NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

neděle 13. listopadu 2016

Jak jsem měla hole v ruce

Trekingové hole jsem dostala od taťky asi před tři čtvrtě rokem. 
Měla jsem z nich radost, ale přesto od té doby stály holky v komoře a čekaly, až je vyvětrám. 
Jenže já o jejich společnost moc nestála.
Nedovedla jsem si představit, že při chůzi nebudu mít volné ruce a bála jsem se, že mi budou překážet.
Když se mě taťka zeptal, jestli je používám, lhala jsem, že ano. Nechtěla jsem, aby měl špatný pocit z toho, že mi ze svého důchodu koupil věc, kterou nepoužívám a nezhodnotil to jako zbytečnou investici.
Tento týden se můj muž vrátil z vycházky s tím, že potkal sousedku s trekovými holemi.
Od té doby, co s nimi každý den patnáct minut chodí, ji prý nebolí záda.
A moje krční páteř zrovna trpí.
Dobře, řeknu si, zkusím to.
Vzápětí ale vyvstala otázka...Kdy? Kdy budu s holemi chodit?
Večer to nedám, o tom jsem přesvědčená. Bývám už tak unavená, že se k této aktivitě určitě nepřesvědčím. Jediná možnost je ráno před snídaní. V mém případě to znamená v pět hodin ráno.
A začnu hned zítra, řekla jsem si asi  před týdnem.
Moje hole se tetelily štěstím po každé, když jsem prošla kolem komory, kde byly uložené a čekaly, kdy je konečně vezmu ven.
Důvod, proč se  za celý týden nedočkaly slíbené aktivity, je prostý - moje slabá vůle.
To správné ráno nastalo teprve včera...

Je sobota, takže nemusím vyrážet tak brzy, jako ve všední den. V sedm hodin ráno jsem již oblečená a hole se mohou zbláznit radostí, když pro ně konečně jdu do komory. Jejich výšku mám nastavenou tak, jak jsem to vyčetla před časem na internetu. Když vyrážím po asfaltce od domu, uvědomím si, že hůlky neskutečně cvakají. Nechci tím rušit spáče v naší klidné čtvrti a rychle se přesouvám na trávník a vyrážím přes železniční přejezd, na louku za město. Nasadím své obvyklé tempo svižné chůze.
Moje ruce si ale vůbec nerozumí s tempem nohou. Nestačím přendavat ruce s hůlkami tak rychle, jak jdu, a chvíli mi trvá, než je sesynchronizuji. Ani potom to ale není ideální.
Začíná mě bolet horní polovina těla a než si uvědomím, že hůlky nemůžu dávat až dopředu před tělo, protože pak je nestačím během jednoho kroku vrátit zpět, mám již dobrou polovinu trasy za sebou.
Čeká mě ještě poslední kopeček v terénu a pak zpět k domovu.
Dvacet minut bude pro začátek stačit. 
Domů se vracím naprosto vyčerpaná, a to je teprve půl osmé ráno. Ruce bolí víc, než kdybych umyla okna v celém bytě, a krční páteř mám místo očekávaného uvolnění, pěkně zatuhlou.

Možná jsem si to video s návodem na chůzi s trekingovými holemi, na které se dívám po návratu, měla pustit před tím, než jsem ráno vyrazila.



Abych nezapomněla...,
že návody se čtou před použitím.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta