NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 14. listopadu 2016

Nad starými fotkami

Když jsem v sobotu odpoledne zavřela svůj notebook, samozřejmě jsem nemohla tušit, že večer se mi ho již nepodaří spustit. Půl hodiny jsem se ho snažila přivést k rozumu opakovaným restartováním, ale marně.  Ani jsem netušila, jak jsem na tom svém placatém příteli závislá.
Sobotní večer tedy trávím s knihou od Daryndy Jonesové, První hrob napravo.
Manžel si neodpustil poznámku, že jsem morbidní, když on je po těžkém úrazu a já čtu knížku s takovým názvem. A poněkud nepatřičné mu přijde i to, že poslouchám audioknihu Pytel kostí. Naštěstí už patrně zapomněl, že jsem před pár dny dočetla Přítelkyni smrti…

Ani druhý den ráno noťas nenaskočí, což mě dostatečně rozladí. Situaci zachrání můj taťka, který přijíždí jako každou neděli na oběd, a přiváží s sebou velkou tašku starých rodinných alb a fotografií. Na to, že mi nefunguje notebook, tedy postupně zapomínám.
Probírám se starými fotkami mých babiček a dědečků a vzpomínám na chvíle s nimi prožité. Nacházím svatební fotky mých rodičů, obrázky z jejich výletů na motorce, stanování, oslavy Silvestra, z dovolené v Maďarsku i na Šumavě.  
Směji nad mými fotografiemi z dětství, mládí a puberty.


Opravdový poklad ale leží až na samotném dně staré krabice. 
Dědův Památník z vojny, z let 1935 až 1937. 
Dosud jsem o jeho existenci nic nevěděla. 
A najednou otevírám něčí vzpomínky. 
Dva roky života mého dědy, ve starém památníku s hnědými deskami.



Fotografie a jména v památníku mi samozřejmě nic neříkají. Čím jsem ale uchvácena, jsou kromě obrázků, vzkazy a básničky psané nádherným, starým českým písmem. Několik jich pročítám a najednou cítím, jak se zastavuje čas. Představuji si ty vojáčky, jak si krátí čas vojny vzájemným psaním a malováním do svých památníků.



Zatoužím umět takhle krásně psát, pomalu a pečlivě malovat písmo, a na chvíli se zastydím za to, že mne tak rozhodil můj nefunkční notebook.
Ach ta dnešní, uspěchaná doba!

Abych nezapomněla...,
občas zastavit čas.

2 komentáře:

  1. fotky jsou stejn nej, kam se hrabe PC :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím. Není nad to se jimi probírat, vzpomínat a třeba i pohladit...

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta