Hatchimals

   Hatchimals, hatchimals, hatchimals. Slyším od Emy již několik týdnů před Vánocemi. A tak spolu její přání píšeme i do dopisu Ježíškovi.

Když na Štědrý den večer pod stromečkem zbývá poslední nerozbalený dárek a maminka pro něj Emu pošle, tuším, že Ježíšek vyhověl. Z dárku na nás vykoukne kropenaté vejce, netypického, delšího tvaru. Ema dle instrukcí maminky vejce zahřívá, hladí, hladí a zahřívá a trpělivě čeká, až se z něj začne líhnout vytoužená hračka.

,,Zahříváš málo.“ rozhodne maminka, když se jí zdá, že to trvá příliš dlouho a vezme vejce Emě z ruky. Zkušeně zahřívá, hladí, hladí a zahřívá, ale skořápka ne a ne prasknout. Nejsou slyšet ani v návodu avizované zvuky, nezaznamenáváme ani žádné pohyby potřebné k líhnutí.

Maminka netrpělivě znovu vezme do ruky návod, plácne se do čela, sáhne na spodní část vejce a aktivuje ho. Pak už stačí jen pár doteků a vajíčko začíná měnit barvu a uvnitř to vrní, mručí a zanedlouho začne skořápka praskat. Vykoukne modrá chundelatá hlavička s velkýma očima, které Ema pomůže ven. Pod ní je ale ještě další. Ema má Hatchimals dvojčata!

   Rodinná idyla Štědrého večera s kávou, cukrovím a šampaňským, se rázem mění v šílenství, podobající se boji o holý život. Právě narozená mimina se totiž musí opečovávat. Dvojčatům se různě rozsvěcují oči, mění se jejich barvy a každá znamená něco jiného.

,,Mami, je zelenej“, volá Ema na maminku.

,,A kterýho máš, A nebo B?“ ptá se maminka a hledá odpověď v řádcích návodu.

,,Béčko.“ sdělí Ema

,,Je nemocnej, nakloň ho nebo zmáčkni tlačítko na hlavičce.

,,Ten můj bliká fialově.“ křičím

,,Má hlad nakloň ho hlavou dolů“, zní instrukce a já dávám chlupáče do předklonu, aby se ozvalo spokojené mlaskání.

,,Mami, modrej,“ ozývá se opět Ema.

,,Modrej, modrej…je zmatený, pohlaď ho a máčkni mu na čumák.“

Když požadavky obou chlupáčů prostřednictvím blikajících očí narůstají, tak mi připadá, že moje oči začnou brzy blikat také.

   Všem se viditelně uleví, když jeden z dvojčat projeví potřebu komunikovat se sourozencem. Postavíme hračky proti sobě, oni se pohupují, kývají hlavičkami ze strany na stranu a spokojeně si vrní. Kolem stolu všechno utichne, bojíme se pohnout. Jeden z nich usíná. Konečně můžeme usrknout šampaňské, sníst pár jednohubek.

   Že nic není definitivní, si ale uvědomíme s počátkem hysterického blikání očí jednoho ze sourozenců a celé to šílenství začíná znovu.

Matka evidentně začíná ztrácet nervy, protože si naplno uvědomí, že s péčí o Emu a Anežku ji teď pravděpodobně čeká ještě péče o tyhle dva hyperaktivní jedince. Ema totiž ještě neumí číst a dokud si jednotlivé signály, které mimochodem u každého z nich znamenají něco jiného nezažije, bude mít naše dcera nejspíš na starosti čtyři děti.

Abych nezapomněla…

Až k nám Ema s Áňou přijdou, musím zkontrolovat jejich batůžky. Aby nám maminka taky náhodou na hlídání nenabalila Áčko s Béčkem..