NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 1. listopadu 2016

Na Dušičky


,,Babi…?“, ptám se babičky, když sedím v obýváku u tety a popíjím čaj, ve kterém si máčím piškoty.
,,Copak?“, řekne babička, i přesto že ví, na co se chci zeptat.
,,Kdy už půjdeme na hřbitov?“, dokončím otázku.
Babička se usměje, zvedne se k odchodu a já ji následuji. Jdeme na hřbitov!
Jako po každé, když jsme na návštěvě u tety, jako po každé na Dušičky.
Babička nese věnečky z chvojí, které sama vyrobila a já hřbitovní svíčky. Před vchodem na hřbitov stojí kontejner, naplněný hřbitovním odpadem. Trčí z něj stonky uschlých kytic a přes okraj visí černá stuha s nápisem Nezapomeneme. Když babička otevírá železná vrátka, zavrzají. Vždycky zavrzají.  Teď můžu vstoupit do světa mrtvých, do světa ticha.
,,Na hřbitově se nekřičí“, říkává babička.
A tak raději mlčím a nasávám tu atmosféru klidu. Počítám zapálené svíčky, které se mezi náhrobky mihotají jako bludičky a čtu nápisy na náhrobních deskách.
,,Náš“ hrob pod lípou, kde odpočívá babiččin první muž, už najdu po paměti.  Je zapadaný lipovým listím, které moje babička pečlivě z hrobu uklízí. Položí věneček a mě dovolí zapálit svíčku.

Tenkrát mě to v té dětské duši ani nenapadlo.
Nemohla jsem domyslet, že jednou budu tento hrob uklízet od spadaného listí já.
A budu vzpomínat na moji babičku, dědu...a letos na Dušičky už podruhé, i na svoji maminku.
Koloběh života nezastavíš.
Ani na Dušičky.

Abych nikdy nezapomněla!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta