Nevybaluj, jakou barvu má rozum a mrkvová

Pondělí, 9.7.2018

Když se mi ráno do cesty připlete cestovní taška, kterou jsem včera nestihla uklidit, vzpomenu si, co říkal můj muž, když jsem ji vybalovala: ,,Já být tebou, tak ji mám pro jistotu pořád sbalenou. Nikdy nevíš, co nás kdy napadne“.

Za normálních okolností bych to nejspíš zvážila. Ale on nejspíš zapomněl, že letos nás čekají už ,,jen“ Vysoké Tatry, kam budu potřebovat daleko víc věcí a podzimní Mikulov.

Plánovaná reoperace jeho ruky nám další cestování na čas bohužel znemožní.

Úterý, 10.7.2018

,,Babi, a kdo je ta pani s tím pánem?“ ptá se mě Ema když kouká na pohádku Nesmrtelná teta.

,,Ta paní je Štěstí a ten pán Rozum,“ odpovím.

,,Ten modrý pán je Rozum?“ ujišťuje se Emička.

,,Ano. Rozum má každý chytrý člověk. Ty jsi chytrá holčička, tak ho máš taky. Tady v hlavičce,“ poklepu jí prstem po spánku.

,,Hmm,“ pokývá hlavou a rukou se po ní pohladí, jako by si ho hýčkala.

,,A ty ho máš taky?“ zeptá se náhle.

,,Ano Emičko, já ho mám taky“, řeknu sebevědomě.

Na otázku, jakou má můj rozum barvu, jí ale odpovědět nedokážu.

Středa, 11,7.2018

,,Tati“, zvolám do telefonu. ,,Tak všechno nejlepší. Sedmdesát osm, to je krásný, ne?!“

,,To je hrozný, viď“, odpoví táta.

,,Není. Jak ti je, nepotřebuješ něco?“ zeptám se starostlivě.

,,Dobře. Nepotřebuju. Prodal jsem auto, když už nemůžu jezdit.“

,,To je dobře,“ oddechnu si s vědomím, že jeho poslední jízda, kdy vjel dezorientovaný na travnatý pruh mezi domy, mohla skončit tragicky.

Čtvrtek, 12.7.2018

,,Škrábal jsem na dveře, rozžvýkal nějaké boty a převrátil pelíšek naruby. Pak jsem objevil pytel plný oblečení. Roztrhl jsem ho tak, jak mě to kdysi naučila první matka, když jsme hledali jídlo mezi odpadky, a roztahal věci po celé místnosti. Do jednoho kouta jsem se vyčůral, do druhého vykakal. Povalil jsem popelnici a pochutnal si na zbytcích kuřete, špaget a sušenek a vylízal plechovku od ryby, která páchla jako Smokeyho tlama. Snědl jsem kus papíru, převrhl svou plastovou misku na vodu a rozkousal ji. A pak už nebylo do čeho píchnout. Nuda!“

W.Bruce Cameron, Psí poslání

Tak teď už to chápu. To roztrhané týden staré linoleum v předsíni, vyhrabaná zem z květináčů v obýváku, vytahané odpadky v kuchyni. ON nebyl nevychovaný, divoký, neposlušný pes. ON byl jako všichni ostatní. Nechtěl být sám. Tenkrát jsem se zlobila, dnes na to vzpomínám s láskou.

Pátek, 13.7.2018

Upír, Beznožec, Hubeňour, jednooký Tlusťoch, Spirálovník i Jednoručka.

Tak by se mohly jmenovat moje právě sklizené mrkve.

Podle Evropské unie nestandardní jakost.

Možná není jedna jako druhá.

Možná nevypadají jako by zrovna vypadly ze soustruhu.

Ale ta chuť!

Sobota, 14.7.2018

,,Dědo, to je pohodička, co?“ lebedí si Ema, když se nacpe na pohovku mezi mě a mého muže a nohy si přehodí přes dědovy.

,,No to je,“ zasměje se děda.

A byla. Dokud se v deset hodin večer nevzbudila Anežka.

Neděle, 15.7.2018

Ani nevím, kde se tenkrát bere ten nápad.

Jednou prostě vezmu pár větších kýblů, naplním je zemí a zasadím do nich pár sazenic rajčat koupených v zahradnictví. Umístím je ke zdi vedle domu, kam velkou část dne svítí slunce. Několik let je úroda jen tak do pusy, a když se keře konečně obsypou plody a já se těším na rajské hody, v době dozrávání začnou rajčata záhadně mizet. Několik dnů na to se mi sousedka přijde omluvit za to, že její tehdy asi čtyřletý syn mi mou úrodu několik dnů v nestřežených okamžicích systematicky očesával. Naštěstí všechna uloupená rajčata snědl, takže mě to tehdy tolik nemrzí. Dítě ví, dítě zná…

Abych nezapomněla…,

Stejně je to taková legrační záležitost, ten zdravý rozum. Když o něj člověk přijde, ani si to neuvědomí. Necítí, že by mu chyběl.

Stephen King