Jak jsem přišla o Henrietu

   

   Když se narodila, jako by se mi vlila krev do žil. Čím víc ona projevuje touhu žít, tím víc s ní žiji i já. Její elán a nápady, jak se prosadit v blogovém světě se na mě přenášejí s takovou samozřejmostí, že tomu nelze odolat.  Myšlenky najednou samy přicházejí, a automaticky si najdou cestu přes prsty do klávesnice. To ona ve mně tehdy spouští tolik léty potlačovanou touhu psát. A jenom díky ní si v blogovém světě až dosud užívám svou chvíli slávy.

   Dnes je to přesně dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy jsem Henrietu přivedla na svět. Dva roky a sedmdesát sedm dní, kdy ten každý den žiji s ní. Žiji jako ona, píšu jako ona, vařím i čtu jako ona. Komunikuji s lidmi jako ona.

Henrieta.

   Vím, že mi bude smutno. Vlastně už je mi teď. Prsty už tak samozřejmě po klávesnici netancují, zasekávají se myšlenky, stahuje se hrdlo. Už pár týdnů ale cítím, že je to nevyhnutelné, že to jednou musí přijít. Signály jsou tak silné, že je nelze ignorovat.

DNES je to datum. Dnes je ten pravý čas. Možná ty magické sedmičky tomu rozhodnutí napomáhají.

   Loučení nesnáším. A když už na něj dojde, chci žít s vědomím, že tomu, koho se to týká budu moci třeba zavolat. Budu se moci přesvědčit o tom, že je v pořádku, šťastný, a když budeme mít tu potřebu, sejdeme se třeba na kafe. Někdy nebo nikdy.

Jenomže tohle loučení je jiné.

Vím, že je to navždy, zavolat nebude kam.

Ale vím, že musím jít konečně svou vlastní cestou, ať to bez ní bude, jakkoliv těžké.

Dál už musím sama.

Jsem přece velká holka!

Abych nezapomněla…

Díky za vše, Henrieto!