Ruličky do ručky, plechové korunky a když se kácí les, létají třísky.

Pondělí, 8.10.2018

Ticho má rád. Vždyť celý den pracuje na dílně, kde si hluku užije do sytosti. 

Jenomže TOHLE ticho ho přivádí k šílenství.

,,Jaký máš číslo na Nováka?“ ptá se mě nervózně kolega, když volaná zákazníkova linka zůstává zticha.

Poslušně vyhledám číslo, abychom zjistili, že se shoduje s vytáčeným.

Kolegy mobilní telefon ale zůstává zticha i po opakovaném volání.

Zticha zůstává i můj mobil, nedovoláme se nikomu, a to dlouhé hodiny.

Úterý, 9.10.2018

Malý příruční odpadkový koš kupuji v Ikey s nadějí, že se konečně u nás na poličce toalety přestanou hromadit prázdné ruličky od toaletního papíru. Dojde papír, vezmu ruličku a vhodím ji do košíku vedle záchodu. To přece pochopí i chlap. Ten můj to určitě pochopil. Možná proto teď po něm na každé ruličce zůstává zbytek namotaného toaletního papíru. Jako by mi těch dvacet centimetrů mělo stačit…

Ta chlapská vynalézavost, kterou projevují zvláště když se potřebují vyhnout nějaké činnosti, mě snad nikdy nepřestane udivovat.

Středa, 10.10.2018

To štěně si přinášíme domů v době, kdy děti začínají chodit do školy. Tenkrát si nalhávám, že si psa pořizujeme kvůli nim. Aby se sžily s jiným živým tvorem, naučily se zodpovědnosti a měly nějakou povinnost. Byla to blbost! Ve skutečnosti si tím jen za souhlasu mého muže plním svůj vlastní dětský sen.

,,Do postele pes nepatří!“ říkám striktně dětem, abych ho hned první noc v novém domově sama vzala pod peřinu. Výjimečně. Vždyť je mu smutno po mamince, a svým kňouráním by mohl rušit sousedy. V naší manželské posteli ale nakonec zůstává dlouhých šestnáct let.

Kudy se po smrti ubírá jeho psí cesta opravdu netuším. Možná nás celých sedm let stále hledá, možná se opravdu reinkarnoval do našeho zakrslého králíka. Protože ten neustále škrábe na dveře ložnice, a neodbytně se tím dožaduje vstupu.

Čtvrtek, 11.10.2018

,,Tak kdo dneska platí?“ hodím do placu otázku, když si v naší oblíbené kavárně objednáme kávu a pistáciovou zmrzlinu.

,,Já mám korunky doma v kasičce…“ ozve se jako první Ema a v rozpacích se podívá na maminku.

,,To by jsi měla asi stejně málo, Emi,“ reaguje moje dcera.

,,Ale mami, já tam mám těch plechových korunek hodně.“ Přesvědčuje maminku a vypadá to, že ji mrzí, že si je nevzala s sebou. Ona by nás ta holka na to kafe snad opravdu pozvala.

Pátek, 12.10.2018

Je to už pár let, co jsem droždí vyměnila za žitný kvásek a upekla jsem svůj první domácí kváskový chléb. Ale upřímně, tenkrát se moc jíst nedá. Druhý den je nakyslý a ty další pokusy, které následují, dopadnou podobně. Když už jsem smířená s tím, že ze mě prostě pekařka chleba nebude, pokus, který měl být mým posledním, nakonec vyjde. Oprošťuji se totiž od složitých receptů, kde se kvásek oživuje v několika fázích a těsto se hněte dlouho, opakovaně, a dokonce se i překládá. Opět se mi tak potvrzuje, že v jednoduchosti je síla.

Sobota, 13.10.2018

Rekonstrukce balkonu mě přiměje zůstat doma.

Místo nazutí turistických bot a pěšího výletu po okolí, pozoruji muže se synem, jak mi bez ostychu přebíhají bytem sem a tam. Z venku na balkon, z balkonu ven, s materiálem nebo bez.

Nepřezutí.

,,To víš, když se kácí les, létají třísky“, dostává se mi odpovědi na nevyřčenou otázku.

Tak proto mi převrhli ten květináč s mandloní…

Neděle, 14.10.2018

Když se dnes díky rodinné záležitosti opět dostáváme do Tábora, přemýšlíme, jak strávíme odpoledne v tomto městě, pod kterým z jedné strany protéká řeka Lužnice a z té druhé jej obklopuje vodní nádrž Jordán. Ve hře je procházka kolem řeky, návštěva Muzea čokolády a marcipánu nebo krmení kachen na Jordánu.

Že se dnes na Žižkově náměstí koná sraz Mustangů, se dozvídáme náhodou.

V kavárně u kávy, když neslušně vyslechneme cizí rozhovor od vedlejšího stolu.

Tahle improvizovaná nedělní odpoledne se mi začínají líbit.

Abych nezapomněla…,

že příště platí Ema.