Ber lidi takové jací jsou, jako krampusačka a kaštanová

Pondělí, 1.10.2018

Tisíc korun. Pro někoho málo, pro jiného dost.

Tisíc korun stojí značkové džíny, dobrá večeře pro dva, nebo jedna noc v docela solidním penzionu v Českém Krumlově.

Tisíc korun ale nestačí na to, abych se dnes dostala linkovým autobusem z práce domů. Jízdenku za dvacku prostě tisícovkou nezaplatím.

Vyhláška dopravce totiž hovoří jasně: ,,Do autobusu bez drobných nelez.“

Ještě, že spolucestující mají více pochopení než řidič, a pomohou.

Úterý, 2.10.2018

,,Ty jsi byl ten, který v Ikey říkal, že ten bílý kobereček před záchod bude dobrej,“ nastoupím na chlapa hned, jak vejde do dveří. ,,Že nejsme žádný prasata, abychom ho umazali. A podívej se na to, jak vypadá…V pantoflích na doma chodíš na balkon a pak v nich jdeš na záchod. No nekoukej, jsou tam přesně znát tvoje šlápoty!“

Stojí mezi dveřmi, neřekne ani slovo, dokonce ze mě nespustí oči. A pravou rukou ukáže na tabulovou folii na stěně, na kterou jsem včera vlastnoručně bílou křídou napsala: ,,Ber lidi takové, jací jsou. Oni to lépe NEUMÍ!“

Středa, 3.10.2018

,,Aoooj,“ ozve se dveřích Anežka, když přijde s maminkou za mnou do práce.

,,Ahoj“, odpovím a pozoruji Áňu, jak si to štráduje rovnou k mému pracovnímu stolu.

Ukazuje na židli, mává ručkama a dožaduje se místa za stolem: ,,Ačííí, ačííí…“

Posadím ji na židli, ona střídavě bere do ruky telefon, který přikládá k uchu a kalkulačku, na které mačká tlačítka. Propiskou čmárá do mého poznámkového bloku, a já si uvědomuji, jak se ten život opakuje.

Před pár lety přesně tohle dělala Ema.

Čtvrtek, 4.10.2018

Od Počátku do konce je to vlastně pořád stejné.

Chvíli nemohu knížku napětím odložit, chvílemi bych nejraději přeskakovala stránky. Chvílemi mi nedá spát, a já vymýšlím, jak, kdo, kde, kdy, jak a proč.

Ale chvílemi mi připadá, že té omáčky, které moc nerozumím je tam prostě příliš. 

Pro mě by tahle poslední Brownovka mohla mít klidně o pár desítek stránek méně.

Pátek, 5.10.2018

,,Babi, podívej, já vypadám jak krampusačka…“

,,Cože?“ ptám se Emy a jsem přesvědčená o tom, že jsem se přeslechla.

,,No krampusačka, podívej!“ odpoví Emča a ukáže před sebe, kde na zemi vidím její stín.

,,Ty copánky co jsi mi udělala, vypadají v tom stínu jako rohy…“

Sobota, 6.10.2018

Na ten ranní telefonát před třemi roky nikdy nezapomenu.

Bolelo to, i když jsem věděla, že to každým dnem musí přijít.

,,Tak mamka umřela,“ slyším tátův hlas jako by to bylo včera.

Na smrt prostě člověk nikdy není připraven.

Neděle, 7.10.2018

Ptá se kaštan kaštanu:

,,Jak se dolů dostanu?“

když ve větvích se lehce chvěje.

Druhý kaštan se mu směje:

,,Zatlač, praskni, čekej dál.“

Rázem vítr zafoukal,

a kaštánek nám k nohám spad.

Spadnou další? Možná. Snad.

Abych nezapomněla…,

kaštanová alej zůstává, jen babičky s vnoučaty se v ní mění.