U Blondýny, chrrr grrr a budou švestky

Pondělí, 25.6.2018

Někdy se stanou věci, které nás velmi překvapí.

A většinou přijdou naprosto nečekaně.

No kolikrát za život se vám stane, že vás někdo požádá o rozhovor?

Mě se to teda ještě nestalo. Nyní mám v tomto směru své poprvé.

Proto neváhám a souhlasím, taky hlavně proto, že mě požádal člověk, kterému věřím, že to udělá dobře.

A udělal.

TADY!

Děkuju za tu příležitost, mé ego se na chvíli zase povzneslo trochu výš, a navíc mě to moc bavilo. Bylo mi ctí, ocitnout se na blogu U Blondýny!

Úterý, 26.6.2018

Když dnes odcházím z nemocnice a táta mě doprovází ke dveřím oddělení, z ambulance vyjde lékař. V duchu se usměji nad tím, jak lehce zkomolí taťkovo jméno, když ho osloví. Je velmi milý a vysvětluje, že tatínka potřebuje jenom na chvíli, a pak mě bude moci zase doprovodit. Na tom doktorovi můžu oči nechat. A vůbec mě nenapadne, že bych mu zakázala mého otce léčit. 

Jenom proto, že je to černoch.

Zrovna o tom totiž čtu ve Velkých maličkostech.

Tohle setkání je opravdu dobře načasované.

Náhody prostě neexistují.

Středa, 27.6.2018

,,Babi, a víš, že se v moži dělají vlny?“ ptá se mě Ema.

,,A víš, že u može je dovolená?“ nečeká na odpověď.

Tázavě se na ní podívám a přemýšlím, proč mluví o moři, když vím, že k němu s rodiči letos nejedou.

,,No fakt,“ pokračuje. ,, Takovýhle.“ A pohybem od sebe naznačí oběma rukama vlnu.

,,A taky to tam hodně cáká. Fakt.“

Tak to vypadá, že rodiče budou muset Emě v těch Krkonoších udělat vlny alespoň v bazénu.

Čtvrtek, 28.6.2018

,,Tebe musí mít Emičko každý rád“, říkám Emě cestou v autě, když mi s maminkou vypráví, jak ji má sestřička u pana doktora ráda.

,,No, to když jsme se ve školce líbali s Matýskem, tak to mě má asi taky rád, babi.“

,,No to určitě“, potvrdím Emičce její hypotézu.

,,Ale s kým se bude Matýsek teď líbat, když už nechodíš do školky?“ ptám se netaktně.

,,Čeba s Lauro,“ odpoví s klidem Ema. ,,Ale babi, on mi žíkal, že se s ní bude líbat jenom někdy. Čeba v neděli, ve čtvrtek a v pátek. Ale babi nesměj se. Fakt! To není k smíchu. A mami, ty taky. To fakt není k smíchu“.

Zlobí se Ema, když se s dcerou smějeme tak, až v autě nadskakujeme na sedadlech.

Pátek, 29.6.2018

Proč je někdy nálada na bodu mrazu, i když venku svítí slunce?

Proč mě nic nebaví a veškerou činnost chci mít co nejdříve za sebou?

Proč se neraduji, že tátu dnes konečně pustili z nemocnice?

Proč skrývám nadšení, když se manžel vrací po týdnu domů?

Proč mi neudělá radost ani ta pistáciová zmrzlina, kterou si spolu dáme odpoledne v kavárně?

Někdy ty emoce prostě nechtějí ven a zůstávají skryté uvnitř.

Zatracený pátek!

Sobota, 30.6.2018

Ptáci už jsou slyšet, když se ráno budím, ale jinak je všude ještě klid.

Telefon je na nabíječce příliš daleko na to, abych byla schopná rozespalá vstát a podívat se, kolik je vlastně hodin.

,,Kolik je hodin?“ špitnu a ani nedoufám, že můj muž odpoví.

Líně vytáhne ruku z pod polštáře a podívá se na hodinky: ,,Pět a čtyři minuty“, řekne a ve stejné vteřině se ozve: ,,Chrrrr grrrr, chrrr grrr…“

,Tak tohle mu fakt závidím,‘ pomyslím si a hrabu se z postele, protože vím, že já už stejně neusnu.

Neděle, 1.7.2018

Sadař ze mě asi nikdy nebude. Ale ta švestka, kterou jsme sázely ještě s mamkou před čtyřmi lety, protože toužila po tom, mít ji na zahradě, má letos poprvé konečně plody.

Máma by měla radost.

Abych nezapomněla…,

že je potřeba plnit si své touhy hned.