Polední klid

Sedím na dřevěné židličce, jejíž bílá barva už léty oprýskala. Na babiččině štokrleti před sebou mám vystřihovánky s oblékací panenkou. Právě se snažím vystřižené panence nasadit šaty, když mě babička volá k obědu.

Děda už má před sebou nudlovou polévku s velkým kusem hovězího masa. Krájí ho, a rozděluje do talířů. Sním maso, vyberu polévku, a nudle si jako vždy, nechávám až na konec.

Po obědě se děda přesouvá na starý gauč, kde pomalu skládá své rozložité tělo.

,,A co tady bude?“, naoko přísně položí otázku směrem ke mně.

,,Ticho“, špitnu, a vím, že to dodržím.

Vystřihovánky si beru k jídelnímu stolu, kam usedne i babička a rukou si podepře hlavu. Než začne klimbat, ještě několikrát zamlaská na již chrápajícího dědečka. Když se později kočka Líza snaží vetřít na gauč a ustlat si v jeho nohách, babička potichu vstane a skoro neslyšně ji odežene. Líza tedy uléhá na podlahu, na vyhřáté místo, kam skrz okno dopadá polední slunce. Babička se vrací ke stolu a pohladí mě po vlasech. Sednu si k ní na klín, levou rukou mě přidržuje a pravou si podepře hlavu. Než opět začne klimbat, dotýkám se její ruky. Přesto, že kůži na rukou má svraštělou jako slupku přezrálého jablka, její ruce jsou nadýchané a hebké. Pozoruji její kůži, jak se krabatí, když ji beru mezi prsty a za chvíli už slyším babiččin uvolněný dech.

I když hodiny na zdi odměřují každou vteřinu, čas se zastavil.

Abych nezapomněla…,

proč mám tak ráda ticho.