pak se oblékla, obula holínky a trvala na tom, že jí tatínek musí nakládat hlínu do kolečka, aby ji mohla vozit na zahradu.

Ze zkušenosti u vlastních dětí ale vím, že ji ta pracovitost nejspíš brzy přejde.

Neděle, 9.4.2017

Už pár dní si uvědomuji, že jestli chci jít letos Prčice, budu na sobě muset zapracovat. Po dnešních třinácti kilometrech znovu objevuji své již dávno zapomenuté svaly. Jenomže jsem nenachodila ani polovinu prčické trasy. Přesto jsem se takhle příjemně unavená cítila naposledy v Českém Ráji, když jsme se vrátili z výpravy Po stopách filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. A to je dlouhých sedm měsíců. Jestli chci být ve formě, čeká mě do dvacátého května ještě hodně kroků.

zdroj: Google a Henrieta

Abych nezapomněla…,

zapnout si krokoměr a že se pejskům žehlí uši.

Uchem jehly

zdroj: Google

Když mě babička volá do vedlejšího pokoje, drží v jedné ruce moji košili a v té druhé utržený knoflík. Děda se marně proti oknu snaží navléknout do jehly nit.

,,Přišiju Ti knoflík“, řekne babička směrem ke mně.

,,Musíš mi ale navléknout nit. My na to s dědou nevidíme“.

A tak mi děda podává jehlu s bílou nití.

Podívám se proti světlu a zamířím nití do ucha jehly, jak jsem to u něj před chvílí viděla. Nikdy jsem to nedělala, ale babičce a dědovi to nepřiznám. Možná, že už bych takové věci měla umět, prolétne mi hlavou. 

Přesto, že se mi ruce třesou trémou, trefím se hned na poprvé.

,,Šikovná holka“, pohladí mě děda po vlasech a babička se pouští do šití.

Je to pár dnů, co jsem ráno zjistila, že mi u bundy upadl knoflík.

Vezmu jehlu, a nit na jejím konci pečlivě zastřihnu.

Ucho jehly otočím proti oknu a když koukám skrz něj, zdá se mi zase o něco menší než minule.

Pečlivě zamířím nití do místa, kudy se má jehlou provléci na druhou stranu.

Co na tom, že se to poprvé nepovedlo.

Po druhé…

Po třetí…

Zaostřuji a rozmazanou jehlu si oddaluji od očí.

Čím více se soustředím, tím častěji minu.

Náhle, jako bych uchem jehly spatřila babičku s mojí košilí a utrženým knoflíkem v ruce,

a dědu, který se marně snaží navlékat proti světlu nit.

,,Babičko, dědečku! Já už na to taky nevidím!"

Abych nezapomněla…,

že vzpomínky lze spatřit i uchem jehly.

Cesta na Mars, povinnost úsměvu a rána mezi oči

Pondělí, 27.3.2017

Včera odstartovala Raketou na Mars.

Snad tam najde svůj Meteor lásky.

Zůstalo jen Kouzlo bílejch čar,

a já věřím že…Jednoho dne se vrátí.

R.I.P. Věra Špinarová

Úterý, 28.3.2017

Tvoje auto má rozsvícenou červenou kontrolku proto, že je s motorem něco v nepořádku.

Tvoje auto jede v nouzovém režimu proto, že jsi ignoroval jeho výstrahu.

Tvoje auto se zastavilo proto, že mu už nic jiného nezbývá.

Nemá totiž ručičky ani nožičky, aby Ti mohlo nafackovat nebo Tě nakopnout do zadku.

Středa, 29.3.2017

Kdybych poslechla syna a digestoř si objednala na Alze, nemusela jsem mít dneska zkažený večer. Ale to je ten můj konzervativní přístup k životu.

Dnes jsem pochopila, že i když je léta něco kvalitní a osvědčené, neznamená to, že tomu tak bude i nadále.

Čtvrtek, 30.3.2017

Když mi úsměv nejde přes rty, obvykle si toho každý všimne.

,,Vy jste dneska nějaká smutná“, konstatuje příchozí zákazník.

Už si ale nevšimne, že se soustředím na práci.

A když se soustředím nebo přemýšlím, nakrabatí se mi čelo.

,,Co je, mami, Ty jsi naštvaná?“, ptá se dcera v autě, cestou domů.

Už si ale neuvědomí, že můžu být jen unavená z práce.

A než mimika přepne na mód volno, chvíli mi to trvá.

,,Ty se ani neusměješ…“, oznámí mi večer manžel, když mě nepobaví cosi vtipného v televizi.

Už si ale nevšimne, že na televizi vůbec nekoukám, ale soustředím se na psaní.

A když se soustředím nebo přemýšlím…

Mám já vůbec nárok na den bez úsměvu?

Pátek, 31.3.2017

Přebíráš vládu, když únor odchází.

Na rozdíl od něj jsi oblíbeným měsícem roku.

A měsícem knihy!

Čas s Tebou přeběhl jako mávnutím kouzelného proutku.

Stačila jsem si však všimnout, jak jsi po sobě zanechal kvetoucí tulipány, rašící kopřivy, drobně se zelenající březové větvičky a žlutě rozzářený zlatý déšť.

Sláva Tobě, březne!

Sobota, 1.4.2017

Když od rána svítí slunce…

Když ho mohu otevřenými okny vpustit do celého bytu…

Když pětice vrabčáků poletuje a štěbetá před domem…

Když sázím cibuli, seju mrkev, ředkvičky a špenát…

Když věším vyprané prádlo ven…

Mám obyčejnou radost!

Neděle, 2.4.2017

Že se hrábě staví ostřím zubů k zemi, ví i malé dítě.

Já taky.

Když ale od rána ignoruji potřebu odpočinku a do ruky beru tak nebezpečnou zbraň,

ani si neuvědomím, že jsem toto pravidlo porušila.

Rozsvítí se mi až po tupé ráně mezi oči.

Tak si můžu jít konečně lehnout.

Abych nezapomněla…,

jak bolí rána hráběmi.