,,Jedny hodinky, prosím," tři tečky a velký palec

Pondělí, 16.7.2018

,,Mozek je obdivuhodný orgán. Začne pracovat sotva ráno vstaneme a nepřestane, dokud nepřijdeme do práce.

Robert Lee Frost

Úterý, 17.7.2018

Ty chlapce míjím v místě, kde obvykle stávají svědkové Jehovovi. Možná podvědomě přidám do kroku, ale i přesto se mi snaží podstrčit nějaký politický pamflet a chrlí na mě něco o petici. ,,Nechci, nechci,“ říkám a jdu si za svým.

Dnes mám totiž důležitý úkol. Musím koupit dárek Amálce, která měla svátek, a protože jde v září poprvé do školy, dostane hodinky.

Když mě nedaleko hodinářství náhlý popud přinutí prohmatat si hlavu, jestli jsem si na ní nezapomněla odložené brýle na čtení, pobaveně se usměju sama nad sebou.

A hned potom jdu koupit ty hodinky.

Do lékárny.

Středa, 18.7.2018

Když profesor na střední škole udělá za matematickým příkladem tři tečky, zeptá se studentů: ,,Ví někdo, proč jsou ty tečky zrovna tři?“ Ve třídě to zašumí, studenti se dívají jeden na druhého. Podprůměrní se tváří, jako by ve třídě nebyli, průměrní kroutí hlavou a premianti hasí své zavařené mozkové závity. Přitom jsou přesvědčeni o tom, že řešení mají na dosah.

,,Tak nikdo?“ zeptá se profesor. ,,Ani Vy, Hodku?“ Třída, včetně nejlepšího studenta Hodka zavrtí hlavou.

A profesor vítězoslavně předhodí řešení: ,,Protože dvě jsou málo a čtyři moc!“

Čtvrtek, 19.7.2018

Že jedeme v srpnu do Vysokých Tater jsem se na blogu pochlubila proto, že nejsem pověrčivá. Asi bych ale měla začít být. Protože v noci na dnešek rozvodněný Studený potok vyplavil Starou Lesnou. Tři sta evakuovaných osob ve mně nevyvolává pocit, že zrovna ten náš penzion, stojící v této lokalitě, bude v pohodě.

Pátek, 20.7.2018

Když ostatním je teplo, já jsem v ponožkách a mikině.

Když jiní funí vedrem, já si libuji v příjemné teplotě.

Dneska ale to příliš teplé počasí nesedí ani mně.

Sobota, 21.7.2018

Možná nás měl varovat zvedající se vítr, možná jsme si měli všimnout, že ačkoliv je podzim ještě daleko, ze stromů padá listí.

Obloha se zatáhne zrovna ve chvíli, když se sokolníkovi podaří přesvědčit výra velkého, že ten pes už je pryč, a že se tedy nemá čeho bát.

Sova párkrát přeletí na hlavami sedících dětí, a pak se spustí studený liják. Dav valící se z hradu vezme útokem jediné dva přístřešky na prvním nádvoří. Mokrá těla se lepí jedno na druhé a obléhání provizorního útočiště končí až s mírnějším deštěm, kdy odvážnější část návštěvníků prchá lesem na parkoviště ke svým autům.

Středověké slavnosti na hradu Choustník tak pro letošek končí.

Neděle, 22.7.2018

,,Babi, nevíš, po kom mám tak velký palec u nohy?“ ptá se mě Ema a prohlíží si u mě na klíně svoje chodidla.

,,Vím“, odpovím bez rozmýšlení, zvednu nohu a zahýbám palcem. ,,Po mně.“

Ema se zadívá na můj palec a zhodnotí jeho velikost: ,,Hmm, to asi jo. To ho musím mít po tobě, když jsem tvoje vnučka, viď?! A babi, co mám po dědovi?“

,,Po dědovi jsi Emičko hrozně upovídaná,“ odpovím s jistotou, šlehnu po dědovi okem a ten s vědomím toho, že mám pravdu, jen pokrčí rameny.

 Abych nezapomněla…,

,,Mlčení vyžaduje spoustu energie, protože místo mluvení přemýšlíte.“

Cecelia Ahern