NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

sobota 8. prosince 2018

Když poslední den, tak na krev


   Váhám. Váhám prakticky od té doby, co jsme do Tater přijeli. Od minulé návštěvy Zeleného plesa jsem si sice slíbila, že tam musím znovu, ale dvanáct kilometrů tam a dvanáct zpět je v tomhle vedru opravdu na pováženou. Když se ráno definitivně rozhodneme, chci jít jinou cestou než tenkrát. Necháme si poradit v penzionu, kde nás také upozorní na to, že tahle trasa bude ještě o pár kilometrů delší. Nevadí. Stejně nejsem stále vnitřně přesvědčená o tom, že dojdeme až do cíle.
   Do Tatranské Lomnice dojedeme autem, které necháváme na parkovišti u lanovky. Nabíráme směr Tatranské Matliare, a pak příjemnou lesní cestou pokračujeme až k Šalviovému prameni. Je vedro k padnutí, teplota atakuje třicítku, a tak první zastávku máme právě zde. Další potom na rozcestí na Skalnaté pleso, jehož směrem se máme v úmyslu vydat při zpáteční cestě. Zde máme poslední možnost změnit plány. Horal velí na Zelené pleso, a já si v tu chvíli uvědomuji, jak jsem za to rozhodnutí ráda.



   Vypadá to, že i nebesa jsou nám nakloněna, protože se slunce schovává za mraky a teplota začíná být pro vysokohorskou turistiku daleko příjemnější. A ještě příjemnější. A když začíná pofukovat chladný vítr, rozhlížíme se po obloze, kterou z ničeho nic zahalují tmavé mraky. Pršet začíná ještě dřív, než na Zelené pleso dorazíme. Ta pravá smršť s pořádnou bouřkou ale přichází, když se již s dalšími desítkami lidí choulíme pod přístřeškem Chaty při Zelenom plese. Uvnitř je to přeplněné turisty, kteří přišli před námi, nemáme tak šanci na občerstvení, ani na odpočinek v sedě. Zato jsme ale svědky nádherné podívané, kdy se zrodí vodopád. Tam, kde před chvíli byla jen skála, se najednou objeví voda a valí se z hřebenu dolů. Jak jí přibývá, vodopád je čím dál delší, až se nakonec spojí s hladinou Zeleného plesa.




   


   Když jsme přesvědčeni o tom, že déšť začíná ustávat, rozhodneme se vydat na zpáteční cestu. Není na co čekat, do penzionu to máme ještě daleko. Stejný nápad ve stejnou chvíli má i velká skupina lidí, takže prakticky jdeme s davem. Cestou se dav trochu roztrhá, a my se od něj definitivně oddělíme na rozcestí na Skalnaté pleso. Ten kopec bere sílu i elán, navíc zase prší. Vyškrábeme se nahoru a pak už nás čeká docela příjemná, ale velmi dlouhá cesta. Osudným se mi stává úsek, kde před nedávnem projela těžká lesní technika a vytvořila v rozmáčené půdě hluboké koleje. Stačí jeden špatně promyšlený krok a místo na zpevněnou plochu šlápnu do bahna, ve kterém pravou nohou zůstanu až po kotník.


   Poslední úsek cesty vede po strmé asfaltce dolů, takže si vzpomeneme na náš první den, kdy palce u nohou při sestupu ze Skalnatého plesa nekompromisně narážely do špiček bot. Ještě citlivé palce tak dostávají znovu zabrat, stejně tak kotníky, kolena i kyčle. Dolů do Tatranské Lomnice dorazíme naprosto vyčerpaní a usednutí ke stolu v Restauraci Jazierko, které se nachází kousek od lanovky, je pro nás vysvobozením. Ale ten pocit, že jsme to dokázali je prostě k nezaplacení.

Abych nezapomněla…,
že v horách můžeme vyjít se sluncem nad hlavou a vracet se s bouřkou v zádech.



16 komentářů:

  1. Jindro, na Zeleném plese eivdentně prší často - my tam před patnácti lety zmokli taky ;-). Ale vešli jsme se do chaty a dali si horkou polévku a čaj :-) Jste dobří, že jste to dali celé pěšky. My tenkrát šli od Skalnatého plesa, kam jsme vyjeli lanovkou), přes sedlo Pod Svišťovkou a dolů (cestou, která se ze sedla zdála spíšjakokolmá stěna) k plesu. Myslím, že jsme lezli dolů tím svahem, co je na něm na tvých fotkách ten vodopád - pamatuju si, že jsme přes nějakou vodu lezli.
    Ráda jsem se podívala na pěkné fotky - vyvolaly milé vzpomínky
    Měj se pěkně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáňo, můj muž chtěl jít Svišťovkou, ale já bych to nedala. Koukala jsem do mapy a když jsem viděla ten terén...brrr. Předloni jsme na Zeleném plese potkali paní, které přišla Svišťovkou a říkala, že víckrát už by to nešla. Jsi horalka jak se patří:-).
      Jsem ráda, že jsem Ti připomněla tatranské dobrodružství:-)

      Vymazat
  2. Také jsem jednou v životě zažila v Tatrách bouřku a byl to nezapomenutelný zážitek. Blesky sjížděly do země kolem a neustálý hlas hromu zněl hrozivě. Měla jsem strach, nedá se ani popsat. Než jsme stačili slézt trochu dolů do údolí, byli jsme promočeni na kost. Nebylo kde se schovat. Od té doby jsem tam nebyla a k horám obecně mám obrovský respekt.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diano, věřím. Bouřka v horách je šílená věc, hlavně, když Tě to zastihne někde pod vrcholem a nemáš se kam schovat. Tady bylo zázemí Chaty pri Zelenom plese, ale když nás chytla bouřka cestou na Skalnaté pleso, schoulila jsem se pod kleč a čekala:-). Respekt si hory každopádně zaslouží.

      Vymazat
  3. Tam je to tak krásný, Jindří... Čím jsem starší, tím víc miluju hory. A výlet do švýcarských Alp s horským potůčkem, kde jsem si cachtala nožky, na to nikdy nezapomenu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem k horám přičichla až docela pozdě, Dorko:-). O to víc mě uchvátily...
      Cachtání nohou ve Studeném potoce jsem si odpustila, kroutily by se mi palce zimou:-).

      Vymazat
  4. Jindři, skvělá vrátka v čase a ještě k tomu do hor. Jste borci,vže jste to dali. Jen v horách se dá za jeden den projít všemi ročními obdobími.Taky jsme to tam zažili.Cestou na Sliezsky dóm padaly z nebe skoro pimpongové míčky a na tu bouřku a provazy z nebe taky nikdy nezapomenu.
    Měj se,Jindři, krásně v tomto svátečním čase.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sliezsky dom je Hanko místo, které bylo v plánu, ale už jsme ho letos nestihli. Doufám, že až na něj dojde, nebude to vypadat tak, jak popisuješ:-).
      Sáhli jsme si do rezerv svých sil, to je pravda, ale bylo to skvělý:-).
      Děkuji, krásný čas adventní
      Jindra

      Vymazat
  5. Přesně si dokáži představit pocit, který jsi po zdárně ukončené tůře měla Jindři. Já pro změnu kdysi pajdala v Dolomitech s příšerným puchýřem na patě, zachránila mne spolucestující, která měla sebou gelovou náplast a díky ní jsem nohu neměla sedřenou až snad na kost :o). Obyčejná náplast byla totiž k ničemu.
    Jak já bych vyjela do hor, miluji putování hornatou krajinou.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pocit to byl krásný, Alenko:-). S puchýřem mám také své zkušenosti, ale při jednom pochodu do Prčic. Měla jsem ho přes celou patu a bolelo to jako čert. Žádná náplast po ruce nebyla, tak jsem to musela vydržet:-).
      Těším se na léto, snad nějaké hory zase vyjdou:-)
      Jindra

      Vymazat
  6. Jindřiško, máš můj obdiv. Kopce moc nemusím, ale vím, že z vrcholků je krásný rozhled. Ovšem pokud není zataženo. Mám zkušenost jen z Jeseníků. Takovou štreku jako vy bych asi nedala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růženko, děkuji. My také nejsme žádní horolezci, chodíme jen po turistických chodnících:-). Ale kus cesty to opravdu tentokrát bylo. Jeseníky jsou další moje nesplněná touhA, snad na ně ještě dojde:-).

      Vymazat
  7. Jindřiško, cesta dolů je pro mě prostě hrůza :o) Cítím s tebou! K nám, jak koukám, byly Tatry vždy milosrdné, takové dramatické zážitky nemáme.
    Moc tě zdravím a přeji hezký adventní večer, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nahoru se Helenko člověk zadýchá, ale dolů je to fakt horší, tam ani odpočinek nepomůže:-). A proměna hor z minuty na minutu je opravdu někdy dramatická. Mají můj respekt.
      Jindra

      Vymazat
  8. Jindro, budete mít na co vzpomínat :-) Já jsem zažila v Tatrách bouřku jako čtyřletá holčička a živě si to pamatuji pamatuji dodnes. Rodiče si tenkrát vymysleli příběh, který nám během sestupu vyprávěli, abychom se zklidnili a soustředili se na něco jiného.
    Pokud vše dobře dopadne, krásně se pak vzpomíná.
    Krásné adventní dny.
    Zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To rozhodně, Zuzko, z těch zážitků žiju ještě dosud:-). Bouřky v horách se bojí dospělý, což teprve tak malé děcko. Rodiče to uměli vzít za správný konec a věděli, jak děti odreagovat.
      Jindra

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře, vážím si každé zpětné vazby.
Jindra