Dva v jednom

     Možná je to tím rokem dva tisíce šestnáct, který rozhodil misky vah a naložil celé naší rodině více na tu horší stranu. Možná se potřebuji odreagovat, možná si potřebuji něco dokázat, možná, že spouštěčem k rozhodnutí založit si vlastní blog je prachobyčejná potřeba konečně vylézt ze své ulity. Den, kdy přichází na svět název blogu Abych nezapomněla, stvořím i Henrietu. Už dopředu vím, že bude odvážnější, otevřenější, vtipnější a možná i drzejší než je skutečná Jindřiška. Ale cítím, že ji potřebuji a mám ji ráda ještě dřív, než ji podepíšu pod svůj první článek.

     Přesně před dvěma roky, prvního srpna dva tisíce šestnáct vybírám šablonu na BLOGSPOTu a nahrávám první příspěvek blogu. Jsem rozrušená a na poslední chvíli ještě zaváhám. Opravdu to chci udělat? Opravdu chci, ač pod přezdívkou, sdílet svůj život s cizími lidmi? Holky se ve mně ještě chvíli dohadují, ale právě narozená Henrieta je plná života a odhodlání, a tak pomalu ani nepostřehnu, že právě ona zmáčkne to tlačítko ,,publikovat.“

     Od té doby se hodně změnilo. Články o vzpomínkách na dětství vystřídal týdeník ze současnosti, recepty z Henrietiny kuchyně dostaly nový kabát, přibyly verše. Doba, kdy jsem marně vyhlížela každičký komentář a utěšovala se tím, že blog píšu přece jenom hlavně pro sebe, je pryč. 

Komentářů je pod každým příspěvkem tak akorát, abych na ně stačila odpovídat. Jsem vděčná za každičký z nich. Někdo zastává názor, že blogům již odzvonilo, že Instagram je ten pravý prostor pro sdílení. Nebráním se mu, využívám ho, a některé příspěvky na něm sdílím. Ale blog mi připadá přece jenom více osobní. Díky blogu jsem, ač pouze virtuálně, poznala spoustu skvělých lidí. A to je pro mě nejvíc.

     A proč tento článek vlastně přichází na svět? Chci, aby byl poděkováním vám vše, kteří mi pomáháte tento blog utvářet. Vydat článek je sice fajn, ale teprve komentáře a diskuze pod ním mu dávají tu pravou lidskou příchuť sounáležitosti. Poděkování patří všem bez rozdílu. Za poslední dva roky jsem díky vám o mnoho bohatší.

     Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem bych trochu té radosti vrátila zpět k vám. Rozhodla jsem se, že nechci generovat náhodně, chci udělat radost tomu, kým mi byla nejvíce nadělena, tomu, kdo je mému srdci blízký a tomu, kdo můj blog navštívil nejčastěji.

     První radost bych ráda věnovala Simoně z blogu U Blondýny.

Tenhle člověk má neuvěřitelný dar tvůrčího psaní a co víc, nebojí se veřejně nazývat věci pravými jmény. Mnohokrát se u jejích příspěvků nasměji, rozčílím se, i zapláču. A u Simony jsem si jistá, že když se mnou nebude souhlasit, vpálí mi to pěkně od plic. A právě otevřenost, upřímnost je to, čím mi dělá u mě na blogu radost. Nezastírám, že můj úsudek možná ovlivňuje i skutečnost, že věnovala spoustu času tomu, aby převrátila můj blog vzhůru nohama a mohla mi tak ve svém rozhovoru pokládat otázky šité přímo na míru. To ego je děsná věc…

Simčo, u tebe si nejsem jistá, jestli se ti radost, kterou naděluji úplně hodí, tipuji tě na jiný druh dekorací, ale snad to nebude úplně mimo mísu a snad se ti někam mezi orchideje a kočičáky nakonec hodí😊.

     Druhá radost poputuje k člověku s velkým srdcem. Ač jsem se s ním nikdy osobně nesetkala, moje intuice mi říká, že to tak prostě je. Zdeňka z blogu Zdenička je pro mne čistá duše, jejímž rukám by se měl postavit pomník. Tolik krásy, co dokáží vytvořit jsem nikdy neviděla. Každý její komentář mě pohladí po duši a dokáže mě i v náročném dni zastavit.

Zdeni, věřím, že se ti bude drobná radost ode mě líbit a budu ti moci tímto způsobem poděkovat. Zůstaň taková, jaká jsi. Ryba rybě😊.

     Třetí radost nechávám na statistice, která neomylně hlásí, že můj blog za dva roky jeho existence nejčastěji navštívila Ála z blogu Štěstí v mém životě. Alenka je neuvěřitelně činorodý člověk s velkou rodinou a se srdcem na pravém místě. Její role aktivní babičky je mi velmi sympatická a obdivuji její zapálení se pro každou činnost.

Álo, tobě se jistě má drobná radost jako poděkování hodí, ať už ji budeš mít doma nebo třeba ve své úžasné venkovní kuchyni.

     Ačkoli se často řídím pravidlem třikrát a dost, tentokrát udělám výjimku. Nemůžu radost nevrátit také člověku, který téměř každé pondělí čeká na to až vyjde můj týdeník a zpravidla ho komentuje mezi prvními. I když poslední dobou ses trochu pohoršila, Stáňo…😊.

Stáňa z blogu Veverkoviny je mi sympatická nejen tím, že miluje turistiku a je pro mne zdrojem skvělých turistických tipů, ale hlavně svou upřímností. Když naservíruji na blog super zdravý pokrm, ona neváhá v komentáři napsat, že tohle by nejedla. Stáňa je člověk, u kterého jsem si jistá, že za všech okolností mluví pravdu a nic nepřikrášluje. A toho si velmi cením.

Stáňo, stejně jako u Simony si nejsem jistá, jestli radost ode mě bude pro tebe ta pravá. Vím, že si na dekorace tohoto typu moc nepotrpíš, ale třeba tento symbol domova upíchneš někam na chalupu.

      Radosti v podobě domečků je ruční výroba. Proto je každý jedinečný. Ačkoliv můj truhlář má plné ruce jiné práce, domečky pro vás bez mrknutí oka na mé přání vyrobil.

Děkuji ti synku. 

Aby si tyto radosti našly své adresáty, prosím obdarované o adresy na můj e-mail: abych.nezapomnela@gmail.com. Zároveň prosím o trpělivost, rozesílat budu až se vrátím z dovolené.

     Kdybych měla radostí celou nůši, všechny bych je mohla rozdat. Mám zde totiž celou armádu dobrých duší. Děkuji vám všem, kteří reagujete na mé články, děkuji i těm, kteří jen tiše čtou. 

Dva roky uběhly jako voda a já doufám, že mi zachováte přízeň, je mi tu s vámi moc dobře.

                                                              VELKÉ DÍKY VŠEM! 

                                                                           Vaše

Abych nezapomněla…

,,Přátelé jsou jako hvězdy. I když je nevidíš, víš, že existují.“

Antoine de Saint - Exupéry