Pošli to dál

   Je tlustý. Hodně tlustý. Vlastně se divím, že se za volant toho autobusu vůbec vejde.

Jeho obrovské břicho mu pod svou vlastní váhou padá na stehna, a já pokaždé, když řídí on, mám obavu, aby to ta sedačka, na které sedí, vůbec vydržela. Přesto ho nesoudím. Vždyť se říká, že tlustí lidé jsou veselí, srdeční a hodní. Proto ho pokaždé při nástupu do autobusu slušně pozdravím a následně poděkuji za jízdenku. Vždy reaguje vlažně, někdy vůbec.

Dosud jsem si myslela, že svou tlustou srdečnost dokonale skrývá. Nyní již vím, že ji postrádá. 

Stejně jako ochotu a empatii.

   Tentokrát si totiž dovolím vyndat z peněženky tisícovku a požadovat jízdenku z práce domů, za dvacku. Když bankovku uvidí, jen zakroutí hlavou a řekne: ,,Máte platit nejvýš dvoustovkou. Támhle je to napsaný.“ a kývne směrem k oknu autobusu, kam se ani neotočím, protože já jiné peníze než tu proklatou tisícovku prostě nemám. Marně mu s tisíci korunou v ruce ukazuji jinak prázdnou peněženku. ,,A to jste od rána neutržil žádné bankovky?“ zeptám se v naději, že sáhne do kožené příruční brašny a vyndá devět stovek. Přesně, jak jsem to viděla u jeho kolegy, který na této lince běžně jezdí. Opět zakroutí hlavou a čeká, že se mi snad ta tisícovka jako zázrakem rozsype na dvaceti koruny. Když to vzdávám se slovy: ,,Tak já asi půjdu pěšky,“ nechává mě při tom a já se otáčím k odchodu z autobusu.

   Asi proto, aby byl svět v rovnováze, mi dvě slečny, které stojí za mnou, a jsou tak přímými svědky situace, podávají každá dvacet korun. S vděkem si peníze od jedné z nich beru, a protože ji neznám, mám obavu, že jí tento malý, leč v tuto chvíli důležitý obnos nevrátím. Mávne rukou a trvá na tom, abych si jízdenku za její peníze koupila. ,,Mně takhle nedávno pomohli ve vlaku, když mi průvodčí nechtěla vrátit na dvoustovku. Tak takhle tu pomoc posílám dál.“ usměje se a vypadá, že jí ten dobrý skutek opravdu udělal radost.

Abych nezapomněla…

pošlu to dál.