Týdeníky žijí dál

Týdeníky žijí dál! A nejen ty moje, u mě na blogu.

Co na tom, že publikováním článku Když se sejdou týdeníky jsou všechny týdeníky již zveřejněny, akce skončena. Renatu od kaštánku, kterou poznávám díky výzvě Týdeníky pro Henrietu, psaní týdeníků tak chytlo, že mi je každou neděli večer posílá na e-mail dál.

A protože Týdeník Renaty měl u mě na blogu docela velký úspěch, rozhodla jsem se, že dám Renatě s jejím svolením u mne ještě prostor.

Vybírám Renatiny dny, příhody, historky, které mě pobavily nejvíce a prokládám náhodně jejími fotografiemi.

A protože má touha přihrát si svou polívčičku je velká, nedokážu se zdržet drobných komentářů.

Hřejivá koupel

V těchto mrazivých dnech, kdy přicházíme domů s rampouchama u nosu, nám rychle mizí sůl do koupele. A tak jsem vytáhla zásoby sušeného měsíčku, levandule a chrpy. Přidala jemnou a hrubou koupelovou sůl a můžeme se zase blaženě ponořit do voňavé koupele, která uklidní mysl a prohřeje tělo.

,,Miláčku neviděl jsi ty moje čmeláčí podkolenky?“

,,Myslíš ty hrozný antierotický fusekle? Tak ty jsem viděl naposled před týdnem a doufám, že to bylo naposled.“

,,Antierotický fusekle mám taky, a ještě k tomu thermofor, který to jistí. Není nad to mít klid a nohy v teple. Ať si chlapi myslí, co chtějí“

Léčitel

Návštěva léčitele byla sice zajímavá, ale přesvědčit mou mysl o tom, že mne uhranula cizí, již nežijící osoba, a já kvůli tomu trpím na migrény, se mu nepodařilo.

No nic, ještě že mám ty čípky.

,,To já bych mu na špek asi skočila. Věci mezi nebem a zemí mě fascinují o něco víc, než čípek v zadku.“

Sen o knihovně

Helena Vondráčková sní o Vánocích bílých a já sním o tom, že budu mít knihovnu s kavárnou. Nabízím v ní domácí buchty a povídám si s lidmi o tom, jak se jim vypůjčená kniha líbila. Odmalička ráda čtu. Neumím si představit život bez rozečtené knihy. Našlo se pár knih, které mne vyloženě nebavily, ale přesto jsem je dočetla. Neumím odložit nedočtenou knihu. A pak jsou tu ty, u kterých toužím, aby měly ještě pár stránek navíc. Jednou, ještě na základní škole jsem se v knihovně začetla do knihy Lujza a Lotka a nešla jsem domů, dokud jsem jí tam nedočetla. Také miluji návštěvy antikvariátů. Líbí se mi ohmatané knihy, na kterých je vidět, že plní svůj účel. Jsou čteny.

,Jé dobrý den paní Urbanová. Tak co byl vrahem zahradník? Cože, majitelka cukrárny? Dáte si kávičku? A mám tu pro vás schovaný meruňkový chlebíček, co vám posledně tak chutnal.‘

Stando štípni mě - ach jo, pořád ještě ním.

,,Také sním. O tom, že taková knihkavárna existuje. Co třeba takové Book café? Nevím, nevím, asi si ji budeš muset Renato prostě otevřít.“

  

Spalující

Krásný slunečný den se stává ještě krásnějším, jelikož se mi podařilo přemluvit Standu, aby mi zapózoval na fotografii. S výsledkem jsem spokojená. Má přímo spalující pohled. I já cítím, jak taji.

,,Chvíli přemýšlím, jestli je to photoshop nebo skutečnost. Lidi, oni ty noviny fakt zapálili…😊“.

Jak jsem se bála

Sedím na gauči, koukám, jak krásně hoří polena v krbu a nahlas přemýšlím co všechno bych měla udělat. No jo, ale mně se nic z toho nechce. "A co se ti teda chce?"  ptá se Standa. ,,Zachumlat se pod deku a pustit si nějaký film.“

,,Hm, tak to by se mi chtělo taky.“

A tak byl film. Napínavej, strašidelnej.

To jsem se krásně bála.

,,Kam jdeš? Neopouštěj mne já se tady bojím.“

,,Já jdu jen na záchod.“

,,Já jdu s tebou.“

,,Rozsviť!“

,,Příště si radši pusťte Zázračná mláďata na ZOOMu?“😊

Jak se hasí?

Já, mých pět kolegyň a neskutečně ukecaný školitel od hasičů.

Za 15 minut jsme se dozvěděly, že má ženu, syna, ostříhanou jabloň a strašně rád dělá nudle do polévky. Proložil to jedním příběhem z místa požáru, a nakonec přišel s návrhem, že by příští školení mohlo proběhnout v hospodě. Když se za ním zavřely dveře, otočila se na nás jedna z kolegyň s otázkou: ,,A víte někdo jak se vlastně ten hasící přístroj používá?"

,,Nééé!“ odpověděly jsme sborem.

Tak snad to bude na YouTube.

,,Šest ženských. Kdo z chlapů by si rád nepošimral své ego?! Použití hasicího přístroje si natrénujete při požáru.“

Modlitba

Jdeme spát a já říkám Standovi ať se modlí za pěkné počasí na víkend.

Hned se toho chytl a začíná slovy: ,,Dobrý Bože, dej ať má příroda dost vláhy.“ A když ho obviním, že chce, aby  pršelo, dodá: ,,A stihni to do pátku, ať můžem s Rendulí na túru co nám naplánovala, jinak to s ní nevydržím.“

,,Není nad to říct tam nahoru přesné požadavky.“

Jak to Standa řekl básní

ŠPAČEK POSKAKUJE V TRÁVĚ,

SBÍRÁ HMYZ I PONRAVY,

POŘÁD SE MU HONÍ V HLAVĚ,

ABY MĚL DOST POTRAVY.

JEHO DĚTI, TY SE MAJÍ,

ŽEROU SI UŽ OD PLENEK,

RODIČE JIM DOPŘÁVAJÍ,

PLNOU NÁRUČ HOUSENEK.

A JÁ NA NĚJ SMUTNĚ HLEDÍM,

RENDULE NIC NEVAŘÍ,

NA PRDELI TADY SEDÍM,

NECHCE SE MI K OLTÁŘI.

,,No nevím Renčo, nechce se ten Standa z něčeho vyvlíknout?!“

Pivonické skály

Jak se to mohlo stát? Vyrazili jsme na 9km okruh kolem Pivonických skal a nějakou nevysvětlitelnou záhadou jsme skály minuli. Přesto, že jsme nějaký okruh prošli, skály nikde. Pravda trošku jsme sešli z cesty a malinko bloudili lesem, ale aspoň teď víme, že jsou tu lesy plné jelenů. Poznali jsme to podle trusu a vysoko uložené soli. Naše přesvědčení utvrdil i jídelní lístek v Lesovně Žofín, kde jsme si po náročné túře objednali steak z mladého jelena. Standu si jedna návštěvnice spletla s číšníkem a chtěla přinést pivo.

Zvažujeme, jestli nemá začít kasírovat.

,,A polívčička byla...Vrchní prchni na Žofíně"

Kouzelná babička

Stojíme před informační tabulí v Gmündu, když k nám přistoupí nějaká stará paní a začne na nás mluvit německy. Standa jí říká, že německy moc neumíme a ona na to: ,,Tak česky?"

No, ano česky už by to šlo. A ona spustí o tom, jak to bylo všechno po válce hrozné, co vše se dělo špatného. A nakonec řekne: ,,Ale to byla jiná generace za to vy nemůžete".

A odchází.

Ještě chvíli za ní tiše hledíme a málem čekáme, že se nám rozplyne před očima jak v nějaké pohádce.

,,Tak s touhle babčou bych si ráda popovídala. Poslouchala bych ani bych nedutala a měla bych spoustu otázek."

Káč, káč

Už jsme si mysleli, že je to přestalo bavit, ale ne. Včera dopravili myslivci první várku kačenek na rybník pod naší chalupou. Tak nás zase bude ráno budit jejich kejhání. Byli jsme se na ně podívat. Jsou tak krotké, šly nám téměř naproti. Celé léto je tu pravidelně krmí a až přijde září přijdou s flintami, obestoupí rybník a začne palba. Jelikož milé kačeny nechtějí létat, jak jsou přežrané, přivezou loď, vezmou buben a dělají cirkus na rybníku, aby je donutili zvednout se aspoň kousek nad vodu, protože divoké kachny se smí střílet jen pokud jsou ve vzduchu. Taky jíme maso, ale tento způsob lovu nám přijde přeci jen zvláštní až úchylný. A to nemluvím o tom, že nám mnohdy kulky létají přes zahradu, když si nějaká kachna splete směr a vášnivý nimrod je rozhodnut jí sejmout děj se co děj. A další věc je to, že tu díky chovu kachen vymizeli ostatní vodní ptáci, kteří tu dříve bývali v docela pestrém zastoupení.

,,Tak tohle mně neskutečně nadzvedlo ze židle. Takhle se podle mě může chovat opravdu jenom člověk. Bojíme se divoké zvěře, ale měli bychom se bát sami sebe. Opět se potvrzuje rčení, že člověk je jedinou nedokonalostí přírody. Bohužel.“

Abych nezapomněla…,

co všechno se dá zažít za 1 týden, 168 hodin, 1080 minut, 604 899 sekund.