Jak se v Tatrách odrovnat hned při první túře

   Nečekám, že mi někdo v penzionu bude klíčit čočku nebo vařit fazole. Takže vezmu za vděk standardní snídaní, na kterou se mimochodem moc těším. Od minulého pobytu se až tak nezměnilo. Máme připravený raut s volskými oky, párky, šunkou, salámy a sýry. Nechybí zelenina, jogurty, ovesné vločky, máslo, džem i med. K pití máme čaj, kávu, džus i vodu. Já očima hledám zelný salát, který si majitelé vyrábí sami a naložím si ho na talíř pořádný kopec.

   Můj horal na dnešek vybral trasu z Hrebienku na Skalnaté pleso. Neví ale, že já mám z této cesty trochu obavu. Dobrý pocit jsme neměla už včera, když jsem dalekohledem od lanovky v Tatranské Lomnici viděla turisty, jak jdou po vrstevnici úzkou kamenitou cestou.

Na cestu vyrážíme s plnými žaludky a nepromokavými bundami.

,,Nejako Vám prší, čo!?“ konstatuje majitel penzionu před naším odchodem.

,,My jsme zvyklí, předloni nám tu propršela skoro celá dovolená.“ odpovím.

,,Aj, tak to ste vy, kto nám prináša zlé počasí…prečo tedy neidete do Chorvatska...?“

   Do Starého Smokovca jedeme električkou, na Hrebienok ozubnicovou dráhou. Výhled z Hrebienku je překrásný, vidíme dolů do údolí, Tatranskou Lomnici, Poprad, Slovenský Ráj i Nízké Tatry. 

   Vydáváme se po červené turistické značce, Tatranskou magistrálou. Zpočátku je chodník pohodlně široký, ale když sejdeme ke Studenému potoku, pokračuje kamenitým terénem. Uděláme krátkou zastávku na Zamkovského chatě, a ještě netušíme, jak se nám tento odpočinek bude hodit.

   Zbytek cesty je celkem náročný, úzký chodník nás vede pořád do kopce a pod námi se rozprostírá klečí porostlý sráz. Držím se vlevo, kde cítím jistotu skalního masivu, a dolů se raději moc nedívám. Nejhorší moje obavy se naplňují, bouřka nás zastihne ještě dřív, než stačíme na Skalnaté pleso dojít. Schovám se do skuliny ve skále a obklopena klečí čekám, až ty rány přímo nade mnou ustanou. 

Můj horal sice natáhne bundu, ale jinak se nechává smáčet studeným vysokohorským deštěm.

   Na Skalnatou chatu dorazíme zdravě unaveni a já tam vezmu za vděk výbornou fazolovou polévkou. Samotné Skalnaté pleso mě nějak extra neuchvátí. Málo vody, málo nadšení. Za to na Lomnický štít, který se tyčí přímo nad námi se nemůžu vynadívat.

   Největší hloupostí celého dne, a posléze zjišťujeme, že i celého týdne, se jeví sestup do Tatranské Lomnice přímo po sjezdovce. Takhle si odrovnat nohy hned první den v Tatrách může opravdu jenom sváteční turista. Nohy bolí od kotníků po kyčle a místy jsem už tak zoufalá, že jdu pozpátku. Přináší to sice chvilkovou úlevu, ale také několik pádů přímo na zadek.

   Jestli jsem odmítla sednout do lanovky na Skalnatém plese, o zastávku níže, ve stanici Štart jízdu lanovkou vyhodnocuji jako nezbytnou. Chvíli uvažuji o tom, jestli si na kuráž koupím decku borovičky, ale nakonec si za dvacet čtyři éček řeknu jenom o dvě jízdenky.

K mému údivu zjišťuji, že kabinkovou lanovkou jsem schopná cestovat bez větší hysterie.

Abych nezapomněla…

dolů se ale pro jistotu nedívám.