Královna a slunečnice

     Když se král s královnou vrací z odpolední vyjížďky na svůj zámek, míjejí pole plné slunečnic. Královna seskočí z koně, nadšeně obdivuje jejich krásu a vyřkne přání:

,,Takovou květinu bych chtěla mít na zámku, králi.“

     Když se král koncem léta se svou družinou vrací z lovu, vzpomene si na královnino přání. 

Všimne si, že se květiny změnily, že jejich středy jsou plné černých semen. Seskočí z koně, vydloubne z jedné slunečnice semínko a uloží ho do pouzdra na svém opasku. 

Když uplyne bezmála půl roku a královna slaví narozeniny, dostává od krále nevšední dárek. V krabičce vykládané zlatem leží na sametovém polštářku semínko slunečnice. ,,Copak je to, drahý?“ ptá se královna. ,,Nech to zasadit do země a uvidíš,“ odpoví král. 

Královna si nechá zavolat zahradníka, ale nedbá jeho rady zasít semeno na slunce do zámecké zahrady. Touží ho mít na nádvoří, přímo pod okny své ložnice. Každé ráno radostně pozoruje, jak rostlina roste, mění se, až jednoho dne vykvete. Královna je nadšená a běží políbit krále. Splnil jí přání, které téměř před rokem vyřkla u slunečnicového pole.

     Jenomže nádvoří je plné stínů, a tak slunečnice marně den co den hledá slunce, které potřebuje ke svému životu. A protože se jí ho nedostává, začíná pomalu chřadnout. Posmutní i královna a viní zahradníka ze špatné péče o květinu. Ten se však brání: ,,Má paní, vzpomeňte si, semínko slunečnice jsem radil zasadit do zámecké zahrady, na slunce. Bez něj je Vaše slunečnice nešťastná. Každý potřebuje ke spokojenému životu něco jiného. Vy společnost, tanec, vyjížďky na koních, já květiny, stromy a les. Slunečnice slunce. Když každému s láskou dopřejeme, co potřebuje, nikdy nebude chřadnout. Bude šťastný a my s ním.“

Abych nezapomněla…

Královnina láska ke květině je veliká, proto nechá slunečnici přesadit do zámecké zahrady a dopřeje jí slunce. Tímto krokem učiní šťastnou květinu i sebe. Jak prosté.