Když poslední den, tak na krev

   Váhám. Váhám prakticky od té doby, co jsme do Tater přijeli. Od minulé návštěvy Zeleného plesa jsem si sice slíbila, že tam musím znovu, ale dvanáct kilometrů tam a dvanáct zpět je v tomhle vedru opravdu na pováženou. Když se ráno definitivně rozhodneme, chci jít jinou cestou než tenkrát. Necháme si poradit v penzionu, kde nás také upozorní na to, že tahle trasa bude ještě o pár kilometrů delší. Nevadí. Stejně nejsem stále vnitřně přesvědčená o tom, že dojdeme až do cíle.

   Do Tatranské Lomnice dojedeme autem, které necháváme na parkovišti u lanovky. Nabíráme směr Tatranské Matliare, a pak příjemnou lesní cestou pokračujeme až k Šalviovému prameni. Je vedro k padnutí, teplota atakuje třicítku, a tak první zastávku máme právě zde. Další potom na rozcestí na Skalnaté pleso, jehož směrem se máme v úmyslu vydat při zpáteční cestě. Zde máme poslední možnost změnit plány. Horal velí na Zelené pleso, a já si v tu chvíli uvědomuji, jak jsem za to rozhodnutí ráda.

   Vypadá to, že i nebesa jsou nám nakloněna, protože se slunce schovává za mraky a teplota začíná být pro vysokohorskou turistiku daleko příjemnější. A ještě příjemnější. A když začíná pofukovat chladný vítr, rozhlížíme se po obloze, kterou z ničeho nic zahalují tmavé mraky. Pršet začíná ještě dřív, než na Zelené pleso dorazíme. Ta pravá smršť s pořádnou bouřkou ale přichází, když se již s dalšími desítkami lidí choulíme pod přístřeškem Chaty při Zelenom plese. Uvnitř je to přeplněné turisty, kteří přišli před námi, nemáme tak šanci na občerstvení, ani na odpočinek v sedě. Zato jsme ale svědky nádherné podívané, kdy se zrodí vodopád. Tam, kde před chvíli byla jen skála, se najednou objeví voda a valí se z hřebenu dolů. Jak jí přibývá, vodopád je čím dál delší, až se nakonec spojí s hladinou Zeleného plesa.

   

   Když jsme přesvědčeni o tom, že déšť začíná ustávat, rozhodneme se vydat na zpáteční cestu. Není na co čekat, do penzionu to máme ještě daleko. Stejný nápad ve stejnou chvíli má i velká skupina lidí, takže prakticky jdeme s davem. Cestou se dav trochu roztrhá, a my se od něj definitivně oddělíme na rozcestí na Skalnaté pleso. Ten kopec bere sílu i elán, navíc zase prší. Vyškrábeme se nahoru a pak už nás čeká docela příjemná, ale velmi dlouhá cesta. Osudným se mi stává úsek, kde před nedávnem projela těžká lesní technika a vytvořila v rozmáčené půdě hluboké koleje. Stačí jeden špatně promyšlený krok a místo na zpevněnou plochu šlápnu do bahna, ve kterém pravou nohou zůstanu až po kotník.

   Poslední úsek cesty vede po strmé asfaltce dolů, takže si vzpomeneme na náš první den, kdy palce u nohou při sestupu ze Skalnatého plesa nekompromisně narážely do špiček bot. Ještě citlivé palce tak dostávají znovu zabrat, stejně tak kotníky, kolena i kyčle. Dolů do Tatranské Lomnice dorazíme naprosto vyčerpaní a usednutí ke stolu v Restauraci Jazierko, které se nachází kousek od lanovky, je pro nás vysvobozením. Ale ten pocit, že jsme to dokázali je prostě k nezaplacení.

Abych nezapomněla…,

že v horách můžeme vyjít se sluncem nad hlavou a vracet se s bouřkou v zádech.