Cesta do Harrachova

Místo vysněné cesty k moři, jede Emička na dovolenou do Harrachova. Když mi to dcera oznámí, zamlží se mi oči touhou. Harrachov je místo, které chci už dlouho navštívit, toužím vidět Mumlavský vodopád.

   Zpočátku to vypadá, že nám není přáno. Jako by nestačilo, že je můj muž celý týden pracovně mimo domov, na nadcházející svátky Cyrila, Metoděj a Jana Husa má opět pracovat. Ve středu původní plán na cestu do Harrachova za dětmi tedy definitivně pohřbívám a začínám plánovat program sama pro sebe. Cyril a Metoděj mne nakonec zavedou do svého rodného města, které si potom, co dovezu tátovi oběd, celé projdu. Na Jana Husa mám odvážnější myšlenky. Vypravit se vlakem do Českého Krumlova. Zrovna, když spřádám časový plán, můj muž volá, že druhý svátek oslavíme společně. Tak fajn, pojedeme na chatu, myslím si.

   Jenomže někdy ráno všechno změní a když mi zvoní telefon, zpočátku si myslím, že je zase všechno jinak. A ono vlastně je, ale tak nějak líp: ,,Za hodinu jsem doma, tak se sbal, jedeme za dětma do Harrachova“, slyším na druhé straně.

Protože vím, kolik toho můj muž za poslední tři dny odřídil, nechce se mi věřit tomu, že přesedne z kamionu do osobáku a pojede bez odpočinku další dvěstě čtyřicet kilometrů. S balením věcí tedy otálím a jsem přesvědčená o tom, že až přijede domů, ještě to probereme. Při příchodu se nejdříve trochu diví, že nenarazil v předsíni na sbalené tašky, ale pak mu dochází, že jsem se ještě nepřepnula do režimu cestování. Chopí se tedy iniciativy a začíná si balit věci a mě nařizuje sehnat ubytování na jednu noc. Kdyby tak tušil, jaký to bude problém…Když je svědkem mého neúspěšného telefonování po penzionech, je odhodlán jet i tak s tím, že najdeme něco až tam. Takový dobrodruh já ale nejsem. Nakonec se zadaří a dvě postele se v Harrachově přece jenom najdou. Můžeme tedy vyrazit na cestu.

   První zastavení máme na Mladoboleslavské dálnici, kde si dáme něco malého k jídlu a opravíme prasklou žárovku ve světle auta. Pak už jedeme na jeden zátah, jenom, když projíždíme kolem Českého ráje a pod skalním hradem Malá skála, kocháme se výhledem.

Penzion Rotunda stojí vedle té nejfrekventovanější ulice v Harrachově, z pokojíku taky zrovna nepřechází zrak, ale nestěžujeme si. Jsme rádi, že budeme mít kde hlavu složit. K Mumlavskému vodopádu se vydáme hned, jak se převlékneme a objednáme si na další den snídani. Cesta vede rušnou ulicí, prakticky jdeme s davem. Kolem silnice je nespočetné množství restaurací a obchodů se sportovním zbožím a upomínkovými předměty. Dále jdeme okolo rozestavěných apartmánů a kolem hornického muzea. Když se před námi otevře výhled na vodopád, jsem nadšená. Ta padající voda mě fascinuje, po chvíli si ale uvědomuji, jak je jí zoufale málo. Že vodopád by měl burácet daleko víc a vodu rozstřikovat do dálky. I tak několik minut nehnutě pozoruji ten živel a nechávám se unášet silou okamžiku. A můj muž čeká opodál, až se moje duše nakrmí.

   S dětmi se sejdeme ve sportovním areálu, kde Ema jezdí s tatínkem ze sjezdovky na motokárách a dovádí na atrakcích. A Anežka, která teprve před pár dny udělala své první samostatné kroky, trpělivě vyrovnává stabilitu na travnaté ploše pod sjezdovkou. Stojíme prakticky pod Černou horou, která se tyčí do výšky a když si představím, že na ten příšerně strmý kopec jeli i s dětmi odpoledne lanovkou, je mi zle. Večer procházíme tou klidnější částí Harrachova kolem bobové dráhy a překrásných penzionů, v klidném a krásném údolí řeky Mumlavy. Večeře stojí nekřesťanské peníze, stejně tak jízda na bobové dráze, i pivo, které si večer chlapi dají v restauraci u lanovky na Čertovu horu. Vysokohorská přirážka je zde patrná na každém kroku.

   Vypadá to, že otěže má stále v rukou můj muž, protože druhý den rozhodne, že překročíme hranice a pojedeme do Polska. Hned po snídani si sbalíme věci a uvolníme pokoj, abychom s pár zlotými v kapse přejeli státní hranici. Ukazatel na Wodospad Kamienczyka nás nasměruje na parkoviště, kde se od obsluhy dozvíme, že s dětským kočárkem se k vodopádu nedostaneme. Anežka jde tedy do šátku a její maminka tak absolvuje půl hodinovou túru po kamenité cestě do kopce se spícím miminem na břiše. Wodospad Kamienczyka je o dost delší než tem Mumlavský, ale vody má i on velmi málo. Přesto je to úžasný zážitek, stejně tak výhled, který se nám seshora naskytne na polskou stranu Krkonoš. Emičce se zmrzlinou, a mužské části výpravy s kávou v ruce. A protože chceme víc, sjedeme autem ještě o pár kilometrů níže, k Wodospadu Szklarki, k němuž je cesta příjemnou procházkou téměř po rovině.

Náš pobyt po návratu z Polska zakončíme dobrým obědem v harrachovském wellnes hotelu David. Emička je smutná, že s mužem odjíždíme, ona má s rodiči před sebou ještě jeden den pobytu.

   Jestli si myslím, že na konci našeho výletu přeberu otěže a cestou domů přinutím manžela, aby mi zastavil v Českém ráji, a alespoň jedním prstíčkem si sáhnout na skálu, jsem na omylu. Striktně se drží svého harmonogramu. Vypadá to, že se snaží na stará kolena nějak prosazovat, a to se mi vůbec nelíbí. Kam se najednou ztratilo to jeho pověstné: ,,Jak řekneš, tak bude…?!“

A tak a jediné místo kde mi zastaví je Jičín, město Cipíska, Manky a Rumcajse.

Strávíme zde procházkou po náměstí a přilehlými uličkami asi hodinku, a pak už jedeme rovnou domů. Do Českého ráje tak budu muset zase jindy.

 Abych nezapomněla…,

#jetodlouhy #nikdotonebudecist