Hana

Alena Mornštajnová

,,Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení.

A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. 

Jenže co když je přesto nevinen? 

Co když je to jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?“

Některou knihu dočtete, odložíte a sáhnete po další. Některou ale nějak odložit nejde. Listujete v ní a v myšlenkách se vracíte k těm kapitolám, stránkám, větám i slovům, které vám v minulých dnech či týdnech dělaly společnost. 

A taková je Hana.

Je zvláštní, jak po přečtení této knihy nenacházím slova. Tak ráda bych napsala, jak moc se mi Hana líbila, tak ráda bych napsala, co ve mně zanechala. Žádná věta ale není tou správnou, která by to přesně vystihla. Škrtám, opravuji, až nakonec recenzi na Hanu odkládám na neurčito. Vracím se k ní až za bezmála dva měsíce po přečtení.

,,O minulosti musíme vědět co nejvíc, abychom neopakovali stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu.“

Knížka začíná poválečným příběhem dívky Miry, kdy jsou všechny rány války ještě čerstvé a teprve se začínají hojit. Jenomže to ještě nikdo z Miryiny rodiny netuší, že další rána, která poznamená jejich životy, má ještě přijít…Shodou neuvěřitelných okolností je Mira vytržena z rodiny a nepřipravená na život bez ní, se ocitá ve společnosti své podivínské tety Hany. Hany samotářky, Hany nepřátelské, Hany, žijící ve strachu, nenávisti a výčitkách.

Hana je možná jedním příběhem z mnoha. Přesto je to příběh, který nabízí pohled na dobu druhé světové války i trochu jinýma očima. Očima židovské rodiny, židovské komunity. Té, která byla před druhou světovou válkou nedílnou a samozřejmou součástí celé společnosti, a která se téměř ze dne na den ocitá na jejím okraji. Nenávist podněcovaná ze strany Hitlera se šíří českými městy. Zbabělí mají strach a židům se vyhýbají, podlí je začínají udávat. Partnerství s rozdílnou vírou se rozpadají, strach je najednou silnější než láska.

Je to lidská chyba, selhání nebo jen zoufalý čin zoufalého člověka, který pošle celou rodinu do koncentračního tábora? Je možné i po válce žít s vědomím fatální chyby která dopadla na celou rodinu? A je to opravdu vina jednoho člověka?

,,Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“

 Abych nezapomněla…,

že knížka nemusí mít nálepku světový bestseller, aby vzala za srdce.