Čekání na Ježíška, není hrad jako hrad a princeznovská nostalgie

Pondělí, 24.12.2018

,,Hele! Támhle se zablesklo!“ zvolám a ukazuji z okna na oblohu.

Anežka, stojící na parapetu okna i Ema s přilepeným obličejem na skle zpozorní, a zadívají se skrz okno do tmy.

,,Dědo, neviděl jsi taky venku nějaký světýlko,“ zeptám se, když k nám do Emy pokojíku přijde z venku i můj muž.

,,Jojo, viděl. Támhle tím směrem.“ odpoví a shodou okolností ukáže tam, co před chvílí já.

Světýlka zahlédl i druhý děda, maminka a tatínek.

,,Tak to už jsou čtyři světýlka, babi!“ zvolá Ema. ,,To už asi Ježíšek brzy přiletí.“

I když vím, že zvonění, které je záhy slyšet má na svědomí tatínek, který si jako odskočil na toaletu, to příjemné mrazení v zátylku, ten pocit očekávání, mě neopouští ani letos.

Kdo má prostě ten pocit pod kůží z dětství, už se ho nikdy nezbaví.

Úterý, 25.12.2018

,,Tak čti.“ vyndá můj muž v poledne, dvacátého prvního prosince z kapsy složený papír a podává ho dceři, kterou si na poslední chvíli povolal na pomoc k nákupu vánočních dárků.

Ona nechápavě rozbaluje list a letmo přečte můj dopis Ježíškovi.

,,No čti nahlas, ať aspoň vím, kterým směrem mám jet.“ pobídne ji a nastartuje auto.

Musím uznat, že směr nabral dobrý. Protože outdoorová pláštěnka, batoh a funkční triko mi pod stromečkem udělalo opravdu velkou radost.

Středa, 26.12.2018

Knížku Desátý kruh od Jodi Picoultové jsem si přála pod stromeček. Ježíšek vyhověl, a tak ji dnes večer, když utichne rodinné sváteční veselí, beru konečně do ruky. Dante si ve svém díle Peklo prošel devíti kruhy pekla. Je snad tím desátým kruhem fakt, že je výtisk, který zrovna držím v ruce, zčásti vytištěn nohama vzhůru a odzadu?

Čtvrtek, 27.12.2018

,,Dobrý den, mám pro vás balíček,“ podává mi pošťák zásilku.

Spolu s krásným vánočním přáním vyndávám z balíčku pletenou ozdobu s andílkem a dva balíčky pastelek pro Emu a Anežku.

Netušila jsem, že Ježíšek může nadělovat i po Vánocích…

Když pošťák zazvoní u dveří,

mé oči zprvu nevěří,

že Ježíšek posílá dárky.

Kdepak, tyhle jsou od Jarky!

Pátek, 28.12.2018

Závada na našem autě, jež se zpočátku zdála býti banalitou, si nakonec vyžádá několika kilometrovou cestu pro náhradní díl. A protože by bylo hřích nespojit užitečné s příjemným, hledám cestou v mobilní mapě turistické cíle v okolí Vodňan.

Přestože se nákup náhradního dílu, respektive čekání na něj neplánovaně protáhne, nakonec se můj plán podaří uskutečnit. A tak s mužem brzy po poledni, za jasné oblohy a slunečného doprovodu, šlapeme z Vitic do kopce na Šumavskou vyhlídku a Skočický hrad. I když nakonec hrad není hradem, na který jsem se těšila, ba ani zříceninou, ale pouze kamenným návrším, Šumavská vyhlídka nám odkryje překrásný pohled na milovanou Šumavu.

A to pro tuto chvíli naprosto stačí.

Sobota, 29.12.2018

V Chýnovských jeskyních jsem byla všehovšudy dvakrát. Poprvé asi před dvaceti lety v létě s dětmi, kdy venku panovala třiceti stupňová vedra a dole v jeskyni bylo pouhých osm stupňů.

Podruhé předloni v zimě, kdy jsem si po vyčerpávající viróze udělala první výšlap.

Je škoda, že se za turistickými cíli harcujeme přes půl republiky, a ty, které máme na dosah ruky jednoduše zanedbáváme.

Tak se to dnes s dcerou pokusíme alespoň trochu napravit.

Neděle, 30.12.2018

,,Prosímtě pojď se dívat, tak bude oběd později...“ volá mě můj muž z kuchyně zpátky do obýváku k pohádce Princové jsou na draka. Natěšeně usedám k televizní obrazovce a po třicáté osmé si pobrukuji známé písničky.

,,Devatenáct set osmdesát…“ připomíná mi rok, ze kterého pohádka je. ,,To ti bylo jedenáct, věřila jsi ještě na princezny, viď, a po pokojíku jsi běhala se záclonou na hlavě…“

,,Jojo,“ vzpomínám. ,,A táta mi ze čtvrtky vystřihnul princeznovskou korunku a obalil ji alobalem…“

Možná to má Ema po mně. Od malička si na hlavu dávala různé zbytky látek, záclony, a za krční lem jejího trička jsem jí musela přikolíkovávat deku. Tahala to za sebou po bytě a byla Locika s vlasy až na zem, nebo nevěsta.

Po kom je ale Anežka, to nevím. Protože ta si místo závojů na hlavu, nasazuje Emin batoh na břicho, nazouvá se do maminčiných lodiček a mých kroksů, ve kterých šmatlá po pokoji, a kolem těla si přes oblečení šněruje maminčinu podprsenku. Emy novou lyžařskou helmu si Áňa kupodivu nasazuje tam, kam patří. Na hlavu. Kterou potom skloní a běží přes dvě místnosti, jako by chtěla prorazit hlavou zeď.

Ani bych se nedivila, kdyby se jí to v životě jednou povedlo.

Abych nezapomněla…

Že hlavou zeď neprorazíš?

Ale taková zeď předsudků se dá prorazit jedině hlavou!